23 Cdo 427/2012
Datum rozhodnutí: 27.06.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 7 předpisu č. 216/1994Sb., § 39 obč. zák.




23 Cdo 427/2012



U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce Mgr. R. L. , proti žalované Home Credit a.s. , se sídlem v Brně, Moravské náměstí 249/8, okres Brno-město, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 26978636, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem, se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 193/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2011, č. j. 21 Co 173/2011-104, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. prosince 2010,
č. j. 15 C 193/2010-70, zrušil rozhodčí nález ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. H/2009/03261, vydaný rozhodcem JUDr. M. L., určeného Společností pro rozhodčí řízení, a.s., Sokolská třída 60, Praha 2 (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Vyšel tak ze zjištění, že dne 28. února 2002 byla mezi žalobcem a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, v níž byla ujednána rozhodčí doložka, podle které měly být veškeré spory z této smlouvy rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízením jediným rozhodcem, jmenovaným Správcem Seznamu rozhodců vedeném Společností pro rozhodčí řízení, a. s., identifikační číslo osoby 26421381, při její existenci, a to podle Jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti, Pravidly o nákladech rozhodčího řízení, Organizačním a kancelářským řádem, s jejímž obsahem jsou strany srozuměny, a s nimiž se mohou blíže seznámit v sídle společnosti nebo na blíže označených internetových stránkách. Žaloba o zaplacení částky 7.194,13 Kč a částky 507,87 Kč byla doručena Společnosti pro rozhodčí řízení dne 22. června 2009, dne 18. srpna 2009 byl vydán rozhodčí nález, který byl doručen žalobci dne 1. září 2009 a nabyl právní moci dne 16. září 2009. V daném případě byla účastníky uzavřena rozhodčí doložka, podle které se účastníci nedohodli na konkrétní osobě rozhodce, když pouze umožnili jedné straně, aby ponechala na vůli třetí osoby, jakého rozhodce vybere ze seznamu vedeného Společností pro rozhodčí řízení, a. s., tedy soukromou osobou, která není stálým rozhodčím soudem. Řízení se podle rozhodčí doložky mělo navíc konat podle pravidel Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s., s nímž byl žalobce seznámen pouhým odkazem na sídlo této společnosti či její webové stránky, jejíž znalost se ani nepředpokládala. Spolu s možností, že takto stanovená pravidla mohou být kdykoli měněna stejně jako Sazebník poplatků a samotný Seznam rozhodců, soud dovodil, že takové ujednání je třeba chápat jako obcházení zákona, jež konečně v důsledku zhoršuje postavení spotřebitele tím, že mu oktrojuje procesní postavení horší, než by kupříkladu měl u stálého rozhodčího soudu. V konkrétním případě zhoršení procesního postavení spočívá mimo jiné i ve velmi krátké lhůtě k vyjádření k žalobě, přičemž je stanovena fikce souhlasu se žalobními tvrzeními, pokud se žalovaný nevyjádří. Společnost pro rozhodčí řízení, a. s. přitom podle § 13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení (dále též jen ZRŘ ) nemá charakter stálého rozhodčího soudu.
Vykonává-li subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu. Jde o zjevné nastavení podmínek vzbuzující důvodné pochybnosti o perspektive nezávislého a nestranného řešení sporů. V projednávané věci nelze rovněž mít ani za to, že by se účastníci byli případně dohodli na tom, že by jejich spor řešil ad hoc rozhodce, neboť žádný takový rozhodce nebyl v rozhodčí smlouvě uveden, respektive nebyl jasným a zákonu odpovídajícím způsobem stanoven způsob, jak by příslušný rozhodce měl být určen, když zmiňovaný odkaz na Jednací řád obchodní společnosti Společnost pro rozhodčí řízení, a. s. nelze jako eventuální způsob určení ad hoc rozhodce ze shora uvedených důvodů akceptovat.
Neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, respektive konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na jednací řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem. Z uvedených důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen o. s. ř. ), co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na správném právním posouzení věci).
Dovolatelka v rozsahem obsáhlém dovolání namítá, že by dovolací soud měl vyřešit následující otázky zásadního právního významu:
1. Je platnou rozhodčí doložka, v níž je ujednáno, že rozhodce pro konkrétní případ určí třetí osoba, kterou lze k jednotlivému okamžiku přesně a nezaměnitelně identifikovat?
2. Jaká je míra intenzity konkrétního určení rozhodce, který Nejvyšší soud zmiňuje ve svém rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1945/2010?
3. Je v rozhodčích doložkách zakázána jakákoli zmínka o řádech, statutech, pravidlech a podobně, vydávají-li je osoby, které nejsou stálými rozhodčími soudy, zřízenými na základě zákona, a to i v případech, že rozhodčí doložka sama obsahuje základní pravidla pro vedení rozhodčího řízení?
4. Má snad být rozhodčí doložka považována paušálně za neplatnou, pokud obsahuje odkaz na řády, pravidla či statuty soukromoprávního subjektu, který není stálým rozhodčím soudem, bez toho, aby se zkoumalo, jaký byl ve skutečnosti průběh rozhodčího řízení a zda došlo k nějaké procesní nerovnováze mezi účastníky v průběhu rozhodčího řízení?
5. Do jaké míry lze aplikovat judikaturní závěry na právní vztahy vzniklé v době, kdy obecně přijímané právní názory byly odlišné (zejména pokud judikatura následně zaujala právní názor zcela opačný)? Je v právním řádě přijatelné, aby právní vztahy vzniklé v době, kdy judikaturní závěry bez výhrady přijímaly vzniklé právní vztahy jako platné, byly v době rozhodování o nich posouzeny jako neplatné pouze z toho důvodu, že v mezidobí se judikatura vyvinula opačným směrem?
Dovolatelka k uvedeným otázkám zásadního právního významu v souhrnu svých argumentů uvádí, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 bylo na tento případ odvolacím soudem aplikováno nesprávně, neboť rozhodčí doložka v daném případě je dostatečně určitá co do stanovení způsobu určení rozhodce. Pravidla pro rozhodčí řízení, vydávané soukromými subjekty, nemohou způsobovat neplatnost rozhodčí doložky, pokud je na ně odkazováno. Pravidla mají podpůrnou funkci a rozhodný pro posouzení zákonného průběhu rozhodčího řízení je vždy pouze konkrétní postup rozhodce. V tomto případě jsou navíc podstatná pravidla, zásadní pro průběh rozhodčího řízení, vtělena přímo do rozhodčí doložky. Není správný výklad, že pravomoc stálého rozhodčího soudu vydávat vlastní statuty a řády je pravomocí výlučnou. Stejně tak nelze usuzovat na obcházení zákona tam, kde není žádný nezákonný důsledek postupu, který je kritizován jako in fraudem legis. Ze všech shora uvedených bodů podle dovolatelky plyne, že soudy by měly zkoumat faktický průběh rozhodčího řízení a jeho dopad na slabší stranu smluvního vztahu. O něco takového se žádný ze soudů nepokusil ani náznakem. Soudy prvního a druhého stupně aplikovaly současnou judikaturu na případ, který se datuje do roku 2007, kdy byla uzavřena rozhodčí doložka. V této době byly rozhodčí doložky obdobného znění považovány bez výjimek za platné, stejně tak v době, kdy rozhodce vydal předmětný rozhodčí nález. Tato ve svém důsledku retroaktivní aplikace práva je protiústavní, neboť narušuje právní jistotu účastníků řízení, aniž by byl pro toto narušení dán odpovídající důvod v kontextu judikatury Ústavního soudu.
Závěrem dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že závěry rozsudku odvolacího soudu považuje za správné, dovolání za nepřípustné, neboť dovolatelka v rozsáhlém několikastránkovém dovolání uvádí důvody a judikáty, které s hlavním důvodem zrušení rozhodčího nálezu nesouvisí.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen Nejvyšší soud ) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) pak Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolateka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen tak takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Dovolatelka svou polemikou s částí právních závěrů odvolacího soudu o neplatnosti rozhodčí doložky pro v rozporu se zákonem určeným rozhodcem a dalšími námitkami, jež pro rozhodnutí odvolacího sodu nebyly určující, nezakládá žádnou otázku zásadního právního významu, podstatnou pro možnou přípustnost dovolání.
Určující pro závěr odvolacího soudu o důvodnosti žaloby na zrušení rozhodčího nálezu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. H/2009/03261, vydaného rozhodcem JUDr. M. L., určenou Společností pro rozhodčí řízení, a. s., Sokolská třída 60, Praha 2 bylo jednak, že rozhodčí smlouva neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc, respektive konkrétní způsob jeho určení, ale odkazovala pouze na jednací řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Současně se odvolací soud ztotožnil s důvody zrušení rozhodčího nálezu pro rozpor rozhodčí smlouvy s právní úpravou na ochranu spotřebitele, když kromě toho, že bylo umožněno pouze jediné straně, aby ponechala na vůli třetí osoby, jakého rozhodce vybere ze seznamu rozhodců vedeného obchodní společností, která není stálým rozhodčím soudem, mělo se řízení konat podle pravidel této obchodní společnosti, s nimiž byl žalobce seznámen pouhým odkazem na sídlo společnosti či webové stránky, jejichž znalost se ani nepředpokládala. Stanovená pravidla mohla být kdykoli měněna, stejně jako Sazebník poplatků a samotný Seznam rozhodců.
K otázce označené dovolatelkou pod bodem 1. jde o námitku, která nezakládá žádnou otázku zásadního právního významu a tedy přípustnost dovolání.
Ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, veškeré spory ze smlouvy uzavřené mezi účastníky měly být rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízením jediným rozhodcem, jmenovaným Správcem Seznamu rozhodců vedeném Společností pro rozhodčí řízení, a. s., identifikační číslo osoby 26421381, při její existenci, a to podle Jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti, Pravidly o nákladech rozhodčího řízení, Organizačním a kancelářským řádem .
Právní otázky týkající se způsobu jmenování rozhodce ve vztahu k platnosti rozhodčí doložky, byly v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny rozporně. K otázce způsobu jmenování rozhodce ve smyslu § 7 zákona o rozhodčím řízení a jeho dopadu na platnost rozhodčí doložky vyjádřil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sjednocující právní závěr v usnesení ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, dostupném na www.nsoud.cz. V tomto usnesení Nejvyšší soud dovodil, že na rozdíl od ad hoc ustanovených rozhodců mohou stálé rozhodčí soudy vydávat svá vlastní pravidla (statuty a řády), která mohou určit jak jmenování a počet rozhodců (rozhodci mohou být vybíráni ze seznamu), tak i způsob vedení řízení a též náklady rozhodčího řízení. Uvedená pravidla musí být publikována v Obchodním věstníku. Rozhodováno je pak podle zmíněných pravidel stálého rozhodčího soudu, platných v době zahájení rozhodčího řízení, přičemž nedohodnou-li se účastníci jinak postupuje stálý rozhodčí soud podle těchto pravidel. Jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (a nikoliv pro neurčení rozhodce nebo způsobu, jak má být určen). Od uvedených závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Za stavu, kdy byly rozpory v judikatuře Nejvyššího soudu odstraněny rozhodnutím velkého senátu, nemůže vést k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ani odkaz dovolatelky na rozhodnutí, v nichž Nejvyšší soud zaujal názor opačný než shora vyložený a důsledky změny judikatury na rozhodování soudů namítané v otázce předestřené dovolatelkou pod bodem 5. Srov. § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Dovolací soud dále připomíná, že předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka (tak jako ta namítaná pod bodem č. 1.) měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Výrok odvolacího soudu tak z hlediska právního posouzení nebyl založen na dovolatelkou předestřených otázkách označených pod body 2. až 4., uvedená polemika dovolatelky proto přípustnost dovolání rovněž založit nemůže.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. června 2012

JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu