23 Cdo 4260/2014
Datum rozhodnutí: 29.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 4260/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Veolia Komodity ČR, s. r. o. , se sídlem v Ostravě, 28. října 3337/7, Moravská Ostrava, PSČ 702 00, IČO 25846159, zastoupené Mgr. Jakubem Vyroubalem, advokátem se sídlem v Ostravě, Moravské Ostravě, Poděbradova 1243/7, PSČ 702 00, proti žalovaným 1) Moravské železárny, a.s. , se sídlem v Olomouci, Řepčínská 35/86, PSČ 779 11, IČO 47674865, a 2) UNEX a.s., se sídlem v Uničově , Brníčko 1032, PSČ 783 91, IČO 45192049, oběma zastoupenými JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, o zaplacení částky 815 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 20 Cm 12/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. května 2014, č. j. 4 Cmo 70/2014-414, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovaným částku 84 203 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce JUDr. Dušana Dvořáka, advokáta se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00.

O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 12. září 2013, č. j. 20 Cm 12/2012-342, ve znění opravného usnesení ze dne 12. prosince 2013, č. j. 20 Cm 12/2012-359, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaných 1) a 2) domáhala společného a nerozdílného zaplacení částky 815 000 EUR spolu s úrokem ve výši 7,75 % ročně od 1. 1. 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II a III).
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně je podnikatelem s předmětem podnikání v roce 2008 mj. obchod s elektřinou. Žalovaní v roce 2008 prováděli společně výběrové řízení na dodavatele elektrické energie pro rok 2010 a dne 30. 9. 2008 vyhodnotili jako nejlepší lepší nabídku žalobkyně. V rámci výběrového řízení žalovaní (prostřednictvím Ing. K.) zaslali žalobkyni přehledy hodinových odběrů elektřiny s poptávkou na předpokládaný celkový odběr cca 92 GWh/rok, která byla následně zvýšena na 108 GWh/rok. Žalobkyně předložila dne 3. 7. 2008 žalovaným nabídku na dodávku elektrické energie č. 30/2009/C s platností do 4. 7. 2008, 12:00 hod. Tato nabídka nebyla žalovanými přijata. Ohledně předložené nabídky probíhala mezi účastníky dále korespondence, kdy byla nabídka opakovaně aktualizována. Poslední aktualizace byla vyžádána Ing. K. dne 10. 9. 2008. Žalobkyně nakoupila na energetické burze dne 15. 9. 2008 elektřinu v rozsahu 43.800 MWh za cenu 75,10 EUR/MWh, tedy celkem 3.289.380 EUR a dne 16. 9. 2008 elektřinu v rozsahu 43.800 MWh za cenu 72,75 EUR/MWh, tedy celkem 3.186.460 EUR. Žalobkyně zaslala e-mailem ze dne 30. 9. 2008 Ing. K. (v kopii K. K.) listinu nazvanou Přijetí nabídky na dodávku elektřiny 030/2009/C, přičemž obsahem této listiny bylo přijetí aktualizované nabídky žalobkyně č. 30/2009/C ze dne 30. 9. 2008 s tím, že tato nabídka měla platnost do 30. 9. 2008, 15:00 hod. Tuto listinu adresovala žalované 2) o obsahu uvedeném výše. Tuto listinu opatřila razítkem žalovaná 1) a podepsal Ing. W. E-mailem ze dne 30. 9. 2008 odeslaným v 15:00 hod. žalovaná 1) potvrdila akceptaci nabídky na dodávku elektřiny č. 030/2009/C za žalované 1) a 2) s tím, že podepsaná listina byla následně odeslána z faxového čísla žalované 1), a to dne 30. 9. 2000, v 17:18 hodin, spolu s průvodním dopisem ze dne 30. 9. 2008 na hlavičkovém papíru žalované 1). Mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) probíhala následně po 30. 9. 2008 další jednání, jejichž výsledkem mělo být uzavření komplexních smluv na dodávku elektřiny pro rok 2010, pro každou ze žalovaných zvlášť, kde byly podrobně řešeny smluvní vztahy při dodávce elektřiny na rok 2010 s tím, že předmět obou smluv tvořil závazek žalobkyně dodávat sjednané množství elektřiny oprávněnému zákazníkovi (žalovaným). Smlouvy nebyly žalovanou 1) ani žalovanou 2) podepsány.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud byla platnost nabídky ze dne 3. 7. 2008 byla stanovena do 4. 7. 2008, 12:00 hodin a v této době nebyla nabídka akceptována (§ 43c odst. 1 obč. zák.), pak uplynutím této lhůty návrh zanikl [§ 43b odst. 1 písm. a) obč. zák.]. Každá další tvrzená aktualizace tak již nebyla aktualizací původní nabídky, ale novým návrhem na uzavření smlouvy, což vyplývá i ze skutečnosti, že byla měněna podstatná náležitost smlouvy o dodávce elektřiny, a to cena za takovou dodávku, resp. později též množství dodávky. Listinou nazvanou Přijetí nabídky na dodávku elektřiny pro rok 2010 tudíž nemohl být přijat návrh na uzavření smlouvy č. 30/2009/C, neboť tento již dne 4. 7. 2008 po uplynutí 12:00 hod. zanikl, aniž by byl žalovanými přijat.
Soud prvního stupně uzavřel, že podpisem Přijetí nabídky dne 30. 9. 2008 nedošlo k platnému uzavření smlouvy o dodávce elektřiny a Přijetí nabídky lze kvalifikovat pouze jako potvrzení žalovaných o zájmu k jednání o uzavření smluv na dodávku elektřiny. Jelikož nebylo prokázáno, že by v řízení došlo k platnému uzavření smlouvy na dodávku elektřiny pro rok 2010, pak nelze dojít k závěru, že žalované porušily nějakou konkrétní povinnost z této smlouvy pro ně vyplývající. Současně nebylo prokázáno, že by žalované porušily nějakou zákonnou povinnost, jejíž porušení by zakládalo právo žalobkyně na náhradu vzniklé újmy. Žalobkyně tvrdila, že elektřinu nakoupila před uzavřením smlouvy, tj. v předkontraktačním procesu. V té době neměla postaveno na jisto, zda dojde či nedojde k uzavření příslušné smlouvy. Případnou škodu vzniklou v souvislosti s tím je nutné brát jako podnikatelské riziko žalobkyně, které nelze přenášet na žalovanou. Soud prvního stupně proto žalobu v plném rozsahu zamítl.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. května 2014, č. j. 4 Cmo 70/2014-414, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně pod body I a III (výrok pod bodem I) a změnil výrok o náhradě nákladů před soudem prvního stupně (výrok pod bodem II).
Odvolací soud částečně zopakoval dokazování. Odmítl námitku žalobkyně, že soud neúplně zjistil skutkový stav. Soud prvního stupně některé žalobkyní navržené důkazy neprovedl, ale přesvědčivě zdůvodnil, proč tak neučinil.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno, že by mezi žalobkyní a žalovanými byla uzavřena smlouva na dodávku elektřiny pro rok 2010. Proto nelze dojít k závěru, že by žalovaní porušili jakoukoli povinnost z takovéto smlouvy vyplývající či nějakou zákonnou povinnost, jejíž porušení by zakládalo právo žalobkyně na náhradu tvrzené jí vzniklé škody. Odvolací soud však k tomuto závěru dospěl na základě jiných úvah než soud prvního stupně.
Žalobkyně tvrdila, že nárok na náhradu škody jí vznikl porušením povinnosti žalovaných, které pro ně vyplývaly z písemně uzavřené smlouvy ze dne 30. 9. 2008, podle níž měla žalobkyně za účelem dodávky elektřiny žalovaným zakoupit elektřinu již 15. a 19. 9. 2008. Přestože podle jejího tvrzení měla být elektřina žalovaným dodána v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, žalobkyně ji prodala za účinnosti smlouvy jiným odběratelům, a to dne 7. 4. 2009 a 24. 11. 2009. Odvolací soud dospěl k závěru, že za škodu způsobenou tím, že žalobkyně prodala nakoupenou elektrickou energii za podstatně nižší cenu jiným odběratelům, by mohla odpovídat pouze v případě, že by žalobkyně byla připravena plnit a žalovaní by energii v roce 2010 neodebrali. Protože byla ale žalobkyní konkrétně označená elektřina prodána jiným odběratelům již v průběhu roku 2009, nemohla ani teoreticky nastat situace, že by tuto konkrétní elektřinu žalovaní neodebrali.
Odvolací soud se odmítl zabývat námitkami žalobkyně ohledně specifické povahy elektřiny jako předmětu kupní smlouvy. Odvolací soud se dále nezabýval ani otázkou, zda byl závazkový vztah mezi účastníky, který byl založen akceptací nabídky ze dne 30. 9. 2008, dovršen někdy později po tomto období, jelikož žalobkyně zakládá svůj nárok na náhradu škody na písemně uzavřené smlouvě ze dne 30. 9. 2008. Odvolací soud dále uvedl, že nabídka označená rovněž č. 30/2009/C, ze dne 3. 7. 2008 byla adresována pouze žalované 2), která ji mohla po formální stránce jako jediná akceptovat. Není rozhodné, že místem dodávky mělo být též odběrné místo žalované 1). Se zřetelem na obsah akceptace nabídky ze dne 30. září 2008 považuje odvolací soud za zcela nadbytečné zabývat se tím, zda akceptace byla či nebyla včasná, neboť ani včasnou akceptací by nemohlo dojít k uzavření platné smlouvy o dodávce elektřiny. Odvolací soud dále namítá, že k uzavření smlouvy mezi žalobkyní a žalovanými by přijetím akceptace nemohlo dojít, jelikož smlouva by neodpovídala požadavkům § 50 odst. 1 energetického zákona. Jednou smlouvou nelze uzavřít smlouvu o dodávce mezi dodavatelem a dvěma různými zákazníky s odlišným místem plnění způsobem, jakým to tvrdí žalobkyně.
Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil v tom, že akceptací nabídky došlo pouze k potvrzení zájmu žalovaných jednat o uzavření smluv na dodávku elektřiny. K uzavření takových smluv na základě žalobkyní předložených návrhů, byť o nich bylo jednáno, nedošlo.
Odvolací soud dále odmítl požadavek žalobkyně aplikovat retroaktivně ustanovení zákona č. 89/2000 Sb., nového občanského zákoníku, na předmětnou situaci, jelikož by se jednalo o přímou retroaktivitu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost podaného dovolání zakládá na tom, že odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, odvolací soud řešil právní otázku, která nebyla doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a tato otázka je rozhodovacím soudem rozhodována rozdílně.
V dovolání žalobkyně klade následující právní otázky: 1. Byla mezi účastníky sporu uzavřena smlouva na dodávku elektřiny dle § 50 odst. 2 energetického zákona s ohledem na souvislý řetězec právních jednání z hlediska jejich formy, obsahu a průběhu? V této souvislosti dovolatelka namítá, že při posuzování uzavření smlouvy podle energetického zákona posuzoval odvolací soud výlučně listinu Přijetí nabídky. Ostatní důkazy pominul. Odvolací soud věc posuzoval tak, jako by smlouva na dodávku elektřiny musela být uzavřena obligatorně písemně a všechny její náležitosti musely být na jedné listině. Dovolatelka namítá, že soud měl při posuzování uzavření smlouvy vzít do úvahy jak listinu Přijetí nabídky na dodávku elektřiny pro rok 2010, tak Nabídku č. 30/2009/C ze dne 3. července 2008, tak listiny v e-mailové korespondenci, z nichž dovolatelka poukazuje zejména na zprávy, ve kterých žalovaní sami upřesňují nové odběrové plány a poptávané množství elektřiny. Dovolatelka je proto přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu týkající se výkladu právních úkonů (např. rozsudek ze dne 27, března 2008, sp. zn. 33 Odo 256/2006, a ze dne 10. října 2012, sp. zn. 28 Cdo 338/2012).
Právní otázkou v této souvislosti tedy je, zda může dojít k vymezení obsahu smlouvy a jejímu uzavření nikoli pouhými dvěma jednáními, kterými jsou nabídka a její akceptace, nýbrž též postupnými, na sebe logicky a chronologicky navazujícími úkony strany vedenými totožnou vůlí a cílem (tj. sjednat dodávky a odběr elektřiny pro rok 2010), kdy výsledkem těchto jednání je konsenzus stran.
Dovolatelka uvádí, že za okamžik uzavření smlouvy považuje zaslání Přijetí nabídky zmocněným zástupcem žalovaných 1) a 2), Ing. W. Veškeré ostatní důkazy předkládala žalobkyně pouze za účelem prokázání okolností uzavření smlouvy. Z důkazů provedených před soudem vyplývá přesvědčení žalobkyně a žalovaných 1) a 2) o uzavření smlouvy, a to minimálně v době od Přijetí nabídky 30. září 2008, do jednání 20. srpna 2009, kdy však již žalovaní s ohledem na vývoj finanční krize ve světě žalovaných 1) a 2) začali jednat účelově.
Představa soudu, že si strany v pozici účastníka burzy PXE nejprve vyprecizují písemná znění smlouvy včetně přesného stanovení ceny a množství, poté budou managementy těchto zákazníků a účastníka burz PXE sedět u jednoho a stolu, kontrolovat vývoj burzy PXE, kde se cena pohybuje burzovním tempem, a v určitém okamžiku, pro obě strany výhodném, smlouvu písemně podepíší, je sice představa právně dokonalá, ovšem s ohledem na zvyklosti zachovávané v burzovním obchodně naprosto nereálná.
Dovolatelka je toho názoru, že smlouva mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) byla uzavřena okamžikem, když Přijetí nabídky došlo v poslední minutě, tedy 30. září 2008 v 15 hodin, žalobkyni. 2. Zavazuje jednání zaměstnanců žalované 1) a žalované 2) oba tyto žalované a zakládá takové jednání jejich solidární závazek? Odvolací soud uzavřel, že žalovaná 1) a žalovaná 2) byly v době jednání o uzavření smlouvy na dodávku elektřiny samostatnými subjekty a na platnost jejich jednání nemělo vliv to, že mají propojený vrcholný management, konkrétně finančního ředitele Ing. K. K.
Právní otázkou v tomto kontextu je, zda je možno komunikaci mezi osobami vystupujícími za žalované s žalobcem, zejména finančním ředitelem obou žalovaných Ing. K, a zaměstnancem žalované 1) Ing. W ze dne 30. září 2009, považovat za zmocnění či pověření k uzavření smlouvy na dodávku elektřiny za žalované 1) a 2), obecně pak jednání zavazující obě žalované. Dovolatelka je toho názoru, že otázka právního jednání více právnických osob, které jsou osobami propojenými a mají společný management, a závaznost takového jednání pro tyto osoby, je-li učiněno společným zástupcem, nebyla doposud Nejvyšším soudem řešena. 3. Může mít v rámci obchodování s elektrickou energií škoda způsobena účastníku smluvního vztahu svůj původ ve skutečnostech, které nastaly před samotným vznikem smlouvy? Odvolací soud dovodil, že žalobkyni nemohla vzniknout škoda, protože elektřina určená pro žalované byla zakoupena před tvrzeným uzavřením smlouvy na dodávku elektřiny dne 30. září 2009. Dovolatelka namítá, že takový závěr, který je navíc stěžejním závěrem pro zamítnutí žaloby, je výrazem nepochopení specifik posuzovaného případu a nad to je stižen vadou neprovedením důkazů potřebných pro zjištění skutkového stavu věci potřebného pro vydání rozhodnutí, která měla vliv na jeho výsledek.
Právní otázkou v tomto případě je, zda lze při obchodování s komoditami, jako je elektrická energie, považovat za škodu neodebrané množství této komodity za předpokladu, že její dodávání vyžaduje rezervování předpokládaného odběru s předstihem, tedy ještě před samotným uzavřením smlouvy. Tato otázka nebyla dle dovolatelky Nejvyšším soudem doposud řešena. 4. Je možná aplikace ustanovení § 1-14 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, na posuzovaný případ? Dovolatelka je přesvědčena, že otázka retroaktivního působení § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jako NOZ ) byla již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena (rozsudek ze dne 21. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013). Odvolací soud se tak při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Odvolací soud měl v dané věci především aplikovat § 6 odst. 1 a 2 NOZ. 5. Může být zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/200 Sb., ze dne 18. prosince 2000, důvodem pro důslednější aplikaci § 150 o. s. ř. s ohledem na princip předvídatelnosti a legitimního očekávání? Odvolací soud uzavřel, že legitimní očekávání účastníků o potenciální výši náhrady nákladů řízení před podáním žaloby je nepodstatné a zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. je důvodem pro aplikaci jiného právního předpisu, a to vyhlášky č. 177/1996 Sb. V rozhodnutí ze dne 15. května 2013, sp. zn. 28 Cdo 2346/2012, Nejvyšší soud přiznal náhradu nákladů podle zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. Odvolací soud rozhodl tedy v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu. Pokud existují jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu s opačným závěrem, pak dovolatelka namítá, že Nejvyšší soud v těchto věcech rozhoduje rozdílně.
Ve vyjádření k dovolání žalovaní trvají na tom, že smlouva mezi žalobkyní a nimi nevznikla, jelikož nedošlo ke konkrétní akceptaci konkrétního návrhu na uzavření smlouvy, bez ohledu na to, jak dlouhá složitá byla neformální jednání stran o obsahu smlouvy předcházející jejímu uzavření. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaní neporušili žádnou svou povinnost, proto nelze dospět k závěru, že by žalobkyni vznikla škoda, a to ani v případě, že by smlouva o dodávce elektřiny byla platně uzavřena. Ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. Nelze na posuzovaný případ vztáhnout, jelikož § 3030 o. z. hovoří o již existujících právech a povinnostech mezi stranami. Jelikož ale smlouva mezi účastníky řízení v roce 2008 nevznikla, neexistují zde žádná práva a povinnosti, na které by bylo možné vztáhnout zásady uvedené v § 1-14 o. z. Z těchto důvodů žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a není založeno na otázce právního nebo procesního charakteru, která by v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena.
Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Ačkoli dovolatelka předkládá řadu právních otázek, žádná z nich nezakládá přípustnost podaného dovolání.
Co se týče první otázky, kterou dovolatelka předkládá, tj. zda došlo k uzavření smlouvy mezi účastníky řízení, ztotožňuje se dovolací soud se závěry obecných soudů. Soudy se při posuzování této otázky neodchýlily od stávající judikatury ve věcech uzavírání smluv. Pro platné uzavření smlouvy je třeba, aby došlo k řádné akceptaci nabídky a aby byl jasně seznatelný obsah smlouvy, který byl mezi stranami ujednán. Pokud je platnost nabídky časově omezena, pak po uplynut stanovené doby tato nabídka zaniká. Pokud byla v tomto konkrétním případě platnost nabídky ze dne 3. 7. 2008 stanovena do 4. 7. 2008, 12:00 hodin a v této době nebyla nabídka akceptována (§ 43c odst. 1 obč. zák.), pak uplynutím této lhůty návrh zanikl [§ 43b odst. 1 písm. a) obč. zák.]. Jakékoli další právní jednání učiněné po uplynutí lhůty je třeba vykládat jako novou nabídku k uzavření smlouvy, kterou je třeba opětovně akceptovat. Obdobná situace nastala dne 30. 9. 2008. Aktualizovanou nabídku č. 30/2009/C s platností do 30. 9. 2008, 15:00 hodin, žalovaná 1) akceptovala nabídku na dodávku elektřiny č. 030/2009/C za žalované 1) a 2) s tím, že podepsaná listina byla následně odeslána z faxového čísla žalované 1), a to dne 30. 9. 2000, v 17:18 hodin, spolu s průvodním dopisem ze dne 30. 9. 2008 na hlavičkovém papíru žalované 1). K uzavření smlouvy mezi stranami tedy nedošlo. Tímto závěrem se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Akceptace nové konkrétní nabídky, která by obsahovala všechny nezbytné náležitosti, po uplynutí zmíněné lhůty v řízení prokázána nebyla.
S ohledem na to, že dovolací soud dospěl k závěru, že mezi stranami nebyla uzavřena smlouva na dodávku elektrické energie z výše uvedeného důvodu, není pro posouzení věci rozhodná odpověď na druhou otázku, kterou žalobkyně pokládá. Z toho důvodu nemůže tato otázka, na jejímž zodpovězení s ohledem na neexistenci smluvního vztahu mezi žalobkyní a žalovanými není rozhodnutí ve věci postaveno, založit přípustnost podaného dovolání. Nejvyšší soud se jí proto nezabýval.
Třetí dovolatelkou vnesená otázka taktéž nezakládá přípustnost dovolání. Specifika trhu s elektřinou nejsou v tomto konkrétním případě tím, co je pro výsledek sporu rozhodné. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně nakoupila daný objem elektřiny již ve dnech 15. a 19. 9. 2008 a jiným odběratelům jej prodala 7. 4. 2009 a 24. 11. 2009, přestože podle (ne)uzavřené smlouvy ze dne 30. 9. 2008 měla být elektřina žalovaným dodána v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010. Z těchto dat vyplývá, že na prodej elektřiny a nalezení jiného vhodného zájemce měla žalobkyně dostatek času tak, aby zajistila odběr elektrické energie jiným odběratelem za odpovídající cenu. V tomto případě nemůže být žalovaná odpovědná za to, že žalobkyně (z důvodu specifik tohoto odvětví) nakoupila elektrickou energii před termínem, kdy měla být smlouva uzavřena. Pokud probíhající jednání o uzavření smlouvy o dodávkách elektrické energie nebyla dovršena platně uzavřenou smlouvou, pak po ní nelze požadovat náhradu škody za neodebrání takto nakoupeného množství elektrické energie.
Ke čtvrté otázce dovolací soud podotýká, že podle přechodného ustanovení § 3030 o. z. se i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, použijí ustanovení části první hlavy 1 o. z. Jak již judikoval Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013, je možné aplikovat základní principy zákona č. 89/2012 Sb. na práva a povinnosti vzniklé před účinností tohoto zákona. V daném případě toto odvolací soud neučinil. Dovolatelka se domáhá především aplikace ustanovení § 6 o. z., podle něhož má každý povinnost jednat v právním styku poctivě. Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Vzhledem k tomu, že k neuzavření smlouvy ze strany žalovaných nedošlo nepoctivým jednáním nebo protiprávním činem, neměla by aplikace principů o. z. na danou situaci žádný vliv.
Otázka formulovaná pod č. 5 nemůže založit přípustnost podaného dovolání, jelikož tato otázka je Nejvyšším soudem rozhodována konstantně v tom smyslu, že vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., zrušil (s účinností od 7. 5. 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, č. org. 23/13, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., a k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněnému pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se stanovuje odměna advokáta nikoli podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ale podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Odvolací soud se ani v tomto případě neodchýlil od ustálené judikatury.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto. Podle výsledku dovolacího řízení mají žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odpovídá tarifní hodnota výši peněžitého plnění v době započetí úkonu právní služby, v posuzovaném případě dni podání vyjádření k dovolání. Směnný kurz CZK k EUR byl ke dni sepsání vyjádření k dovolání (13. 11. 2014) 27, 645 Kč. Tarifní hodnota činila 22 530 675 Kč. Náklady tak sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 53 340 Kč (§ 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 7 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu), zvýšené o 30 % za společné zastupování více účastníků, tedy 69 342 Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč, a po přičtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 14 561 Kč, tedy celkem ve výši 84 203 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. září 2015

JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu