23 Cdo 4244/2010
Datum rozhodnutí: 27.02.2012
Dotčené předpisy: § 37 odst. 1 obč. zák.




23 Cdo 4244/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce Budějovický Budvar, národní podnik, Budweiser Budvar, National Corporation, Budweiser Budvar, Entreprise Nationale, se sídlem v Českých Budějovicích, Karolíny Světlé 4, PSČ 370 21, identifikační číslo osoby 005 14 152, zastoupeného Mgr. Jiřím Linhartem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova 9, proti žalovaným 1) P. G., 2) D. L., 3) P. T., všem zastoupeným JUDr. Markétou Sitkovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jelcká 7, o zaplacení 190 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 13 Cm 196/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2010, č. j. 3 Cmo 273/2009-133, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2010, č. j. 3 Cmo 273/2009-133, se zrušuje , a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. června 2010, č. j. 3 Cmo 273/2009-133, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. dubna 2009,
č. j. 13 Cm 196/2008-87, ve znění opravného usnesení ze dne 20. října 2009, č. j. 13 Cm 196/2008-112, ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně 190 000 Kč spolu s 0,1% úrokem z prodlení z této částky jdoucím denně od 15.9.2006 do zaplacení s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost ostatních žalovaných, a změnil uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ve výroku II. o výši náhrady nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly shodně ze závěru, že žalobce v řízení prokázal uzavření smlouvy č. 290/2004 o propagaci piva zn. Budějovický Budvar a o podpoře jeho prodeje v restauraci Sport Bar 99 se společností BLANES, s.r.o. dne 1.10.2004. Z dohody o ručení uzavřené mezi žalobcem a všemi žalovanými ze dne 1.10.2004 oba soudy zjistily, že všichni žalovaní v uvedené dohodě učinili prohlášení, podle něhož se zavázali, že společně a nerozdílně uhradí veškeré peněžité závazky, které žalobci vzniknou vůči společnosti BLANES, s.r.o. z uvedené smlouvy o podpoře prodeje ze dne 1.10.2004. Žalovaní nepopřeli, že by tuto dohodu podepsali, ale tvrdili, že ji uzavřeli pod nátlakem V. V., jednatele společnosti BLANES, s.r.o. Dále soudy zjistili z výpisu z účtu žalobce, že ve prospěch účtu společnosti BLANES, s.r.o. byla dne 2.11.2004 převedena částka 300 000 Kč. Z důvodu neplnění čl. 7.1 smlouvy o podpoře prodeje, tzv. propagační smlouvy, vyzval žalobce společnost BLANES, s.r.o. k vrácení částky 190 000 Kč. Z dohody o přistoupení k závazku a dohody o uznání závazku a o podmínkách jeho vypořádání, uzavřené dne 20.12.2006, mezi žalobcem, jako věřitelem, a V. V., jako dlužníkem, bylo zjištěno, že V. V., jakožto jednatel společnosti BLANES, s.r.o. přistoupil k závazku za společnost BLANES, s.r.o. pro nevykonatelnou pohledávku společnosti BLANES, s.r.o. ve výši 190 000 Kč s příslušenstvím, vzniklé z výše uvedené propagační smlouvy. Dne 26.9.2007 byla společnost BLANES, s.r.o. vymazána z obchodního rejstříku. Žalobce dopisem ze dne 24.11.2008 vyzval písemně všechny ručitele k úhradě žalované částky 190 000 Kč, avšak bezvýsledně.
Soudy shodně přisvědčily tvrzení žalovaných, že dohodu o ručení uzavřeli se žalobcem pod nátlakem původního čtvrtého žalovaného V. V., který byl v rozhodné době jako jednatel společnosti BLANES, s.r.o. zaměstnavatelem druhé žalované a manželky třetího žalovaného, kterým V. V. sdělil, že pokud nepodepíší dohodu o ručení, nedostanou jeho zaměstnanci mzdu a skončí jim pracovní poměr. Dále soudy dovodily, že rovněž první žalovaný podepsal dohodu o ručení pod nátlakem V. V., u kterého měl dluh za nezaplacenou konzumaci v restauraci, pod pohrůžkou, že mu již nebude dávat alkohol na dluh. Sám V. V. písemně a i ve své výpovědi připustil a potvrdil, že na žalované činil nátlak, nesdělil jim obsah dohody o ručení, ale informoval je pouze o tom, že dohodou přebírají odpovědnost za reklamní předměty a vyhrožoval jim, že pokud tak neučiní, nemůže zaměstnance dál zaměstnávat a ti zůstanou bez zaměstnání, neboť společnost nedostane peníze. Z těchto zjištění soudy shodně dovodily, že dohoda o ručení, prokazatelně uzavřená pod nátlakem, je neplatná podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), který vyžaduje, že právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Odvolací soud ale současně nepřisvědčil soudu prvního stupně, že akcesorický závazek žalovaných, jako ručitelů, zanikl dnem 26.9.2007, kdy byla společnost BLANES, s.r.o. vymazána z obchodního rejstříku, čímž neexistuje, a neexistuje tak ani její hlavní závazek ohledně dluhu 190 000 Kč. Odvolací soud poukázal na § 311 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), podle něhož ručení nezaniká, jestliže závazek zanikl pro nemožnost plnění dlužníka a závazek je splnitelný ručitelem nebo pro zánik právnické osoby, jež je dlužníkem. Odvolací soud konstatoval, že tento právní závěr ale nemá vliv na konečný správný závěr soudu o zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, přičemž přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť je založené na nesprávném právním posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které bylo učiněno v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem obou soudů, že dohoda o ručení ze dne 1.10.2004 je neplatná, neboť žalovaní ji měli uzavřít pod nátlakem. Podle dovolatele nelze uznat za nátlak a ani za bezprávné výhružky, jestliže jednatel společnosti, jako dlužník, informoval žalované, že pokud nebude uzavřena dohoda o ručení, nedostane žalobce další finanční prostředky, zkrachuje a zaměstnanci přijdou o práci. Rovněž u žalovaného 1) nelze údajný požadavek V. V., aby žalovaný 1) podepsal dohodu o ručení, že jinak nebude žalovanému 1) prodávat alkohol na dluh, způsobovat vadu projevu vůle žalovaného 1). Za účelové považuje tvrzení žalovaného 1) a 3), že nevěděli, že podepisují dohodu o ručení, když je v jimi podepsané dohodě obsaženo jejich prohlášení, že byli s obsahem dohody seznámeni. Podle žalobce sdělení V. V. žalovaným ručitelům nevybočuje z právního rámce a nemůže se jednat o bezpráví. Jestliže by nastala situace nutnosti ukončení podnikání dlužníka, nemohl by zaměstnance dále zaměstnávat, ti by však měli zákonné nároky na odstupné a případně poté na podporu v nezaměstnanosti. Dovolatel má za to, že hrozba ukončením podnikání a s tím související ztráta zaměstnání nemůže vyvolat nesvobodu vůle k uzavření dohody o ručení.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací (§ 10a zákona o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalobcem) řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť právní otázka platnosti dohody o ručení byla v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu posouzena v rozporu s hmotným právem.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Ustálená judikatura (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.12.1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 2/1999) dovodila, že o svobodný právní úkon nejde v případě, kdy tento úkon byl učiněn v důsledku přímého fyzického donucení, a dále tehdy, byl-li právní úkon učiněn v důsledku psychického donucení, zejména bezprávné výhrůžky (rozhodující je přitom působení bezprávné výhrůžky v době učinění právního úkonu). Bezprávnou výhrůžkou je výhrůžka, kterou je vynucováno něco, co nesmí být vynucováno. Může spočívat v tom, že je vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu; není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí dále jít o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň, a výhrůžka musí být adresována tomu, jehož právní úkon se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým. Mezi bezprávnou výhrůžkou a právním úkonem musí být příčinná souvislost (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99 publikovaný na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Ze skutkového stavu, zjištěného odvolacím soudem, tj. že V. V. činil na žalované ekonomický nátlak - pohrůžku, že pokud dohodu nepodepíší, nedostane společnost peníze a budou všichni tři na dlažbě, nebude je moci zaměstnat a prvnímu žalovanému nebude dávat na sekeru , lze sice dovodit, že jde o ekonomický nátlak, ale takové jednání V. V. nemůže být považováno za bezprávnou výhrůžku. Není bezprávnou výhrůžkou, je-li v daném případě podávána ručiteli informace, že v případě finančních problémů společnost zaměstnávající ručitele (žalovaná 2) či manželku ručitele (žalovaný 3) zkrachuje a zaměstnanec tak přijde o zaměstnání. Informaci podanou účastníku určité smlouvy, na základě níž má možnost se účastník smlouvy rozhodnout, zda smlouvu, s ohledem na svoji ekonomickou situaci, podepíše či ne, nelze považovat za bezprávnou výhružku, jak je definována výše uvedenou judikaturou. Stejně tak nelze považovat za bezprávnou výhružku sdělení V. V. žalovanému 1), že mu již nebude poskytovat výhodu prodeje alkoholu na dluh. Je namístě v tomto směru poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.3.2010, sp. zn. 33 Odo 3606/2007, v němž je judikováno, že soudní praxe nekvalifikuje jako bezprávnou výhrůžku chování osoby, která po předestření svých představ, jaká situace v poměrech jednajících nastane, nebude-li jejímu přání vyhověno, naléhá na uzavření smlouvy s argumentací, že jiný způsob řešení nastalých těžkostí neexistuje. Viz též Komentář k Občanskému zákoníku C. H. BECK, J. Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák a kol., 1. vydání, rok 2008, str. 316.
Navíc ze zjištění skutkového stavu se nepodává, že by žalobce, jako obligační věřitel, vůči němuž směřoval zajišťovací právní úkon - ručení, věděl či vědět musel o těchto skutkových okolnostech, za nichž byla dohoda o ručení podepsána, a že je ve svůj prospěch využil. V případě, že bezprávná výhrůžka nepochází od účastníků právního vztahu, musí být shora uvedené podmínky naplněny, aby se jednalo o právní úkon nesvobodný.
Z výše uvedených důvodů není tedy možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za správné, bylo-li učiněno v rozporu s hmotným právem (§ 37 odst. 1 oč. zák.), a proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. února 2012

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu