23 Cdo 4226/2011
Datum rozhodnutí: 24.04.2013
Dotčené předpisy: § 39 obč. zák.





23 Cdo 4226/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně MIKROS, a.s. , se sídlem Brno - Královo Pole, Palackého třída 2850/56, PSČ 612 00, identifikační číslo osoby 25585321, zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem Brno, Údolní 5, proti žalované Z + M Partner, spol. s r.o. , se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Valchařská 3261/17, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 26843935, zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Ostrava Slezská Ostrava, Jaklovecká 1249/18, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 97/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. května 2011, č. j. 7 Cmo 85/2011-74, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. května 2011, č. j. 7 Cmo 85/2011-74, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2010, č.j. 24 Cm 97/2010-51, kterým byl zrušen rozhodčí nález ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 6315/2009 vydaný rozhodcem Mgr. P. Č. ve věci žalobkyně Z + M Partner, spol. s r.o., se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Valchařská 3261/17, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby proti žalované MIKROS, a.s., se sídlem Brno - Královo Pole, Palackého třída 2850/56, PSČ 612 00, identifikační číslo osoby o zaplacení 200 400 Kč, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci si v čl. 5. 3. rámcové smlouvy o výpůjčce tiskáren a dodávce renovovaných tonerových kazet ze dne 14. 4. 2008 dohodli rozhodčí doložku, podle níž veškeré majetkové spory, které by v budoucnu vznikly z této smlouvy, jakož i spory, které vzniknou v souvislosti s touto smlouvou, jakož i spory ze směnek zajišťujících závazky z této smlouvy, včetně otázek platnosti výkladu realizace či ukončení práv z těchto právních vztahů přímo vznikajících otázek právní platnosti těchto právních vztahů, jakož i otázek práv s těmito právy souvisejícími, a to i v případě, že tyto právní vztahy budou neplatné, budou zrušeny nebo od nich bude odstoupeno (dále jen spory) a tyto spory se nepodaří vyřešit smírnou cestou, budou rozhodovány v rozhodčím řízení s vyloučením pravomoci obecných soudů, jak to umožňuje zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen zákon o rozhodčím řízení ). V čl. 5. 4. uvedené smlouvy si účastníci dále dohodli, že spor bude rozhodovat rozhodce (rozhodci) zásadně jmenovaný a vybraný ze seznamu rozhodců vedeném touto společností. Článek 5. 5. předmětné smlouvy obsahoval dohodu, že procesní pravidla rozhodčího řízení jsou upraveny v Jednacím řádu vydaném V čl. 5. 7. smlouvy účastníci výslovně prohlásili, že jsou seznámeni s jednacím řádem.
Z uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně učinil závěr, že mezi stranami, jakožto podnikateli, byla rozhodčí doložka sjednána platně podle § 3 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a platně strany uzavřely i dohodu o způsobu určení rozhodce či rozhodců třetí osobou. Dospěl však k závěru, že si strany nesjednaly platně dohodu o postupu, jak má být řízení rozhodcem vedeno, tj. podle jakých pravidel. Soud prvního stupně konstatoval, že pokud dohoda v tomto směru sjednána není, postupuje se podle § 19 odst. 2, odst. 3 zákona o rozhodčím řízení, a pokud neproběhlo před rozhodcem ústní řízení v rozporu s § 19 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení, nebyla tím žalované straně v rozhodčím řízení (nyní žalobkyně) poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat, a proto je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) obchodního zákoníku [správně mělo být podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení].
Pokud se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu s poukazem na to, že jsou dány důvody, pro které lze v soudním řízení žádat o obnovu řízení, soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně v návrhu na zrušení rozhodčího nálezu vylíčila skutková tvrzení, označila a předložila důkaz, z jehož obsahu (prohlášení V. B. ze dne 2. 6. 2010) je zřejmé, že samo o sobě může přivodit pro účastníka příznivější rozhodnutí ve věci, a proto dovodil, že je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu i podle § 31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení.
Odvolací soud po zopakování důkazu předmětnou rámcovou smlouvou ze dne 14. 4. 2008 na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodčí doložka v této smlouvě, tak jak byla sjednána, neobsahuje určení rozhodce ad hoc popř. způsob jeho určení ve smyslu § 7 zákona o rozhodčím řízení, přičemž z povahy Společnosti rozhodců s. r. o. je nepochybné, že se nejedná o stálý rozhodčí soud zřízený podle § 13 zákona o rozhodčím řízení. Poukázal zejména na čl. 5. 4. smlouvy, z něhož vyplývá, že si účastníci nedohodli osobu konkrétního rozhodce, ale umožnili třetí osobě - Společnosti rozhodců s. r. o., aby vybrala jediného rozhodce ze seznamu rozhodců vedeného touto společností. Odvolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy Společnost rozhodců s. r. o. není stálým rozhodčím soudem, není oprávněna vést seznam rozhodců a není ani oprávněna si vydávat své statuty a řády, které by upravovaly vedení řízení, je účastníky sjednaná doložka neplatná podle § 39 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) pro obcházení ustanovení § 13 zákona o rozhodčím řízení. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) v podobě rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 121/2011, v němž již byla řešena stejná problematika, a to včetně námitky, týkající se otázky smluvní volnosti. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dovodil, že není možno pomocí zásad smluvní autonomie negovat zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky, u níž lze dovozovat v zásadě zřetelnou snahu poškodit účastníka závazkového vztahu.
Protože odvolací soud s ohledem na svůj závěr o neplatnosti sjednané rozhodčí doložky v předmětné smlouvě shledal důvody pro zrušení rozhodčího nálezu, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, byť z jiných důvodů, než uvedl soud prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a písm. 2 odst. b) o. s. ř.
Podle dovolatelky je právní názor odvolacího soudu nesprávný a zcela nepřípustným způsobem zasahuje do smluvní autonomie účastníků. Pokud odvolací soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovolatelka má za to, že toto rozhodnutí na přezkoumávanou věc nedopadá, neboť se v něm jednalo o jinou situaci. Zdůrazňuje, že v daném případě se jednalo o smluvní vztah mezi podnikateli a nejedná se tedy o případ, kdy jeden z účastníků smlouvy je jednoznačně ve slabším postavení. Dovolatelka poukazuje na § 19 zákona o rozhodčím řízení, podle něhož si strany mohou dohodnout postup, kterým mají rozhodci řízení vést, přičemž v souladu s tímto ustanovením si také účastníci výslovně dohodli, jakým způsobem má rozhodce řízení vést v souladu s Jednacím řádem, s nímž se strany před podpisem smlouvy seznámily a ve smlouvě též prohlásily, že obsah procesních pravidel rozhodčího řízení je jim znám. Dovolatelka se domnívá, že se jedná o obdobný případ, jako si strany ve smlouvě sjednají, že další obsah smlouvy je ve všeobecných smluvních podmínkách, jako součásti smlouvy. Nesouhlasí se závěrem, že vydávání seznamu rozhodců a vydávání pravidel rozhodčího řízení přísluší pouze stálým rozhodčím soudům. Má za to, že strany si mohou dohodnout, že třetí subjekt vybere rozhodce z jakéhokoliv seznamu. Podle dovolatelky odvolací soud pochybil, dospěl-li k závěru, že rozhodčí doložka sjednaná v předmětné smlouvě je neplatná. Navrhla proto, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst.1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Po posouzení, zda se jedná o měnící či potvrzující rozsudek je podstatná otázka rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, nemělo-li vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků.
V daném případě soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky sjednaná rozhodčí doložka je platná, ale je důvod pro zrušení rozhodčího nálezu proto, že žalované straně v rozhodčím řízení (nyní žalobkyně) nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat a byl naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) obchodního zákoníku [správně mělo být podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení] a zároveň že je naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu i podle § 31 písm. g) zákona o rozhodčím řízení.
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu z důvodu, že mezi účastníky byla sjednaná neplatná rozhodčí doložka podle § 39 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) pro obcházení ustanovení § 13 zákona o rozhodčím řízení, a proto důvody zrušení rozhodčího nálezu shledal v neplatnosti rozhodčí doložky podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení.
Ustanovení § 34 zákona o rozhodčím řízení upravuje následky zrušení rozhodčího nálezu. Zruší-li soud rozhodčí nález z důvodů uvedených v § 31 písm. a) nebo b) zákona o rozhodčím řízení, pokračuje k návrhu některé ze stran po právní moci rozsudku v jednání ve věci samé a tuto věc rozhodne. Zruší-li soud rozhodčí nález z jiného důvodu, zůstává rozhodčí smlouva v platnosti. Rozhodci zúčastnění na rozhodčím nálezu, který byl zrušen, jsou z nového projednání a rozhodování věci vyloučeni. Nedohodnou-li se strany jinak, budou noví rozhodci jmenováni způsobem původně určeným v rozhodčí smlouvě nebo podpůrně podle ustanovení tohoto zákona.
Rozdílné důvody pro zrušení rozhodčího nálezu soudem prvního a druhého stupně zakládají žalobkyni a žalované různé právní povinnosti opětovné řešení sporu v řízení před rozhodcem nebo pokračování v řízení před soudem. Dovolání je proto přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem obsahově měnícím.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že rozhodčí doložka je neplatná s odkazem na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 121/2011. Toto rozhodnutí vydal Nejvyšší soud za účelem sjednocení rozporné judikatury ve věcech posuzování platnosti rozhodčí doložek. Velký senát mj. dovodil, že obchodní společnost, která není stálým rozhodčím soudem (§ 13 zákona o rozhodčím řízení) není oprávněna vydávat statuty a řády obdobně jako stálé rozhodčí soudy, zřízené na základě zákona. Pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, vykonává činnosti, které spadají výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o jednání odporující zákonu. Jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje přesné určení rozhodce ad hoc, popř. konkrétní způsob jeho určení, ale odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem.
Dovolatelka namítá, že tento závěr velkého senátu nelze aplikovat v řešené věci, neboť je skutkově odlišná znění rozhodčí doložky v tomto konkrétním případě je jiné, jednalo se o vztah mezi dvěma podnikateli, nikoli mezi podnikatelem a spotřebitelem, přímo v samotné smlouvě došlo ke konkrétnímu způsobu určení rozhodce ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení.
Nejvyšší soud se otázkou neplatnosti rozhodčí doložky odkazující na pravidla vedení rozhodčího řízení vedená nikoli stálým rozhodčím soudem zabýval i po rozhodnutí velkého senátu a to i ve vztahu mezi podnikateli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 23 Cdo 574/2012). Mechanismus výběru rozhodce byl v rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 574/2012 i ve zde řešené věci sjednán obdobně rozhodce bude vybrán soukromou společností, resp. oprávněnou osobou za tuto společnost, podle jednacího řádu této společnosti. Podle tohoto jednacího řádu bude probíhat i rozhodčí řízení. Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 23 Cdo 574/2012 dospěl k tomu, že takový způsob určení rozhodce není v souladu s požadavky § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Ke stejnému závěru je nutné dospět i v nyní projednávané věci při posuzování platnosti rozhodčí doložky sjednané v rámcové smlouvě o výpůjčce tiskáren a dodávce renovovaných tonerových kazet ze dne 14. 4.2008. Uvedené námitky dovolatelky jsou proto nedůvodné. Argumentace odůvodňující neplatnost rozhodčí doložky podle § 39 obč. zák. není postavena na ochraně slabší strany a zájmů spotřebitele, ale na obcházení zákona o rozhodčím řízení. Nejvyšší soud v citovaných rozhodnutích zdůraznil, že jestliže subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý alogicky odvoditelný úmysl odporující zákonu.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem a dosavadní judikaturou, tudíž nebyl naplněn dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a písm. 2 odst. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalované zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. dubna 2013

JUDr. Kateřina Ho r n o c h o v á
předsedkyně senátu