23 Cdo 4223/2010
Datum rozhodnutí: 26.06.2012
Dotčené předpisy: § 133 obch. zák., § 15 obch. zák.




23 Cdo 4223/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Panatran, spol. s r. o., se sídlem v Hatíně, Jemčina čp. 1, PSČ 379 01, identifikační číslo osoby: 47118393, zastoupené Mgr. Lucií Slabou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, Zátkovo nábřeží 7, proti žalovanému M. H., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, o vydání věcí, eventuálně o zaplacení částky 3 321 450 Kč, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 965/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. dubna 2010, č. j. 17 Co 286/2007-227, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. dubna 2010, č. j. 17 Co 286/2007-227, se ve výrocích pod body II a III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Lounech rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 1. března 2007, č. j. 9 C 965/97-180, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému vydat žalobkyni lešenový materiál: lešenová trubka 6 m v počtu 4 833 kusů, lešenová trubka 4 m v počtu 2 432 kusů, lešenová trubka 2 m v počtu 989 kusů, spojka upínací v počtu 16 575 kusů, spojka nastavovací v počtu 3 302 kusů, podlahový dílec v počtu 2 924 kusů, nebo v případě, že toto vydání nebude možné, zaplatit žalobkyni částku 3 321 450 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že vlastníkem lešenového materiálu, jehož vydání se žalobkyně domáhá, byl P. V., který jej nájemní smlouvou ze dne 4. ledna 1993 přenechal do užívání žalobkyni, a ta jej dále na základě smlouvy o nájmu ze dne 26. srpna 1994 předala do užívání žalovanému. Převzetí předmětného materiálu v žalovaném rozsahu bylo v řízení podle zjištění soudu prvního stupně nesporné. Stejně jako to, že žalovaný dvě třetiny převzatého materiálu nechal zničit jako kovový odpad.
Žalobkyně jako nájemce byla podle závěru soudu prvního stupně legitimována k podání žaloby na vydání věci ve smyslu ustanovení § 126 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.). V rozsahu, v jakém došlo ke zničení lešeňového materiálu, a v jakém jej žalovaný neměl v době rozhodování soudu v držení, se však žalobkyně nemohla domáhat jeho náhrady, neboť nebyla jeho vlastníkem. Zničením lešeňového materiálu jí tudíž škoda, obecně pojímána jako újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného objektivně vyjádřitelná v penězích, podle závěru soudu prvního stupně, nevznikla.
Smlouvu o nájmu shledal soud prvního stupně neplatnou, neboť ji za žalobkyni uzavřel pouze jednatel V. K., ačkoliv podle výpisu z obchodního rejstříku bylo jednání za společnost v době od 9. října 1992 do 11. září 2002 upraveno tak, že právo jednat jménem žalobkyně samostatně měl pouze první jednatel P. V. a jednatel V. K. byl oprávněn jednat pouze společně s prvním jednatelem. Projev vůle jednatele V. K. směřující k uzavření smlouvy nelze tudíž považovat za projev vůle společnosti, neboť nebyl učiněn způsobem, kterým jedná statutární orgán společnosti. V důsledku neplatnosti smlouvy o nájmu pak nelze o tuto smlouvu opírat jakékoliv nároky žalobkyně ohledně náhrad za poškození, ztrátu nebo zničení lešeňového materiálu vůči žalovanému. Protože žalobkyně nebyla vlastníkem předmětných lešeňových dílců, pouze jejich nájemcem, nemůže se domáhat náhrady škody ve smyslu § 722 odst. 2 a § 420 odst. 1 obč. zák. Soud prvního stupně uzavřel, že ani v případě platně uzavřené smlouvy o nájmu by nebylo ustanovení jejího článku 8, event. článku 2, způsobilé založit povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni částku 3 321 450 Kč jako smluvní pokutu podle § 544 obč. zák. Žalobu proto ve zbývající části zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. dubna 2010, č. j. 17 Co 286/2007-227, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I, kterým byla zamítnuta žaloba o povinnosti žalovaného vydat žalobkyni předmětný lešenový materiál, potvrdil (výrok pod bodem I), ve zbývající části výroku pod bodem I rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 321 450 Kč (výrok pod bodem II rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Odvolací soud konstatoval, že v posuzované věci není sporu o tom, že žalovaný v letech 1994 a 1995 převzal od žalobkyně k dočasnému užívání lešenový materiál, z něhož však podstatnou část nevrátil a nechal jej zlikvidovat jako kovový odpad. Rovněž tak není sporné, že vlastníkem tohoto materiálu byl P. V., a žalobkyni jej přenechal nájemní smlouvou. Spornou zůstala platnost smlouvy o nájmu, kterou následně žalobkyně uzavřela s žalovaným, a otázka, zda z ní žalobkyni vyplývá nárok na žalované peněžité plnění.
Ohledně oprávnění jednatelů žalobkyně jednat v době uzavření předmětné smlouvy jejím jménem dospěl odvolací soud dospěl k jiným právním závěrům než soud prvního stupně. Vyšel z § 133 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), podle něhož statutárním orgánem společnosti je jeden nebo více jednatelů. Je-li jednatelů více, je oprávněn jednat jménem společnosti každý z nich samostatně, nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy jinak. Podle odstavce 2 téhož ustanovení může omezit jednatelská oprávnění pouze společenská smlouva, stanovy nebo valná hromada. Takové omezení je však vůči třetím osobám neúčinné. Z této zákonné úpravy podle odvolacího soudu vyplývá, že jedná-li jménem společnosti více jednatelů společně, nejde o omezení jednatelského oprávnění ve smyslu § 133 odst. 2 obch. zák., ale o určení způsobu jednání jménem společnosti. Na druhé straně, má-li jeden z jednatelů oprávnění jednat samostatně a druhý jen společně s prvním jednatelem, jde u druhého jednatele již o omezení jednatelského oprávnění ve smyslu § 133 odst. 2 obch. zák., které je neúčinné vůči třetím osobám, a jeho neúčinnost platí bez ohledu na to, zda třetí osoba o omezení jednatelského oprávnění věděla či nikoliv. Omezení jednatelského oprávnění V. K. mělo účinky směřující pouze dovnitř společnosti bez důsledků pro platnost a účinnost provedeného právního úkonu. Protože smlouva nebyla neplatná pro nedostatek jednatelského oprávnění, bylo by podle odvolacího soudu nadbytečné zabývat se tím, zda byl V. K. v rozhodné době zaměstnancem žalobkyně, a zda mu jednatel vystavil plnou moc k zastupování společnosti.
I ve vztahu ke smlouvě o nájmu přijal odvolací soud jiné právní závěry než soud prvního stupně. Z jejího obsahu nedovodil, že by projev vůle účastníků vyjádřený ve smlouvě trpěl nesrozumitelností nebo neurčitostí. Smlouva ve svých článcích 2 a 8 obsahovala výslovné ujednání, že v případě ztráty, poškození nebo zničení lešeňového materiálu žalovaný jako nájemce uhradí jeho stanovenou cenu (hodnotu) za 1 kus podlážky 100 Kč, spojky 50 Kč, 1 m lešenové trubky 50 Kč, k níž se připočítává 23% DPH. Smlouva byla uzavřena podle článku 4 na dobu určitou a k její změně se vyžadovala podle článku 11 písemná forma. Jednalo se o smlouvu o podnikatelském podnájmu věcí movitých, která se ve smyslu § 261 odst. 6 obch. zák. ve znění účinném v době jejího uzavření, řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku. Odvolací soud odkázal na § 663, § 665 odst. 1, § 666 odst. 1 a § 682 (zřejmě omylem uveden § 685) obč. zák. Při posuzování nároků z této platné smlouvy odkázal na obecná ustanovení občanského zákoníku upravující závazky - § 488, §489 a § 494 obč. zák. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně jako oprávněný nájemce lešeňového materiálu, který předala žalovanému do podnájmu, má podle § 126 odst. 2 obč. zák. právo na jeho vydání. Vzhledem k tomu, že pro případ porušení smluvní povinnosti vrátit lešeňový materiál v důsledku jeho ztráty, poškození nebo zničení si účastníci smlouvy o pronájmu výslovně sjednali nárok na jeho peněžitou náhradu, není právním důvodem vzniku povinnosti žalovaného k náhradě nevráceného předmětu podnájmu odpovědnost za škodu ve smyslu § 420 obč. zák., jak dovozoval soud prvního stupně, nýbrž citované ujednání účastníků zakotvené v článcích 2 a 8 jejich smlouvy z 26. srpna 1994. Odvolací soud uzavřel, že zavázal-li se žalovaný k úhradě stanovených částek za jednotlivé komponenty lešení pro případ jejich ztráty, poškození nebo zničení, pak požadované peněžité plnění je po právní stránce nárokem na plnění ze závazkového právního vztahu založeného smlouvou. Nebylo proto důvodu zabývat se věcí z hlediska odpovědnosti žalovaného za škodu.
V posouzení primárního petitu žaloby se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že předpokladem vydání věci je, že věc existuje, a že žalovaný ji zadržuje. Pokud nebyly tyto předpoklady v řízení prokázány, nelze takové žalobě vyhovět.
Výroky pod body II a III rozsudku odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a dále dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel vytýká soudu prvního stupně, že v případě eventuálního petitu měl nejprve rozhodovat o vydání věci na základě zjištění, zda vindikovaná věci existuje, a teprve potom rozhodovat o eventuálním finančním plnění, dále namítá, že nebylo rozhodnuto o celém žalovaném plnění částce 4 474 000, nýbrž pouze o částce 3 321 450 Kč. Za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, označuje dovolatel také to, že v rozsudku odvolacího soudu nebylo konstatováno, že předmětnou smlouvu připravila žalobkyně, přestože to žalovaný soudu dokládal, a také, že nebylo v rozsudku odvolacího soudu uvedeno, že smlouvu o nájmu a její dodatek nepodepisoval žalovaný, ale jeho syn J. H., který byl ve smlouvě označen jako osoba zplnomocněná k uzavírání smluv. Odvolací soud tuto skutečnost nehodnotil a neposoudil, zda byl žalovaný úkonem svého syna vázán, zda jednal podle plné moci či nikoliv apod. Těmito námitkami dovolatel současně dokládá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Další vada řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spočívá podle názoru dovolatele ve věcné nepříslušnosti Okresního soudu v Lounech pro řízení v prvém stupni, neboť věc měl podle § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. projednávat krajský soud, a věcné nepříslušnosti Krajského soudu v Ústí nad Labem pro řízení odvolací.
Nesprávné právní posouzení věci má podle dovolatele více důvodů. Ustanovení § 721 až 723 obč. zák., upravující zvláštní ustanovení o podnikatelském nájmu věcí movitých, nelze na danou věc aplikovat, neboť tato část upravuje nájem věcí ve vlastnictví pronajímatele, nikoliv v jeho nájmu. Dovolatel proto soudí, že na daný vztah je nutno aplikovat obecná pravidla obchodního zákoníku.
Předmětná smlouva o pronájmu je podle názoru dovolatele neplatná pro omezení jednatelského oprávnění V. K. jako jednatele žalobkyně, který byl oprávněn činit právní úkony pouze společně s prvním jednatelem P. V. Neúčinnosti omezení jednatelského oprávnění vůči třetím osobám zakotvené v § 133 odst. 2 větě druhé obch. zák. se přitom nemůže dovolávat osoba, která sama jednala v rozporu s tímto omezením, neboť smyslem tohoto ustanovení je ochrana práv třetích osob.
V této souvislosti žalovaný označil rozsudek odvolacího soudu za nepředvídatelný, což bylo podle jeho názoru vyvoláno tím, že se odvolací soud nezabýval zkoumáním, zda se nemohlo jednat o smlouvu uzavřenou zmocněncem nebo zaměstnancem žalobkyně.
Další důvody neplatnosti sporné smlouvy spočívají podle dovolatele v nesprávném označení účastníků této smlouvy. Žalovaný byl ve smlouvě sice označen správným identifikačním číslem a rodným číslem, ale subjekt označený obchodním jménem MH Cirus Postoloprty v době uzavření smlouvy neexistoval. Zásadní vadou smlouvy vyvolávající její neplatnost je okolnost, že nebyla podepsána žalovaným, ale jeho synem J. H., kterého žalobkyně ve smlouvě označila za osobu zplnomocněnou k uzavírání smluv. Dovolatel dále poukázal na nesprávné uvedení sídla žalobkyně jako K., kde nikdy sídlo neměla.
Okolnost, že ve smlouvě nebylo uvedeno, že žalobkyně jako pronajímatel má lešeňové komponenty pouze v nájmu, představuje podle dovolatele další důvod neplatnosti smlouvy o pronájmu. Soudy přitom nezjišťovaly, zda by dovolatel o uzavření takové smlouvy vůbec uvažoval, minimálně by v případě podnájmu věci požadoval doložení souhlasu vlastníka věci s takovým úkonem, a to především za dané situace, kdy lešeňové komponenty byly ve vlastnictví druhého z jednatelů žalobkyně, a to právě toho, který smlouvu nepodepisoval.
Dovolatel také popírá správnost závěru odvolacího soudu, že z předmětné smlouvy lze dovodit přímý majetkový nárok žalobkyně. Z dikce ujednání o závazku žalovaného uhradit stanovené částky za jednotlivé komponenty lešení pro případ jejich ztráty, poškození nebo zničení podle názoru žalovaného spíše vyplývá, že cena jednotlivých položek byla konstatována pouze pro případné uplatnění náhrady škody nebo bezdůvodného obohacení.
Dovolatel závěrem poukazuje na ustanovení § 35 obč. zák., aniž by tento odkaz blíže rozvedl. Úkon žalobkyně, kterým žalovanému navrhla uzavření smlouvy o nájmu, je podle názoru dovolatele neplatný podle § 39 obč. zák. Navozuje totiž možné dopady domáhat se duplicitního plnění, svým obsahem proto odporuje zákonu nebo jej obchází a nepochybně se příčí dobrým mravům.
Dovolatel navrhuje zrušení rozsudků obou stupňů a přikázání věci příslušnému Krajskému soudu v Ústí nad Labem pro nové prvostupňové řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že námitky žalovaného považuje za neopodstatněné. Řízení především netrpí vadou, která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Soud nebyl podle platné procesní úpravy při uplatnění eventuálního petitu povinen rozhodnout při vyhovění primárnímu petitu o zamítnutí eventuálního petitu. Věcná příslušnost okresního soudu byla v dané věci dána podle občanského soudního řádu ve znění do jeho novelizace zákonem č. 30/2000 Sb. Není dán ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu nečiní nesprávným okolnost, že neobsahuje konstatování, z čí iniciativy bylo jednáno o uzavření předmětné smlouvy, jaká byla role syna žalovaného v procesu uzavírání smlouvy, nebo otázku převzetí lešeňového materiálu, když tato skutečnost nebyla v řízení žalovaným nikterak zpochybňována.
Žalobkyně se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že podmiňování platnosti smlouvy podpisem oběma jednateli žalobkyně představuje omezení jednatelského oprávnění ve smyslu § 133 odst. 2 obch. zák. Pan K. však byl oprávněn předmětnou smlouvu podepsat také jako zaměstnanec žalobkyně, jak bylo v odvolacím řízení prokázáno pracovní smlouvou ze dne 2. ledna 1992, i výpisem z registračních údajů VZP ČR, obsahující evidenci zaměstnanců žalobkyně, v níž byl pan K. na pozici vedoucího výroby a vedoucího střediska v K., tj. v takovém funkčním postavení, do jehož pracovní náplně nesporně ve smyslu § 20 odst. 2 obč. zák. uzavírání obchodních smluv patřilo. Konečně pan K. byl k uzavření smlouvy oprávněn i jako zmocněnec ve smyslu § 20 obč. zák., a to plnou mocí, která je založena ve spise sp. zn. 10 C 1366/97 na č.l. 40 a její existence byla konstatována odvolacím soudem při jeho jednání dne 4. června 2009.
Podle žalobkyně je správné i posouzení přímého nároku žalobkyně na náhradu ve výši sjednané přímo smlouvou. Otázka označení sídla žalobkyně ve smlouvě nemá vliv na její platnost, stejně jako okolnost, že žalobkyně nebyla vlastníkem pronajatého lešení, navíc byla tato námitka vznesena žalovaným až po třináctiletém řízení v dovolání, je proto nutno ji hodnotit jako ryze účelovou. Jednání žalovaného je protiprávní a nenáleží mu právní ochrana. Dovolatel nejen že neplatil za pronajatý lešenový materiál, jehož množství představovalo významnou část předmětu podnikání žalobkyně, nakonec jej žalobkyni nevrátil. Žalobkyně navrhuje zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci těchto vad posuzuje dovolací soud v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel namítl, že taková vada řízení v této věci existuje, a spočívá v nesprávném postupu soudu při rozhodování o tzv. eventuálním petitu.
Eventuální petit je složen ze dvou částí, v tzv. primárním petitu žalobce žádá, aby bylo rozhodnuto o určité povinnosti (např. vydání věci) a pro případ, že nastane taková situace, že by soud nemohl přiznat plnění uplatněné v primárním petitu, aby bylo v tzv. eventuálním petitu rozhodnuto o povinnosti jiné (např. uložení peněžité náhrady). Soud, je-li prokázána nemožnost plnění nároku uplatněného primárním petitem, rozhodne o petitu eventuálním. O žalobním požadavku uplatněném formou tzv. eventuálního petitu soud rozhoduje jen tehdy, jestliže žalobě nevyhověl v tzv. primárním petitu; v opačném případě se tzv. eventuálním petitem vůbec nezabývá. Není zde možnost volby plnění. O primárním petitu musí soud rozhodnout vždy, o eventuálním petitu jen tehdy, je-li způsob plnění požadovaný v primárním petitu nemožný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004, dostupný na www.nsoud.cz ).
V projednávané věci se žalobkyně domáhala nejprve vydání lešenového materiálu, poté žalobu podáním ze dne 23. února 1999 (č.l. 28) změnila tak, že navrhla, aby v případě nemožnosti vydání žalovaných věcí bylo žalovanému uloženo zaplatit částku 4 474 900 Kč a soud prvního stupně tuto změnu žaloby usnesením ze dne 12. ledna 2000 připustil (č.l. 39); následně žalobu změnila tak, že navrhovala, aby byl žalovaný zavázán vydat jí pouze část původně žalovaného množství lešenového materiálu a zaplatit částku 3 321 450 Kč (č.l. 104). Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. června 2001, č. j. 9 C 965/97-109, ve výroku pod bodem I uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni lešenový materiál v navrhovaném množství a ve výroku pod bodem II zamítl žalobu na zaplacení částky 3 321 450 Kč. K tomu je třeba uvést, že soud měl nejprve zamítnout žalobu na vydání věcí a teprve pak rozhodovat o zaplacení požadované částky, to však učinil po zrušení tohoto rozsudku odvolacím soudem v novém rozsudku ve věci ze dne 1. března 2007, č. j. 9 C 965/180, byť poněkud neobratně rozhodl v jednom výroku jak o zamítnutí žaloby na vydání části lešení, tak i o zaplacení částky 3 321 450 Kč. Zmíněné pochybení soudu prvního stupně v jeho prvním rozsudku tedy nemělo vliv na správnost rozhodnutí, o procesní vadu se tudíž nejedná.
Neopodstatněná je i další procesní námitka dovolatele, že soud nerozhodl o celém předmětu sporu. Dovolatel zřejmě přehlédl, že soud prvního stupně rozhodl pravomocně svým prvním zmíněným rozsudkem pouze o menší části uplatněného nároku na vydání lešení (zbývající část rozsudku zrušil odvolací soud). Ve svém druhém rozsudku ze dne 1. března 2007, č. j. 9 C 965/97-180, rozhodl soud prvního stupně po změně žaloby (navržené žalobkyní dne 19. února 2007 a usnesením soudu prvního stupně z téhož dne připuštěné viz č. l. 168), kterou se žalobkyně domáhala vydání lešenového materiálu, o jehož množství dosud nebylo rozhodnuto, nebo v případě, že toto vydání nebude možné, o zaplacení částky ve výši 3 321 450 Kč. Rozhodnuto tak bylo o celém uplatněném nároku, který žalobkyně v průběhu řízení měnila.
Dovolatel se mýlí, pokud namítá s poukazem na § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. nepříslušnost Okresního soudu v Lounech jako soudu prvního stupně k jednání ve věci. Příslušnost soudu prvního stupně se řídila ustanovením § 9 o. s. ř. ve znění účinném k 3. září 1997, kdy byla podána žaloba. V § 9 odst. 3 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném k tomuto datu byla stanovena příslušnost krajských soudů jako soudů prvního stupně ve věcech obchodních sporů u právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnost za podmínky aa) jsou-li oba účastníci zapsáni v obchodním rejstříku, nebo bb) je-li navrhovatel podnikatelem, který není zapsán v obchodním rejstříku, a odpůrce je podnikatelem, který v obchodním rejstříku je zapsán, přičemž částka požadovaná navrhovatelem převyšuje 50 000 Kč. Tyto podmínky v dané věci naplněny nebyly, a proto byl podle § 9 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném k datu podání žaloby příslušný k řízení v prvním stupni okresní soud.
Žalovaný uplatnil v dovolání také dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož lze namítat, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané, a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, anebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96 uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 22/98 pod označením SJ 161/98).
V projednávané věci je podstatou dovolacích námitek žalovaného jeho názor, že odvolací soud neposuzoval a nehodnotil, zda žalovaný předmětný lešenový materiál převzal či nikoliv. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že soudy obou stupňů posoudily otázku převzetí lešenového materiálu žalovaným jako nespornou a prokázanou nejen tvrzeními účastníků, ale i dalšími důkazy, např. jednotlivými výdejkami o převzetí počtu kusů a druhu lešenového materiálu. Z obsahu spisu se na č.l. 13 podává, že žalovaný již ve vyjádření ze dne 27. 1istopadu 1997 k žalobě popíral pouze, že převzatý lešenový materiál neužíval po uplynutí 31. prosince 1996 a současně tvrdil, že 2/3 převzatého lešenového materiálu předal k likvidaci. Ve své účastnické výpovědi před soudem prvního stupně na č.l. 40 uvedl, že v průběhu roku 1994 od srpna přebíral lešenový materiál od pronajímatele, na odvoz si sjednal firmu, vykládku zajistil vlastními silami a také, že je nesporné, na základě jakých výdejek a jaký materiál byl kterého dne vydán a převzat. Ze spisu dále vyplývá, že soud prvního stupně provedl důkazy jednotlivými výdejkami materiálu při jednání dne 26. února 2001 (č. l. 76). Ani z ostatních podání žalovaného, ani z jeho závěrečného návrhu v prvostupňovém řízení na č. l. 106, v němž prohlásil, že má v držení právě takové počty jednotlivých komponentů lešení, jejichž vydání se žalobkyně domáhá a nikdy jí ve vydání nebránil. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný v letech 1994 a 1995 převzal k dočasnému užívání lešenový materiál, jehož podstatnou část nevrátil a nechal zlikvidovat jako odpad, má tudíž oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud v této souvislosti současně zdůrazňuje, že z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn, a že v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. K dovolacímu tvrzení žalovaného, že předmětnou smlouvu připravovala žalobkyně, nebo že smlouvu o pronájmu ze dne 26. srpna 1994 nepodepisoval žalovaný, ale jeho syn J. H., proto nebyl dovolací soud oprávněn přihlížet.
Nejvyšší soud poté přistoupil k přezkumu dovolatelem zpochybněných právních závěrů odvolacího soudu, neboť dovolatel uplatnil i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a napadá nejprve platnost předmětné smlouvy o nájmu ze dne 26. srpna 1994.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 133 odst. 1 obch. zák., jestliže má společnost více jednatelů, je oprávněn jednat jejím jménem každý z nich, neurčuje-li společenská smlouva nebo stanovy něco jiného. Způsob jednání jednatelů jménem společnosti se podle ustanovení § 35 písm. f) obch. zák. zapisuje do obchodního rejstříku. V projednávané věci bylo, jak zjistil soud prvního stupně, v rozhodné době v obchodním rejstříku zapsáno, že jménem žalobkyně měl právo jednat samostatně pouze první jednatel žalobkyně P. V. a jednatel V. K. byl oprávněn jednat pouze společně s prvním jednatelem.
Podle ustanovení § 133 odst. 2 obch. zák. může společenská smlouva, stanovy nebo valná hromada omezit jednatelské oprávnění jednatelů. Takové omezení je však neúčinné vůči třetím osobám.
Je třeba zdůraznit, že případy, kdy společenská smlouva či stanovy určují, že jménem společnosti jedná více jednatelů společně, nelze považovat za omezení jednatelského oprávnění ve smyslu ustanovení § 133 odst. 2 obch. zák., neboť v tomto případě jde o určení způsobu jednání jménem společnosti podle ustanovení § 133 odst. 1 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 198/2002, publikovaný pod č. 58/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR, číslo sešitu 6/2004 a pod č. SJ 182/2002 v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 9/2002). Uzavřel-li v nyní posuzované věci předmětnou smlouvu o nájmu dne 26. srpna 1994 jménem žalobkyně pouze jeden jednatel V. K., který nebyl oprávněn jednat za žalobkyni samostatně, nelze takový projev vůle považovat za projev vůle společnosti, neboť nebyl učiněn způsobem, kterým jedná statutární orgán společnosti, jak správně dovodil soud prvního stupně. Smlouva o nájmu nebyla tudíž uzavřena platně. Jestliže dospěl odvolací soud k závěru opačnému, spočívá jeho rozsudek na nesprávném právním posouzení věci.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani okolnost, zda byl V. K. jako zaměstnanec žalobkyně v pozici vedoucího výroby či vedoucího střediska, kterému by tak náleželo oprávnění k jejímu zastupování ve smyslu § 15 odst. 1 obch. zák., které určuje, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Posouzením otázky vztahu oprávnění činit právní úkony jménem společnosti z pozice statutárního orgánu a současně jako pověřené osoby ve smyslu § 15 obch. zák. se Nejvyšší soud již zabýval a v rozsudku ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006, uveřejněném pod číslem 76/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, že osoba, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu právnické osoby, nemůže být současně pověřenou osobou ve smyslu § 15 obch. zák., neboť by tak docházelo k obcházení právní úpravy odpovědnosti členů statutárních orgánů obchodních společností a družstev, která je podle ustanovení § 194 odst. 4 až 7 obch. zák. a ustanovení § 243 odst. 8 obch. zák. zásadně podstatně vyšší než odpovědnost zaměstnance, člena či jiné osoby pověřené určitou činností. Další důvod tohoto závěru vychází z toho, že rozhodl-li nejvyšší orgán právnické osoby o tom, že členové jejího statutárního orgánu nemohou činit jejím jménem právní úkony samostatně, nelze toto rozhodnutí obcházet tím, že sám statutární orgán pověří svého člena určitou činností, která jej k samostatnému jednání opravňuje.
Za situace, kdy je zřejmé, že účastníci uzavřeli smlouvu od počátku absolutně neplatnou, a jejich nároky měly být proto posuzovány podle ustanovení § 457 obč. zák., což odvolací soud neučinil, nebylo již třeba zabývat se ostatními dovolacími námitkami.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve výroku pod bodem II z hlediska uplatněného dovolacího důvodů správný. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v tomto rozsahu a v závislém výroku pod bodem III o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. června 2012

JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu