23 Cdo 4219/2009
Datum rozhodnutí: 31.05.2010
Dotčené předpisy: § 566 předpisu č. 513/91Sb.




23 Cdo 4219/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Ing. I. Ch. , zastoupeného JUDr. Ing. Alexejem Brachem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, W. Churchila 1368/4, proti žalovanému P. K., zastoupenému Mgr. Davidem Jonkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 13, o zaplacení částky 420 000,- Kč s přísl ., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 153/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2009 č.j. 17 Co 81/2009-302, takto:

Rozsudek městského soudu v Praze ze dne ze dne 26. května 2009 č.j. 17 Co 81/2009-302 se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl rozsudkem ze dne 8. prosince 2008 č. j. 11 C 153/2002 259 návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 420 000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 2. 5. 1999 a rozhodl o úhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 12.7.1998 došlo mezi účastníky k uzavření mandátní smlouvy k zabezpečení obchodních aktivit firmy PK 62 - Pavel Kvoriak v Ruské Federaci. Jako mandant je označena firma "Pavel Kvoriak-PK 62" se sídlem Praha 10, Sazečská 8, IČO 159 02030, zastoupená jejím majitelem P. K. a jako mandatář je označen Ing. I. Ch., bytem Praha 10, Vyžlovská 2242/40. V této smlouvě se žalobce jako mandatář zavázal pro žalovaného zajistit, především: a) založení obchodní společnosti v Moskvě jako dceřiné společnosti žalovaného s činností v oblasti vydavatelství, redakční a reklamy, b) vybudování materiální základny společnosti v Moskvě, včetně výběru vhodných prostorů a vybavení, c) výběr pracovníků pro společnost, d) registraci časopisu žalovaného v souladu s platnou legislativou Ruské Federace, e) distribuci produkce žalovaného v Ruské Federaci přes místní distribuční agentury, f) kontrolu obchodních aktivit a hospodaření všech kapitálových účastní žalovaného v Ruské Federaci a g) přípravu akvizicí žalovaného do dalších perspektivních teritorií SNS. Dále se v této smlouvě žalobce jako mandatář zavázal plnit další pokyny žalovaného jako mandanta týkající se rozšíření jeho obchodních aktivit na ruském trhu. Tato smlouva byla uzavřena na dobu 5 let s tím, že může být vypovězena každou ze stran ke konci roku v souladu s příslušnými ustanovením, výpověď byla sjednána tříměsíční a v písemné formě. Účastníci si dále v této smlouvě sjednali, že pro případ jejího vypovězení ze strany žalovaného bez zavinění žalobce, bude poskytnuta jednorázově odměna ve výši šestiměsíční odměny dle § 4 smlouvy a pro případ výpovědi ze strany žalovaného z důvodu hrubého porušení smluvních povinností žalobcem nebo z důvodu opakovaného porušování této smlouvy, přes písemné upozornění, z důvodu hrubého porušení pokynů žalovaného nebo spáchání trestného činu žalobce, nemá žalobce nárok na vyplacení jakékoliv odměny po ukončení platnosti této smlouvy. Účastníci si pak ve smlouvě dále sjednali pevnou roční odměnu pro žalobce ve výši 840.000,- Kč ve 12-ti měsíčních splátkách po 70.000,- Kč do každého 10.dne kalendářního měsíce následujícího.
Z živnostenských listů účastníků a z výpisu z obchodního rejstříku soud zjistil, že ke dni uzavření shora uvedené smlouvy byli oba účastníci této smlouvy podnikateli a to žalobce v oboru zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a žalovaný v oboru vydavatelské činnosti.
Z výpovědi mandátní smlouvy ze dne 28.12.1998 soud zjistil, že žalovaný vypověděl předmětnou mandátní smlouvu s okamžitou platností z důvodu opakovaného porušování smlouvy a pokynů žalovaného pro žalobce s tím, že platnost smlouvy končí ke dni 31.12.1998 a že žalovaný přiznává žalobci jednoměsíční odměnu za leden 1999. Dle doručenky, tuto výpověď žalobce převzal dne 11.1.1999.
Z odvolání proti výpovědi ze dne 25.1.1999 pak soud zjistil, že žalobce nesouhlasil s důvody výpovědi uzavřené smlouvy s tím, že žalovaný ve své výpovědi neuvedl žádný příklad porušení smlouvy ze strany žalobce.
Z reportů a dopisů žalovaného dále soud zjistil, že žalovaný již dne 8.9.1998 žádal žalobce o písemné vyúčtování částky ve výši 30.000 USD, kterou žalovanému zaslal dne 28.8.1998, a o písemné vyjádření jaké platby bude z této částky provádět. Dále žalovaný žalobce požádal o pravidelné zasílání týdenních písemných informací (reportů), jejichž obsah v tomto pokynu uvedl ( zjištěno z pokynu žalovaného ze dne 8.9.1998) s tím, že na tento pokyn žalobce reagoval reportem č. 1 ze dne 9.9.1998. Dále soud zjistil, že dne 10.9.1998 udělil žalovaný pokyn žalobci k zahájení prodeje STRIPU č. 9 za cenu 1 USD, výhradně v hotovosti, a to za konkrétně stanovených podmínek, a dále mu uložil shromáždit hotovost u sebe a v budoucnu osobně předat žalovanému a zajistit nejpozději do 30.11.1998 standardní bankovní převod na účet do ČR ( zjištěno z pokynu žalovaného ze dne 8.9.1998). Na tento pokyn žalobce reagoval reportem č. 2 ze dne 17.9.1998. Z pokynu žalovaného ze dne 18.9.1998 dále soud zjistil, že žalovaný žalobce žádal, aby mu okamžitě zaslal faxem veškeré dosavadní výpisy z účtu PK Press a dalších výpisy, na nichž bude zaznamenám pohyb, a žádal o vysvětlení nesrovnalostí ve reportu č. 2. Na tento pokyn žalobce reagoval vysvětlením k reportu č. 2 ze dne 19.9.1998. Z pokynu žalovaného ze dne 21.9.1998 soud zjistil, že žalovaný uložil žalobci zaslání všech dosavadních výpisů z účtů a zaslání veškerých smluv o postoupení pohledávek mezi zúčastněnými subjekty a dále žalobci uložil do Prahy přivézt ověřené kopie výpisu z obchodního rejstříku, registrace časopisu, smlouvy s bankou na vedení účtu a dalších nezbytných dokumentů. Pokynem ze dne 23.9.1998 uložil žalovaný žalobci zaslat aktuální výpis, zaslat cash flow dle předaného vzoru a vysvětlit, zda clo a DPH bylo poukázáno. Na tento pokyn žalobce reagoval vysvětlením č.2 k reportu ze dne 24.9.1998 , ve kterém žalovanému sdělil, že dosud částku ve výši 110.391,12 rublů nenechal odepsat z účtu, ale pouze vypočítal a čekal na rozmrazení účtu, k čemuž dosud nedošlo. Pokynem ze dne 25.9.1998 žalovaný požadoval po žalobci přivézt originál ruské faktury ve všemi náležitostmi, odpověď na otázku, zda s celnicí projednal otázku přesunutí dosavadní úhrady cla a DPH na úhradu další dodávky s tím, že potřebuje znát stanovisko celních úřadů, a dále žádal žalobce o přivezení uzavřené smlouvy s ALDAN a ODA. V Pokynu ze dne 12.10.1998 vyslovil žalovaný nespokojenost s plněním některých jeho pokynů a neprovedení některých úkolů, jejichž splnění žalobce avizoval ve svých faxem zejména pak, že žalovaný nesplnil pokyn k přivezení smluv s distributory, k přivezení cash flow za 8/98 a 9/98. Dále uložil žalovaný žalobci další pokyny, a to do odvolání si vyžadovat písemný souhlas žalovaného s bankovním převodem nad 5.000 rublů, zaslat do 16.10.1998 cash flow podle obvyklých standardů, zaslat faxem každý výpis z banky, každý týden v pátek zaslat faxem písemný report a neprodleně otevřít účet společnosti PK Pres u První česko­ruské banky v Moskvě. Dopisem ze dne 13.10.1998 vyjádřil žalovaný nespokojenost se zaslaným cash flow, neboť tento neodpovídá sjednaným standardům, dále žalobci uložil bezchybné splnění následujících úkolů: zaslat do 16.10.1998 cash flow podle obvyklých standardů, české překlady smluv s distributory, sdělit termín založení již zmíněného účtu u banky, zaslat doklad potvrzující úhradu 9.150 USD celnímu úřadu za clo a DPH a zaslat smlouvu o nájmu kanceláře včetně českého překladu a do 23.10. sdělit termín odblokování účtu v Mosbiznesbank a kontaktovat ruské audiotextové společnosti. Na tento pokyn odpověděl žalobce reportem č. 3 ze dne 18.10.1998, ve kterém reagoval na žalovaným dané pokyny ze dne 13.10.1998 a žádal žalované o zaslání makety čísla Stripu s tematikou Nového roku pro státní expertizu. Pokynem ze dne 21.10.1998 žalovaný mj. sdělil žalobci, že číslo pro státní expertizu mu již bylo dávno předáno při jeho osobní návštěvě Prahy a dále žalovanému uložil promyšleně a odpovědně zvážit reálné možnosti prodeje časopisu a navrhnout optimální periodicitu a výši tištěného nákladu s ohledem na maximálně 25% remitendu. Pokynem ze dne 22.10.1998 pak žalovaný žádal žalobce o zaslání originálu faktury č. 2/98 na částku 9.150 USD. Reporty č. 4 ze dne 30.10.1998 a č. 5 ze dne 15.11.1998 pak žalobce sděloval žalovanému aktuální stav a předpoklad vývoj finanční situace v Rusku a vývoj obchodních jednání při prodeji produkce PK Pres, s.r.o. Pokynem ze dne 16.11.1998 pak žalovaný žalobci uložil při konečném rozhodnutí o stavu možností prodeje časopisu Strip zvážit zda je reálné do konce roku prodat alespoň 30.000 ks, zda a kdy bude odblokován účet a nebude-li odblokován, zda je reálná možnost převodu USD do Prahy jako platba faktury PK 62. Reporty č. 6 ze dne 24.11.1998 a č. 7 ze dne 29.11.1998 informoval žalobce o vývoje situace v Rusku s tím, že odblokování účtu zatím nepředpokládá. Pokynem ze dne 30.11.1998 žalovaný doporučil Strip 9/98 prodávat do 31.1.1999 a dále požádal žalobce o zaslání informací: jak daleko jsou jednání o udělení výjimky na neomezený prodej časopisu, jako daleko jsou jednání s ruskými audiotextovými společnostmi, posoudit zda je vhodné opět kontaktovat společnost Logos M a jaký je názor ruských distributorů na český Flirt. Pokynem ze dne 14.12.1998 urgoval žalovaný zaslání písemných reportů za dobu od 30.11. do 6.12. a od 7.12. do 13.12. s tím, že jejich nezaslání je opakovaným neplněním uložených úkolů (pokyny z 12. a 13.10.1998) a že tímto žalobce dopouští opakovaného porušování závazků vyplývajících z uzavřené mandátní smlouva mezi žalobcem a společností PK 62 - Pavel Kvoriak. Žalobce byl upozorněn, že opakovaným porušováním pokynů žalovaného se vystavuje možnosti výpovědi podle uvedené mandátní smlouvy dle § 3 bodu 4 a na základě toho požádal žalovaný o okamžité zaslání chybějících reportů a cash flow za listopad 1998. Pokynem ze dne 15.12.1998 uložil žalovaný žalobci svolat mimořádnou valnou hromadu společnosti PK Pres,o.o.o. Rusko na 18.1.1999 a předat neprodleně 30.000 ks časopisu Strip 9/98 p. O. A. (nebo jeho zástupcům). Na tyto předchozí pokyny reagoval žalobce reportem č. 8 ze dne 15.12.1998. Zápisem č. 3 ze třetí mimořádné valné hromady společnosti P K Press, o. o. o. Rusko ze dne 28.12.1998 a stanoviskem žalobce k tomuto rozhodnutí ze dne 28.12.1998 soud zjistil, že na této valné hromadě bylo projednáno okamžité odvolání žalobce z funkce generálního ředitele společnosti PK Přes, o. o. o. z důvodu opakovaného nedodržování pokynů společníka, ač byl několikrát na tuto skutečnost písemně upozorněn. K tomuto datu také byla zrušena mandátní smlouva o pověření žalobce k výkonu funkce generálního ředitele společnosti "PK Press, spol. s r.o." Moskva v souladu s § 3 bod 7 s tím, že proti tomuto odvolání se žalobce ohradil s tím, že společník společnosti "PK Press, spol. s r.o." Moskva Pavel Kvoriak nestanovil písemně striktně povinnost generálního ředitele společnosti zasílat týdenní písemné reporty a toto nevplývá ani ze zmíněné mandátní smlouvy.
Na základě provedeného dokazování a v souladu s usnesením Městského soudu v Praze č.j. 17 Co 84/2008-223 vzal soud za prokázané, že dne 12.7.1998 došlo mezi účastníky k uzavření smlouvy, kterou soud posoudil jako smlouvu mandátní dle § 566 obch.z., neboť se jednalo o smlouvu uzavřenou mezi podnikateli a účelem této smlouvy bylo zařizování "obchodních záležitosti" žalobcem pro žalovaného. Vzhledem ke skutečnosti, že v předmětné mandátní nebyl předmět činnosti jednoznačně vymezen a naopak v ní bylo uvedeno, že žalobce jako mandatář zavázal plnit další pokyny žalovaného jako mandanta, týkající se rozšíření j eho obchodních aktivit na ruském trhu, dospěl soud k závěru, že obsah této mandátní smlouvy musel být upřesňován právě pokyny žalovaného s tím, že soud je toho názoru, že žalovaný byl k udílení takovýchto pokynů z mandátní smlouvy oprávněn.
Za této situace by pak žalobce byl povinen řídit se písemnými pokyny žalovaného a bylo jeho povinnosti žalovaného včas, pravidelně a podrobně informovat o činnosti, kterou pro něj vykonává, tak aby mu mohl žalovaný další pokyny udílet, k čemuž byl žalovaný dle uzavřené Smlouvy o zabezpečení obchodních aktivit firmy PK 62 - Pavel Kvoriak v RF oprávněn. K námitce žalobce, kterou vznesl až v průběhu tohoto řízení, že předmětné pokyny žalovaný udílel na základě smlouvy uzavřené se společností PK Press, o. o. o. soud nepřihlédl, neboť ve všech pokynech, které žalovaný žalobci udílel byl žalovaný označen obchodním jménem, kterým uzavřel se žalobcem předmětnou mandátní smlouvu, t.j. PK 62 - Pavel Kvoriak, nikoliv jako jediný společník společnosti PK Press, o. o. o., takže je zcela zřejmé, z jaké mandátní smlouvy žalovaný žalobci pokyny udílel. Další námitku žalobce, že se jednalo o pokyny z mandátní smlouvy na funkci generálního ředitele společnosti PK Press, o. o. o. soud neshledal oprávněnou, neboť ze stanoviska žalobce k rozhodnutí valné hromady o jeho odvolání z funkce generálního ředitele bylo prokázáno, že žalobce pokyny, které mu žalovaný udílel nepovažoval za pokyny vyplývající z jeho funkce generálního ředitele.
V souladu se shora uvedeným má soud za prokázané, že předmětné pokyny, byly žalovaným žalobci udíleny v souladu a na základě předmětné uzavřené mandátní smlouvy s tím, že pokud by mělo docházet k případnému překrývání obsahu předmětné mandátní smlouvy s obsahem smlouvy uzavřené mezi žalobcem a společností PK Press, o. o. o., neznamenala by tato skutečnosti zánik práva žalovaného udílet žalobci pokyny i z mandátní smlouvy.
Na základě založených listinných důkazů - pokynů žalovaného pro žalobce, má soud za prokázané, že žalobce opakovaně řádně neplnil pokyny žalovaného a to tak, že je neplnil vůbec, nebo s časovou prodlevou (např. pokyn žalovaného z dne 8.9.1998 k zasílání pravidelných týdenních reportů se základními informacemi o činnosti žalobce, který žalobce plnil pouze zpočátku a dále již s časovou prodlevou, a to přes výslovné upozornění žalovaným na porušování povinností z uzavřené "Smlouvy", dále ža1obce porušoval své povinnosti ve vztahu k nakládání s finančními prostředky, kdy bez souhlasu žalovaného provedl platby převyšující 5.000 rublů, nezasílal výpisy z banky a cash flow za 8 a 9/98 a nezaslal doklad potvrzující úhradu částky 9.150 USD celnímu úřadu). Tyto pokyny neplnil ani poté, kdy byl žalovaným výslovně na porušování povinností upozorněn s tím, že opakovaným porušováním pokynů se vystavuje možnosti výpovědi podle uvedené mandátní smlouvy dle § 3 bodu 4. Soud má tedy zato, že se žalobce dopustil hrubého porušení uzavřené Smlouvy o zabezpečení obchodních aktivit firmy PK 62 - P. K. v Ruské Federaci a žalovaný tedy uzavřenou "Smlouvu" v souladu s ust. 3 odst. 4 vypověděl důvodně. Žalobce proto nemá nárok na jednorázovou odměnu ve výší šestiměsíční odměny dle § 4 smlouvy, což činí žalovanou částku. Na základě shora uvedeného soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu jako nedůvodnou zamítl.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce odvoláním, jemuž odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 26. května 2009 č.j. 17 Co 81/2009-302 vyhověl a rozsudek soudu prvního stupně změniltak, že žalobě vyhověl. Odvolací soud vyšel z výsledků předchozích řízení a konstatoval, že uzavřená mandátní smlouva je platná a stejně tak je platná i její výpověď. Vztah mandatáře a mandanta ze smlouvy uzavřené dne 12.7.1998 podle názoru odvolacího soudu zanikl. Při zániku vztahu je podle názoru odvolacího soudu nutno při posuzování nároků smluvních stran vycházet z mandátní smlouvy. Její ujednání § 3 bod 3. a § 3 bod 4 je třeba vyložit ve vzájemné souvislosti tak, že mandatář zaviní podání výpovědi mandantem tehdy, pokud se dopustí jednání popsaného v § 3 bod 4 smlouvy. Pokud se takového jednání nedopustil a dojde k výpovědi, má mandatář právo na jednorázovou odměnu ve výši šestiměsíční odměny, tedy na vyplacení částky 420.000,-Kč. Soud I. stupně se proto správně zabýval tím, zda podání výpovědi svým chováním spadajícím pod ujednání v § 3 bod 4 smlouvy zavinil žalobce či ne. Konkrétní důvod výpovědi ve výpovědi uveden být nemusel, neboť mandant může smlouvu vypovědět i bez uvedení důvodu (§ 574, § 263 obchodního zákoníku) a účastníci si nesjednali, že by tomu mělo být jinak. Z pohledu práva žalobce na odměnu ale bylo třeba zjišťovat, zda takový důvod zaviněný žalobcem zde byl či ne, a to bez ohledu na to, zda byl uveden ve výpovědi samé, když účastníci si nesjednali, že se bude vycházet z důvodu uvedeného v písemné výpovědi a povinnost uvést důvod ve výpovědi neplyne ani z právních předpisů. Důkazní břemeno přitom bylo na žalovaném.
Ve smlouvě si účastníci zasílání pravidelných týdenních reportů nesjednali, povaha smlouvy však, jak také plyne z ust. § 567 odst. 2 obchodního zákoníku, vyžaduje vzájemnou komunikaci mezi účastníky, neboť mandatář je povinen postupovat podle pokynů mandanta, který tak musí být informován o nových skutečnostech, aby mohl udílet odpovídající pokyny. Žalobce pak akceptoval návrh žalovaného na podávání pravidelných týdenních písemných reportů, tyto reporty s výjimkou týdnů, kdy osobně jednal s žalovaným nebo jeho zástupcem podával, proto je třeba z této zavedené obchodní praxe vycházet. Žalobce namítal, že pokyny žalovaného se vztahovaly k výkonu jeho funkce generálního ředitele společnosti PK Press, spol. s r.o., jejímž jediným zakladatelem a společníkem byl žalovaný, neboť podle mandátní smlouvy uzavřené mezi účastníky byl povinen jen k činnostem tam uvedeným. S žalobcem lze souhlasit v tom směru, že jestliže měl s žalovaným uzavřenu pracovní smlouvu ze dne 1.6.1998, mandátní smlouvu z 12.7.1998 a dále měl uzavřenu mandátní smlouvu z 12.7.1998 se společností PK Press, spol. s r.o., jejímž společníkem byl žalovaný, je třeba vždy rozlišit, zda a na základě jaké smlouvy měl příslušné informace žalovanému sdělit, neboť porušení povinností plynoucích z jedné ze smluv nemusí být zároveň porušením povinností ze smluv ostatních. Jestliže tedy žalovaný ve faxu z 21.9.1998 požadoval po žalobci zaslání výpisů z účtů společnosti PK Press, spol. s r.o., nemohl tento požadavek plynout z mandátní smlouvy uzavřené mezi účastníky, neboť z ní žádná povinnost vést účet uvedené společnosti nevyplývá. V dopise z 12.10.1998 měl žalovaný vůči žalobci řadu výhrad k činnosti žalobce, s žalobcem však je třeba souhlasit v tom, že nejde dovodit, že se výhrady vztahují k jeho činnosti z mandátní smlouvy uzavřené mezi účastníky. Bylo mu vytýkáno, že nepřivezl smlouvy s distributory, takovou povinnost by ale měl jen tehdy, pokud by smlouvy uzavíral sám, ne za společnost PK Press, spol. s r.o., což však doloženo nebylo. Zda měl povinnost zahájit prodej časopisu sám, nikoli uvedená společnost, rovněž nebylo doloženo, totéž platí i o ostatních bodech. Cash flow (přehled příjmů a výdajů s označením dokladů) se týkalo společnosti PK Press, spol. s r.o. Pokud jde o zákaz dispozic s částkou vyšší než 5.000,-rublů, nebylo doloženo, že by tento zákaz žalobce porušil, neboť popřel, že by vůbec s nějakými prostředky v té době v souvislosti s mandátní smlouvou uzavřenou mezi účastníky disponoval, podle něho šlo o prostředky firmy PK Press, spol. s r.o., s nimiž ale disponoval z titulu funkce generálního ředitele. Porušení povinností žalobce lze tak spatřovat jen v tom, že reporty v některých týdnech nezaslal, nebo je zaslal o několik dní opožděně. Protože v době, kdy reporty nezaslal, jednal se žalovaným nebo jeho zástupcem osobně, jak plyne ze vzájemné korespondence, dále proto, že účastníci se vzájemně informovali i jinak (telefonicky, faxem), nelze podle názoru odvolacího soudu v tomto nesplnění povinnosti spatřovat hrubé porušování mandátní smlouvy. O opakované porušování povinností přes písemné upozornění rovněž jít nemohlo, neboť nezaslání reportu či jeho opožděné zaslání v dopisech z 12.10. a 13.10.1998 žalobci vytýkáno nebylo, dopisem z 14.12.1998 byl upozorněn na nezaslání reportů za dobu od 30.11. do 13.12.1998, na což reagoval v raportu č. 8 ze dne 15.12.1998. Odvolací soud proto na rozdíl od soudu 1. stupně dospěl k závěru, že podmínky mandátní smlouvy uvedené v § 3 odst. 4 nebyly naplněny, k výpovědi pro zavinění žalobce proto nedošlo a ten tak má právo na sjednanou jednorázovou odměnu ve výši 420.000,-Kč dle § 3 bod 3 smlouvy. Žalobce již v dopise z 25.1.1999 žalovaného vyzýval k zaplacení žalované částky, odvolací soud proto žalobci také přiznal úrok z prodlení od požadovaného data, tedy od 2.5.1999. Pokud jde o výši úroku z prodlení, vyšel odvolací soud z ust. § 369, § 502 obchodního zákoníku ve znění účinném v roce 1999, podle nichž mohl žalobce požadovat úrok o 1 % vyšší než kolik činily obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytovaly banky v místě sídla dlužníka v době počátku prodlení. Protože žalovaný byl k označenému datu již v prodlení, neboť měl plnit bez zbytečného odkladu po obdržení výzvy (§ 340 odst. 2 obchodního zákoníku) a výše požadovaného úroku odpovídá uvedeným kritériím.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a spatřuje jeho důvodnost v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Základem dovolání je námitka, že byly porušovány pokyny mandanta udělované mandatáři. Žalovaný ukládal žalobci zejména dvě základní a zásadní oblasti pokynů a to pokyny k poskytování pravidelných písemných informací o činnosti žalobce a pokyny ve vztahu k nakládání s finančními prostředky. Pokud jde o písemné informace, je podle názoru žalovaného obecně známo, že udílení pokynů mandatáři vyžaduje, aby byl mandant nejprve podrobně a pravdivě informován o činnosti mandatáře. Včasná a komplexní informovanost podnikatele při zahájení podnikání na novém teritoriu či v nové oblasti je zcela nepostradatelná a často rozhoduje o úspěchu dalšího podnikání na teritoriu vůbec. Vzhledem k tomu, že žalovaný dostával od žalobce nedostatečné, neúplné a zkreslené ústní informace, udělil mu pokyn (dne 8.9.1998, jakož i 12.10.1998), aby mu byly rozhodné informace o činnosti žalobce zasílány v týdenních písemných reportech. Právo žalovaného udělit pokyn žalobci na zasílání týdenních písemných reportů na základě Smlouvy bylo a je zcela nerozporovatelné a ani odvolací soud ho nezpochybnil. Žalovaný striktně trvá na tom, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce svou povinnost zasílat žalovanému pravidelné týdenní písemné reporty opakovaně neplnil. Ze spisového materiálu je zřejmé, že žalobce tento zásadní pokyn (bez jehož řádného plnění žalovaný nebyl schopen jakkoliv kontrolovat, regulovat a usměrňovat činnost žalobce podle svých oprávněných zájmů) řádně plnil pouze zpočátku, tj. faxy z 9., 10. a 17.9. 1998 (reporty č. I a 2.). Další report byl žalovanému - a to po opakovaných urgencích - zaslán až 18. 10. I 998 (report č. 3 - měsíční zpoždění). Žalobce však tento pokyn neplnil ani následně, neboť reporty byly zasílány takto (např.) : report č.4 až 30. 10. 1998 (namísto 25. 10. 1998), report č. 5 až 15. 11. 1998 (namísto 6. 11.1998). K 6.12.2008 měl být žalovanému doručen report č.8. Vzhledem k tomu, že žalobce tento report neobdržel ještě ani 14. 12. 1998 (více než 14 dní prodlení) a vzhledem k tomu, že se prodlení se zasíláním reportů znovu a znovu opakovalo, zaslal žalovaný žalobci dne 14.12.1998 písemné upozornění, ve kterém ho na opakované porušování povinností a pokynů důrazně upozornil a současně ho upozornil i na možnost ukončení mandátní smlouvy výpovědí ve smyslu jejího § 3 odst. 4 pro opakované porušování povinností a hrubé porušování pokynů. Až teprve poté žalobce žalovanému dne 15.12. I 998 report č. 8 zaslal. Ani následný report č.9 však žalovaný znovu neobdržel ve sjednaném týdenním intervalu a tato skutečnost byla posledním důvodem pro ukončení smlouvy výpovědí ze strany žalovaného (ze dne 28. 12. 1998, když ani k tomuto datu report č. 9 žalovanému stále doručen nebyl). Všechny výše uvedené skutečnosti z řízení vyplynuly a i z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že žalobce svou povinnost zasílat žalovanému písemné týdenní reporty opakovaně porušoval. K naplnění práva žalovaného na výpověď smlouvy bez jakékoli náhrady vůči žalobci při tom ve smyslu § 3 odst. 4 smlouvy postačovalo, aby ze strany žalobce došlo buď k hrubému porušení jeho povinnosti ze smlouvy nebo k opakovanému porušení jakékoli povinnosti, pokud byl žalobce na takové porušení písemně upozorněn.
I když odvolací soud shledal porušování povinností žalobce v zasílání reportů, vyhodnotil je tak, že se podle jeho názoru nejedná ani o hrubé porušování pokynů žalovaného či smlouvy ani o opakované porušení povinností, na které byl žalobce upozorněn. Takové právní hodnocení skutkového stavu odvolacím soudem je však podle názoru žalovaného zcela nesprávné. Odvolací soud svůj závěr o tom, že se v daném případě sice jedná o porušování smlouvy, nikoliv však o hrubé porušování, vyvozuje z toho, že žalovaný byl údajně informován o činnosti žalobce i jinak než písemnými reporty (telefonicky či faxem). Takový závěr odvolacího soudu však nemá oporu v provedených důkazech a je i věcně nesprávný. Pokyn k zasílání pravidelných písemných týdenních reportů byl žalobci udělen i právě proto, že žalovaný od žalobce na počátku spolupráce dostával zcela nedostatečné, neúplné, opakovaně se měnící a přinejmenším zkreslené ústní informace. Smyslem zasílání pravidelných písemných informací tak bylo nejen být vždy přesně informován o nejaktuálnějším běhu věcí, ale i způsobem, který žalobce nebude moci dodatečně jakkoliv rozporovat či měnit. Jakékoliv poskytování informací telefonicky (deklarované odvolacím soudem) je tak zcela irelevantní a nelze konstatovat, že pokud byla udělena povinnost reportovat písemně, je taková povinnost splněna podáním ústní informace, navíc v řízení o takovém ,Jiném" poskytování informací namísto zasílání reportů nebyl proveden žádný důkaz. I pokud by však jakákoliv osobní jednání probíhala, nemohla by mít vliv na plnění povinnosti žalobce týdenní reporty zasílat. Jedině písemné reporty měly a mají svou vypovídací a důkazní hodnotu a jakékoliv ústní informace ať již telefonické či z osobního jednání je nemohly nahrazovat. Žalovaný svůj jasný a základní pokyn na zasílání písemných týdenních reportů pro žádné období nemodifikoval či nezrušil. Tento základní pokyn žalovaného platil bez výjimky na všechny týdny a všechna období.
Pokud odvolací soud shledal nedostatečnou intenzitu (hrubost) porušování povinností žalobcem při zasílání reportů, je z § 3 odst. 4 smlouvy zřejmé, že k uplatnění práva žalovaného na výpověď smlouvy bez jakékoliv náhrady žalobci postačovalo pouze, aby ze strany žalobce došlo i jen k opakovanému porušení jeho povinností (nemuselo se jednat o hrubé porušení), pokud byl žalobce na takové porušení písemně upozorněn. Z řízení a z rozhodnutí odvolacího soudu je přitom nesporné, že žalobce svou povinnost zasílat reporty porušoval a že žalovaný zaslal žalobci dne 14.12.1998 (i v návaznosti na prodlení se zasláním reportu č. 8) písemné upozornění, ve kterém ho na opakované porušování povinností a pokynů (zasílat týdenní reporty) důrazně upozornil a současně ho upozornil i na možnost ukončení mandátní smlouvy výpovědí ve smyslu jejího § 3 odst. 4 pro opakované porušování povinností a hrubé porušování pokynů. Žalobce sice poté dne 15.12.1998 žalovanému report č. 8 zaslal, následně se však znovu ocitl v prodlení se zasláním dalšího týdenního reportu č.9, což bylo posledním důvodem pro ukončení smlouvy ze strany žalovaného (výpověď ze dne 28.12.1998, když ani k tomuto datu report č.9 žalovanému stále doručen nebyl). Závěr odvolacího soudu, že v daném případě nedošlo ani k opakovanému porušení povinnosti žalobce přes písemné upozornění žalovaného je tak podle názoru dovolatele nesprávný a v rozporu s provedenými důkazy. Dovolatel proto uvádí jako důvod svého dovolání i to, že výroky odvolacího soudu vycházejí ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Žalovaný se rovněž nemůže ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že se výše uvedené pokyny netýkaly smlouvy s odůvodněním, že se jednalo o záležitosti týkající se výhradně společnosti PK Press o. o. o., a tedy pouze "manažerské smlouvy" uzavřené mezi společností PK Press o. o. o. a žalobcem jako jejím generálním ředitelem. Takový závěr spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Úmyslem stran při uzavírání smlouvy bylo zejména zařídit rozjezd podnikání žalovaného v Rusku prostřednictvím dceřiné společnosti (za tím účelem byla založena společnost PK Press, o. o. o. a následně podnikání prostřednictvím PK Press o. o. o. také realizovat s tím, že výkonnou a odpovědnou osobou pro tuto činnost vůči žalovanému bude na území RF žalobce. I pokud strany tento úmysl zahrnuly do vzájemných smluv ne úplně šťastně tak, že vedle podpisu Smlouvy došlo i k podpisu "manažerské smlouvy", čímž došlo vzájemnému prolínání a často i duplikaci povinností žalobce vůči žalovanému, nemůže takový stav odůvodňovat závěr, že všechny záležitosti týkající společnosti PK Press o. o. o. mají po jejím založení souvztažnost pouze k "manažerské smlouvě" a nikoliv k projednávané smlouvě mandátní. Při tomto výkladu mandátní smlouvy by po založení společnosti PK Press o. o. o. postrádaly jakýkoliv smysl zejména ustanovení § 1 odst. 1 písmo b) až e) s této smlouvy, a není tak příliš zřejmé, co by měl žalobce na základě smlouvy po založení PK Press o. o. o. pro žalovaného po dobu pěti let vlastně dělat a za co mu žalovaný měl být povinen hradit i dalších 5 let tak zásadní odměnu (840.000 Kč ročně). Rovněž nelze pominout ani skutečnost, že veškerá rozhodná korespondence obsahující pokyny žalovaného byla vedena vždy mezi p. P. K. PK 62, podnikatelem a p. I. Ch. (subjekty mandátní smlouvy). Ve vzájemné korespondenci žalovaný nikdy nevystupoval ani nebyl označován jako ,,jediný společník PK Press o. o. o. či jiným spojením, z kterého by bylo možné vyvozovat, že pokyn je udílen žalovaným jako jediným společníkem PK Press o. o. o. v působnosti valné hromady. Veškerá korespondence přitom byla vedena p. P. K. na hlavičkovém papíře podnikatele Pavla K voriaka PK 62. Závěr odvolacího soudu, že se výše uvedené pokyny v hospodářské oblasti netýkaly smlouvy, ale pouze "manažerské smlouvy" je proto v rozporu nejen s logickým, objektivně teleologickým, ale i s gramatickým výkladem ustanovení smlouvy.
Žalovaný konečně namítá, že řízení bylo navíc stiženo i vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Tuto vadu žalovaný spatřuje v tom, že nebyl řádně poučen ve smyslu § 118a odst. I až 3 o.s.ř. Pokud zejména odvolací soud vyhodnotil, že důkazy předkládané žalovaným k prokázání hrubého, resp. opakovaného porušování povinností žalobcem bude posuzovat jako nedostatečné, pokud odvolací soud provedl právní hodnocení platnosti výpovědi smlouvy odlišně od hodnocení žalovaného či pokud odvolací soud vyhodnotil, že provede jiné hodnocení části pokynů žalovaného žalobci (jejich přiřazením pouze pod "manažerskou smlouvu"), měl žalovaného o takových skutečnostech ve smyslu § 118a o.s.ř. řádně poučit (včetně poučení o následcích nesplnění výzvy) a umožnit mu jeho tvrzení a důkazy doplnit, což se však nestalo. Poučovací povinnost soudu přitom není podle názoru žalovaného vztažena pouze pro rozhodování soudu prvního stupně, ale je plně aplikovatelná i na procení postup odvolacího soudu (zejména jde-li o meritorní změnu rozhodnutí soudu prvního stupně).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti žalovaný navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 17 Co 81/2009 ze dne 26.5.2009 v plném rozsahu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se vyjádřil žalobce. Ve vyjádření zdůraznil, že žalovaný nespecifikoval žádné konkrétní výhrady, které měl k jednání žalobce, požadavek týdenních reportů označil za nesmyslný a upozornil na to, že žalobce prokázal, že povinnost podávat reporty v této frekvenci plnil. Opakoval, že týdenní reporty nebyly určeny k plnění povinnosti z mandátní smlouvy, ale pracovní smlouvy žalobce. Vyjádřil se i k poučovací povinnosti soudu s tím, že žalovaný pouze opakoval stále tytéž argumenty, proto jeho poučení nebylo nutné a pokud je odvolací soud neučinil, neznamenalo újmu na právech žalovaného. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze čj. 17 Co 81/2009-302 zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písmo a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Pokud jde o důvodnost dovolání, lze je podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která by mohla mí za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - § 241a odst. 2 písm. a), dále z důvodu nesprávného právního posouzení věci - § 241a odst. 2 písm. b) a v daném případě též z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z těchto dovolacích důvodů naplňují dovolací tvrzení dovolatele po obsahové stránce dovolací důvod nesprávného právního posouzení, neboť dovolatel tvrdí, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval ust. § 567 odst. 2 obch. zák., jestliže pominul skutečnost, že mandant měl mandatáře informovat týdenními písemnými zprávami a vyložil si, že tyto zprávy nejsou nutné, pokud se mandant a mandatář setkali osobně.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy a v učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoli.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, která byla správně určena, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V daném případě se vztah žalobce a žalovaného řídil ustanoveními o mandátní smlouvě v obchodním zákoníku (§ 566 576) s tím, že konkretizace zařizovaných záležitostí vyplývá z uzavřené smlouvy a pokynů mandanta. Odvolací soud založil svoje rozhodnutí na skutkovém stavu, který zjistil soud prvního stupně, na rozdíl od tohoto soudu však přihlédl k tvrzením žalobce, že se příkazy týkaly mandátní smlouvy uzavřené se společností PK Press, o. o. o. a pracovní smlouvy uzavřené s žalobcem jako generálním ředitelem této společnosti. Z tohoto závěru potom odvolací soud dovodil, že žalobce pouze porušil povinnost zaslat reporty za některé týdny a uzavřel, že toto porušení povinnosti nebylo hrubé, protože účastníci byli v daných týdnech v osobním styku a informovali se jiným způsobem (telefonicky, faxem). Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně rovněž nebyl odvolacím soudem hodnocen jako opakované porušení povinností z mandátní smlouvy.
Odvolací soud daným postupem sice správně podřadil skutkový stav pod právní úpravu mandátní smlouvy, jeho závěr o tom, že se v daném případě nejednalo o mandátní smlouvu mezi žalovaným a žalobcem, je však nesprávný. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně jasně vyplývalo, že všechny pokyny, které žalovaný žalobci udílel, byly udíleny žalovaným jako stranou předmětné mandátní smlouvy (PK 62 Pavel Kvoriak). Rovněž žalobce byl vždy označen jako ing. I. Ch., nikoli jako generální ředitel společnosti PK Press, o. o. o. Není tedy pochyb o tom, že se pokyny vztahovaly na mandátní smlouvu uzavřenou účastníky dne 12.7.1998.
Předmět této mandátní smlouvy byl stanoven obecně, proto měly pokyny mandanta pro plnění jednotlivých povinností mandatáře zásadní význam. Jestliže mandant vydal pokyn mandatáři, že jej má týdenně informovat písemnými zprávami, potom jde o způsob realizace činnosti, k níž se mandatář zavázal a kterou je povinen uskutečňovat podle pokynů mandanta (§ 567 odst. 2 obch. zák.). Není proto relevantní, zda se smluvní strany setkávaly nad takto stanovenou povinnost ještě osobně či zda se informovaly jiným způsobem. Jestliže mandant uvedenou povinnost neplnil (což je ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně jasně zřejmé), mýlí se odvolací soud, pokud dospívá k závěru, že mandátní smlouva nebyla porušována hrubě nebo opakovaně. Jeho závěr o tom, že v době, kdy reporty žalobce nezaslal, jednal s žalovaným nebo jeho zástupcem osobně, popř. se účastníci informovali i jinak, navíc sice nevyplývá z důkazního řízení, které provedl soud prvního stupně; rozhodující pro právní posouzení věci je, že ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že žalobce žalovaného informoval takovým způsobem, který by byl rovnocenný požadovaným týdenním písemným zprávám a s nímž by žalovaný v tomto smyslu souhlasil.
Ze zjištění soudu prvního stupně též vyplývá, že žalobce opakovaně zasílal požadované zprávy opožděně, na což byl žalovaným písemně upozorněn. Nelze se proto ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že nemohlo jít o opakované porušování povinností.
Nejvyšší soud proto po přezkoumání důvodů dovolání dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je důvodné. Odvolací soud založil svoje rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, když sice posoudil věc podle správné právní normy, ale nesprávně ji vyložil a aplikoval.
Nejvyšší soud s ohledem na to, že shledal námitky dovolatele uvedenou v jeho dovolání důvodnými, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 , část věty za středníkem, o. s. ř.), aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. května 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á předsedkyně senátu