23 Cdo 4187/2010
Datum rozhodnutí: 29.05.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




23 Cdo 4187/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobce: FLEX-TEX CENTRAL STOCK, spol. s r. o. , se sídlem Praha 7, Jateční 1531/31, IČ 26478668, zastoupený Dr. Mgr. Danielem Mališem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 2, Na Rybníčku 1329/5, IČ 28909771, proti žalovanému: JUDr. P. Ch. , za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného: Česká podnikatelská pojišťovna, a. s. Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 4, Budějovická 5, IČ 63998530, zastoupená Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Pankráci 30a/404, o zaplacení 4,597.124,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 207/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2010, č. j. 3 Cmo 392/2009-263, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Petra Kuchaře.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. července 2009, č. j. 51 Cm 207/2004-213, rozhodl, že řízení se ohledně návrhu na zaplacení částky 448.430,89 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 2% p. a. od 11. 12. 2004 do zaplacení, zastavuje (výrok I.), dále po právní moci rozsudku se žalobci vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 17.930,- Kč (výrok II.), dále žaloba o zaplacení částky 4,597.124,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% ročně od 11. 12. 2004 do zaplacení, se zamítá (výrok III.) a konečně, že žalobce je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení 166.266,80 Kč (výrok IV.)
Žalobce se domáhal zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody, kterou mu měl žalovaný jako pojišťovací makléř způsobit tím, že v rozporu s ústně uzavřenou smlouvou o zprostředkování nezajistil pro žalobce uzavření takové pojistné smlouvy u pojišťovny, která by pokrývala též pojištění přerušení provozu podniku pro případ povodně. Dne 13. 8. 2002 zasáhla sídlo žalobce v Jateční ulici v Praze Holešovicích velká povodeň, která žalobci způsobila rozsáhlé věcné škody, které nebyly kryty uzavřenými pojistnými smlouvami.
Soud prvního stupně po zhodnocení provedeného dokazování dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovaným jako pojišťovacím makléřem byla uzavřena v dubnu 2002 tzv. makléřská smlouva ve smyslu ust. § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), jejímž obsahem bylo zprostředkování pro žalobce živelného pojištění majetku a pojištění odpovědnosti za škody a pojištění přerušení nebo omezení provozu podniku pro případ požáru, avšak provedenými důkazy nebylo podle názoru soudu zjištěno, že by obsahem dohody mezi účastníky bylo též pojištění přerušení nebo omezení provozu podniku pro případ povodně.
Soud prvního stupně proto nedovodil, že by žalovaný porušil nějakou povinnost vyplývající z makléřské smlouvy jako první předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu podle § 373 an. obch. zák. ze závazkového vztahu, založeného makléřskou smlouvou. To, že pojistné smlouvy byly zprostředkovány pojišťovacím makléřem, podle názoru soudu nevylučuje odpovědnost žalobce, který je podnikatelem, za obsah jím podepsaných pojistných smluv. Nebylo-li prokázáno porušení smluvní povinnosti, nemůže být dána podle soudu ani příčinná souvislost porušení povinnosti se vznikem škody.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl, když před tím v souladu s částečným zpětvzetím žaloby řízení co do částky 448.430,89 Kč s příslušenstvím zastavil.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. potvrdil, kdežto ve výroku IV. o nákladech řízení napadený rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud přezkoumal podle § 212 an. o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.
Odvolací soud se zabýval nejen otázkou, zda žalovaný porušil povinnosti z makléřské smlouvy proto, že nezprostředkoval pro žalobce uzavření pojistné smlouvy, která by kryla i riziko přerušení provozu podniku žalobce v důsledku povodní, ale i tím, zda žalovaný takovým opomenutím neporušil právní povinnost poskytovat zprostředkovatelskou činnost makléře s odbornou péčí ve smyslu § 25 odst. 3 zákona č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví (ve znění účinném do 31. 3. 2004.) Kromě splnění předpokladů odpovědnosti za škodu dle § 373 an. obch. zák. tak odvolací soud zkoumal též, zda lze na daný případ aplikovat obecnou odpovědnost za škodu podle § 420 občanského zákoníku (dále též obč. zák. )
Odvolací soud dovodil, že závěr soudu prvního stupně, že žalovaný povinnost z makléřské smlouvy neporušil, je správný. Podle názoru odvolacího soudu žalovaný neporušil ani povinnost postupovat s odbornou péčí podle § 25 odst. 3 první věty zákona č. 363/1999 Sb., v rozhodném znění. Podle odvolacího soudu nelze povinnost pojišťovacího makléře postupovat s odbornou péčí vykládat tak, že by odpovědnost za obsah pojistných smluv, podepsaných klientem, ve svém důsledku nesl makléř. Pojištění rizika přerušení provozu v důsledku povodní nebylo v rozhodné době v dubnu 2002 běžně pojišťovnami nabízeno a jeho sjednání by tak odpovídalo výrazně vyšší pojistné. Tyto skutečnosti vyplynuly zejména z výpovědi svědka P. H. a je proto zřejmé, že při podpisu pojistných smluv si žalobce musel být vědom toho, že mezi pojištěnými riziky není přerušení provozu podniku v důsledku povodní. V tomto případě tudíž žalovaný nenese odpovědnost za vzniklé škody, které pojišťovna odmítla uhradit, neboť nebylo prokázáno porušení právní povinnosti žalovaným jako základní předpoklad k náhradě škody podle § 373 obch. zák. a § 420 obč. zák.
Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v napadeném rozsahu ve výroku III. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku III. podal žalobce dovolání ze dne 4. 2. 2011 s odkazem na ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a na důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Zásadní právní význam dovolatel shledává v řešení otázky interpretace pojmu odborná péče, s níž byl pojišťovací makléř v souladu s § 25 odst. 3 zákona o pojišťovnictví č. 363/1999 Sb. povinen provozovat zprostředkovatelskou činnost a dále v otázce, za jakých podmínek pojišťovací makléř odpovídá za škodu způsobenou porušením této povinnosti, která dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena.
Dovolatel uvádí, že s žalovaným jako pojišťovacím makléřem uzavřel makléřskou smlouvu dne 15. 4. 2002 mimo jiné se zájmem krytí věcných škod a přerušení nebo omezení provozu podniku v důsledku povodní. Poukazuje na obě uzavřené pojistné smlouvy ze dne 28. 4. 2002 č. 510908571-3 o živelném pojištění věcné škody a pojištění odpovědnosti za škody (pojistná smlouva č. 1) a č. 510908575-7 o pojištění pro případ přerušení nebo omezení provozu podniku v důsledku věcné škody (pojistná smlouva č. 2.)
Zatímco z první smlouvy pojišťovna Kooperativa žalobci pojistné plnění na škody z povodně, k níž došlo v srpnu 2002, poskytla, ze smlouvy č. 2 plnění poskytnout odmítla s tím, že požadované plnění za škody způsobené povodní nekryje.
Dovolatel je toho názoru, že žalovaný porušil povinnost provozovat svou zprostředkovatelskou činnost makléře s odbornou péčí ve smyslu výše cit. ustanovení zákona o pojišťovnictví a tím způsobil škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák.
Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně vyložil, resp. nesprávně aplikoval ust. § 25 odst. 3 věta první zákona č. 363/1999 Sb., ve znění účinném do 31. 3. 2004. Poukazuje též na ustanovení zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích, který sice vstoupil v účinnost až 1. 1. 2005, avšak postavení pojišťovacího makléře bylo i před tím v podstatě stejné a rozsah povinností makléře byl v podstatě týž. Dále se dovolatel zabývá vymezením pojmu odborná péče a je toho mínění, že při výkladu tohoto pojmu lze uplatnit příslušná ustanovení zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech a jeho interpretaci zastávanou Komisí pro cenné papíry. Dovolatel je toho názoru, že do rámce odborné péče je možno zahrnout i obstarávání záležitosti v souladu s etickými pravidly konkrétní profese, v daném případě Kodexu etiky pojišťovacího makléře, vydaného Asociací českých pojišťovacích makléřů, resp. Kodexu etiky Komory pojišťovacích makléřů. Pojišťovací makléř je tak ex lege povinen sjednat pojištění podle potřeb klienta, tedy v rozsahu dostatečně pokrývajícím všechna jeho relevantní pojistná rizika. V takovém případě nelze přihlížet k námitce žalovaného, že nemohl vědět, že v srpnu 2002 postihne Prahu povodeň. Není možno označit za správné právní posouzení odvolacího soudu, že pojišťovací makléř za parametry jím sjednaného pojištění neodpovídá.
Dovolatel dále zdůrazňuje, že žalovaný si byl vědom pojistného nebezpečí povodně, když v příloze pojistné smlouvy je výslovně uvedeno, že místo pojištění je situováno v zátopovém území. Prvním předpokladem odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. je porušení povinnosti pojišťovacího makléře zprostředkovat pojištění kryjící všechna relevantní rizika, v tomto případě včetně povodně a pojišťovací makléř musí být schopen prokázat, že klienta o jeho pojistných rizicích informoval a že klient přesto se rozhodl uzavřít pojistnou smlouvu v užším rozsahu.
Dovolatel se domnívá, že obdobou takové situace je tzv. negativní revers pacienta ošetřujícímu lékaři, jestliže pacient odmítá přes náležité vysvětlení potřebnou péči. Případ, kdy klient odmítá uzavřít smlouvu, která by dostatečně kryla jeho pojistná rizika, je podobný. V daném případě byl splněn rovněž předpoklad příčinné souvislosti porušení povinnosti se vznikem škody, když jediným důvodem pro neposkytnutí pojistného plnění byla zde skutečnost, že pojistná smlouva nekryla přerušení a omezení provozu podniku žalobce v důsledku věcné škody způsobené povodní.
Dovolatel též namítá, že podle § 21 odst. 3 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí pojišťovací makléř odpovídá za škodu způsobenou při provozování své činnosti, přičemž se své odpovědnosti může zprostit pouze prokáže-li, že vzniku škody nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat včetně postupu s odbornou péčí. Pouze unese-li pojišťovací makléř toto důkazní břemeno, pak za škodu neodpovídá.
Podle dovolatele neobstojí odůvodnění obou soudů, že i když pojistné smlouvy zprostředkoval makléř, nevylučuje to odpovědnost žalobce za obsah smluv, které podepsal, protože takový podpis by měl relevanci pouze kdyby bylo možno dovozovat spoluzavinění poškozeného ve smyslu § 441 obč. zák. V opačném případě by makléř za škodu nikdy neodpovídal a tak by ztratilo smysl i jeho povinné pojištění odpovědnosti za škodu podle zvláštního ustanovení § 25 odst. 3 zákona o pojišťovnictví č. 363/1999 Sb. Pojišťovací makléř se nemůže zbavit své odpovědnosti tím, že klient zprostředkovanou smlouvu podepíše.
Dovolatel shrnuje, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení vyúsťujícím v závěr, že pojišťovací makléř neodpovídá za parametry jím sjednaného pojištění a v závěru, že podpisem smlouvy klientem je makléř bez dalšího zproštěn odpovědnosti za škodu.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. a IV. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník ve vyjádření k dovolání nemá dovolání za přípustné, neboť dovolatel ani neuvádí právní otázku, která by měla zásadní význam a měla by být dovolacím soudem řešena. Ve věci není naplněn ani dovolací důvod. Upozorňuje dále na to, že právní úprava odpovědnosti makléře je stanovena teprve zákonem č. 38/2004 Sb. s účinností od 1. 1. 2005 a na daný případ z roku 2002 se nevztahuje.
Vedlejší účastník je toho názoru, že argumentace dovolatele není založena na závazných právních normách, nýbrž na účelových hypotetických konstrukcích. Navrhuje odmítnutí dovolání jako nepřípustného, popř. zamítnutí dovolání jako nedůvodného a žádá přisouzení náhrady nákladů dovolacího řízení.
Dovolatel v replice k vyjádření vedlejšího účastníka polemizuje s jeho argumenty v právní otázce zásadního významu s tím, že taková otázka musí být významná pro konkrétní věc a může mít dopad do rozhodování jiných sporů, a to je otázka, že nelze povinnost pojišťovacího makléře postupovat s odbornou péčí vykládat tak, že odpovědnost za obsah pojistných smluv podepsaných klientem ve svém důsledku makléř nenese. Otázka posouzení právní odpovědnosti makléře je významná jak pro projednávanou věc, tak i pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Tato otázka dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena a navíc ji odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem a proto je dovolání přípustné. Pokud jde o povinnost makléře vykonávat zprostředkovatelskou činnost s odbornou péčí, byly na něj kladeny stejné požadavky i před stávající právní úpravou podle zák. č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích makléřích a jde jen o to, aby pojem odborné péče byl vykládán konzistentně i podle zákona o pojišťovnictví č. 363/1999 Sb. a jiných právních předpisů.
Na závěr dovolatel rekapituluje, že v řízení tvrdil veškeré skutečnosti rozhodné pro posouzení odpovědnosti žalovaného včetně rozsahu a výše škody, oba soudy se však zabývaly pouze předpokladem protiprávního jednání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na předmětné dovolací řízení se vztahuje zákonná úprava dovolání v ust. § 236 an. o. s. ř. (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) včetně novely, provedené zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009, a že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.)
Nejvyšší soud se musel na prvním místě zabývat přípustností dovolání, jelikož dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.)
V posuzovaném případě může být dovolání ve věci přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a podle tohoto ustanovení dovolání v daném případě vskutku přípustné není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Na tuto přípustnost také dovolatel poukazuje.
Podle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V takovém případě jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejprve je nezbytné z hlediska přípustnosti dovolání zkoumat, zda v posuzovaném případě jde o otázku zásadního právního významu.
Dovolatel označil dvě otázky, kterým přisuzuje zásadní právní význam
Jako první formuluje dovolatel otázku výkladu pojmu odborná péče , s níž měl pojišťovací makléř provádět svou zprostředkovatelskou činnost (ve smyslu § 25 odst. 3 zák. č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví, v rozhodném znění). Skutečnost, zda v daném případě postupoval makléř s odbornou péčí, se však váže na konkrétní skutkové okolnosti tohoto případu, které nelze z pohledu judikatury zobecnit.
Porušení právní povinnosti odborné péče na straně žalovaného mělo podle žalobce spočívat v opomenutí zakotvit v pojistné smlouvě též pojištění přerušení provozu povodní. V řízení nebylo prokázáno, že by takový typ pojištění byl v makléřské smlouvě, ústně uzavřené, dohodnout, resp. že by jej žalobce jako pojištěný požadoval a na druhé straně, že by jej žalovaný jako makléř nabízel. Naopak v řízení bylo svědecky prokázáno, že sporný typ pojištění nebyl tehdy běžně nabízen, což odpovídalo tehdejší obvyklé situaci, tj. před mimořádně rozsáhlou povodní v Praze v srpnu 2002 (ta představovala podle odborníků tzv. pětisetletou vodu, popř. zřejmě ještě větší.)
Za této skutkové a právní situace nelze dospět k závěru, že daná právní otázka týkající se pojmu odborná péče, kterou by měl dovolací soud ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. řešit zásadně významná, resp. nebyla v dané věci posouzena v rozporu s hmotným právem.
Tím je v podstatě dána i odpověď na druhou otázku, kterou dovolatel formuluje jako otázku zásadního právního významu, a to za jakých podmínek makléř odpovídá za škodu způsobenou porušením své právní povinnosti. Jde o otázku položenou tak obecně, že nelze judikovat její řešení, aby ji bylo možno použít na celou skupinu případů téhož druhu. Jestliže dovolatel zde zamýšlel postavit odpovědnost makléře za škodu do kontextu s faktem, že pojištěný svým podpisem smlouvy vyloučil současně odpovědnost makléře za nedostatek v obsahu smlouvy, jde opět o okolnost, kterou není možno zobecnit, protože se váže na specifickou skutkovou okolnost výjimečného typu pojištění za škody vzniklé zcela mimořádnou povodní, jejíž následky bylo rovněž nemožné předvídat, přičemž o skutečnosti, že šlo o tzv. zátopové území, byl z obecných podmínek ve smlouvě informován žalobce (pojištěný) stejně jako pojišťovací makléř. Tato okolnost nicméně nebyla v tomto případě rozhodná, neboť prvotní a základní otázkou odpovědnosti za škodu bylo porušení právní povinnosti makléřem, jež v řízení prokázáno nebylo, a proto řešení jakéhokoli dalšího předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu bylo zcela irelevantní, zvláště z pohledu zásadního právního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.)
Nejvyšší soud tak musel uzavřít, že v posuzovaném případě rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.)
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ust. § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a žalobce je proto povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady právního zastoupení, spočívající v odměně (vyjádření k dovolání) podle § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce 10.000,- Kč, dále v jednom paušálu hotových výloh podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč, s připočtením 20% DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2.060,- Kč. Celková částka náhrady nákladů dovolacího řízení tak činí 12.360,- Kč, kteroužto částku je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta vedlejšího účastníka. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 29. května 2012


JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu