23 Cdo 4184/2013
Datum rozhodnutí: 02.06.2014
Dotčené předpisy: § 3 obč. zák. ve znění do 31.12.2013



23 Cdo 4184/2013

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Hany Lojkáskové v právní věci žalobce Ing. J. H., zastoupeného JUDr. Václavem Horákem, advokátem se sídlem Plzeň, Bezručova 9, proti žalovanému Z. D., zastoupenému Mgr. Ing. Pavlem Cinkem, advokátem se sídlem Plzeň, Sady 5. května 36, o zaplacení 599 950 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň -město pod sp. zn. 39 C 499/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. června 2013, č. j. 25 Co 803/2012-144, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. )

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. června 2013, č. j. 25 Co 803/2012-144, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí ve smyslu § 237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jak dovolatel namítá.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že soudy obou stupňů nezohlednily § 3 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ), který odkazuje na to, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Tuto otázku ale k projednávanému případu ohledně zaplacení částky 599 950 Kč s příslušenstvím z bezúročné půjčky dovolatel nijak výslovně nekonkretizoval, neuvedl, v čemž spatřuje dosud neřešenou otázku hmotného práva, na níž záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, ale z obsahu dovolání se podává, že žalovaný spatřuje přípustnost dovolání v řešení otázky, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, jestliže se žalobce domáhá vrácení bezúročné půjčky, když žalovaný poskytl bezúplatně skladové prostory.
Nutno konstatovat, že přípustnost dovolání může založit ale jen taková otázka, na níž výrok odvolacího soudu byl z hlediska právního posouzení založen. V daném případě odvolací soud s ohledem na skutková zjištění v dané věci ale § 3 obč. zák. neaplikoval, vyšlo-li ze skutkových zjištění najevo, že žalobce, jako podnikatel, poskytl žalovanému, též podnikateli, pro účely jeho podnikání, bezúročnou půjčku ve výši 600 000 Kč, aby z těchto peněz žalovaný financoval nákup zboží od svých dodavatelů; půjčka byla žalovanému poskytnuta ve dvou splátkách, a to v říjnu 2007 částka 400 000 Kč a 6. 11. 2007 částka 200 000 Kč. Žalovaný obdržení částky 600 000 Kč potvrdil na listině označené jako smlouva o půjčce a pronájmu datované 6. 11. 2007. Žalovaný částečně na tento závazek plnil částkou 50 000 Kč. Soudy dále dospěly k závěru, že žalovaný neprokázal, že by existovala nějaká jeho protipohledávka vyplývající z tvrzeného nároku na zaplacení za skladování zboží žalobce v prostorách žalovaného, když z předložené listiny jednoznačně vyplynulo, že uskladnění bylo dohodnuto jako bezplatné. Žalovaný ani po poučení soudem nedoplnil svá tvrzení o své obraně proti uplatněnému nároku, a to ani své tvrzení, že půjčené finanční prostředky měly být žalobcem poskytnuty na to, aby žalovaný, který v té době chtěl ukončit své podnikání, ještě v podnikání setrval s tím, že žalobce později od něj převezme jím provozované prostory.
Za tohoto skutkového stavu, kdy žalovaný žádné další skutkové okolnosti v průběhu sporu k možné aplikaci § 3 obč. zák. netvrdil, nemůže položená otázka způsobit žádné výkladové problémy judikaturou vyřešenou otázku výkonu práva, které odporuje dobrým mravům, a proto přípustnost dovolání tato otázka založit nemůže.
Z uvedených skutkových zjištění, kdy žalobce poskytl žalovanému bezúročnou půjčku a žalovaný s žalobcem uzavřel smlouvu o bezúplatném uskladnění zboží, nelze dovodit, že by soudy měly na takový skutkový stav aplikovat § 3 obč. zák., tj., že výkon práva odporuje dobrým mravům. V této souvislosti je namístě poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 57/2011, podle něhož okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi daného případu (nikoliv však sama o sobě) již naplňovat znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy. V daném případě jednak nebyl ze skutkových zjištění shledán nepoměr plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, a další okolnosti pro možnou aplikaci § 3 obč. zák. tvrzeny nebyly.
Vymezil-li dovolatel dále přípustnost dovolání tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, je nutno konstatovat, že uvedené rozhodnutí na daný případ nedopadá. V tomto poukazovaném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci i tehdy, jestliže z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku nelze (např. pro úplnou nebo částečnou absenci právně významných skutkových zjištění anebo pro vnitřní rozpor významných dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu) zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud vlastně přistoupil k aplikaci příslušné právní normy (k právnímu posouzení věci). V daném případě však lze z odůvodnění rozsudků obou soudů zjistit, z jakých skutkových zjištění soudy při právním posouzení věci vyšly.
Předkládá-li dovolatel nový důkaz o vrácení půjčky, který dosud v předchozích řízeních nepředložil, je nutno konstatovat, že podle § 214a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Odvolacímu soudu nelze tedy vytknout, že by učinil nesprávné právní posouzení, jestliže potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku specifikovanou ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. června 2014


JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu