23 Cdo 4178/2016
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř., § 237 o. s. ř.



23 Cdo 4178/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně ZLS bytové domy, a.s., se sídlem ve Zlíně, Bartošova 5532, IČO 28315472, proti žalované FUNNY SPORT s.r.o., se sídlem ve Zlíně, Pod Babou 2515, IČO 47906171, zastoupené JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68, o zaplacení částky 677.694,-Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Cm 167/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2016, č. j. 8 Cmo 385/2015-383, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Odvolací soud potvrdil v tom rozsahu, v němž byl napaden odvoláním, rozsudek, jímž soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 338.847,-Kč s úroky z prodlení a jímž rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech řízení vzniklých státu. Výrok, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 338.847,-Kč s příslušenstvím, zůstal odvoláním nedotčen. Odvolací soud rozhodl též o nákladech odvolacího řízení. Předmětem sporu byl nárok na náhradu nákladů spojených s opravou vadného díla, které žalovaná jako zhotovitelka provedla pro právního předchůdce žalobkyně (dále žalobkyně ) jako objednatele podle smlouvy o dílo ze dne 29. 10. 2003. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětem díla byla dodávka a montáž povrchu hřiště a běžecké dráhy (povrch SPURTAN WT EPDM) za sjednanou cenu 1,044.186,-Kč. Na předmětu díla se v záruční době objevily vady, které žalobkyně včas reklamovala, žalovaná je odmítla odstranit, žalobkyně proto nechala vady odstranit třetím subjektem na účet žalované, protože smlouva jí takovou možnost dávala. Podle skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně ze znaleckého posudku a která odvolací soud převzal, spočívaly vady v loupání povrchu, nedostatečné a různorodé tloušťce a různé hustotě drtě. Granule pryžové drtě, z nichž se povrch tvoří, byly nedostatečně prolity a tudíž nedokonale spojeny PU pojivem, což je chyba vzniklá při pokládce povrchu tartanového typu, která je příčinou rozpadu povrchu. Vady díla byly odstraněny tak, že byl stržen původní povrch a položen nový povrch v tloušťce 11 mm, což je o jeden milimetr více, než byl sjednán ve smlouvě o dílo uzavřené účastníky. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil odpovědnost žalované za vady, konstatoval, že postup žalobkyně, která nechala vady třetím subjektem odstranit, byl v souladu s uzavřenou smlouvou, a shodl se se soudem prvního stupně též v tom, že tyto náklady by si měly strany rovným dílem rozdělit s ohledem na zjištěné porušení smluvních povinností na obou stranách sporu . Odvolací soud odmítl námitky žalované, že byl nepřiměřený rozsah odstranění vad, který podle žalované fakticky představuje zhotovení nového díla . Uvedl, že za situace, kdy byl prokázán výskyt vad díla ve větším rozsahu, byl tento způsob efektivnější, než pokud by byly opravovány pouze jednotlivé aktuálně se objevivší vady.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíce důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně je totiž přesvědčena, že odvolací soud přes její výhrady akceptoval postup žalobkyně, která si fakticky nechala vytvořit dílo zcela nové namísto díla původního a je přesvědčena, že otázku, zda může být za odstranění vad díla považováno fakticky vytvoření nového, resp. jiného díla (díla, které má jiné parametry než původní dílo, zde jinou než sjednanou tloušťku povrchu) dovolací soud dosud neřešil.
Žalobkyně navrhla dovolání zamítnout. Uvádí, že původní povrch bylo vzhledem k okolnostem nutné strhnout a nahradit novou vrstvou. Nešlo o provedení nového díla, ale opravu díla původního.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen o. s. ř. ) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů). Po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou, se podle § 241 odst. 1 o. s. ř. zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je přípustné zásadně pro řešení právních otázek, proto jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení, ale teprve tehdy, jestliže k takovému závěru dospěje dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Podstata otázek, které žalovaná dovolacímu soudu předkládá, vychází z jejího přesvědčení, že žalobkyně tím, že strhla žalovanou položený povrch a nechala položit povrch nový (z téhož materiálu, ale o milimetr silnější), si nechala vytvořit nové dílo, které se (právě o jeden milimetr) od ujednání účastníků lišilo. Takto položená otázka jednak vychází z mylného vymezení pojmu dílo podle § 536 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále obch. zák. ) a v obecné rovině navíc již byla dovolacím soudem řešena. Dílem se podle § 536 odst. 2 obch. zák. rozumí určitá činnost (zhotovení, oprava, údržba, montáž), hmotně zachyceným výsledkem této činnosti je předmět díla. Žalované jde zjevně o předmět díla (nový tartanový povrch o tloušťce 11 mm). Podstatou projednávané věci, kterou soudy řešily, však byl způsob, rozsah a účelnost opravy a tudíž výše nákladů s ní spojených, které žalovaná (z jedné poloviny) nese. Judikatura se shodla především na tom, že objednatel díla ze smlouvy uzavřené podle ustanovení § 536 a násl. obch. zák. má právo odstranit sám vady díla nebo nechat si je odstranit jiným a domáhat se po zhotoviteli úhrady nákladů takového odstranění, byl-li takový způsob vypořádání práv z odpovědnosti za vady sjednán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 556/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011). Dospěla rovněž k závěru, že dal-li zhotovitel objednateli právo vadu na náklady zhotovitele odstranit, dal mu též možnost zvolit způsob odstranění vady díla. V již zmíněném rozhodnutí ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011, totiž Nejvyšší soud nevyloučil, aby oprava, je-li to účelné, byla provedena tak, že překročí i původně sjednaný rozsah díla. Rozhodnutí odvolacího soudu, který uzavřel, že náklady na opravu tartanového povrchu, která byla provedena způsobem, jenž byl vzhledem k rozsahu a charakteru závad účelný (zahrnovaly stržení původního nesoudržného povrchu, náklady na jeho likvidaci a položení povrchu nového), je s citovanými rozhodnutím v souladu. Nad rámec uvedeného lze jen dodat, že právě o částku odpovídající té části nákladů, které byly vynaloženy nad rámec sjednaného předmětu díla (cena prací a materiálu odpovídající 1 mm položeného povrchu) vzala žalobkyně žalobu zpět.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1, věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3, věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu