23 Cdo 4174/2011
Datum rozhodnutí: 28.02.2013
Dotčené předpisy: § 15 obch. zák.




23 Cdo 4174/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně Maurice Ward & Co., s.r.o. , se sídlem Středokluky, Kněževes 185, okres Praha-západ, PSČ 252 68, identifikační číslo osoby 62908227, zastoupené JUDr. Robertem Matasem, advokátem se sídlem Praha 1, Masarykovo nábřeží 14, proti žalované BEN INTERNATIONAL, společnost s ručením omezeným , se sídlem Praha 4, U ledáren, Modřanská ulice 43, identifikační číslo osoby 49356135, zastoupené JUDr. Martinem Síglerem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Veselí 22, o zaplacení částky 570 545,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 33/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2011, č.j. 4 Cmo 90/2011 56, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 463 Kč k rukám JUDr. Roberta Matase, advokáta se sídlem Praha 1, Masarykovo nábřeží 14, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. května 2011, č.j. 4 Cmo 90/2011 56, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2010, č.j. 37 Cm 33/2010-32, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 570 545,50 Kč s příslušenstvím, specifikovaným ve výroku I. rozsudku, a zaplatit náhradu nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobkyní, jako zhotovitelkou, a žalovanou, jako objednatelkou, byla dne 2.2.2007 uzavřena smlouva o dílo podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) po cenové nabídce žalobkyně a korespondenci účastníků ohledně identifikace a rozsahu zakázky na základě závazné objednávky žalované, jejímž předmětem byla výměna čipů podle sjednané specifikace, a v níž bylo výslovně žalovanou uvedeno, že zboží, u kterého budou čipy vyměňovány, bude jejím dodavatelem zasláno na adresu, kterou žalobkyně stanovila. Po realizaci díla mělo být fakturováno na společnost žalované se splatností 30 dnů a byly uvedeny fakturační údaje. Žalobkyně provedla sjednanou výměnu čipů a předala dílo na určenou adresu, proto odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně, jako zhotovitelka, splnila svou povinnost ve smyslu § 554 odst. 1 obch. zák. provést dílo jeho řádným ukončením a předáním objednateli a vznikl jí podle § 548 odst. 1 obch. zák. nárok na zaplacení ceny díla. Vzhledem k tomu, že žalovaná řádně vyúčtovanou cenu díla nezaplatila, dostala se do prodlení se splněním peněžitého závazku a žalobkyni tak vznikl podle závěru obou soudů i nárok na úrok z prodlení podle § 369 obch. zák.
Skutečnost, že žalovaná poté, kdy již měla v držení fakturu ze dne 9.3.2007, požádala o změnu vystavení faktury na jiný subjekt, nemohla mít podle odvolacího soudu vliv na závěr, že smluvní vztah existoval mezi žalobkyní a žalovanou, které bylo dílo splněno, a jíž tak vznikla povinnost dílo zaplatit. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva z toho důvodu, že za žalovanou jedná vždy jednatel společnosti a ten žádné jednání s žalobkyní nevedl a ani smlouvu neuzavřel. Odvolací soud ze skutkových zjištění, zejména ze sdělení právního zástupce žalované na jednání soudu dne 23.11.2010, upřesňující průběh doložené e-mailové korespondence, zjistil, že první kontakt žalované ve věci byl učiněn dne 25.1.2007 jednatelem společnosti žalované p. F.a že tento e-mail byl adresován zaměstnanci žalované panu J. N., který na základě tohoto e-mailu kontaktoval žalobkyni a vedl další jednání až k uzavření smlouvy. Obsahem e-mailu jednatele společnosti žalované bylo, aby jím pověřený zaměstnanec p. Jan Novák poptal u žalobkyně podmínky uvažované zakázky. Odvolací soud z uvedených skutkových zjištění učinil závěr, že na osobu pověřeného zaměstnance žalované pana Jana Nováka je možno pohlížet jako na zákonného zástupce žalované ve smyslu § 15 obch. zák.
Rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud považoval za věcné správné, a proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Za otázku zásadního právního významu považuje, zda mezi účastnicemi mohla vzniknout smlouva o dílo popsaným jednáním zaměstnance žalované.
Dovolatelka má za to, že mezi účastníky nikdy k uzavření smlouvy o dílo nedošlo a žalovaná společnost není ve sporu pasivně legitimována.
Napadá správnost vyhodnocení důkazu provedeného výpisem z obchodního rejstříku žalované. Poukazuje na to, že za společnost žalované byl oprávněn jednat její jednatel, přičemž ten předmětnou smlouvu o dílo nepodepsal a není možno dovodit, že by uzavření uvedené smlouvy o dílo s ohledem na rozsah díla bylo případem běžného obchodního styku, kdyby mohl takovou záležitost vyřizovat zaměstnanec.
Je přesvědčena, že smluvní vztah vznikl mezi žalobkyní a společností Radix Electronic Vertriebs GmbH, pro níž bylo dílo zhotoveno.
Dovolatelka proto navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu a rovněž rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen.
Žalobkyně ve vyjádření podanému k dovolání žalované navrhla jeho odmítnutí, neboť má za to, že dovolání není přípustné. Poukazuje na to, že dovolatelka pouze opakuje svou účelovou argumentaci o nedostatku její pasivní legitimace, byť ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že dílo objednala žalovaná a smluvní vztah vznikl mezi účastnicemi sporu. Připomíná, že námitky dovolatelky vůči skutkovým závěrům soudů při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou nerozhodné. Dovolatelka pomíjí skutkové zjištění, že zaměstnanec žalované jednal při uzavírání smlouvy o dílo z pověření jednatele společnosti žalované. Navíc námitka ohledně tvrzení, že za žalovanou mohl jednat jen jednatel společnosti, je novým tvrzením uplatněným až v odvolacím řízení.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání podané proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní a z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Rovněž přezkoumávání hodnocení důkazů nemůže být předmětem dovolací řízení při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268). Navíc na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) jen ze způsobu, jak je soud provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, jak činí dovolatelka.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud s ohledem na skutková zjištění správně aplikoval § 15 obch. zák., podle jehož odstavce prvního platí, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází, a podle odstavce druhého, překročí-li zástupce podnikatele zmocnění podle odstavce 1, je takovým jednáním podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla.
K tomu, aby určitá osoba mohla jednat ve smyslu § 15 obch. zák. za podnikatele, se vyžaduje současné splnění dvou podmínek. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Zákon neobsahuje žádné další omezení týkající se poměru těchto osob k podnikateli (nemusí jít o zaměstnance podnikatele, popř. o osobu v jiném, obdobném vztahu k podnikateli) a neurčuje ani obsah a formu pověření. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou byla tato osoba pověřena, je činností při provozu podniku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.2.2004, sp. zn. 32 Odo 766/2003, publikovaný na www.nsoud.cz ). Ze skutkových zjištění v dané věci vyplývá, že obě uvedené podmínky byly v přezkoumávané věci splněny, když ze skutkových zjištění, zejména ze sdělení právního zástupce žalované na jednání soudu dne 23.11.2010, upřesňující průběh doložené e-mailové korespondence, bylo zjištěno, že první kontakt žalované ve věci byl učiněn dne 25.1.2007 jednatelem společnosti žalované p. F. a že tento e-mail byl adresován zaměstnanci žalované panu J.N., přičemž obsahem e-mailu jednatele společnosti žalované bylo, aby jím pověřený zaměstnanec p. J. N. poptal u žalobkyně podmínky uvažované zakázky. Na základě tohoto e-mailu kontaktoval uvedený zaměstnanec žalované žalobkyni a vedl další jednání až k uzavření smlouvy. Odvolací soud z uvedeného učinil v souladu s § 15 obch. zák. správný závěr, že na osobu pověřeného zaměstnance žalované p. J. Nováka je možno pohlížet jako na zákonného zástupce žalované ve smyslu § 15 obch. zák.
Namítá-li dovolatelka, že za společnost žalované byl oprávněn jednat pouze její jednatel, přičemž ten předmětnou smlouvu o dílo nepodepsal a že není možno dovodit, že by uzavření uvedené smlouvy o dílo s ohledem na rozsah díla bylo případem běžného obchodního styku, kdyby mohl takovou záležitost vyřizovat zaměstnanec, je třeba z ustanovení § 15 obch. zák. dovodit, že za podnikatele nemusí ve věcech přesahujících rámec obvyklého hospodaření jednat pouze statutární orgán. V dané věci ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že osobou pověřenou za žalovanou byl p. Jan N.. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by uvedený zaměstnanec žalované, jako osoba pověřená, překročila své jednatelské oprávnění a žalobkyně by o této skutečnosti věděla. Proto i případné jednání pověřené osoby, byť by své zákonné zmocnění překročila ve smyslu § 15 odst. 2 obch. zák., je pro podnikatele závazné vůči druhé straně, a tudíž předmětná smlouva o dílo, uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou.
Pokud tedy soudy shodně dospěly k závěru, že na základě právního vztahu mezi účastníky, založeného platnou smlouvou o dílo ze dne 2.2.2007, je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni požadovanou dlužnou částku z titulu sjednané ceny díla podle § 548 odst. 1 obch. zák. za objednanou výměnu čipů a předání dokončeného díla na adresu určenou žalovanou, a to společně s úroky z prodlení podle § 369 obch. zák., nelze dovodit, že by oba soudy nesprávně věc posoudily.
Nejvyšší soud na základě výše uvedeného proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a dovolání žalované není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve věci samé přípustné. Podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. tudíž dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění před novelou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení dovolacího řízení a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 163 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 463 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 28. února 2013

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu