23 Cdo 4165/2009
Datum rozhodnutí: 28.04.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




23 Cdo 4165/2009

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph. D. ve věci žalobkyně Severomoravská plynárenská, a. s. , se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Plynární 2748/6, IČ: 476 75 748, zast. JUDr. Stanislavem Mouralem, MBA, advokátem se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, 28. října 2663/150, proti žalované 1) Z. K. zast. Janem Kozákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, 2) I. K. , a 3 ) H. M. , zast. Janem Kozákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o zaplacení částky 1.029.859,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 374/95, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. února 2009, č. j. 51 Co 624/2008-526, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Olomouci (dále též jen soud prvého stupně ) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 20. 7. 2007, č. j. 21 C 374/95-421, zastavil řízení co do úroku z prodlení v rozsahu přesahujícím 3% p. a. úrok z prodlení z částky 232.010,- Kč za dobu od 13. 1. 1994 do zaplacení, z částky 246.069,- Kč za dobu od 2. 2. 1994 do zaplacení, z částky 181.904,- Kč za dobu od 28. 2. 1994 do zaplacení, z částky 237.735,- Kč za dobu od 27. 3. 1994 do zaplacení, z částky 5.144,- Kč za dobu od 5. 4. 1994 do zaplacení, z částky 72.330,- Kč za dobu od 27. 4. 1994 do zaplacení a z částky 50.667,- Kč za dobu od 28. 5. 1994 do zaplacení, dále uložil všem žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 1.025.776,- Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 232.010,- Kč za dobu od 13. 1. 1994 do zaplacení, z částky 246.069,- Kč za dobu od 2. 2. 1994 do zaplacení, z částky 181.904,- Kč za dobu od 28. 2. 1994 do zaplacení, z částky 237.735,- Kč za dobu od 27. 3. 1994 do zaplacení, z částky 5.144,- Kč za dobu od 5. 4. 1994 do zaplacení, z částky 72.247,- Kč za dobu od 27. 4. 1994 do zaplacení a z částky 50.667,- Kč za dobu od 28. 5. 1994 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, dále zamítl žalobu co do částky 83,- Kč a co do 3% p. a. úroku z prodlení z této částky za dobu od 27. 4. 1994 do zaplacení, rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že všichni žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na jejich náhradu částku 224.712,67 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce a konečně uložil žalovaným 2) a 3) zaplatit společně a nerozdílně České republice částku 543,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet soudu prvého stupně.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 2. 2009, č. j. 51 Co 624/2008-526, změnil rozsudek soudu prvého stupně v poměru mezi žalobkyní a žalovanou 1) v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku co do 3% úroku z prodlení z částky 232.010,- Kč od 13. 1. 1994 do 26. 3. 1998, z částky 246.069,- Kč od 2. 2. 1994 do 26. 3. 1998, z částky 181.904,- Kč od 28. 2. 1994 do 26. 3. 1998, z částky 237.735,- Kč od 27. 3. 1994 do 26. 3. 1998, z částky 5.144,- Kč od 5. 4. 1994 do 26. 3. 1998, z částky 72.247,- Kč od 27. 4. 1994 do 26. 3. 1998, z částky 50.667,- Kč od 28. 5. 1994 do 26. 3. 1998 tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl, a dále potvrdil rozsudek soudu prvého stupně v poměru mezi žalobkyní a žalovanou 1) v napadeném vyhovujícím výroku co do částky 1.025.776,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 27. 3. 1998 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení tak, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na jejich náhradu 34.760,- Kč na účet právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že shledal správnými skutkové závěry soudu prvého stupně a pro stručnost na ně odkázal. Dle jeho názoru byl soud prvého stupně (Okresní soud v Olomouci) věcně příslušný pro rozhodnutí o věci a stejně je tomu v případě Krajského soudu v Ostravě v rámci odvolacího řízení, neboť pro posouzení věcné příslušnosti je rozhodný den zahájení řízení, jímž byl 20. listopad 1995. Podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zák. č. 238/1995 Sb., byl k řízení v prvém stupni věcně příslušný okresní soud, poněvadž žalovaná 1) nebyla ke dni zahájení řízení podnikatelkou zapsanou v obchodním rejstříku ve smyslu ust. § 9 odst. 3 písm. a) bodu bb/ uvedeného zákona. Podle rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě pro rok 2008 byl k rozhodnutí o odvolání v řízení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti příslušný specializovaný obchodní senát krajského soudu a nikoli senáty téhož soudu na jeho pobočce v Olomouci.
Dále odvolací soud uvedl, že právní předchůdce žalobkyně jako prodávající a žalovaná 1) jako kupující uzavřely platně v souladu s ust. § 409 obchod. zák. dne 1. 11. 1993 kupní smlouvu na dodávku zemního plynu do sjednaného odběrného místa, přičemž cena byla stanovena dle ceníku prodávající. Část kupní smlouvy byla ve smyslu ust. § 273 odst. 1 obchod. zák. určena odkazem na dodací technické podmínky pro dodávku zemního plynu, jež byly součástí smlouvy. Shodně s názorem soudu prvého stupně odvolací soud dovodil, že předchozí kupní smlouva k témuž odběrnému místu ze dne 24. 9. 1992 byla řádně zrušena akceptací návrhu odběratele ze dne 26. 10. 1993 dodavatelem a že J. S. byla oprávněna smlouvu za žalobkyni uzavřít. Dle názoru odvolacího soudu je v dané věci vůči žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci, nerozhodné, že žalovaná 1) překročila rozsah svého oprávnění k jednání za účastníky sdružení; tato skutečnost ze smlouvy ze dne 1. 11. 1993 dle odvolacího soudu však ani nevyplývá. Odvolací soud je přesvědčen, že o skutečnosti, že žalovaná 1) při uzavření uvedené smlouvy jednala za účastníky sdružení, se žalobkyně dozvěděla až v průběhu řízení. Vzhledem k tomu, že v souladu se smlouvou (dodatků ke smlouvě a technických podmínek) žalovaná 1) zaznamenávala stav měřícího zařízení na odběrových diagramech za každý uplynulý měsíc a doručovala je dodavateli zemního plynu, bylo žalobkyní vyúčtováno měřidlem skutečně zaznamenané množství dodaného zemního plynu, vznikla odběrateli povinnost tento v období od listopadu 1993 do dubna 1994 odebraný zemní plyn v celkové výši 1.025.776,- Kč zaplatit. Nerozhodnou shledal odvolací osud námitku žalované 1) ohledně tvrzené vady měřidla, neboť žádné výhrady vůči dodavateli po vyúčtování částky za odebrané množství plynu do doby zahájení soudního řízení vzneseny nebyly.
Protože čtyřletá promlčecí doba na zaplacení úroků z prodlení ve výši stanovené dle § 369 odst. 1 obchod. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2000, počala běžet dnem splatnosti každého vyúčtování a k rozšíření žaloby o úroky z prodlení došlo podáním žalobkyně před soudem prvého stupně dne 27. 3. 2002, dospěl odvolací soud k závěru, že nárok na zaplacení úroku z prodlení požadovaného za dobu do 26. 3. 2002 byl promlčen. Nárok žalobkyně na zaplacení jistiny a zbývajícího příslušenství promlčen nebyl, a proto rozhodl odvolací soud tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 20. 5. 2009 napadla žalovaná 1) rozsudek odvolacího soudu s tím, že je dovolání přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a své dovolací námitky podřadila pod ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalovaná 1) zejména uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam spatřovaný ve výši jistiny (1.025.776,- Kč), kterou má žalovaná 1) jako solidární dlužník zaplatit. Dále namítla, že kupní smlouva na odběr zemního plynu ze dne 1. 11. 1993 není platná, neboť na dodávky zemního plynu do totožného odběrného místa byla již uzavřena smlouva ze dne 24. 9. 1992, jež byla ke dni 1. 11. 1993 stále platná. Nebylo-li možné platně uzavřít kupní smlouvu na dodávku zemního plynu ke dni 1. 11. 1993, měl být předmětný nárok na zaplacení žalované částky posuzován jako bezdůvodné obohacení. Dovolatelka je dále přesvědčena, že předmětná kupní smlouva ze dne 1. 11. 1993 je s ohledem na označení stran smlouvy, tj. právního předchůdce žalobkyně na straně jedné a AGROFLOR Z. K., Dlouhá Loučka, zast. Z. K., na straně druhé, neurčitá.
Dle dovolatelky neobstojí ani názor odvolacího soudu, že na souzenou věc je nutné aplikovat ustanovení obchodního zákoníku, neboť v bodě 8 závěrečných ustanovení se strany dohodly na tom, že vztahy smlouvou neupravené se řídí obecnými právními předpisy, zejména občanským a obchodním a plynárenským zákonem, přičemž toto ujednání považuje za chaotické . Poukázala na to, že soud v minulosti posuzoval vztah plynoucí z kupní smlouvy jako vztah občanskoprávní. Žalovaná 1) zastává názor, že pokud již soud hodnotil vztah mezi účastníky řízení jako obchodněprávní, pak Okresní soud v Olomouci nebyl věcně příslušný k rozhodování sporu, poněvadž v prvním stupni měl rozhodovat krajský soud. Současně upozornila na porušení principu zákonného soudce, když o jejím odvolání rozhodoval Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci, a nikoli Krajský soud v Ostravě.
Dle názoru dovolatelky není rozhodnutí dovolacího soudu správné i s ohledem na to, jelikož po zamítnutí žaloby co do části příslušenství v odvolacím řízení má dovolatelka zaplatit méně než pravomocným rozsudkem soudu prvého stupně zavázaní solidární dlužníci žalovaní 2) a 3).
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soud k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání, jak je zřejmé z obsahu spisu a předkládací zprávy soudu prvého stupně, nevyjádřila.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 v článku II přechodných ustanovení uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 (dále též jen o. s. ř. ).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovanou 1/), včas, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.), přistoupil Nejvyšší soud k posouzení jeho přípustnosti.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.) a jen z důvodů uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a je-li dovolání přípustné, soud přihlédne i k vadám uvedeným v tomto ustanovení, které však nebyly shledány.
Z obsahu dovolacích námitek je zřejmé, že dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně povinnosti zaplatit částku 1.025.776,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 27. 3. 1998 do zaplacení. Pouze pro úplnost dovolací soud dodává, že dovolání směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žaloba na zaplacení části příslušenství zamítnuta, a odvolání žalované 1) tak bylo vyhověno, by dovolání bylo subjektivně nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28) a že proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení není dovolání dle občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2001 přípustné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001 , uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ve věci samé je třeba posoudit dle ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Dovolání není v souzené věci podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 20. 7. 2007, č. j. 21 C 374/95-421, neboť soud prvního stupně nerozhodl až na zaplacení 83,- Kč a 3% p. a. úroku z prodlení z této částky za dobu od 27. 4. 1994 do zaplacení ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 19. 6. 2002, č. j. 21 C 374/95-324, přičemž uvedený předchozí rozsudek soudu prvého stupně byl usnesením odvolacího soudu ze dne 30. 9. 2005, č. j. 12 Co 310/2001-387, zrušen z důvodu nepřezkoumatelnosti, nesrozumitelnosti a nesprávné aplikace procesních norem a soud prvého stupně nebyl v uvedeném usnesení odvolacího soudu zavázán jeho právním názorem.
Vzhledem k nepřípustnosti dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolací soud přistoupil k posouzení přípustnosti dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
Dovolatelka neformulovala otázku, s níž spojovala po právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu řešilo právní otázku, jež měla zásadní význam, nebyla dosud v rozhodování dovolacích soudů řešena, a ta má spočívat v tom, že soud rozhodoval o jistině 1.025.776,- Kč.
Z uvedeného je zřejmé, že ze samotného faktu, o zaplacení jak vysoké částky bylo soudy rozhodováno, nelze dovozovat přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4320/2007) uvedl, že předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka namítla absolutní neplatnost kupní smlouvy na dodávku zemního plynu ze dne 1. 11. 1993, neboť je přesvědčena, že kupní smlouva ze dne 24. 9. 1992, uzavřená mezi Českým plynárenským podnikem, s. p., Severomoravské plynárny, o. z. jako prodávající (dále též jen prodávajícím ) a Zemědělským družstvem Dlouhá Loučka jako kupujícím, na dodávku zemního plynu do totožného odběrného místa nebyla zrušena a byla ke dni 1. 11. 1993 stále v platnosti.
K tomu je nutné dodat, že jak vyplynulo ze skutkových zjištění, jež nebyla dovoláním zpochybněna - předmětná kupní smlouva na dodávku zemního plynu ze dne 1. 11. 1993 byla uzavřena mezi jinými subjekty, a to prodávajícím a žalovanou 1) za sdružení AGROFLOR jako kupující, a že dopisem Zemědělského družstva Dlouhá Loučka ze dne 26. 10. 1993 prodávajícímu oznámila, že ke dni 31. 10. 1993 dochází ke změně kupujícího (odběratele) ve vztahu k předmětnému odběrnému místu s tím, že novým kupujícím (odběratelem) bude AGROFLOR, žalovaná 1), přičemž neuzavře-li tento nový odběratel s prodávajícím novou kupní smlouvu nejpozději do 29. 10. 1993, dává Zemědělské družstvo Dlouhá Loučka souhlas k zastavení dodávky zemního plynu a současně považuje uzavřenou kupní smlouvu mezi ním a prodávajícím ze dne 24. 9. 1992 za zrušenou a prodávajícím bylo toto akceptováno. Následně žalovaná 1) uzavřela kupní smlouvu ze dne 1. 11. 1993 na dodávku zemního plynu na odběrné místo 2 76 105409.
Z uvedeného a z formulace dovolací námitky je zřejmé, že odvolací soud nepochybil, pokud dovodil, že kupní smlouva ze dne 24. 9. 1992 řádně zanikla ke dni 31. 10. 1993, a žalovaná 1) se proto nemůže důvodně dovolávat neplatnosti kupní smlouvy na dodávku zemního plynu ze dne 1. 11. 1993 z titulu existence platné smlouvy ze dne 24. 9. 1992 na dodávku zemního plynu na totožné odběrné místo.
Odvolací soud opřel své rozhodnutí o ustanovení § 409 a násl. obchod. zák., podle jehož prvního odstavce se kupní smlouvou zavazuje prodávající dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu. Tento závěr má dovolací soud za správný, protože z kupní smlouvy na dodávku zemního plynu ze dne 1. 11. 1993 bylo zjištěno označení účastníků smlouvy, které nevzbuzuje pochybnosti o tom, kdo byl účastníkem smlouvy, jaký byl předmět smlouvy a jak byla stanovena kupní cena, přičemž lze dodat, že takto prokázaný skutkový stav jiné právní posouzení ani nepřipouští. Přiléhavá je rovněž argumentace odvolacího soudu ohledně postavení, v němž účastníci řízení smlouvu uzavřeli, umožňující její právní posouzení podle obchodního (a nikoliv občanského) zákoníku. K tomu je nutné dodat, že se nelze ztotožnit s názorem dovolatelky ohledně c haotičnosti ujednání obsaženého v závěrečných ustanovení pod bodem 8, dle něhož se vztahy neupravené kupní smlouvou na dodávku zemního plynu ze dne 1. 11. 1993 řídí obecnými právními předpisy, zejména občanským a obchodním zákoníkem a plynárenským zákonem, neboť na vztahy, jež nebyly smlouvou výslovně upraveny je nutné aplikovat, jak správně učinily soudy obou stupňů, obchodní zákoník. Obchodní zákoník však rovněž neupravuje veškeré možné vztahy, k nimž mezi podnikateli může dojít, a proto se některé posuzují podle práva občanského (např. postoupení pohledávky, převzetí dluhu atd.). Postavení podnikatelů není upraveno pouze obchodním, popřípadě občanským zákoníkem, ale mimo jiné též řadou zvláštních zákonů, které mohou upravit postavení podnikatele, práva a povinnosti odchylně. Uvedené namítané ujednání kupní smlouvy ze dne 1. 11. 1993 je tedy výrazem zcela standardní právní praxe.
Vzhledem k tomu, že se žalované 1) prostřednictvím uplatněných námitek přípustnost dovolání založit nepodařilo, nemohl se Nejvyšší soud již zabývat zjištěním, zda v řízení došlo či nikoli k vadám uvedeným v ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř., které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. zda byl (či nikoli) Okresní soud v Olomouci věcně příslušným soudem prvního stupně k rozhodnutí o věci a zda odvolací soud tuto případnou vadu neodstranil. Dovolací soud totiž může přihlédnout ke zmatečnostním vadám řízení uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., avšak pouze za podmínky, že je dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhou o. s. ř.) - shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2006, pod č. 82).
Pouze pro úplnost dovolací soud dodává, že odvolací soud aplikoval procesní normu, tj. zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, přiléhavě, pokud použil tento zákon ve znění účinném do 31. 12. 1995 (zák. č. 238/1995 Sb.), neboť správně dovodil, že je nutno přihlédnout k době zahájení řízení (20. 11. 1995) a k ustanovení části dvanácté, hlavy I bodu 2. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dovodil, že pro posouzení věcné příslušnosti je rozhodné ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) pod bodem bb) v uvedeném znění.
S přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatelka v projednávané věci uplatnila rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (v podobě námitky, že výrok odvolacího soudu je nesprávný, neboť po měnícím rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla žaloba co do části příslušenství zamítnuta, má dovolatelka zaplatit méně než pravomocným rozsudkem soudu prvého stupně zavázaní solidární dlužníci žalovaní 2/ a 3/). Přitom však přehlédla, že k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolací soud přihlíží (podobně jako v případě již zmíněných vad dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Na základě uplatněných dovolacích námitek nemohl Nejvyšší sodu dospět k závěru, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní právní význam, a proto dovolací soud dovolání žalované 1) podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná 1) nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobkyni žádné prokazatelné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

V Brně dne 28. dubna 2011

JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu