23 Cdo 4164/2010
Datum rozhodnutí: 26.01.2012
Dotčené předpisy: § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř.




23 Cdo 4164/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně CZECH PRODUCTS, s.r.o., se sídlem v Kladně, Josefa Hory 1448, PSČ 272 01, identifikační číslo osoby 62967541, zastoupené JUDr. Alešem Janochem, advokátem se sídlem v Roztokách u Prahy, Najdrova 2185, proti žalované ROSSMANN, spol. s r. o., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 61246093, zastoupené Mgr. Borisem Brázdilem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anglická 140/20, o zaplacení částky 893 241 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 191/2006 o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2010, č.j. 12 Cmo 298/2009 509, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 893 241 Kč z titulu náhrady škody představující ušlý zisk, který měl žalobkyni vzniknout tím, že žalovaná neumožnila žalobkyni dodávat do jejích prodejen zboží v rozporu s uzavřenou smlouvu ze dne 2.1.2001.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. května 2009, č.j. 39 Cm 191/2006-468, zamítl návrh žalované na zastavení řízení pro překážku věci pravomocně rozsouzené (výrok I.); výrokem II. zamítl žalobu o zaplacení částky 893 241 Kč s 2% úrokem z prodlení od 9.4.2005 do zaplacení a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud vyšel z toho, že žalobou uplatnila žalobkyně ušlý zisk za období od 1.1.2004 do 31.3.2004. Poté, co žalovaná vznesla námitku, že o nárocích žalobkyně ze stejného titulu již soud rozhodl v řízení pod sp. zn. 39 Cm 181/2003, soud zjistil, že v uvedeném řízení jde sice o stejný základ nároku, ale za jiné období, za něž žalobkyně požaduje ušlý zisk, proto návrh žalované na zastavení řízení pro překážku věci pravomocně rozsouzené zamítl.
Soud ve věci samé poté učinil závěr, že smlouva ze dne 2.1.2001, uzavřená mezi účastnicemi, byť byla nazvána smlouvou kupní podle § 409 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), neobsahovala všechny podstatné části kupní smlouvy, tj. v daném případě určení zboží co do množství a druhu, a proto ji soud považoval za smlouvu nepojmenovanou ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák. Konstatoval, že podle uvedené smlouvy mohly konkrétní kupní smlouvy vzniknout jen na základě písemných objednávek žalované, a že v uzavřené smlouvě se žalovaná výslovně nezavázala, že bude od žalobkyně časově neomezeně kupovat konkrétní zboží. Dospěl proto k závěru, že žalovaná neporušila faktickým ukončením obchodní spolupráce s žalobkyní žádnou smluvní povinnost a nemá tedy podle § 373 obch. zák. povinnost žalobkyni nahradit škodu v podobě požadovaného ušlého zisku. Z uvedeného důvodu žalobu na zaplacení částky 893 241 Kč zamítl.
Proti uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání do výroku II. a III.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. června 2010, č.j. 12 Cmo 298/2009 509, ve výroku I. zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. a III. a řízení zastavil; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud zjistil, že v téže věci a za období od 1.1.2004 do 31.1.2004 již žalobkyně podala žalobu, o které bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze dne 23.5.2008 pod č.j. 41 Cm 110/2006-226 tak, že žaloba na zaplacení 893 241 Kč byla zamítnuta. Uvedený rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7.1.2010, č.j. 8 Cmo 389/2008 423, nabyl tak právní moci, a proto je podle závěru odvolacího soudu dána překážka věci rozsouzené podle § 159a odst. 5 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Z tohoto důvodu napadenou část rozsudku soudu prvního stupně ve výroku II. a v závislém výroku III. o náhradě nákladů řízení zrušil a řízení ve věci samé podle § 22 odst. 1 písm. c) a § 104 odst. 1 o. s .ř. zastavil.
Konstatoval, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. nebylo napadeno a že v této části soud prvního stupně posuzoval jinou věc, a to, zda rozhodnutí pod sp. zn. 39 Cm 181/2003 vytváří překážku věci rozsouzené pro předmětnou věc, v níž žalobkyně požaduje náhradu téže škody za období od 1.1.2004 do 31.1.2004. Odvolací soud uvedl, že proto mohl, resp. byl povinen posoudit, zda předmět sporu v dané věci je totožný s předmětem sporu ve věci vedené pod sp. zn. 41 Cm 110/2006, a pokud zjistil, že o shodném nároku a za stejné období již bylo v uvedené věci vedené pod sp. zn. 41 Cm 110/2006 pravomocně rozhodnuto, rozhodl o zrušení napadené části rozsudku soudu prvního stupně a řízení ve věci samé zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že dovolání je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalobkyně připouští, že její předchozí právní zástupkyně podala původně žalobu za chybně uvedené období, tj. za období od 1.1.2004 do 31.1.2004 a nikoliv za období od 1.4.2004 do 30.4.2004, jak mělo být správně uvedeno, ale v dalším podání - Doplnění a upřesnění žaloby ze dne 23.4.2007 - již tuto skutečnost opravila a uvedla období správné, tj. od 1.4.2004 do 30.4.2004. Dovolatelka zdůraznila, že toto žalované období není součástí žádného žalobního petitu a ani výrokové části žádného z rozsudků. Žalované období je součástí toliko odůvodnění, které podle dovolatelky nemá vliv na výrokovou část rozhodnutí soudu, zejména ve smyslu vykonatelnosti. Z výrokové části rozhodnutí není zřejmé, za jaké období soud o náhradě škody rozhodl. Poukazuje na to, že z přiloženého spisového materiálu vyplývá, že soud rozhodoval o jiném žalovaném období, než které žalobkyně žalovala.
Dovolatelka dále namítá, že nebylo možno rozhodovat bez nařízení jednání, když soud měl minimálně provést důkaz rozhodnutím Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 110/2006. Podle dovolatelky tak byla pokrácena její práva, neboť žalobkyně nemohla při nenařízení jednání jakýmkoli způsobem uplatnit svá práva.
Z uvedených důvodů navrhla zrušení usnesení odvolacího soudu a vracení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, musí především uvést, že dovolání je přípustné podle § 239 odst. l písm. a) o. s. ř. za podmínek, že napadené usnesení odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3. o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3. o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že je vyloučen dovolací přezkum v rovině dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., dovolání lze totiž podat z toho důvodu jen tehdy, jde-li o dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nepostupoval správně, jestliže nenařídil k provedení důkazu řízení, čímž se ve skutečnosti dovolává dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu.
Vyplývá-li ze zjištění odvolacího soudu, že podle odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23.5.2008, č. j. 41 Cm 110/2006-226, bylo rozhodnuto o žalobkyní uplatněné náhradě škody za období od 1.1.2004 do 31.1.2004, je zde překážka věci rozsouzené a odvolací soud rozhodl v souladu s § 159a odst. 5 o. s. ř., podle něhož, jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Odvolací soud rovněž postupoval správně podle § 104 odst. 1 o. s. ř., jestliže řízení zastavil, platí-li podle uvedeného ustanovení, že jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Není rozhodující, že rozhodnutí neobsahovalo období, za něž byla škoda přiznána, ve výroku, ale jen v odůvodnění, neboť výrok rozsudku a odůvodnění tvoří neoddělitelnou součást rozhodnutí.
Nedůvodná je též námitka dovolatelky, že soud rozhodoval o jiném žalovaném období, než které žalobkyně žalovala. V žalobě, stejně jako v poukazovaném Doplnění a upřesnění žaloby ze dne 23.4.2007 je uvedeno, že náhrada škody je požadována za období od 1.1.2004 do 31.1.2004, nikoliv za období od 1.4.2004 do 30.4.2004 (viz č.l. 5 a 43 spisu).
Dovolací soud proto po přezkoumání napadeného usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání postrádá po právní stránce zásadní význam podle § 237 odst. 3. o. s. ř., rozhodl-li odvolací soud v souladu s § 159a odst. 5 a § 104 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu není proto podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, nejedná-li se o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam. V napadeném rozhodnutí se totiž nejedná o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V judikatuře je vyřešena otázka, že pokud by soud rozhodoval o věci již pravomocně rozhodnuté, porušil by tím Listinu základních práv a svobod, a to především zásadu rovnosti účastníků v civilním řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25.6.1997, sp. zn. I. ÚS 111/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a s usnesení Ústavního soudu, r. 1997, sv. 8, pod označením 83/1997).
Směřuje-li dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, je dovolací soud povinen, aniž by se věcí mohl dále zabývat, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. ledna 2012

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu