23 Cdo 416/2009
Datum rozhodnutí: 07.10.2010
Dotčené předpisy: § 35 obč. zák.







23

Cdo 416/2009


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně
Nemocnice Milosrdných bratří, příspěvková organizace
, se sídlem v Brně, Polní č.3, okres Brno-město, IČ 48512478, zastoupené JUDr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Brně, Jugoslávská 64, proti žalované
Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky
, se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, IČ 41197518, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 1219/2, o zaplacení 753 958,21 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 77/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. srpna 2008, č. j. 37 Co 137/2006-106, takto:


I. Dovolání
se zamítá.

II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. srpna 2008, č.j. 37 Co 137/2006-106, změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2005, č.j. 13 C 77/2003-80, ve výroku I. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 753 958,21 Kč s 4% úrokem z prodlení ročně od 24.7.2002 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před osudy obou stupňů.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 28.6.2001 uzavřena smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče (dále jen smlouva ), v níž bylo v čl. IV. bodu 1 sjednáno, že ceny bodu a výše úhrad hrazené zdravotní péče, včetně regulačních omezení podle výsledků dohodovacího řízení, popřípadě v souladu se zvláštním právním předpisem se sjednávají dodatkem ke smlouvě. V čl. IV. bodu 2 smlouvy byly pod písm. a) až e) určeny způsoby úhrady zdravotní péče. V čl. IV. bodu 3 smlouvy bylo sjednáno, že mezi smluvními stranami musí být vždy předem dohodnuto zvýšení nebo snížení objemu poskytované hrazené zdravotní péče z důvodu změny kapacity, popřípadě struktury zdravotnického zařízení, pokud se smluvní strany nedohodnou jinak. Smlouva byla uzavřena na dobu 5 let s výjimkou čl. IV. bodu 9. Dále vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že cenový dodatek mezi účastníky na 2. pololetí roku 2001 uzavřen nebyl, proto podle závěru soudu nemohlo dojít k naplnění smlouvy o konkrétní výši úhrady za zdravotní péči, což však nezpůsobilo neplatnost smlouvy. Soud nepřisvědčil žalobkyni, že výši úhrady bylo možno stanovit paušální sazbou, neboť tento způsob úhrady mezi účastníky sjednán nebyl a vyhláška č. 211/2001 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení pro 2. pololetí 2001, stanovila více druhů způsobu úhrady zdravotní péče. Z tohoto důvodu soud prvního stupně zamítl požadavek žalobkyně na zaplacení částky 753 058,21 Kč, včetně úroků z prodlení, představující rozdíl mezi vyplacenou úhradou a fakturovanou částkou.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že způsob plateb paušální náhradou byl mezi účastníky ve smlouvě v čl. IV. bodu 2 písm. b) dohodnut a sama žalovaná jej podle vyúčtování ze dne 1.8.2002 akceptovala (§ 561 občanského zákoníku - dále jen obč. zák. ). Odvolací soud odkázal na § 17 odst. 11 písm. b) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění ke dni uzavření smlouvy (dále jen zákon č. 48/1997 Sb. ), podle něhož, není-li dohoda uzavřená v rámci dohodovacího řízení předložena ve stanovené lhůtě nebo odporuje-li právním předpisům nebo veřejnému zájmu,

a) zůstávají ceny bodu sjednané v rámci platné regulace cen v platnosti i po skončení období, na které byly sjednány,

b) Ministerstvo zdravotnictví stanoví vyhláškou výši úhrad hrazené péče včetně regulačních omezení pro kalendářní pololetí.

Odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva stanovila způsob výpočtu úhrady, když odkazovala na výsledek dohodovacího řízení, kterým je podle § 17 odst. 11 písm. b) zákona č. 48/1997 Sb. právě vyhláška č. 211/2001 Sb., podle níž žalovaná dne 10.10.2001 provedla výpočet úhrad paušální sazby na jednoho pojištěnce. Podle odvolacího soudu tak smlouva v písemné podobě obsahovala způsob stanovení výše úhrady za zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění ve smyslu čl. 2 odst. 3 písm. e) přílohy č. 4 vyhlášky č. 457/200 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy. Obsah uzavřené smlouvy považoval odvolací soud za určitý a srozumitelný, přičemž nedostatek dodatku podle čl. IV. bodu 1 smlouvy neměl podle odvolacího soudu za následek, že by mezi účastníky smlouva nevznikla. Pokud ze skutkových zjištění vyplynulo, že vypočtená paušální sazba podle vyhlášky č. 211/2001 Sb. na jednoho pojištěnce násobená počtem ošetřených pojištěnců odpovídá úhradě za zdravotní péči, kterou žalobkyně po žalované požaduje, odvolací soud uzavřel, že žalobkyni náleží žalobou požadovaná částka, a z tohoto důvodu změnil zamítavý výrok soudu prvního stupně. Při existenci platně uzavřené smlouvy neshledal důvodnou obranu žalované, že žalovanou jistinu žalobkyni nezaplatila proto, že při absenci podpisu dodatku smlouvy nepovažovala žalovanou za smluvního partnera, tudíž platbu omezila podle § 40 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., stejně jako těm, kdo dodatek ke smlouvě podepsali.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ).

Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud v dané věci dospěl k nesprávnému právnímu posouzení. Odůvodnění rozsudku považuje za stručné, což vzbuzuje i pochybnosti o jeho přezkoumatelnosti. Namítá, že odvolací soud připustil nová tvrzení žalobkyně ohledně dohody o způsobu úhrady zdravotní péče, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka nesouhlasí ani s hodnocením důkazu provedeného dopisem ze dne 1.8.2002, z něhož nelze podle jejího názoru dovozovat, že by akceptovala dohodu o způsobu plateb účastníků. Připomíná znění smlouvy, v níž jsou pouze příkladmo uvedeny možné způsoby úhrady zdravotní péče a skutečnost, že smlouva vyžadovala dohodu o způsobu úhrady. Je přesvědčena, že k dohodě o konkrétním způsobu úhrady zdravotní péče mezi účastníky nedošlo. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že k dohodě došlo konkludentním jednáním, akceptací fakturovaných částek. Poukazuje přitom na § 40 odst. 2 obč. zák., který stanoví, že písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně.

Nesouhlasí ani s tím, že by na posuzovaný případ mohlo být aplikováno ustanovení § 561 obč. zák., týkající se alternativních závazků, neboť ve smlouvě způsob plnění alternativním způsoben sjednán nebyl, pokud ve smlouvě byly uvedeny pouze určité možné způsoby plnění, a to demonstrativním způsobem.

Skutečnost, že žalobkyni fakturované částky hradila, neznamená, že by s jejich výší souhlasila, když navíc žalobkyni několikrát upozornila, že se jedná o zálohy plateb.

Pokud odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že smlouva stanovila způsob výpočtu úhrady za zdravotní péči, odkazovala-li na výsledek dohodovacího řízení, kterým je vyhláška č. 211/2001 Sb., tak podle dovolatelky nemá tento závěr oporu v provedeném dokazování a je navíc v rozporu s právní úpravou. Uvedená vyhláška nepředpokládá přímou aplikaci, ale stanoví pouze určité závazné hranice pro dohodu smluvních stran. Jestliže tedy neexistovala dohoda stran o způsobu a výši úhrady, je podle dovolatelky na místě aplikovat § 40 odst. 2 z.č. 48/1997 Sb. nebo stanovit výši úhrady na základě principu stanovení ceny v místě a čase obvyklé.

Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (5.8.2008), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.

Uvádí-li dovolatelka, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že soud řádně své rozhodnutí nezdůvodnil, dovolací soud takovou vadu řízení v dané věci neshledal. Odvolací soud se odůvodněním závěru o dohodnutém způsobu výše úhrady za zdravotní péči zabýval v rozhodnutí na str. 5 až 6, kde podrobně zdůvodnil svůj právní názor a vyložil, jak k němu dospěl.

Nedůvodná je i námitka dovolatelky, že odvolací soud porušil zásadu neúplné apelace tím, že připustil nová tvrzení žalobkyně o způsobu úhrady. Ze spisu se podává, že žalobkyně od počátku tvrdila, že absence dodatku ke smlouvě neznamená, že nebyl dohodnut způsob výše úhrady za zdravotní péči a od počátku tvrdila, že výše úhrady měla být správně stanovena paušální sazbou podle vyhlášky 211/2001 Sb., která stanoví způsob úhrady zdravotní péče, mezi jinými i paušální úhradou. Ani tvrzení o tom, že smlouva obsahovala více alternativ způsobu plnění není novým tvrzením, jestliže důkaz smlouvou byl proveden již před soudem prvního stupně, a to konkrétně zejména ustanoveními týkajícími se způsobu úhrady zdravotní péče.

Dovolací soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Ten se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.

Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nenastala situace, jež by naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu. Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které má v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Je třeba v tomto směru odkázat na stranu 5 a 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu s tím, že odvolací soud zopakoval dokazování, a to především smlouvou o poskytování a úhradě zdravotní péče uzavřené mezi účastníky dne 28.6.2001. Ze znění smlouvy v čl. IV. bodu 2 vyplynulo, že byly sjednány způsoby úhrady, konkrétně pod písmenem b) byl dohodnut způsob plateb paušální náhradou. Odvolací soud vyšel rovněž z důkazu provedeného listinou ze dne 1.8.2002, nazvané Vyúčtování péče v lékařském zařízení za 2. pololetí , v níž bylo uvedeno, že žalovaná provedla krácení paušální sazby za poskytovanou péči pojištěncům.

Nejvyšší soud po přezkoumání rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že tento dovolací důvod není v posuzované věci opodstatněný.

Dovolací soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil nárok žalobkyně správně poté, co vyšel z obsahu smlouvy uzavřené mezi účastníky, kterou vyložil v souladu s hmotným právem (§ 35 obč. zák.).

Jestliže totiž ujednání v čl. IV. bodu 1 smlouvy předpokládalo, že výše úhrad zdravotní péče může být sjednána v souladu s právním předpisem, kterým byla v rozhodné době vyhláška č. 211/2001 Sb., v jejíž příloze č. 1 byl stanoven postup při stanovení úhrady paušální sazbou při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních, pak odvolací soud v souladu s § 35 obč. zák. vyložil obsah smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 28.6.2001 správně, dospěl-li k závěru, že nedostatek dodatku podle čl. IV. bodu 1 smlouvy neměl za následek, že by dohoda o výši úhrad mezi účastníky nevznikla, byla-li vypočtená úhrada za zdravotní péči stanovena v souladu s čl. IV. bodu 2 písm. b) smlouvy paušální sazbou na základě vyhlášky č. 211/2001 Sb. Odvolací soud rovněž nepochybil, použil-li pro posouzení věci i ustanovení § 17 odst. 11 písm. b) zákona č. 48/1997 Sb., podle něhož, není-li dohoda uzavřená v rámci dohodovacího řízení předložena ve stanovené lhůtě nebo odporuje-li právním předpisům nebo veřejnému zájmu,

a) zůstávají ceny bodu sjednané v rámci platné regulace cen v platnosti i po skončení období, na které byly sjednány,

b) Ministerstvo zdravotnictví stanoví vyhláškou výši úhrad hrazené péče včetně regulačních omezení pro kalendářní pololetí.

Uvedené ustanovení zákona č. 48/1997 Sb. předpokládalo a řešilo v rozhodné době situaci, kdy není v rámci dohodovacího řízení dohoda o výši úhrad zdravotní péče uzavřena.

Závěr odvolacího soudu, že smlouva ze dne 28.6.2001 v písemné podobě způsob stanovení výše úhrady za zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění v souladu s čl. 2 odst. 3 písm. e) přílohy č. 4 vyhlášky č. 457/200 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy, obsahovala, byl učiněn v souladu s tehdejší právní úpravou plateb za zdravotní péči a v souladu se skutkovými zjištěními v posuzované věci, především obsahem ujednání předmětné smlouvy.

Je namístě přisvědčit i právnímu názoru odvolacího soudu, týkajícímu se obrany žalované, neboť pro aplikaci § 40 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb. nebyl důvod, jestliže uvedené ustanovení se týká případu, kdy mezi účastníky smlouva o poskytování a úhradách zdravotní péče nebyla uzavřena. V posuzovaném případě však smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče uzavřena byla a byl v ní sjednán v čl. IV. bodu 1 a 2 i způsob výpočtu výše úhrady hrazené zdravotní péče.

Z uvedeného tedy vyplývá, že dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nebyl rovněž uplatněn důvodně, proto Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalované podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalovaná nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně 7. října 2010


JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á

předsedkyně senátu