23 Cdo 4143/2015
Datum rozhodnutí: 09.02.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 4143/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce D. H. , zastoupeného Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Foerstrova 712, PSČ 738 01, proti žalované České pojišťovně a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, IČO 45272956, o zaplacení částky 1 080 000 Kč s příslušenstvím, ve věci místní příslušnosti, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 160/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2015, č. j. 57 Co 385/2015-37, takto:

Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř. )


Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 19. března 2015, č. j. 54 C 160/2014-21, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok pod bodem I) a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu místně příslušnému (výrok pod bodem II). Rozhodnutí odůvodnil tím, že předmětem sporu je plnění z pojistné smlouvy a z obsahu spisu nevyplývá, že by žalobce uvažoval o místní příslušnosti Okresního soudu v Ostravě podle ustanovení § 87 o. s. ř., tedy o místní příslušnosti dané na výběr. Vzhledem k tomu, že žalovaná sídlí v Praze 1, rozhodl v souladu s ustanovením § 105 odst. 2 o. s. ř. o postoupení věci soudu místně příslušnému.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. června 2015, č. j. 57 Co 385/2015-37, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud uzavřel, že z obsahu žaloby nelze dospět k závěru, že by žalobce podáním žaloby u Okresního soudu v Ostravě projevil úmysl zvolit si tento soud jako místně příslušný, neboť z žaloby nejsou zjevné žádné okolnosti, který by svědčily pro možnost příslušnosti dané na výběr. Řízení je ovládáno zásadou perpetuatio fori, žalobce proto nemůže v odvolání doplňovat skutečnosti rozhodné pro posouzení místní příslušnosti. Nadto odvolací soud dodal, že ani skutečnosti, kterými žalobce odůvodňuje odvolání, nejsou způsobilými k přijetí závěru, že se spor týká organizační složky žalované se sídlem v obvodu Okresního soudu v Ostravě.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť soudy se při rozhodování o místní příslušnosti odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatele jsou splněny podmínky pro místní příslušnost Okresního soudu v Ostravě, neboť v obvodu tohoto soudu dovolatel uzavřel předmětné smlouvy s pracovníky poboček, které jsou výslovně uvedeny v žalobním návrhu. Tyto pobočky sídlí v Ostravě a jsou prostorově odlišeny od sídla žalované v Praze. V obvodu Okresního soudu v Ostravě rovněž žalobce podával veškeré žádosti, výzvy k plnění, jednal s pracovníky žalované. Místní příslušnost Okresního soudu v Ostravě je dle žalobce odůvodněna i procesní ekonomií a hospodárností, neboť zde mají bydliště i všichni svědci navržení žalobcem. Dovolatel zvolil místní příslušnost Okresního soudu v Ostravě již tím, že u něj podal žalobu.
Dovolatel s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. 23 Cdo 3176/2014, zdůraznil, že za organizační složku je třeba považovat i provozovnu žalované, a to bez ohledu na to, zda je tato provozovna zapsána v obchodním rejstříku či nikoli.
Z těchto důvodů dovolatel Nejvyššímu soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu spolu s předcházejícím rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se nevyslovuje místní nepříslušnost Okresního soudu v Ostravě a věc se nepostupuje Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
Žalovaná se podle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Důvodnou není námitka dovolatele, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. 23 Cdo 3176/2014. V tomto rozhodnutí dovolací soud s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2014, sp. zn. 26 Cdo 1975/2014, rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. prosince 1965, sp. zn. 5 Co 616/65, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 50/1966) uzavřel, že ustanovení § 87 písm. c) o. s. ř. lze použít i v případě, že nižší složka, které se spor týká, nemá právní subjektivitu. Dovolací soud rovněž zopakoval, že provozovna je ve smyslu § 7 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013, organizační složkou podniku.
V nyní posuzované věci však soudy obou stupňů nepostupovaly v rozporu s výše uvedeným závěrem. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozhodnutí soudu prvního stupně, soudy vyslovily místní nepříslušnost Okresního soudu v Ostravě z důvodu, že z žaloby nevyplývá úmysl žalobce zvolit si ve smyslu § 87 písm. c) o. s. ř. místní příslušnost soudu danou na výběr.
Dovolací soud již v rozhodnutí ze dne 22. ledna 1975, sp. zn. 1 Cz 6/75, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 29/1976, konstatoval, že pro místní příslušnost soudu podle ustanovení § 87 písm. c) o. s. ř. není nezbytné, aby se této příslušnosti výslovně žalobce dovolal, ale je rozhodující, zda v žalobě uvedl skutečnosti, které tuto na výběr danou příslušnost odůvodňují.
Žalobce v žalobě ze dne 12. května 2014 jako žalovanou uvádí Českou pojišťovnu a. s., Region severní Morava, agentura Ostrava . K okolnostem uzavření smlouvy uvádí, že pojistnou smlouvu uzavřel s agentem žalované. Souvislost s ostravskými pobočkami žalované žalobce uvádí až v souvislosti s reklamací poskytnutého pojistného plnění. Dovolací soud se zcela ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, že z žaloby nevyplývá, že by se žalobce dovolával místní příslušnosti na výběr dané. Z jím uvedených okolností nelze ani dovodit, že by se spor týkal některé z poboček žalované v Ostravě, neboť vztah k těmto pobočkám je dán pouze v souvislosti s reklamací žalobce.
Odmítnout je třeba i tvrzení žalobce, že místní příslušnost si zvolil již tím, že u Okresního soudu v Ostravě podal žalobu. Z žaloby totiž nevyplývá, že by se spor měl týkat některé z poboček žalované v obvodu Okresního soudu v Ostravě. Soud tedy neměl k dispozici žádné informace, z nichž by na provedení volby příslušnosti na výběr dané, mohl usuzovat.
Přiléhavá není ani argumentace dovolatele, že místně příslušným by měl být Okresní soud v Ostravě i s ohledem na hospodárnost řízení a procesní ekonomii. Tímto dovolatel směřuje spíše k delegaci vhodné podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř., nikoli k místní příslušnosti dané na výběr podle § 87 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud ustáleně judikuje, že k přikázání věci jinému než příslušnému soudu by mělo docházet pouze výjimečně a ze závažných důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 3/2012 a nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. listopadu 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný pod číslem 172/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1998 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do citovaného ústavního principu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2008, sp. zn. 29 Nd 227/2008). Takovým výjimečným případem by zajisté nebyla skutečnost, že žalobce řádně nevyužil své možnosti zvolit si soud místně příslušný podle ustanovení § 87 písm. c) o. s. ř., ale později se rozhodl jinak.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu vágní, liché a účelové odůvodnění napadeného rozhodnutí, namítá jinou vadu řízení, k níž dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Tvrzení takové vady však samo o sobě přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť není přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. února 2016

JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu