23 Cdo 4142/2016
Datum rozhodnutí: 29.03.2017
Dotčené předpisy: § 135 odst. 1 o. s. ř.



23 Cdo 4142/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Locaboat Plaisance GmbH , se sídlem ve Freiburgu, Ludwigstrasse 1, D-79104, Německo, zastoupené Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Maiselova 60/3, PSČ 110 00, proti žalované Y. C. O., zastoupené JUDr. Mgr. Janou Lelkovou Schovancovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Elišky Přemyslovny 429, PSČ 156 00, o zaplacení částky 31 879,89 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 123/2008, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2016, č. j. 3 Cmo 121/2015-176, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2016, č. j. 3 Cmo 121/2015-176, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. ledna 2015, č. j. 8 Cm 123/2008-127, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 31 879,89 EUR s 9,75% úrokem z prodlení od 26. října 2007 do zaplacení a s ročním úrokem ve výši stanovené ve výroku pod bodem I rozsudku (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II, III, IV a V).
Soud prvního stupně při použití § 135 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) odkázal na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 16 T 105/2009, jímž byla žalovaná Y. C. O. uznána vinnou, že v období od ledna 2006 do srpna 2007 na blíže nezjištěném místě v P. zprostředkovala na základě živnostenského oprávnění pro společnost Locaboat Plaisance GmbH se sídlem v Německu cesty českých turistů na obytných člunech. Tito turisté po projednání rekreace uhrazovali zálohy a doplatky na účet vedený u eBanky č. 188689800/2400, jehož byla žalovaná majitelkou. Dne 25. srpna 2007 žalovaná s touto společností ukončila spolupráci, aniž by finanční prostředky vybrané od klientů vyúčtovala a zaslala společnosti, přičemž je použila pro vlastní potřebu zaplacení zálohy na svůj byt a tímto společnosti Locaboat Plaisance GmbH způsobila škodu ve výši 34 270 EUR, tedy 983 778 Kč. Tím spáchala trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 a odst. 3 písm. a) trestního zákona a byla pravomocně odsouzena. Soud prvního stupně dále odkázal na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2013, sp. zn. 5 To 98/2013, kterým bylo odvolání obžalované zamítnuto. Soud prvního stupně konstatoval podstatnou část obou trestních rozhodnutí, kde skutková zjištění i právní hodnocení, jakož i vypořádání se s výší způsobené škody bylo podle jeho závěru provedeno dostatečným způsobem, takže soud prvního stupně neměl potřebu provádět další dokazování. Výše škody, jež byla zjištěna v trestním řízení na základě znaleckého posudku vypracovaného k tomuto účelu znalcem z oboru ekonomiky Ing. Tomášem Krolupperem, činila 983 778 Kč, žalobkyně požadovala zaplacení nižší částky 914 953 Kč, což činí 31 879,89 EUR při kurzu 28,70 Kč za 1 EUR. Podle závěru soudu prvního stupně tak nebyl důvod otázku výše náhrady škody otevírat.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. února 2016, č. j. 3 Cmo 121/2015-176, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, II, III a V zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud zaujal stanovisko, že postup soudu prvního stupně neodpovídá obsahu ustanovení § 135 o. s. ř. Civilní soud je rozhodnutím v trestní věci podle § 135 o. s. ř. vázán, pokud jde o výrok o tom, že byl trestný čin spáchán, a kdo jej spáchal. To však neznamená, že civilní soud může bez dalšího zjišťování a prokazování skutkového stavu (jelikož skutkové okolnosti věci nejsou zcela shodné) převzít ostatní zjištění a závěry obsažené v odůvodnění rozsudku v trestní věci, aniž by bylo třeba důvodnost nároku v civilním řízení prokázat. V projednávané věci žalovaná od počátku tvrdila, že fakturace na její osobu byla dána tím, že její bývalý manžel pan Š. nemohl podnikat sám, proto činnosti prováděl na oko na žalovanou. Tvrdila tedy, že závazkový vztah nevznikl mezi ní a žalobkyní, ale mezi žalobkyní a panem Š., proto veškeré administrativní kroky činila pod svým jménem, avšak na účet bývalého manžela. Touto okolností se soud prvního stupně vůbec nezabýval. Neposoudil, zda nárok, který žalobkyně uplatňuje, je nárokem na vydání plnění ze smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou, nebo škodou z porušení závazku podle § 373 obchodního zákoníku (pak by ale musel závazek existovat mezi žalobkyní a žalovanou), případně nárokem na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého neodevzdáním záloh uhrazených na účet žalované. Pro tato posouzení chybějí skutková zjištění. Soud prvního stupně neprovedl žádné dokazování. Konstatování, že nárok je důvodný, s odkazem na rozsudek v trestní věci, nemůže obstát.
Podle závěru odvolacího soudu je skutkové a právní posouzení provedené soudem prvního stupně neúplné, tudíž nesprávné. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně také postrádá náležitosti stanovené v § 157 odst. 2 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce vázanosti civilního soudu rozsudkem v trestní věci, a to od usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyššího soudu ) ze dne 3. března 2016, sp. zn. 23 Cdo 4949/2015, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2007, sp. zn. 33 Odo 1557/2005, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2008, sp. zn. 25 Cdo 599/2006.
Nesprávné právní posouzení spočívá podle dovolatelky v postupu odvolacího soudu v rozporu s ustanovením § 135 odst. 1 o. s. ř., podle kterého měl v řízení zohlednit rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 16 T 105/2009. Toto trestní řízení řešilo identický skutkový stav a výsledkem tohoto trestního řízení bylo jednoznačné prokázání trestněprávního jednání žalované, kterým způsobila žalobkyni škodu ve výši 34 270 EUR. Ze skutkové části výroku o vině pak jednoznačně vyplývá, že se trestněprávního jednání vedoucího ke vzniku škody na straně žalobkyně dopustila jen a pouze žalovaná, nikoliv M. Š., a že spáchala trestný čin jako osoba samostatně výdělečně činná. Příčinná souvislost mezi trestněprávním jednáním a vznikem škody a zavinění byly v trestním řízení prokázány a jsou i popsány ve skutkové části výroku o vině. Totéž platí o výši škody, když tato byla zjištěna znaleckým posudkem. Pokud by měl soud prvního stupně provádět za této situace znovu kompletní dokazování ohledně výše škody, pak by postupoval v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení a rovněž v rozporu s § 135 odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2007, sp. zn. 33 Odo 1557/2005, a usnesení ze dne 3. března 2016, sp. zn. 23 Cdo 4949/2015, podle něhož soudy nejsou vázány odůvodněním trestního rozsudku, ale jsou vázány jeho výrokem. Součástí výroku trestního rozsudku je skutková a právní věta. Skutková věta musí obsahovat úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění skutkové podstaty trestného činu ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 trestního řádu. Závěry, které jsou shrnuty ve skutkové větě trestního rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 16 T 105/2009, jsou založeny na provedeném dokazování v řízení. Z toho dovolatelka dovozuje, že jsou zde shrnuty i důkazy prokazující vznik nároku poškozeného na náhradu škody. Vázanost civilního soudu odsuzujícím trestním rozsudkem ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. je deklarována podle dovolatelky i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2006, sp. zn. 25 Cdo 599/2006, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Citace rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž má být podle názoru dovolatelky napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, se žalované jeví jako účelová, ve věcech citovaných dovolatelkou ve srovnání s nyní posuzovanou věcí jsou markantní rozdíly. U prvých dvou případů rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2016, sp. zn. 23 Cdo 4949/2015, a ze dne 29. března 2007, sp. zn. 33 Odo 1557/2005, dovolatelka opomíjí skutečnost, že soudy v těchto řízeních prováděly vlastní dokazování, což v této věci soud prvního stupně neučinil. V rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99, a ze dne 30. června 2008, sp. zn. 25 Cdo 599/2006, na které žalobkyně v dovolání odkazuje, byla řešena otázka odpovědnosti, event. spoluodpovědnosti za vznik škody jiným subjektem než odsouzeným a o takovou věc v dané věci nejde. Žalovaná dále poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2014, sp. zn. 25 Cdo 1071/2013, z něhož vyplývá, že soud prováděl své vlastní dokazování, tj. nepřevzal pouze závěr trestního soudu, jak učinil soud prvního stupně v nyní posuzované věci. Žalovaná také poukázala na skutečnost, že dovolatelka neuplatnila v adhezním trestním řízení tvrzený nárok na náhradu škody, její argumentace hospodárností řízení je proto nyní nepatřičná. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání a potvrzení usnesení odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud otázku vázanosti civilního soudu rozhodnutím v trestní věci o tom, že byl spáchán trestný čin, podle § 135 odst. 1 o. s. ř., posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Podle ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
Ustálená judikatura soudů z hlediska aplikace § 135 odst. 1 o. s. ř. dovodila, že je-li v době rozhodování civilního soudu v právní moci rozsudek, kterým bylo rozhodnuto, že byl spáchán trestný čin, je soud vázán výrokem, že byl trestný čin spáchán, a výrokem o tom, kdo ho spáchal. Soud je přitom vázán výrokem, nikoliv odůvodněním trestního rozsudku. Z výroku o vině je však nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. K tomu srovnej zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. října 1979, sp. zn. Cpj 35/78, o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jimž předcházelo adhezní řízení, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22, ročník 1979, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2007, sp. zn. 26 Odo 197/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2013, sp. zn. 23 Cdo 956/2012, nebo dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2016, sp. zn. 23 Cdo 4949/2015, vše dostupné na www.nsoud.cz . Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku. Soud však není vázán v otázce rozsahu a výše škody, neboť rozhodnutí vydané v trestním řízení posuzuje škodu pouze z hlediska pojmových znaků trestného činu, nikoliv z hlediska občanskoprávní odpovědnosti za škodu.
Odvolací soud správně dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nesprávné v tom, že soud nepodřadil jednání žalované popsané ve výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 16 T 105/2009, pod příslušnou právní normu, tedy neposoudil, zda nárok, který uplatňuje žalobkyně, je nárokem na vydání plnění ze smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou (a o jakou smlouvu jde), nebo jde o nárok na náhradu škody způsobené žalovanou, či o nárok na vydání bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud však nesprávně svým právním názorem zavázal soud prvního stupně, aby zjišťoval, zda je důvodná námitka žalované, že fakturace na její osobu byla dána tím, že její bývalý manžel M. Š. nemohl podnikat sám, proto činnosti prováděl na oko na žalovanou, tudíž závazkový vztah nevznikl mezi ní a žalobkyní, ale mezi žalobkyní a M. Š., když veškeré administrativní kroky žalovaná činila pod svým jménem, avšak na účet bývalého manžela.
Tento pokyn odvolacího soudu je již v rozporu s ustanovením 135 odst. 1 o. s. ř., neboť účastníkem tohoto řízení není bývalý manžel žalované M. Š. a trestní soud ve výroku svého odsuzujícího rozsudku uznal žalovanou vinnou, že na základě živnostenského oprávnění zprostředkovala cesty českých turistů na obytných člunech, když tito turisté uhrazovali zálohy a doplatky na bankovní účet, jehož majitelkou byla žalovaná, žalovaná podle tohoto rozsudku následně s žalobkyní ukončila spolupráci, aniž by finanční prostředky vybrané od klientů použila pro vlastní potřebu, čímž si přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena.
Z tohoto výroku odsuzujícího rozsudku tedy závazně vyplývá, že žalovaná jednala svým jménem, zálohy a doplatky klientů byly hrazeny na bankovní účet, jehož byla majitelkou, a žalobkyni tyto prostředky nevyúčtovala, ale použila je pro vlastní potřebu.
Z tohoto výroku nelze než dovodit, že podle odsuzujícího výroku trestního soudu vznikl závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou a tímto závěrem je soud vázán.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu podle § 243a odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle § 243e odst. 2 o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. března 2017

JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu