23 Cdo 4124/2015
Datum rozhodnutí: 09.02.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 4124/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně D. S. Leasing, a. s. , se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, PSČ 639 00, identifikační číslo osoby 48909238, zastoupené Mgr. Zdeňkem Mrajcou, advokátem se sídlem v Modřicích, Masarykova 118, PSČ 664 42, proti žalovanému L. L. , o zaplacení částky 98 862 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 222/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2015, č. j. 28 Co 316/2014-337, ve znění opravného usnesení ze dne 30. dubna 2015, č. j. 28 Co 316/2014-345, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř. )

Městský soud v Brně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 4. března 2014, č. j. 53 C 222/2004-274, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném uhrazení částky 98 862 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 3,5 % ročně od 18. 11. 2002 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni nenáleží žádná finanční částka z titulu uzavřené leasingové smlouvy, neboť automobil prodala za mnohem nižší cenu, než jaká byla stanovena znaleckým posudkem s přihlédnutím ke stáří a stavu vozidla. Zohlednil i to, že žalobkyně požadovala po žalovaném, který zamýšlel koupi automobilu, částku asi 280 000 Kč, žalobkyně si tedy musela být vědoma skutečné hodnoty vozidla.
K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. dubna 2015, č. j. 28 Co 316/2014-337, ve znění opravného usnesení ze dne 30. dubna 2015, č. j. 28 Co 316/2014-345, rozsudek soudu prvního stupně v prvním výroku potvrdil (výrok pod bodem I), ve druhém výroku změnil tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 103 128,30 Kč (výrok pod bodem II), rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit náklady řízení České republice (výroky pod body III, IV a VI) a náklady odvolacího řízení žalovanému (výrok pod bodem V).
Odvolací soud shrnul, že žalobkyně zadala dne 30. října 2002 vypracování znaleckého posudku Ing. Pavlu Sychrovi nikoliv za účelem stanovení ceny, za kterou má být vozidlo prodáno, ale za účelem stanovení ceny vozidla v té době již prodaného. Technický stav vozidla znalec zjišťoval až po uplynutí více než šesti měsíců od tvrzeného data odebrání žalovanému a více než dva měsíce po jeho prodání třetí osobě. Žalobkyně nezaznamenala stav vozidla při odebrání žalovanému, nelze proto bez dalšího vycházet z toho, že Ing. Pavlem Sychrou zjištěné poškození karoserie střechy, tu bylo v době odebrání vozidla žalovanému. Odvolací soud proto posoudil prodejní cenu 163 934 Kč bez DPH za nepřiměřeně nízkou oproti ceně 274 439 Kč včetně DPH, kterou stanovil soudem ustanovený znalec Ing. Elemír Bajnai.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 2818/2007 a ze dne 19. března 2010, sp. zn. 23 Cdo 2902/2009. Dovolatelka s odkazem na tato rozhodnutí zdůrazňuje, že není v zájmu leasingových společností, aby docházelo k předčasnému ukončení leasingových smluv a předmět leasingu se vracel do jejich dispozice.
Dovolatelka dále tvrdí, že bylo na žalovaném, aby prokázal nikoli možnou prodejní cenu stanovenou znalcem, ale existenci konkrétního kupce, který by byl ochoten za takovou cenu vozidlo koupit. Upozorňuje, že takový závěr by vedl k tomu, že pro leasingovou společnost by bylo výhodnější vozidlo si ponechat, neprodávat jej a výnos z prodeje ve prospěch leasingového nájemce vůbec nezohledňovat. Žalovaný měl rovněž prokázat technický stav vozidla v době odebrání.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalovaný se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud úvodem poznamenává, že v řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod l. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při posuzování přiměřenosti prodejní ceny předmětu leasingu neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka přiléhavě odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterých dovolací soud přijal a odůvodnil závěr, že leasingové společnosti nemají zájem na tom, aby se věc, jejíž jsou po dobu trvání leasingového vztahu vlastníkem, vrátila do jejich dispozice, nýbrž cílem zpravidla je, aby po zaplacení všech leasingových splátek přešel předmět leasingu do vlastnictví leasingového nájemce. Je tomu tak proto, že leasingové společnosti pořizovaly předmět leasingu do svého vlastnictví nikoli s cílem vyvíjet podnikatelskou činnost jeho provozováním, nýbrž z důvodu uzavírané leasingové smlouvy v rámci poskytovaných finančních služeb. Do dispozice leasingové společnosti se předmět leasingu dostane zpět proto obvykle pouze tehdy, pokud leasingovou smlouvu nedodrží nájemce (typickým příkladem je neplacení leasingových splátek).
Dovolatelka však opomíjí, že cena, za kterou předmět leasingu prodala, musí být přiměřená ceně obvyklé. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 31 Cdo 3926/2008, dovodil, že smluvní ujednání, že leasingový nájemce má právo na odpočet ceny, za kterou byl prodán předmět leasingu, nelze vykládat tak, aby mohlo ve svých důsledcích znamenat připuštění libovůle leasingového pronajímatele při prodeji předmětu leasingu, jejíž důsledky by dopadly na leasingového nájemce. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 15. listopadu 2005, sp. zn. 32 Odo 1089/2004 zdůraznil, že skutečnost, že předmět leasingu byl leasingovým pronajímatelem prodán za nepřiměřeně nízkou cenu, nemůže jít k tíži leasingového nájemce, pokud byla tržní cena nepoměrně vyšší. Při prodeji předmětu leasingu je leasingový pronajímatel povinen postupovat s náležitou péčí. Je proto vždy nutno posuzovat přiměřenost ceny, za níž byl předmět leasingu prodán. Pokud by se prodejní cena předmětu leasingu v neprospěch leasingového nájemce podstatně odchylovala od obvyklé ceny, za kterou by ho bylo možno v daném místě a čase prodat, je třeba při odečtu vyjít z této obvyklé ceny, neboť jinak by se leasingový pronajímatel na úkor leasingového nájemce bezdůvodně obohatil.
Ze skutkových zjištění, která nelze v dovolacím řízení přezkoumávat, vyplývá, že obvyklá cena předmětu leasingu byla stanovena znaleckým posudkem znalce Ing. Elemíra Bajnaie zaokrouhleně částkou 274 439 Kč. Žalobkyně však předmět leasingu prodala pouze za částku 163 934 Kč bez DPH, tedy za nepřiměřeně nízkou cenu. Odvolací soud se při rozhodování o nepřiměřenosti kupní ceny předmětu leasingu neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Nesprávný je závěr dovolatelky, že bylo na žalovaném, aby prokázal existenci konkrétního kupce. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. února 2011, sp. zn. 29 Cdo 944/2009, uvedl, že pokud by se prodejní cena předmětu leasingu podstatně odchylovala od obvyklé ceny, je třeba vyjít z obvyklé ceny leasingu poskytovaného za obdobných podmínek v daném místě a čase. Od tohoto závěru nemá dovolací soud důvod se odchýlit. Z uvedeného vyplývá, že stanovení obvyklé ceny není podmíněno tím, zda v daném místě a čase existuje konkrétní potencionální kupec či nikoli.
Případná není ani argumentace dovolatelky, že by pro leasingovou společnost bylo výhodnější, aby si předmět leasingu ponechala. Dovolací soud již ve stanovisku ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25/2011, zdůraznil, že pokud by si leasingový pronajímatel předmět leasingu ponechal, náleží leasingovému nájemci obvyklá cena vráceného předmětu leasingu. I v tomto případě by tedy soud vycházel z obvyklé ceny.
Závěrem dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil, kdo nese důkazní břemeno ohledně technického stavu vozidla. Ohledně této procesní otázky však dovolatelka nedostála požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání, jak vyplývají z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. a z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části.
Podle první věty § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. proto dovolací soud dovolání v té části, ve které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítl.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť není přípustné a v části neobsahuje obligatorní náležitost.
Rozhodnutí o náhradě nákladů se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 9. února 2016

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu