23 Cdo 4119/2007
Datum rozhodnutí: 20.12.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., § 266 obch. zák.







23

Cdo 4119/2007


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph. D. a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobců
a)

Mgr. R. P.
a
b)

JUDr. P. K., CSc.
proti žalované
AKRO investiční společnost, a. s.,
se sídlem v Praze 6, Slunná 547/25, PSČ 162 00, IČ 49241699, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, o zaplacení částky 5 598 773 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 42/2004, o dovolání žalobce b) a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2007, č. j. 3 Cmo 264/2006-198, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2007, č. j. 3 Cmo 264/2006-198,
se

zrušuje
a věc
se

vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. února 2006, č. j. 7 Cm 42/2004-147, zamítl žalobu ve vztahu k žalobci a) na zaplacení částky 803 400 Kč se 4% úrokem z prodlení od 20. ledna 2004 do zaplacení (výrok pod bodem I), uložil žalované zaplatit žalobci b) částku 4 961 598,35 Kč se 4% úrokem z prodlení od 20. května 2004 do zaplacení (výrok pod bodem II), zamítl žalobu v rozsahu, v níž se žalobce b) domáhal úhrady částky 637 174,65 Kč se 4% úrokem z prodlení od 20. května 2004 do zaplacení (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body IV a V).

Soud prvního stupně vyšel z tvrzení žalobců, že rozhodnutím Ministerstva financí ČR ze dne 19. března 1997 byla zavedena nucená správa C. S. Fondu, a. s., investiční společnosti, s jejímž správcem uzavřel žalobce a) dne 24. března 1997 smlouvu o poskytování právních služeb k zajišťování a ochraně majetku podílníků uvedeného fondu. Dne 1. července 1997 pak Ministerstvo financí ČR rozhodlo o nuceném převodu bývalého C. S. Fondu, a. s., investiční společnosti, na žalovanou. Soud prvního stupně citovanou smlouvu posoudil jako smlouvu mandátní uzavřenou podle § 566 a násl. obchodního zákoníku (dále jen ObchZ ) a dospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou je důvodná s ohledem na to, že dne 11. května 1998 došlo k odvolání plné moci žalobci a), který měl za této situace nejpozději do konce června 1998 požadovat plnění za provedené úkony; žalobu však podal až dne 31. května 2004. Ohledně nároků žalobce b) soud prvního stupně zjistil, že žalobce b) uzavřel se žalovanou dne 8. července 1997 smlouvu o právní pomoci, v níž se zavázal poskytovat žalované právní pomoc ve všech věcech souvisejících se správou fondů převedených na žalovanou z C.S. Fondu, a.s., investiční společnost, v níž byla sjednána měsíční paušální odměna žalobce b) ve výši 10 000 Kč. Dodatkem k této smlouvě ze dne 30. října 1998 a dalším dodatkem ze dne 14. května 1998 měla být účastníky sjednána další odměna žalobce b) ve výši 5 7 % pro případ vymožení pohledávky vůči Plzeňské bance a. s. a pohledávky vůči společnosti UMANA, s. r. o. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o právní pomoci ze dne 8. července 1997 je absolutně neplatná s ohledem na to, že rozhodnutí Ministerstva financí ČR o nuceném převodu obhospodařování na žalovanou bylo vydáno dne 1. července 1997 a bylo možno proti němu podat rozklad se suspenzivním účinkem, takže žalovaná nebyla oprávněna již dne 8. července 1997 za, v té době jí ještě nespravované, fondy jednat. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru (zejména z výslechu svědků), že mezi účastníky byla uzavřena nová dohoda (nikoliv dodatek k původní smlouvě) o podílové odměně z vymožené částky ve výši 5 % v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové, takže žalobci b) vznikl nárok na smluvní podílovou odměnu, který je vyšší než žalobcem b) požadovaná mimosmluvní odměna za úkony, které provedl ve prospěch žalované a které jí byly schváleny, a to v řízení vedeném před Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 221/1997 co do částky 3 056 340 Kč a v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 44/2000 co do částky 1 905 258.35 Kč, celkem tedy 4 961 598,35 Kč.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. ledna 2007, č. j. 3 Cmo 264/2006-198, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem II v rozsahu uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci b) částku 2 413 057,50 Kč se 4% úroky z prodlení od 20. května 2004 do zaplacení potvrdil, ve zbývajícím rozsahu jej změnil tak, že žaloba o zaplacení částky 2 548 540,85 Kč se 4% úroky z prodlení od 20. května 2004 do zaplacení se zamítá a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem b) a žalovanou před soudy obou stupňů. Odvolací soud zopakoval některé listinné důkazy a dospěl ke zjištění, že ve smlouvě o právní pomoci uzavřené mezi žalobcem b) a žalovanou dne 8. července 1997 se její účastníci dohodli na tom, že žalobce b) jako mandatář poskytne žalované jako mandantu právní pomoc ve všech věcech souvisejících se správou fondů, převedených na mandanta z C.S. Fondu, a. s., investiční společnosti, s tím, že právní pomocí se rozumí zejména právní porady, písemná podání soudu nebo jinému orgánu, účast na jednání před soudem nebo jiným orgánem, sepsání právního rozboru věci, jednání s protistranou či obchodním partnerem, sepsání listiny o právním úkonu, za měsíční paušální odměnu 10 000 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že předmětná smlouva o právní pomoci ze dne 8. července 1997 byla uzavřena platně, neboť byla podepsána žalobcem b) a statutárním orgánem žalované. Z obsahu dodatku č. 1 k této smlouvě a dalších důkazů je pak patrná jednoznačná vůle účastníků, která směřovala ke sjednání zvláštní podílové odměny, tedy záměr smluvních stran vyjmout věc vedenou u Krajského soudu v Hradci Králové z této paušální smluvní odměny ve výši 10 000 Kč měsíčně. Odlišná situace však nastala v právní pomoci týkající se sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2, která podle závěru odvolacího soudu podléhala obecné dohodě o právní pomoci ze dne 8. července 1997 se sjednanou paušální odměnou 10 000 Kč měsíčně. Ohledně výše žalobcem b) účtovaných nákladů vycházel odvolací soud z toho, co bylo Krajským soudem v Hradci Králové v předmětné věci rozsudkem ze dne 10. března 2003 žalované k rukám jejího advokáta, tj. žalobce b), přisouzeno na nákladech řízení, tj. z částky 2 144 950 Kč. Vedle této částky pak shledal důvodným i nárok žalobce b) na částku 153 162,50 Kč představující jednu polovinu úkonu za návrh na vydání předběžného opatření, s náhradou režijního paušálu a 5% DPH ve výši 114 907, 50 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu, resp. jeho měnícímu výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 2 548 540,85 Kč s příslušenstvím, podal žalobce b) dovolání, podle jeho obsahuje uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Žalobce b) vytýká odvolacímu soudu, že nerespektoval obsah výpovědi svědků, kteří se vyjadřovali k odměně žalobce b) jako takové, neredukované jen na určité řízení (řízení jen před Krajským soudem v Hradci Králové). Žalobce b) je také přesvědčen, že odvolací soud při přijetí svých skutkových závěrů porušil svoje povinnosti, neboť přestože z výpovědí svědků, tedy důkazů provedených v předchozím řízení, dovodil jiný skutkový závěr než soud prvního stupně, tyto důkazy v souladu s § 213 odst. 2 a odst. 3 o. s. ř. nezopakoval, případně nedoplnil sám jinými důkazy, což je v rozporu také se stávající judikaturou. Žalobce b) dále namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], které žalobce b) spatřuje v nesprávném výkladu projevu vůle účastníků odvolacím soudem a nerespektování výkladových pravidel stanovených v § 266 ObchZ. Odvolací soud podle názoru žalobce b) také pochybil v tom, že se nikterak nevypořádal s právním odůvodněním absolutní neplatnosti smlouvy o právní pomoci z července 1997 provedené soudem prvního stupně s ohledem na to, že v době uzavření této smlouvy ještě nebylo pravomocné rozhodnutí Ministerstva financí ČR z 1. července 1997, a žalovaná nebyla oprávněna jednat za fondy, jichž správcem ještě právně účinně nebyla. Odůvodnění odvolacího soudu, který zaujal názor opačný, že předmětná smlouva je platná z důvodu jejího podepsání žalobcem b) a statutárním orgánem žalované, je tudíž nesprávné, když statutární orgán žalované ještě nebyl oprávněn za žalovanou předmětnou smlouvu uzavřít. Žalobce b) dále poukazuje na to, že odvolací soud se nezabýval otázkou výkladu pojmu správa fondů a obhospodařování fondů, který měl rozhodující význam pro posouzení následků smlouvy o právní pomoci. Byla-li proto posuzována platnost smlouvy o právní pomoci i v odvolacím řízení, měl se odvolací soud uvedenou otázkou zabývat.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání žalobce b) ztotožňuje se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že mezi žalobcem b) a žalovanou nebyla uzavřena ústní dohoda o podílové odměně. Odvolací soud správně neopakoval důkazy výpověďmi svědků Ing. Ř. a Ing. K., kteří vypověděli pouze to, co slyšeli na schůzi podílníků v roce 2003, tj. o více než 5 let později, než měla být předmětná dohoda uzavřena. Dále poukazuje na okolnost, že obě strany projevily vůli uzavřít smlouvu písemně, její ústní forma byla proto podle § 272 odst. 1 ObchZ vyloučena. Z listinných důkazů, které odvolací soud provedl, vyplývá podle jejího názoru závěr o tom, že nedošlo k uzavření platné dohody o další podílové odměně žalobce b) nad rámec smlouvy o právní pomoci. Dokazování ohledně existence takové dohody bylo nadbytečné také s ohledem na to, že se žalobce b) žalobou domáhal zaplacení žalované částky podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. jako mimosmluvní odměny za provedené úkony. K namítané neplatnosti smlouvy o právní pomoci poukazuje na to, že tuto smlouvu uzavírala svým jménem, nikoliv jménem podílových fondů, a proto je nerozhodné, že Ministerstvo financí ČR rozhodlo o převodu správy podílových fondů až po jejím uzavření. Argumentace žalobce b) ohledně správy a obhospodařování podílových fondů byla podle názoru žalované vyvrácena argumentací uvedenou v rozsudku odvolacího soudu.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do povinnosti žalované zaplatit žalobci b) částku 2 413 057,50 Kč s příslušenstvím, podala dovolání žalovaná, uplatňujíc dovolací důvod podle § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje žalovaná v jeho závěru, že z dodatku č. 1 ke smlouvě o poskytování právní pomoci č. 1 ze dne 4. ledna 2000 vyplývá vůle účastníků vyjmout z obecného režimu daného smlouvou o právní pomoci z 8. července 1997 zastupování žalované ve sporu s Plzeňskou bankou a. s. Podle názoru žalované byly tímto dodatkem sjednány dva případy odkládacích podmínek podle § 36 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ). V prvém případě šlo o dosažení soudního smíru v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 221/97 a plnění Plzeňské banky a.s. na základě tohoto soudního smíru. Tato podmínka se však nenaplnila, neboť na Plzeňskou banku a.s. byl prohlášen konkurz a řízení bylo přerušeno. V druhém případě bylo jako podmínka sjednáno plnění Plzeňské banky a.s. ve prospěch žalované na základě pravomocného rozsudku vydaného v uvedeném řízení. Ani tato podmínka se nemohla naplnit s ohledem na zmíněné prohlášení konkurzu. Pokud nebyla naplněna žádná z uvedených podmínek, žalobci b) nárok na zvláštní podílovou odměnu nevznikl a nadále platil pro všechny případy právní pomoci obecný režim daný smlouvou o právní pomoci ze dne 8. července 2000.

Žalobce b) ve vyjádření k dovolání žalované předně uvádí, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní právní význam, když žalovaná neformulovala žádnou právní otázku zásadního právního významu a domáhá se přezkumu toliko skutkových závěrů odvolacího soudu. Poukazuje na tři rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), v nichž dovolací soud dospěl k závěru, že zjišťuje-li se obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění. Otázka, k čemu směřovala v daném případě vůle účastníků projevená ve smlouvě o právní pomoci a dodatku č. 1 k ní, je proto otázkou skutkovou, a dovolání žalované je tudíž nepřípustné. Řešení uvedené jedinečné skutkové otázky navíc postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, což je dalším důvodem nezpůsobilosti dovolací námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodující bylo, podle názoru žalobce b), jaké náklady byly žalobci b) přisouzeny Krajským soudem v Hradci Králové, resp. i Obvodním soudem pro Prahu 2 s tím, že je podle jeho názoru nepodstatné, že došlo k prohlášení konkurzu na jednoho ze dvou žalovaných, neboť standardní judikatura vychází z toho, že při kumulaci nároků uplatněných vůči více subjektům prohlášením konkurzu na některého z nich nedochází k přerušení řízení i vůči ostatním účastníkům sporu.

Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.

Rozsudek odvolacího soudu byl napaden dovoláním žalobce b) i žalované. Proti jeho měnícímu výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 2 548 540,85 Kč s příslušenstvím, podal dovolání žalobce b). Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do povinnosti žalované zaplatit žalobci b) částku 2 413 057,50 Kč s příslušenstvím podala dovolání žalovaná.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

Z obsahu dovolání žalobce b) je zřejmé, že uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a § 241a odst. 2 písm. b) (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).

Ve smyslu § 213 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně; platí však, že pokud se odvolací soud míní odchýlit od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě svědeckého důkazu provedeného před soudem prvního stupně, je nutno aby sám zopakoval svědecké důkazy a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení svědeckého důkazu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 29. 5. 2000 č. j. IV. ÚS 275/98 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR jako nález č. 79, svazek č. 18, str. 183).

Jestliže odvolací soud v posuzované věci uvedený postup nedodržel a přestože dospěl k odlišnému závěru při hodnocení svědeckých výpovědí /z nichž, spolu s účastnickou výpovědí žalobce b), soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena mandátní smlouva se sjednanou podílovou odměnou/ tyto nezopakoval, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a současně jednal v rozporu s principy spravedlivého soudního procesu chráněnými článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 32 Odo 328/2004).

Otázka platnosti či neplatnosti dohody o právní pomoci je základní právní otázkou, kterou je třeba pro rozhodnutí ve věci posoudit. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o právní pomoci je neplatná, jelikož žalovaná nebyla oprávněna již dne 8. července 1997 za v té době jí nespravované fondy jednat. Odvolací soud dospěl na základě posouzení jiných skutečností k opačnému závěru, aniž by přezkoumal důvody, které vedly soud prvního stupně k závěru o neplatnosti smlouvy o právní pomoci. Odvolací soud se při posouzení platnosti smlouvy omezil na konstatování, že byla podepsána žalobcem b) a statutárním zástupcem žalované. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto pro nedostatek právních důvodů neúplné, tudíž nesprávné.

Další právní otázkou, kterou se oproti soudu prvního stupně odvolací soud podrobněji nezabýval (i když dovodil platnost smlouvy o právní pomoci), je hodnocení obsahu této smlouvy, resp. rozsahu poskytované právní pomoci podle této smlouvy konkrétně zda zastupování žalované ve věcech náhrady škody spadá nebo nespadá pod rozsah této smlouvy o právní pomoci. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že zastupování v soudních sporech o náhradu škody pod rozsah smlouvy o právní pomoci ze dne 8. července 1997 nespadá. Odvolací soud, aniž by se vypořádal s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně, tuto otázku výslovně neřešil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze dovodit, že odvolací soud dospěl k závěru, že zastupování žalované ve věcech náhrady škody pod rozsah smlouvy o právní pomoci spadalo. Dodatkem č. 1 ke smlouvě o právní pomoci bylo vyňato z jejího rozsahu zastupování proti Plzeňské bance a.s. a UMANA, s. r. o., před Krajským soudem v Hradci Králové, sp. zn. 39 Cm 221/97, zastupování ve sporu proti České republice zastoupené Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem financí před Obvodním soudem pro Prahu 2, sp. zn. 21 C 44/2000, z rozsahu dohody o právní pomoci vyňato nebylo. Posouzení otázky, zda zastupování před soudy ve věcech náhrady škody spadalo pod dohodu o právní pomoci, má pro posouzení oprávněnosti nároku žalobce b) zásadní význam. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování a v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyložil, na čem zakládá svůj právní názor, že zastupování žalované ve věcech náhrady škody pod rozsah smlouvy o právní pomoci nespadá. Odvolací soud dospěl k opačnému závěru, aniž by z odůvodnění jeho rozhodnutí bylo seznatelné, zda použil výkladová pravidla podle ustanovení § 35 odst. 2 ObčZ (případně § 266 ObchZ) a zda prověřoval skutečnou vůli jednajících osob. Jeho právní posouzení věci je tak neúplné a tudíž i nesprávné (shodně srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. června 2000, sp. zn. I. ÚS 220/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 18, ročníku 2000).

Podle ustanovení § 35 odst. 2 ObčZ právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle ustanovení § 266 ObchZ projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Výše uvedená ustanovení formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 1033/2004). Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících) tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2006, sp. zn. 32 Odo 860/2005).

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do povinnosti žalované zaplatit žalobci b) částku 2 413 057,50 Kč s příslušenstvím, podala dovolání žalovaná, uplatňujíc dovolací důvod podle § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen.

Dovolání žalované je přípustné. Pro otázku platnosti Dodatku č. 1 ke smlouvě o právní pomoci, nastolenou žalovanou v dovolání, je samozřejmě určující také posouzení platnosti samotné smlouvy o právní pomoci. Shora popsanou argumentaci dovolacího soudu o neúplných a tudíž nesprávných závěrech odvolacího soudu o posouzení platnosti smlouvy o právní pomoci lze proto plně vztáhnout i na dovolací důvody uplatněné žalovanou ve vztahu k té části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska dovolacích důvodů uplatněných dovolateli správný. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

V dalším řízení se musí odvolací soud zabývat nejprve otázkou platnosti smlouvy o právní pomoci ze dne 8. července 1997 a vypořádá se také se závěry soudu prvního stupně, pro něž tento soud dovodil její neplatnost. V případě, že dospěje k závěru o její platnosti, za použití výše popsaných výkladových pravidel posoudí, zda řízení ve věcech náhrady škody spadá pod rozsah dohody o právní pomoci či nikoli. V případě, že nespadá, pak se odměna žalobce b) za zastupování před soudy ve věcech náhrady škody řídí právním předpisem určenou sazbou a žalobce b) má právo na mimosmluvní odměnu. Pokud zastupování ve věcech náhrady škody spadá pod rozsah dohody o právní pomoci, pak se nárok žalobce b) za zastupování žalované v řízené před Obvodním soudem pro Prahu 2 řídí smlouvou o poskytování právní pomoci. V případě platnosti smlouvy o právní pomoci se odvolací soud bude zabývat i výkladem Dodatku č. 1 ze dne 4. ledna 2000 k této smlouvě a posoudí, zda nastaly Dodatkem č. 1 stanovené podmínky pro nárok žalobce b) na podílovou odměnu za zastupování žalované v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové. Uvedené platí, pokud odvolací soud na základě provedeného dokazování nedospěje k závěru, že mezi žalobcem b) a žalovanou byla uzavřena jiná platná mandátní smlouva, která by zastupování před soudy ve věcech náhrady škody vyjímala z rozsahu smlouvy o právní pomoci ze dne 8. července 1997, jak k tomu dospěl soud prvního stupně.

O náhradě nákladů řízení rozhodne odvolací soud v novém řízení ve věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. prosince 2010

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu