23 Cdo 4111/2011
Datum rozhodnutí: 20.12.2011
Dotčené předpisy: § 441 obč. zák.




23 Cdo 4111/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 1, Templová 747, PSČ 110 01, identifikační číslo osoby 47116617, s adresou pro doručování Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group - pracoviště Ostrava, právní úsek, Ostrava, Zámecká 19, PSČ 702 00, proti žalovaným 1) P. O. , zastoupenému JUDr. Zuzanou Havlíčkovou, advokátkou, se sídlem v Havířově Podlesí, Karolíny Světlé 22, PSČ 736 01, a 2) Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky , se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 1404/4, identifikační číslo osoby 47114975, o 341 721 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 22 C 64/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2011, č.j. 11 Co 403/2008-198, takto:

I. Dovolání proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2011, č.j. 11 Co 403/2008-198, v části o zamítnutí žaloby vůči žalovanému 1) o zaplacení částky 86 941,50 Kč s příslušenstvím, se zamítá .
II. Ve zbytku se dovolání odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 20. května 2008, č.j. 22 C 64/2007-80, ve znění opravného usnesení ze dne 10. června 2008, č.j. 22 C 64/2007-85, výrokem I. zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně po žalovaném 1) domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 289 806 Kč za dobu od 11.11.2006 do 8.1.2007; výrokem II. uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobkyni částku 289 806 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,5% ročně za dobu od 9.1.2007 do 30.6.2007, ve výši 9,75% ročně za dobu od 1.7.2007 do 31.12.2007, ve výši 10,5% ročně za dobu od 1.1.2008 do 20.5.2008 a za dobu od 21.5.2008 do zaplacení s ročním úrokem z částky 289 806 Kč ve výši, která odpovídá výši repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni každého jednotlivého kalendářního pololetí, v němž bude trvat prodlení žalovaného 1), zvýšené o 7 procentních bodů; výrokem III. uložil žalované 2) povinnost zaplatit žalobkyni částku 51 915 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně od 21.11.2006 do 31.12.2006, ve výši 9,5% ročně za dobu od 1.1.2007 do 30.6.2007, ve výši 9,75% ročně za dobu od 1.7.2007 do 31.12.2007, ve výši 10,5% ročně za dobu od 1.1.2008 do 20.5.2008 a za dobu od 21.5.2008 do zaplacení s ročním úrokem z částky 51 915 Kč ve výši, která odpovídá výši repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni každého jednotlivého kalendářního pololetí, v němž bude trvat prodlení žalované 2), zvýšené o 7 procentních bodů; výrokem IV. zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně po žalovaném 2) domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 51 915 Kč za dobu od 17.11.2006 do 20.11.2006; výrokem V. až VIII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 9.8.2003 došlo v autokempu v katastru obce Hartvíkovice k dopravní nehodě automobilu, který řídil S. J. po předchozím požití alkoholických nápojů, za což byl odsouzen. Při dopravní nehodě byl zraněn spolujezdec M. N. a žalovaný 1). Na základě pojistné smlouvy vyplatila žalobkyně, jako bolestné, ztížení společenského uplatnění a věcnou škodu žalovanému 1) 579 613 Kč a žalované 2) za náhradu léčení žalovaného 1) částku 103 829 Kč. S ohledem na skutečnost, že dne 20.9.2006 obdržela žalobkyně usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.7.2006, sp. zn. 5 Tdo 829/2006, kterým bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně a rozsudku Okresního soudu v Třebíči v částech týkajících se náhrady škody s ohledem na spoluzavinění žalovaného 1), žalobkyně stanovila spoluzavinění žalovaného 1) na pojistné události ve výši 50%, neboť žalovaný nebyl, jak vyplynulo ze znaleckého posudku a svědecké výpovědi R. G., při dopravní nehodě připoután bezpečnostním pásem a ze skutkových zjištění zároveň vyplynulo, že věděl o tom, že řidič před jízdou požil alkoholické nápoje.
Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný 1) svým jednáním porušil povinnost přepravované osoby stanovenou v § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., zákona o silničním provozu, tj. být za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním pásem, pokud jím je sedadlo povinně vybaveno podle zvláštního právního předpisu. Dále dovodil, že žalovaný 1) svým jednáním porušil obecnou prevenční povinnost ve smyslu § 415 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) a že porušení této povinnosti bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody. Žalovaný 1) podle závěru soudu naplnil předpoklady pro odpovědnost za škodu podle § 441 obč. zák., které stanoví, že pokud byla škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný 1) odpovídá za vzniklou škodu v rozsahu minimálně 50-ti %, když ve zbývajících 50-ti % odpovídá řidič J., který svým jednáním situaci vyvolal. Uzavřel, že žalobkyně oprávněně vyzvala žalovaného 1) k vrácení 50% vyplaceného pojistného plnění, tj. k vrácení částky 289 806 Kč, a žalovanou 2) k vrácení částky 51 915 Kč, a to v souladu s § 451 a násl. obč. zák., a že žalovaný1) je povinen žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 289 806 Kč a žalovaná 2) ve výši 51 915 Kč, a to včetně úroků z prodlení, jak byly určeny ve výrocích I. a II. vrátit, resp. tyto částky zaplatit.
S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby v části, týkající se úroku z prodlení z částky 289 806 Kč za dobu od 11.11.2006 do 8.1.2007, soud prvního stupně řízení v této části výrokem I. zastavil.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. prosince 2008, č.j. 11 Co 403/2008-126, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. v části, jíž byla žalovanému 1) uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 115 923 Kč se specifikovanými úroky z prodlení z této částky a ve výroku III. v části, jíž byla žalované 2) uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 766 Kč se specifikovanými úroky z prodlení z této částky; výrokem II. ve zbylé napadené části výroků II. a III. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu vůči žalovanému 1) na zaplacení částky 173 883 Kč s příslušenstvím a vůči žalované 2) na zaplacení částky 31 149 Kč s příslušenstvím a změnil rozhodnutí soudu prvního ve výrocích V. až VIII. o úhradě nákladů řízení; výrokem III. odmítl odvolání žalované 2) do výroku I. a IV.; výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze stejného skutkového základu jako soud prvního stupně, změnil však částečně jeho rozsudek ve věci samé z toho důvodu, že dospěl k jinému závěru o výši spoluzavinění žalovaného 1) na vzniku škody. Spoluzavinění žalovaného 1) ohodnotil odvolací soud 20% s odůvodněním, že míra zavinění spolujezdce žalovaného 1) na vzniku škody je výrazně nižší, jestliže se v dané věci nejednalo o situaci, kdyby se žalovaný 1) sám aktivně podílel na vzniku škody. S ohledem na uvedený právní názor odvolací soud uzavřel, že žaloba vůči žalovanému 1) je důvodná v 20%, tj. v částce 115 923 Kč, včetně úroků z prodlení specifikovaných soudem prvního stupně v rozsudku ve výroku II., a vůči žalované 2) rovněž v 20%, tj. v částce 20 766 Kč, včetně úroků z prodlení specifikovaných soudem prvního stupně v rozsudku ve výroku III.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. prosince 2008, č.j. 11 Co 403/2008-126, byl v dovoláním napadeném měnícím výroku II. a v závislých výrocích o náhradě nákladů zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 26. října 2010, sp. zn. 23 Cdo 3604/2010, jako soudu dovolacího. V uvedeném rozhodnutí dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud nesprávně interpretoval ustanovení § 441 obč. zák. S ohledem na skutkové zjištění, že žalovaný 1) se účastnil jízdy s řidičem, o němž věděl, že požil alkoholické nápoje a ve vozidle se za jízdy nepřipoutal bezpečnostním pásem, odvolací soud nesprávně posoudil míru zavinění poškozeného na vzniku škody. Nejvyšší soud poukazuje na rozhodnutí, které vydal Nejvyšší soud dne 30.9.2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007 publikované na www.nsoud.cz, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že poškozený (spolujezdec) tím, že vědomě podstoupil jízdu vozidlem, které řídila osoba, o níž věděl, že její řidičské schopnosti jsou ovlivněny požitím alkoholu, podstatně přispěl ke vzniku škodlivého následku a že podíl tohoto spolujezdce, který při nehodě utrpěl smrtelné zranění, je na této újmě vyšší než jen 20% a limitně se může blížit až jedné polovině.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. května 2011, č.j. 11 Co 403/2008-198, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. v části, jíž byla žalovanému 1) uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 86 941,50 Kč se specifikovanými úroky z prodlení z této částky a ve výroku III. v části, jíž byla žalované 2) uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 574,50 Kč se specifikovanými úroky z prodlení z této částky; výrokem II. ve zbylé napadené části výroků II. a III. rozsudku soudu prvního stupně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu vůči žalovanému 1) na zaplacení částky 86 941,50 Kč s příslušenstvím a vůči žalované 2) na zaplacení částky 15 574,50 Kč s příslušenstvím a změnil rozhodnutí soudu prvního ve výrocích o úhradě nákladů řízení; výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě v dané věci doplnil dokazování doplněním znaleckého posudku učiněného znalkyní MUDr. Margitou Smatanovou, Ph.D., která však nebyla schopna odpovědět na otázku, jakou měrou se skutečnost, že žalovaný 1) se při jízdě nepřipoutal bezpečnostním pásem, mohla mít vliv na vznik škody, resp. na míru zranění žalovaného 1). Po zvážení všech skutkových zjištění plynoucích z dokazování, že žalovaný 1) nebyl v době dopravní nehody připoután a věděl o podnapilosti řidiče automobilu, avšak i s ohledem na doplnění znaleckého posudku, že nelze přesně určit míru vlivu nepřipoutání se bezpečnostním pásem na rozsah zranění poškozeného, a s ohledem na právní názor Nejvyššího soudu vyslovený ve zrušujícím rozsudku a rovněž s přihlédnutím k právnímu závěru v rozhodnutí Nejvyššího soudu zde dne 30.9.2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, podle něhož se spoluzavinění poškozeného může blížit až jedné polovině, vyhodnotil odvolací soud míru spoluzavinění žalovaného 1) na vzniku škody v rozsahu 35 %. Odvolací soud s ohledem na již určené spoluzavinění žalovaného 1) ve výši 20% (viz výrok I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.12.2008, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. v části, jíž byla žalovanému 1) uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 115 923 Kč se specifikovanými úroky z prodlení z této částky a ve výroku III. v části, jíž byla žalované 2) uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 766 Kč se specifikovanými úroky z prodlení z této částky), výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. v části, jíž byla žalovanému 1) uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 86 941,50 Kč se specifikovanými úroky z prodlení z této částky a ve výroku III. v části, jíž byla žalované 2) uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 574,50 Kč se specifikovanými úroky z prodlení z této částky. Ve zbylé napadené části výroků II. a III. pak výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu vůči žalovanému 1) na zaplacení částky 86 941,50 Kč s příslušenstvím a vůči žalované 2) na zaplacení částky 15 574,50 Kč s příslušenstvím.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2011, č.j. 11 Co 403/2008-198, napadla žalobkyně ve výrocích II. a III., včas podaným dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil spoluzavinění žalovaného 1) ve výši 35%, a že tedy rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zároveň uplatnila dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu spařuje v tom, že odvolací soud nevyhověl návrhu žalobkyně na provedení důkazu znaleckým posudkem, který by zpracoval znalec z oboru dopravy, resp. znalec pro odvětví silničních nehod, jestliže soudem určená znalkyně z oboru zdravotnictví nebyla schopna odpovědět na soudem zadanou otázku určení míry vlivu nepřipoutání se bezpečnostním pásem na rozsah zranění žalovaného 1). Je přesvědčena, že pro určení míry spoluzavinění žalovaného 1) na vzniku škody, jak ji vyhodnotil odvolací soud, chybí potřebná skutková zjištění.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II. a III. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen po 1. červenci 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání podle odstavce 1 o. s. ř. není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží viz § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
V posuzovaném případě byl dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu i v části výroku II., kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu vůči žalované 2) na zaplacení částky 15 574,50 Kč s příslušenstvím. Dovoláním dotčeným výrokem bylo tedy v této části rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, tudíž dovolání není podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. v této části přípustné, a proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty prvé o. s. ř ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně bez jednání v této části odmítl.
Dále je nutno konstatovat, že přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nepřichází v úvahu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení, byť je začleněno do rozsudku soudu, a stává se proto formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dána není, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními § 238, 238a a § 239 o. s. ř., neboť napadené výroky rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty prvé o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně v části, jíž brojí proti výroku o náhradě nákladů řízení, jako nepřípustné bez jednání odmítl, nejsou-li v této části splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v § 237 až 239 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání proti napadené části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu vůči žalovanému 1) na zaplacení částky 86 941,50 Kč s příslušenstvím.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v této části, týkající se částky 86 941,50 Kč, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu bylo v této části změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání se v tomto uvedeném rozsahu opírá o způsobilý dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu přezkoumal podle § 242 o. s. ř., podle něhož lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Dovolací soud nejprve přezkoumal napadené rozhodnutí v uvedené části z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
V dané věci odvolací soud aplikoval ustanovení § 441 obč. zák., které stanoví, že pokud byla škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Ze skutkových závěrů odvolacího soudu vyplynulo, že žalovaný 1) nebyl v době dopravní nehody v automobilu připoután a věděl o podnapilosti řidiče automobilu. Z doplnění znaleckého posudku vyplynulo, že nelze přesně určit míru vlivu nepřipoutání se bezpečnostním pásem na rozsah zranění poškozeného, neboť v každém jednotlivém případě má na míru zranění poškozeného mimo nepřipoutání se bezpečnostním pásem vliv ještě řada dalších okolností. Nejvyšší soud ostatně ve svých rozhodnutích ze dne 28.5.2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007 a též ze dne 24.2.2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010 (veřejnosti dostupných na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) dospěl k závěru, že konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného. Otázka míry spoluzavinění není v judikatuře sjednocena a soudy v rámci volné úvahy nepoužívají žádná sjednocující kritéria, neboť zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno. Nelze proto zpochybnit závěr odvolacího soudu, jestliže vyhodnotil míru spoluzavinění žalovaného 1) na vzniku škody v rozsahu 35 %, přihlížeje k tomu, že situaci, za níž došlo ke škodě na zdraví žalovaného 1), vyvolal svým jednáním především řidič vozidla, avšak žalovaný 1) též porušil svoji povinnost, danou zákonem o silničním provozu, podle něhož je přepravovaná osoba povinna připoutat se za jízdy na sedadle bezpečnostním pásem, je-li jím sedadlo vybaveno, jako to bylo v daném případě, a porušil povinnost předcházet škodám, jestliže se zúčastnil jízdy vozidlem, o jehož řidiči věděl, že je pod vlivem alkoholu. Právní závěr odvolacího soudu je v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku a s právním závěrem Nejvyššího soudu učiněným v rozhodnutí ze dne 30.9.2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že poškozený (spolujezdec) tím, že vědomě podstoupil jízdu vozidlem, které řídila osoba, o níž věděl, že její řidičské schopnosti jsou ovlivněny požitím alkoholu, podstatně přispěl ke vzniku škodlivého následku a že podíl tohoto spolujezdce, který při nehodě utrpěl smrtelné zranění, je na této újmě vyšší než jen 20% a limitně se může blížit až jedné polovině. Odvolací soud přihlédl k tomu, že ale v tomto poukazovaném rozhodnutí navíc poškozený spolujezdec nasedl do vozidla řidiče, svého sourozence, o němž věděl, že nemá řidičské oprávnění. Nelze tedy zpochybnit závěr odvolacího soudu, jestliže nevyhodnotil míru spoluzavinění žalovaného 1) na vzniku škody v rozsahu až 50%, ale jen 35 %, přihlížeje k tomu, že situaci, za níž došlo ke škodě na zdraví žalovaného 1), vyvolal svým jednáním především řidič vozidla, tudíž žalovaný 1) se nepodílel na vzniku škody v podobě následků na jeho zdraví rovnou měrou.
Nejvyšší soud po přezkoumání napadené části výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby vůči žalovanému 1) na zaplacení částky 86 941,50 Kč s příslušenstvím, proto dospěl k závěru, že dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně, jestliže odvolací soud posoudil nárok žalobkyně v souladu s hmotným právem i dosavadní přijatou judikaturou.
Dovolací soud se s ohledem na přijatý právní závěr již nezabýval uplatněným dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť žalobkyní uplatněná vada řízení, kterou spatřuje v tom, že odvolací soud se spokojil jen se závěrem doplnění znaleckého posudku znalkyní MUDr. Margity Smatanové, Ph.D. a nenařídil provedení dalšího znaleckého posudku, jak navrhovala žalobkyně, nemohla mít vliv na správné právní posouzení spoluzavinění žalovaného 1) na vzniku škody s ohledem na další skutková zjištění soudu, k nimž při právním posouzení odvolací soud přihlédl.
Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobkyně směřující proti této části rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalobkyně nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalovanému 1) a žalované 2) v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně 20. prosince 2011

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu