23 Cdo 411/2009
Datum rozhodnutí: 20.07.2011
Dotčené předpisy: § 536 odst. 1 obch. zák.





23 Cdo 411/2009


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně KÁMEN ENGINEERING s.r.o., se sídlem v Hradci Králové, Na Okrouhlíku 1630, PSČ 500 02, identifikační číslo osoby 47455560, zastoupené JUDr. Evou Krausovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Antonína Dvořáka 1117, proti žalovanému Ing. Č. K. , zastoupenému Mgr. Jiřím Kouckým, advokátem, se sídlem v Turnově, Hluboká 283, o zaplacení částky 250 452,50 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na vydání věci nebo zaplacení částky 57 434 Kč, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 177/95, o dovoláních obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. října 2008, č. j. 24 Co 104/2008-800, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Dovolání žalovaného se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Semilech v pořadí druhým rozsudkem ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 6 C 177/95-746, ve výroku I uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 250 452,50 Kč s 11,1% úrokem z prodlení z částky 250 452,50 Kč od 29. 8. 1994 do zaplacení a z částky 156 993 Kč od 29. 8. 1994 do 7. 3. 1995, výrokem II uložil žalobkyni zaplatit žalovanému částku 16 208,20 Kč a ve zbytku zamítl vzájemný návrh žalovaného na uložení povinnosti žalobkyni zaplatit žalovanému částku 41 225,80 Kč nebo mu vydat 22,26 m2 desek z mramoru Botticino Fiorito a 1,16 m2 žuly Impala Dunkel, výrokem III a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 7. října 2003, č. j. 6 C 177/95-474, zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. května 2004, č. j. 24 Co 188/2004-525.
Soud prvního stupně zjistil, že smlouvou o dílo č. 3/032/94 ze dne 23. 5. 1994, uzavřenou podle § 536 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), se žalobkyně zavázala provést pro žalovaného dodávku a montáž výrobků ze žuly Rosa Beta, Impala Dunkel a mramoru Botticino Fiorito na vnitřní práce v rekonstruovaném domě na Palackého 442 v Turnově v rozsahu uvedeném ve specifikaci kamenických prací tvořící nedílnou součást smlouvy. Nad rámec rozsahu prací sjednaný smlouvou žalobkyně vydláždila zadní část lékárny a další plochy, přinejmenším o ploše 9,6 m2. Žalovaný zakoupil v předstihu 500 m2 mramoru Botticino Fiorito, 60 m2 surových desek žuly Impala Dunkel a 80 m2 surových desek žuly Rosa Beta. Ve smlouvě bylo stanoveno, že tento materiál bude zpracován na dohodnuté práce a zbytek bude proveden z materiálu žalobkyně. Cena díla byla dohodnuta v částce 529 798,30 Kč plus 5% daň z přidané hodnoty ve výši 26 490 Kč (celkem 556 288,30 Kč). V článku IX smlouvy se strany dohodly, že po ukončení prací žalobkyně odkoupí zbývající materiál zakoupený v předstihu objednatelem v tomto rozsahu: Botticino Fiorito 9,07 m2 po 1 650 Kč/m2, Impala Dunkel 4,42 m2 po 3 880 Kč/m2 a Rosa Beta 19,64 m2 po 1 800 Kč/m2. Ze znaleckého posudku Ing. M. H. a znalce Ing. A.Š. soud zjistil, že spotřeba mramoru Botticino Fiorito činila 509,40 m2, žuly Impala Dunkel 42,21 m2 a žuly Rosa Beta 58,11 m2.
Soud prvního stupně dále zjistil, že ve smlouvě se strany dohodly na ceně 5 040 Kč včetně daně z přidané hodnoty za zaměření a dokumentaci . Žalobkyně v řízení neprokázala, že by dokumentaci žalovanému dodala.
Soud vyšel dále ze zjištění, že provedení dilatační spáry v rozsahu 0,7 m oddělující kamennou dlažbu dodanou žalobkyní od dlažby keramické dodané jiným zhotovitelem nebylo součástí smlouvy o dílo.
Soud vzal dále za prokázané, že sokly nebyly nekvalitně osazeny, jak tvrdil žalovaný, jelikož vadné byly stěny, nikoli dodávka soklu.
Soud prvního stupně rovněž zjistil, že v protokole ze dne 9. 8. 1994 žalovaný požadoval vyčištění povrchu mramorových podlah. Na základě ujednání stran dne 15. 8. 1994 provedl RNDr. K. zkoušku ošetření dlažby s cílem odstranit vady lesku. Ze svědecké výpovědi RNDr. K. soud prvního stupně zjistil, že dlažba vykazovala vady v lesku projevující se optickými mapami, zřejmě po znečištění alkalickou látkou, jako je vápno nebo cement. Vady podle svědka vznikly po položení neodborným zásahem nebo nedbalostí. Došlo k mikroporušení lesku. Žalovaný však dne 8. 9. 1994 ošetření dlažeb tímto způsobem odmítl, neboť podle jeho názoru navrhovaný způsob odstranění závady situaci nezlepšil, ale vedl k horšímu . Žalovaný objednal úpravu znečištěných povrchů u svědka J. H.. Ten znečištění potvrdil.
Ze znaleckého posudku znaleckého ústavu JOKL APPRAISAL soud prvního stupně zjistil, že pracovní postup při instalaci mramorové dlažby popsaný B. Ř., který byl vedoucím řemeslníků (z jeho výpovědi však soud prvního stupně skutkové zjištění neučinil), ke vzniku map vést mohl. Znalecký ústav označil za nevhodný postup, kdy se spárování provádí tak, že se rozmíchá cement s vodou a dlaždice se zalijí cementovým mlékem, po mírném zaschnutí se stáhnou gumovou stěrkou a vyčistí se případně i vodou. Nechá-li se pačok zaschnout a nestahuje se ihned, může dojít k porušení lesku mramoru.
Ohledně nároku žalobkyně na zaplacení ceny díla dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení ceny díla ve smyslu § 546 odst. 1 obch. zák., vyplývající ze smlouvy uzavřené dne 23. 5. 1994, v níž byla dohodnuta cena 556 288,30 Kč. Tuto cenu byla žalobkyně oprávněna navýšit o hodnoty a náklady nezahrnuté do sjednané ceny, a to výslovně podle článku V smlouvy. Soud konstatoval, že ze smlouvy nelze dovodit nárok žalovaného na vrácení případných přebytků (s výjimkou předem dohodnutého množství materiálu, který se jako uvažovaný přebytek žalobkyně zavázala po ukončení prací odkoupit). Dle soudu prvního stupně je tedy nerozhodné, zda materiál zbyl, či nikoli a v jakém množství.
Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že pokud žalobkyně neprokázala, že by žalovanému projektovou dokumentaci dodala, pak nárok na zaplacení ceny za dokumentaci ve výši 5 040 Kč žalobkyni nevznikl.
Dále dospěl k závěru, že pokud provedení dilatační spáry nebylo součástí smlouvy, pak její nedodání nelze považovat za vadu díla (§ 560 odst. 1 obch. zák.) a z tohoto důvodu nelze uplatnit ani nárok na slevu z ceny.
Soud nepřiznal žalovanému rovněž nárok na slevu z ceny ve výši 8 235 Kč za vadně instalovaný sokl, jelikož nešlo o vadu díla, za kterou by odpovídala žalobkyně (§ 560 odst. 1 a 2 obch. zák.).
Ohledně požadované slevy z ceny díla ve výši 18 766,40 Kč za prasklé dlažby dospěl soud k závěru, že pokud nebylo prokázáno, že dlažbu poškodila žalobkyně, pak žalovanému nárok na slevu z ceny díla nevznikl, proto jej žalovanému nepřiznal.
Co se týče vzájemného návrhu žalovaného na náhradu škody, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyni se nepodařilo zprostit odpovědnosti za vznik map na podlaze. Škoda je představována hodnotou, o kterou se zmenšil majetek poškozeného. Žalovaný neprokázal, že se jeho majetek zmenšil vynaložením jiného finančního obnosu v souvislosti s odstraněním vad lesku než částky 47 956,80 Kč. Soud prvního stupně proto uzavřel, že jeho požadavek na zaplacení částky 200 970 Kč byl nedůvodný. Jelikož žalobkyně poskytla žalovanému slevu ve výši 47 637,20 Kč, pak rozdíl, na který vznikl žalovanému nárok, činí podle soudu prvního stupně 319,60 Kč.
Ke vzájemnému návrhu žalovaného na vydání nespotřebovaného materiálu nebo zaplacení částky 71 884,40 Kč soud uzavřel, že ze smlouvy o dílo nelze dovodit povinnost žalobkyně vrátit žalovanému jiný materiál než ten, k jehož odkoupení jako předpokládanému zbytku se žalobkyně zavázala. Soud prvního stupně vyjádřil názor, že i kdyby žalobkyně v souvislosti s dodávkou prací žalovanému dodaný materiál oproti předpokladu uvažovanému ve smlouvě ušetřila, nelze dovodit její povinnost materiál vrátit. Smluvní ujednání v článku IX smlouvy o dílo posoudil soud podle § 289 odst. 1 obch. zák. jako smlouvu o uzavření smlouvy budoucí. Soud prvního stupně dovodil, že pokud nedošlo k uzavření kupní smlouvy podle smlouvy o smlouvě budoucí, má žalovaný právo z titulu vlastnického práva na vydání materiálu stejného druhu a množství, eventuálně, není-li to možné, nárok na náhradu škody ve výši odpovídající jeho ceně. Této své povinnosti by se žalobkyně zprostila v případě, že by prokázala, že předmětný materiál použila při realizaci víceprací jdoucích nad rámec rozsahu díla vymezeného ve smlouvě ze dne 23. 5. 1994. Soud naznal, že nárok žalovaného na odkoupení 22,26 m2 mramoru Botticino Fiorito je zjevně bezdůvodný, jelikož žalobkyně použila při realizaci díla o 7,96 m2 mramoru více, než kolik činilo množství ve vlastnictví žalovaného. Soud však dovodil, že žalobkyně je povinna dostát svému závazku na odkoupení nespotřebovaného materiálu (Rosa Beta 7,505 m2, Impala Dunkel 4,42 m2). Za tento odkoupený materiál měla žalobkyně zaplatit celkem 30 658,60 Kč. Jelikož o části v hodnotě 14 450,40 Kč bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 7. října 2003, č. j. 6 C 177/95-474, činí zbývající povinnost žalobkyně zaplatit žalovanému částku 16 208,20 Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. října 2008, č. j. 24 Co 104/2008-800, ve výroku I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, jíž bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobkyni částku 128 652,50 Kč s 11,1% úrokem z prodlení z této částky od 29. 8. 1994 do zaplacení a 11,1% úrokem z prodlení z částky 156 993 Kč od 29. 8. 1994 do 7. 3. 1995, výrokem II ohledně zaplacení dalších 121 800 Kč s 11,1% úrokem z prodlení z této částky od 29. 8. 1994 do zaplacení změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I tak, že v uvedeném rozsahu žalobu zamítl, výrokem III potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II, jíž byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného na uložení povinnosti žalobkyni vydat 22,26 m2 desek mramoru Botticino Fiorito nebo zaplatit 36 725 Kč, výrokem IV změnil část výroku II rozsudku soudu prvního stupně, jíž byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného na vydání 1,16 m2 desek ze žuly Impala Dunkel nebo zaplacení 4 500,80 Kč tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 4 500,80 Kč; výroky V, VI, VII a VIII rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že účastníci dne 23. 5. 1993 uzavřeli v písemné formě platně smlouvu o dílo podle ustanovení § 536 a násl. obch. zák., v níž se žalobkyně zavázala provést pro žalovaného za sjednanou cenu montáž výrobků z mramoru Botticino Fiorito a žuly Impala Dunkel a Rosa Beta. Žalobkyně byla podle smlouvy povinna poskytnout plnění (montáž dlažby) v prvotřídní jakosti (čl. VII smlouvy). Provedením díla a jeho předáním žalovanému dne 9. 8. 1994 ve smyslu § 554 odst. 1 obch. zák. vznikl žalobkyni vůči žalovanému podle závěru odvolacího soudu nárok na zaplacení sjednané ceny 556 288,20 Kč (§ 548 odst. 1 obch. zák.). Po částečném zpětvzetí a částečném zamítnutí žaloby měla žalobkyně dle odvolacího soudu nárok na požadovaný doplatek sjednané ceny díla v částce 250 452,50 Kč s příslušenstvím.
Žalovaný uplatnil k započtení vzájemnou pohledávku z titulu náhrady škody vzniklé poškozením dlažby v důsledku nesprávné technologie spárování. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že žalobkyně v důsledku nesprávné technologie spárování zalitím dlaždic cementovým mlékem poškodila v rozsahu 348 m2 lesk položené dlažby dodané žalovaným. Odvolací soud vyšel z toho, že mezi účastníky je nesporné, že při realizaci díla bylo použito 500 m2 mramorových desek Botticino Fiorito zakoupených žalovaným před zahájením prací. Z výpovědí svědků B. Ř. (č. l. 148a spisu) a E. K. (č. l. 168 spisu) vyplynulo, že dlažba byla spárována zalitím dlaždic cementovým mlékem, které se po mírném zaschnutí stahovalo stěrkou a dlažba se čistila vodou. Svědci Emila K. a RNDr. J. K. (č. l. 166 spisu), A. G. (č l. 167 spisu) aj. H. (č. l. 145 spisu) potvrdili, že položená dlažba z mramorových desek Botticino Fiorito ve druhém a třetím podlaží domu vykazovala vady lesku projevující se optickými mapami způsobenými znečištěním alkalickými látkami (vápno, cement). Svědek J. H. navíc popsal,že ke ztrátě lesku docházelo vždy v okolí spár. Uvedený svědek příčinu ztráty lesku položené dlažby spatřoval v pozdním omytí spár. Okolnost, že příčinou ztráty lesku položené dlažby byla nevhodná technologie spárování zalitím cementovým mlékem, potvrdil ve svém znaleckém posudku též ustanovený znalecký ústav JOKL APPRAISAL.
Výše újmy, která vznikla žalovanému, odpovídá podle odvolacího soudu rozdílu mezi hodnotou dlažby před a po jejím poškození, který lze vyjádřit též obvyklou výší nákladů nutných k obnově původního lesku dlažby. Tu odvolací soud zjistil ze znaleckého posudku ustanoveného znaleckého ústavu JOKL APPRAISAL, vypracovaného dne 10. 8. 2005, podle něhož v roce 1994 činila tato cena 350 Kč/m2. Odvolací soud nepřihlédl k úpravě závěrů znaleckého posudku ze dne 2. 2. 2007 ohledně výše nákladů nutných k obnově původního lesku dlažby ohodnocené 600 Kč/m2, neboť změna výše těchto nákladů byla odůvodněna navýšením cen prací za dobu od vypracování původního znaleckého posudku, k čemuž ale při zjišťování výše obvyklých nákladů podle stavu v roce 1994 přihlížet nelze. Odvolací soud neuznal za oprávněnou ani námitku žalobkyně, že posudek znaleckého ústavu nesplňuje formální náležitosti znaleckého posudku. K tomu uvedl, že soudem ustanovený znalecký ústav je zapsán v seznamu Ministerstva spravedlnosti a znalecký ústav vypracoval znalecký posudek v souladu se zadanými odbornými úkoly.
Na základě výše uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně odpovídá žalovanému za vzniklou škodu podle ustanovení § 373 obch. zák., neboť porušila smluvní povinnost spočívající v poskytnutí plnění (montáž dlažby) v prvotřídní jakosti (čl. VII smlouvy). Výše škody podle závěru odvolacího soudu odpovídá rozdílu mezi hodnotou dlažby před a po jejím poškození, k němuž došlo v důsledku pracovního postupu žalobkyně při provádění díla montáže dlažby. Tento rozdíl odpovídá obvyklé výši nákladů potřebných v době vzniku škody k obnově lesku dlažby zbroušením, tedy 350 Kč/m2 na ploše 348 m2, tedy celkově 121 800 Kč. Co do této částky tedy uplatněním vzájemné pohledávky žalovaného vůči žalobkyni došlo k zániku pohledávky žalobkyně započtením co do částky 121 800 Kč.
Nedůvodným shledal odvolací soud požadavek žalovaného na poskytnutí slevy z důvodu nedodání prováděcí dokumentace díla v částce 5 040 Kč, jelikož z provedeného dokazování vyplývá, že předmětný objekt byl žalobkyní zaměřen a na základě zaměření byla vyhotovena prováděcí dokumentace, na jejímž základě žalobkyně realizovala dílo. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni náleží sjednaná cena za zaměření a zpracování dokumentace, i když nebyla žalovanému předána.
Odvolací soud se ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně v otázce dilatační spáry i nerovnoměrného osazení soklů v tom smyslu, že žalovaný z těchto důvodů nemá nárok na slevu z ceny díla.
Odvolací soud na základě výše uvedeného uzavřel, že žalobkyně má právo na doplatek ceny díla v celkové výši 128 652,50 Kč a na úroky z prodlení za nezaplacení pohledávky včas.
Při posuzování vzájemného nároku na vydání zbývajících nenamontovaných kamenných výrobků odvolací soud zjistil, že při realizaci díla byla spotřebována veškerá dlažba Botticino Fiorito, dodaná a vlastněná žalovaným. V držení žalobkyně zbylo 17,79 m2 desek ze žuly Impala Dunkel a 21,89 m2 desek ze žuly Rosa Beta. Nárok žalovaného na vydání nespotřebovaného materiálu považoval odvolací soud za důvodný pouze v části o vydání 5,58 m2 desek Impala Dunkel a 7,505 m2 žuly Rosa Beta, když desky z mramoru Botticino Fiorito byly při stavbě spotřebovány zcela. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 4 500,80 Kč z titulu náhrady škody za odnětí dodaného materiálu ze žuly Impala Dunkel odpovídající ceně podle smluvního ujednání účastníků v bodě IX smlouvy o dílo za 1,16 m2 desek. Ohledně vydání nespotřebovaného materiálu žuly Impala Dunkel (4,42 m2) a Rosa Beta (7,505 m2) nebo zaplacení 30 658,60 Kč již bylo pravomocně rozhodnuto částmi rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 7. října 2003, č. j. 6 C 177/95-474, a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 6 C 177/95-746. Odvolací soud dále uvedl, že domáhá-li se žalovaný v odvolacím řízení náhrady škody za odnětí žuly Rosa Beta v rozsahu dalších
12,135 m2, jsou soudy v občanském soudním řízení vázány návrhy účastníků (§ 153 o. s. ř.) a v odvolacím řízení již nelze uplatňovat nové nároky (§ 216 odst. 2 o.s.ř.). Odvolací soud v tomto směru uzavřel, že žalovanému tudíž na náhradě škody za odňatý materiál nebylo možno přisoudit více, než čeho se domáhal vzájemným návrhem ze dne 25.11.1999.
Rozsudek odvolacího soudu napadli oba účastníci dovoláním.
Žalovaný podal dovolání do všech výroků rozsudku odvolacího soudu a uplatnil dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ).
Žalovaný předně namítá, že ve znaleckém posudku ze dne 10. 5. 2005 znaleckého ústavu JOKL APPRAISAL je hodnota nákladů nutná k uvedení dlažby do původního stavu stanovena na 350 Kč/m2. Tato cena tam nebyla nijak specifikována. V podstatě totéž konstatuje znalecký posudek v dodatku ze dne 20. 9. 2005. Dodatkem č. 2 zpracoval znalecký ústav nové a úplné ocenění nákladů nutných pro uvedení poškozené dlažby do původního stavu ke dni 9. 8. 1994 ve výši 600 Kč/m2. Krajský soud ovšem vzal za základ pro rozhodnutí o škodě částku 350 Kč/m2, jelikož cena 600 Kč/m2 byla podle jeho názoru cenou vzniklou inflací, nikoli skutečnou hodnotou prací. Žalovaný k tomu namítá, že znalec stanovil cenu 600 Kč/m2 ke dni 9. 8. 1994, nikoli ke dni vyhlášení rozsudku, jak se mylně domnívá soud. Z tohoto důvodu je řízení postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolateli tak vznikla újma, kterou vyčíslil na 87 000 Kč.
Žalovaný dále uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř, tedy nesprávné právní posouzení věci. Žalovaný namítá, že odvolací soud pochybil tím, že snížil náhradu škody, která byla řádně stanovena znalcem na částku 600 Kč/m2.
Žalovaný poukazuje na usnesení odvolacího soudu ze dne 6. 5. 2004, č. j. 24 Co 188/2004-525, v němž soud dovodil, že při posuzování obsahu vzájemného vztahu účastníků je možné vycházet pouze ze smlouvy o dílo, a nikoli z neplatného dodatku č. 1 ke smlouvě. Odvolací soud ale přesto vyšel při posuzování vzájemného návrhu na vydání zbývajících výrobků v majetku žalovaného ze znaleckých posudků Ing. A. Š. a Ing. M. H., stejně jako soud prvního stupně, a dovodil, že při realizaci díla bylo žalobkyní spotřebováno 509,4 m2 mramoru Botticino Fiorito. Okresní soud v Semilech i Krajský soud v Hradci Králové pominuly, že znalecké posudky jsou zpracovány nejen ze smlouvy o dílo a k ní přiložené specifikace, ale také z dodatku č. 1 smlouvy o dílo a k ní přiložené specifikace. Napadený rozsudek tak podle žalovaného legalizuje zvětšení opracování oproti písemné smlouvě o dílo o jakési prořezy dodatečně uplatněné v dodatku č. 1 a k němu přiložené specifikaci. Tím, že žalobkyně nevrátila žalovanému materiál Botticino Fiorito a tento materiál dále používala ke svému podnikání, způsobila dovolateli nejen škodu ve výši 36 725 Kč, ale získala i další bezdůvodné obohacení, jelikož tento materiál používala ke svému podnikání. Stejnou argumentaci žalovaný uplatňuje vůči výroku pod bodem IV napadeného rozhodnutí ohledně vrácení materiálu Impala Dunkel, čímž žalobkyně způsobila žalovanému nejen škodu ve výši 4 500,80 Kč, ale získala i v tomto případě další bezdůvodné obohacení, a to rovněž nejméně v této výši. Žalovaný přitom poukazuje na to, že žalobkyně provedení jakýchkoli víceprací nad rámec rozsahu díla vymezeného ve smlouvě o dílo ze dne 23. 5. 1994 neprokázala.
S ohledem na výše uvedené považuje žalovaný za vadné i další zbývající výroky napadeného rozhodnutí a navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně svým dovoláním napadá výrok II rozsudku odvolacího soudu. Žalobkyně předně uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť v řízení nebyl proveden navrhovaný důkaz a tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soudy nebraly v průběhu řízení na vědomí námitky žalobkyně vůči obsahové a formální správnosti znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem JOKL APPRAISAL ze dne 10. 8. 2005 a jeho opakovaných dodatků, a ani její žádost o vypracování revizního znaleckého posudku.
Žalobkyně napadá věcnou a formální nesprávnost znaleckého posudku, když navíc z jeho obsahu a ani z jeho dodatků nevyplynulo jednoznačně, že žalobkyně způsobila škodu na majetku žalovaného. Znalecký posudek se neopírá o žádné odborné stanovisko a o znalost problematiky pokládání kamene, pouze hledá odpovědi na soudem zadané otázky ve výpovědích svědků, kteří vypovídali po více než šesti letech, kteří dlažbu viděli až po jejím předání poté, co nadále v prostorech pokračovaly dokončovací práce, jejichž důsledkem nebo neodborným mytím dlažeb mohlo dodatečně dojít k jejímu dalšímu znečištění (stejně jako tomu bylo od jejich položení do doby předání).
Žalobkyně dále uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně přiznání náhrady škody za poškození dlažeb z mramorových desek Botticino Fiorito v rozsahu 348 m2. Žalobkyně namítá, že žalovaný neprokázal, v jakém rozsahu byla dlažba při předávání díla znečištěna. Pokud by byl vzat do úvahy jediný hmatatelný důkaz, a to faktura firmy Hajský, pak z ní plyne, že úprava povrchů konzervací byla prováděna dvojím způsobem, a to 50 m2 za cenu 150 Kč/m2 a 330 m2 za cenu 100 Kč. Znalci již rozsah a příčiny znečištění zjistit nemohli, protože žalovaný nechal podlahy ošetřit v prosinci roku 1994 a tím znemožnil zjištění příčin a rozsahu znečištění povrchů dlažeb po jejich položení.
Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovanému vznikla újma ve výši, kterou lze vyjádřit obvyklou výší nákladů nutných k obnově původního lesku. Žalobkyně namítá, že lesk, který měl kámen při zakoupení, nelze při běžném užívání udržet. Kámen instalovaný na podlahách musí být trvale udržován. Pokud chtěl soud přiznat žalovanému nárok na náhradu škody z důvodu vzniku map, měl zjistit, zda ke znehodnocení kamenných dlažeb vůbec došlo a jestli se cena kamene nainstalovaného na dlažbách snížila, což neučinil. Žalobkyně v této souvislosti uplatňuje i dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
Žalobkyně dále namítá, že odvolací soud přiznal žalovanému náhradu škody ve výši 121 800 Kč, která mu nevznikla, jelikož žalovaný nevynaložil náklady na ošetření částečně znečištěné dlažby v této výši. Odvolací soud se nezabýval ani námitkou žalobkyně, že soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovanému v souvislosti s ošetřením dlažeb vznikly náklady ve výši 47 956,80 Kč, aniž by žalovaný prokázal, že tuto částku skutečně uhradil, když ze spisu je patrné, že své závazky dodavatelům neuhradil.
Žalobkyně se domnívá, že náhradu škody je možné přiznat jen v té výši, která skutečně vznikla. Žalovaný požadoval náhradu škody spočívající v nutnosti vynaložit náklady na přebroušení dlažeb, přesto neprokázal příčinnou souvislost mezi jednáním žalobkyně a vznikem škody. Rovněž neprokázal, jaká skutečná škoda mu porušením povinností ze závazkového vztahu vznikla. Žalovaný ani nedoložil, oč byla v důsledku případného poškození lesku dlažeb snížena hodnota jím dodaného materiálu. Pokud jde o náklady, nelze požadovat ty, které teprve v budoucnu vzniknou, jelikož škoda vznikne, až budou vynaloženy.
Pokud jde o vady díla, namítané žalovaným, žalobkyně má za to, že žalovaný nepostupoval při jejich uplatňování v souladu s obchodním zákoníkem. Žalobkyně v souvislosti s tím opětovně upozorňuje na fakt, že právo žalovaného z nároků z vad zboží soud nepřizná, pokud žalovaný nepostupoval v souladu s jeho povinnostmi stanovenými v § 428 odst. 1 písm. b) obch. zák. K těmto argumentům podle žalobkyně však odvolací soud nepřihlédl.
Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oba účastníci podali k dovolání druhého účastníka vyjádření.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného pouze stručně uvedla, že s tvrzeními žalovaného v dovolání nesouhlasí a poukázala na svá dřívější stanoviska k posuzované věci.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhl zamítnutí jejího dovolání. Nesouhlasí se zpochybněním závěrů znaleckého posudku ústavu JOKL APPRAISAL ze dne 10. 8. 2005 a jeho dodatků. Tvrzení žalobkyně o požadavku zpracování revizního znaleckého posudku považuje za účelové a poukazuje na to, že tento požadavek není prokazatelně zachycen v protokolech okresního soudu. Zdůraznil, že žalobkyně neprovedla podle smlouvy bezvadné plnění, když při pokládce dlažby poškodila materiál žalovaného, jak vyplynulo z provedených důkazů. Proto má za to, že právem byla uplatněna náhrada škody a zápočet pohledávky ve výši odpovídající nákladům na obnovení lesku dlažby.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalovaného, podaného dne 18. 11. 2008 včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný, jako osoba oprávněná k podání dovolání, byl řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval částí dovolání, směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání v uvedeném rozsahu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v části ohledně 128 625,50 Kč s příslušenstvím soud prvního stupně nerozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé v této části po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Pokud žalovaný namítá nesprávné právní posouzení výše náhrady škody, vycházeje z toho, že hodnota nákladů na uvedení poškozené dlažby do původního stavu nečinila 350 Kč/m2, jak dovodil odvolací soud, ale 600 Kč/m2, pak je nutno konstatovat, že tato námitka směřuje proti skutkovému zjištění soudu a nesprávnému hodnocení důkazu provedeného znaleckým posudkem. Je však třeba na tomto místě konstatovat, že případné nesprávné hodnocení důkazů nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, pokud nejsou splněny podmínky dovolacího důvodu spočívajícího v tom, že skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C. H. BECK, 7. vydání, 2006, str. 1268). Nutno rovněž připomenout, že při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Odvolací soud v dané věci vyšel ze skutkového zjištění, že hodnota nákladů na uvedení poškozené dlažby do původního stavu činila 350 Kč/m2, což nelze, jak výše uvedeno, s úspěchem v dovolání zpochybňovat tím, že hodnota nákladů na uvedení poškozené dlažby do původního stavu nečinila 350 Kč/m2, ale 600 Kč/m2. Námitky žalovaného do uvedeného skutkového zjištění nejsou způsobilé dovolacího přezkumu.
Nelze tedy dovodit, že by odvolací soud pochybil, jestliže neuznal za oprávněnou žalovaným vyčíslenou újmu ve výši 87 000 Kč, při jejímž stanovení žalovaný vycházel z hodnoty nákladů na uvedení poškozené dlažby do původního stavu ve výši 600 Kč/m2.
Pokud žalovaný namítá, že žalobkyně mu nevrátila materiál Botticino Fiorito a tento materiál dále používala ke svému podnikání, čímž mu způsobila nejen škodu ve výši 36 725 Kč, ale získala i další bezdůvodné obohacení, spočívající v používání tohoto materiálu ke svému podnikání, je třeba konstatovat, že odvolací soud dospěl ke zjištění, které nelze v dovolacím řízení přezkoumávat, že při realizaci díla byla spotřebována veškerá dlažba Botticino Fiorito, dodaná a vlastněná žalovaným.
Odvolací soud zjistil, že žalobkyně nespotřebovala, resp. jí zůstalo v držení, pouze 1,16 m2 desek ze žuly Impala Dunkel, jejíž hodnota nebyla vyšší než 4 500,80 Kč. Z žádného skutkového zjištění nevyplývá, že by hodnota žuly, používaná žalobkyní k jejímu prospěchu, byla vyšší než oněch 4 500,80 Kč a že by žalobkyně získala vyšší bezdůvodné obohacení, než 4 500,80 Kč, jak dovodil odvolací soud ve svém rozhodnutí ve výroku IV napadeného rozsudku. Navíc takový návrh nebyl ani předmětem řízení.
Nejvyšší soud s ohledem na skutkové závěry odvolacího soudu, jak výše uvedeno, dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu, týkajícím se částky 128 652,50 Kč s příslušenstvím, nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a dovolání žalovaného není v této části podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Žalovaný napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu dále i ve výroku II, jímž odvolací soud změnil část vyhovujícího výroku I rozsudku soudu prvního stupně o zaplacení 121 800 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v uvedeném rozsahu zamítl. Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací soud rozsudkem ve výroku II změnil v uvedeném rozsahu vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně, nenastala v poměrech žalovaného rozhodnutím odvolacího soudu v tomto rozsahu žádná újma, jestliže uplatněný nárok žalobkyně byl v rozsahu 121 800 Kč s příslušenstvím zamítnut. Z tohoto důvodu je dovolání žalovaného v této části subjektivně nepřípustné, neboť bylo podáno tím, kdo k němu není oprávněn.
Dovolací soud se dále zabýval tou částí dovolání, jíž žalovaný brojí proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku III, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II, jíž byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného na uložení povinnosti žalobkyni vydat 22,26 m2 desek mramoru Botticino Fiorito nebo zaplatit 36 725 Kč.
Dovolání v uvedeném rozsahu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v posuzované části soud prvního stupně nerozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé v této části po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu, týkajícím se vzájemného návrhu žalovaného na uložení povinnosti žalobkyni vydat 22,26 m2 desek mramoru Botticino Fiorito nebo zaplatit 36 725 Kč, nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Ze skutkových zjištění, jak výše uvedeno, a které nelze v dovolacím řízení přezkoumávat (viz vysvětlení výše), totiž vyplývá, že při realizaci díla byla spotřebována veškerá dlažba Botticino Fiorito, dodaná a vlastněná žalovaným. Nelze proto dovodit, že by odvolací soud v uvedeném rozsahu rozhodl nesprávně, jestliže v tomto rozsahu potvrdil zamítnutí žaloby. Nelze přisvědčit žalovanému, že by žalobkyně používala dlažbu Botticino Fiorito ke svému dalšímu podnikání a způsobila by mu škodu ve výši 36 725 Kč.
Nemá-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, není dovolání žalovaného v této části podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalovaného podaným do výroku IV napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud změnil část výroku II rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného na vydání 1,16 m2 desek ze žuly Impala Dunkel nebo zaplacení 4 500,80 Kč tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku 4 500,80 Kč.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v této části není dovolání přípustné, neboť v této části je dovolání žalovaného subjektivně nepřípustné, bylo-li podáno tím, kdo k němu není oprávněn. Jak již bylo výše zdůvodněno, k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací soud rozsudkem ve výroku IV změnil v uvedeném rozsahu část výroku II rozsudku soudu prvního stupně, nenastala v poměrech žalovaného rozhodnutím odvolacího soudu v tomto rozsahu žádná újma, bylo-li žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému 4 500,80 Kč.
Žalovaný podal dovolání i do výroků V, VI, VII a VIII rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a jež mají charakter usnesení. Na tomto místě je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Ustanovení § 237 zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřujícímu proti výrokům rozsudku odvolacího soudu týkajícím se náhrady nákladů řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku [bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Dovolání žalovaného směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není tedy podle § 236 odst. 1 o. s. ř. přípustné.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného není přípustné.
Nejvyšší soud je proto bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) a c) o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalobkyně do výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu. Po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání však není důvodné.
Dovolací soud se nejprve zabýval uplatněným dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř., jímž žalobkyně namítá vadu řízení spočívající v tom, že v řízení nebyl proveden navrhovaný důkaz a tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Současně žalobkyně namítá, že soudy nebraly v průběhu řízení na vědomí její námitky vůči obsahové a formální správnosti znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem JOKL APPRAISAL ze dne 10. 8. 2005 a jeho opakovaných dodatků, a ani její žádost o vypracování revizního znaleckého posudku. Podle žalobkyně navíc z obsahu znaleckého posudku a ani z dodatků nevyplynulo jednoznačně, že žalobkyně způsobila škodu na majetku žalovaného.
Nejvyšší soud nejprve musí konstatovat, že znalecký posudek je třeba hodnotit jako každý jiný důkaz. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 41/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod označením R 1/1981).
Tvrzená vada by byla právně relevantní pouze v případě, že by hodnocení znaleckého posudku obsahovalo logický rozpor. V daném případě se ale o logický rozpor nejedná, když závěry soudu odpovídají i výpovědi svědka J.H., který vypověděl, shodně se závěry znalce, že příčinou poškození dlažby bylo pozdní omytí, resp. nesprávné použití technologie při spárování dlažby, o čemž svědčí skutečnost, že nečistoty se nejčastěji nacházely ve vzdálenosti 2-4 cm okolo spár.
Nutno připomenout, že v rámci dovolacího řízení soud nemůže posuzovat správnost hodnocení důkazů soudem, pokud nejsou splněny podmínky dovolacího důvodu spočívajícího v tom, že skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V posuzovaném případě tak tomu, jak výše uvedeno, nebylo, a to i v případě námitky ohledně rozsahu poškození dlažby.
Stejný závěr je namístě aplikovat i na námitku žalobkyně ohledně snížení užitné hodnoty dlažby. Rovněž v tomto případě je námitka spojena s hodnocením důkazů soudem. Svědek J.H. shodně se závěry znaleckého ústavu JOKL APPRAISAL ze dne 10. 8. 2005 uvedl, že náklady žalovaného na odstranění poškození dlažby byly nižší, nicméně žalovaný neprováděl definitivní odstranění vady, což by bylo podstatně dražší, a činilo by až 600 Kč/m2.
Pokud žalobkyně namítá, že nebylo prokázáno, že žalovaný vykázal náklady na odstranění poškozené dlažby, resp. způsobených vad dlažby, není tato námitka opodstatněná, neboť ke snížení majetkové hodnoty věcí ve vlastnictví žalovaného došlo již k okamžiku vadného provedení, čímž žalovanému vznikla škoda. Škoda spočívá již ve znehodnocení dlažby a nikoliv až ve výši nákladů vynaložených na její opravu (srov. např. Obchodní zákoník komentář, I. Štenglová, S. Plíva, M. Tomsa a kol., C. H. BECK, 13. vydání, 2010, str. 1042).
Námitky ke zpochybnění odpovědnosti za vady zhotovitele, resp. nedodržení postupu objednatele podle § 428 obch. zák. směřují proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu o poškození dlažby, s čímž se odvolací soud vypořádal, jak výše uvedeno. Současně těmito námitkami žalobkyně uplatňuje tvrzení, že nebyl dodržen postup nutný pro uplatnění práv z odpovědnosti za vady. Předmětem obrany žalovaného ale nejsou práva z odpovědnosti za vady, nýbrž právo na náhradu škody, která byla způsobena žalobkyní, jako zhotovitelem, na majetku žalovaného, jako objednatele. V takovém případě je nutno prokázat naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu, což bylo splněno. Bylo prokázáno, že žalobkyně, jako zhotovitelka, porušila své povinnosti při plnění díla tím, že dílo provedla vadně a v důsledku jejího jednání, vadného plnění, vznikla škoda na majetku žalovaného - objednatele.
Pokud žalobkyně obecně, bez bližší specifikace, vznáší námitku, že soudy opakovaně prováděly nesprávné výpočty, když sčítaly přiznané a nepřiznané nároky a neověřovaly si, co přiznaly a nepřiznaly, z čehož vyplývá, že neměly v této otázce jasno, je třeba konstatovat, že dovolání žalobkyně směřuje pouze do výroku II rozsudku odvolacího soudu, na jehož závěr, resp. rozhodnutí v tomto výroku, nemohly mít vliv případné nesprávné výpočty přiznaných a nepřiznaných částek, neboť tyto námitky by se týkaly ostatních výroků rozsudku odvolacího soudu, do nichž žalobkyně dovolání nepodala.
Nejvyšší soud tedy neshledal, že by uplatnění dovolacích důvodů žalobkyní podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. bylo důvodné, a proto dovolací soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy žádný z dovolatelů nebyl v řízení úspěšný. Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. července 2011


JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu