23 Cdo 4100/2015
Datum rozhodnutí: 26.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 4100/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně MAGNUM Karlovy Vary spol. s r.o. , se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1004/3, identifikační číslo osoby 47718081, zastoupené JUDr. Robertem Čepkem, LL.M., Dr., advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 1935/38, proti žalované Mgr. B. K. , zastoupené JUDr. Janem Kočím, advokátem se sídlem v Praze 1, Karoliny Světlé 1013/14, o zaplacení částky 199.622,50 Kč s příslušenstvím vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 82/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. května 2015, č. j. 2 Cmo 316/2014-260, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.080,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. dubna 2014, č. j. 42 Cm 82/2010-204, zamítl žalobu na zaplacení částky 116.322,50 Kč (bod I. výroku), uložil žalobkyni povinnost nahradit náklady řízení žalované (bod II. výroku) a zároveň Českému státu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé (první výrok) a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil ve znění, že žalobkyně je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 93.180,- Kč žalované (druhý výrok). Výrok III. rozsudku prvního stupně změnil tak, že se nevydává (třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ).
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a zákonný.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka v co do rozsahu obsáhlém dovolání podle jeho obsahu polemizuje se skutkovými závěry soudů nižšího stupně, přičemž konstruuje své vlastní. Uplatňuje tak jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Shora uvedené pak platí i o námitkách směřujících k procesnímu postupu odvolacího soudu, který podle dovolatelky nepřihlédl k podstatným skutečnostem tvrzeným dovolatelkou a pochybil např. při provádění dokazování výslechem svědků.
Přípustnost dovolání nezakládá ani odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž dovozuje, že úhrada sporné faktury nemohla být a nebyla uznáním dluhu ve smyslu ustanovení § 323 obch. zák. a § 407 obch. zák. . V této souvislosti totiž dovolatelka přehlíží, že takový závěr odvolací soud neučinil. Dovolatelka tak opět vychází z vlastní konstrukce skutkových zjištění.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. listopadu 2015

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu