23 Cdo 4093/2007
Datum rozhodnutí: 29.10.2009
Dotčené předpisy:





23 Cdo 4093/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně I., s.r.o., zastoupené Mgr. D. F., advokátem, proti žalované G. Z., akciová společnost, se zastoupené JUDr. M. F., advokátem, o zaplacení částky 14 982 819,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 15/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. března 2007, č. j. 15 Co 503/2006-146, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 145 998 Kč k rukám JUDr. M. F., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud ve Vsetíně pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 8. června 2005, č. j. 12 C 15/2004-60, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. června 2005, č. j. 12 C 15/2004-64, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 14 982 819,80 Kč s 2% p.a. úroky z prodlení od 3. 12. 2003 do zaplacení, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o zaplacení soudního poplatku.


Původní žalobce Ing. P. B., správce konkursní podstaty úpadkyně M.B., a.s. v likvidaci, (dále jen banka ), se domáhal úhrady nesplacené části úvěru poskytnutého bankou žalované. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že banka a žalovaná uzavřely dne 28. 5. 1999 smlouvu o kontokorentním úvěru, jejíž nedílnou součástí byly Obecné úvěrové podmínky M. B., a.s., pro kontokorentní úvěry (dále jen úvěrové podmínky ). Na základě této smlouvy poskytla banka žalované finanční prostředky do výše 80 000 000 Kč s konečným termínem splatnosti 26. 5. 2000.


Soud prvního stupně neuznal obranu žalované, že žalovaná pohledávka zanikla kompenzačními úkony žalované, kterými žalovaná započetla své splatné pohledávky vůči ještě nesplatné pohledávce banky z úvěrové smlouvy, jejíž splatnost měla nastat až 26. 5. 2000. Podle § 358 věty první obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit u soudu. Takovými pohledávkami jsou ty, u nichž uplynula jejich doba splatnosti. V dané věci by splatnost nastala v dohodnutém termínu 26. 5. 2000. Vzhledem k tomu, že na majetek banky byl ke dni 8. 12. 1999 prohlášen konkurs, tímto dnem se i nesplatné pohledávky staly splatnými ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen zákon o konkursu a vyrovnání ). Započtení po prohlášení konkursu však už není možné, a to podle § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání. V době, kdy žalovaná vůči bance provedla zápočet, nebyla pohledávka banky splatná (týká se započtení provedeného v době mezi 22. 11. 1999 a 3. 12. 1999) a po prohlášení konkursu již nebylo možné započtení provést (týká se započtení provedeného 9. 12. 1999). Podle soudu prvního stupně nelze na daný případ použít ustanovení § 359 obch. zák., podle něhož proti pohledávce splatné nelze započíst pohledávku nesplatnou, ledaže jde o pohledávku vůči dlužníku, který není schopen plnit své peněžité závazky. Je sice nepochybné, že banka nebyla v daném období schopna plnit své závazky, když dne 8. 12. 1999 byl na její majetek prohlášen konkurs, v takovém případě by však musela mít nesplatnou pohledávku žalovaná a splatnou by musela být pohledávka banky za žalovanou. V dané věci tomu bylo právě naopak, protože žalovaná své splatné pohledávky započítávala vůči nesplatné pohledávce žalobkyně. I když bylo ve smlouvě sjednáno, že žalovaná (klient) je oprávněna splácet dluh průběžně z plateb připisovaných na kontokorentní účet, jde o ujednání ve smyslu § 342 odst. 2 obch. zák., tj. stanovení doby plnění ve prospěch dlužníka. To znamená, že dlužník může plnit i před konečnou dobou plnění, ale věřitel není oprávněn domáhat se splnění závazku vůči dlužníkovi, a to ani soudní cestou. Zánik závazku nemohlo ovlivnit ani uznání zápočtu dřívějším správcem konkursní podstaty, ani vystavení kvitance dalším správcem konkursní podstaty banky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že pohledávka původního žalobce za žalovanou ze smlouvy o kontokorentním úvěru ve výši žalované částky zanikla ve smyslu § 324 odst. 1 obch. zák., ani že zanikla započtením nebo některými ze způsobů, které jsou upraveny v § 559 587 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).


K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. března 2007, č. j. 15 Co 503/2006-146, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 14 982 819,80 Kč s 2% úroky z prodlení od 3. 12. 2003 do zaplacení, zamítl, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a o povinnosti k úhradě soudního poplatku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.


V průběhu odvolacího řízení původní žalobce postoupil svoji pohledávku na nynější žalobkyni, která na základě usnesení soudu vydaného podle ustanovení § 107a o. s. ř. v řízení pokračovala namísto původního žalobce. Odvolací soud se vzhledem k nespornosti vzniku pohledávky mezi účastnicemi řízení zabýval pouze řešením otázky, zda žalovaná pohledávka zanikla kompenzačními úkony žalované, které byly bance doručeny před prohlášením konkursu na její majetek, konkrétně v době od 22. 11. 1999 do 3. 12. 1999, či nikoliv. Odvolací soud akceptoval závěr soudu prvního stupně, že žalovaná byla jako dlužník oprávněna splácet předmětný úvěr průběžně a splnit svůj závazek dříve, než se stane splatným, doba plnění tedy byla stanovena ve prospěch dlužníka ve smyslu § 342 odst. 2 obch. zák. To však neznamená, že by žalovaná takovým plněním přivodila změnu co do sjednaného okamžiku splatnosti závazku. Odvolací soud vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, podle něhož z ustanovení § 580 věty druhé obč. zák. ani z ustanovení § 581 odst. 2 věty druhé obč. zák., resp. z ustanovení § 359 obch. zák. nevyplývá nepřípustnost jednostranného započtení splatné pohledávky proti nesplatné. Dospěl proto k závěru, že v důsledku jednostranných kompenzačních úkonů žalované pohledávka banky do výše žalobou uplatněné částky zanikla započtením. Námitku žalobkyně, že podle smlouvy o úvěru nebyla žalovaná oprávněna přivodit zánik svého závazku vrátit peněžní prostředky kompenzací, posoudil jako nedůvodnou, neboť žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně netvrdila ani neprokazovala, že smlouva o úvěru zakazovala zánik závazku jednostranným započtením. Pro úplnost uvedl, že z bodu 9 smlouvy (správně úvěrových podmínek) takový zákaz nevyplývá. Institut započtení pohledávek je způsobem zániku nesplněného závazku, při němž odpadá dvojí plnění (povinnost plnit zaniká), nejedná se tedy o splnění ve smyslu ustanovení § 324 a násl. obch. zák.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. )]. Žalovaná je přesvědčena, že soud nesprávně vyložil bod 9 úvěrových podmínek. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že započtení pohledávky není splněním závazku podle § 324 obch. zák., a proto ujednání v bodu 9 úvěrových podmínek nelze vykládat tak, že zabraňuje předčasnému splnění závazku také započtením. Podle dovolatelky je nutné chápat bod 9 úvěrových podmínek tak, že klient je po dohodě s bankou oprávněn vrátit poskytnuté prostředky před dobou stanovenou ve smlouvě o kontokorentním úvěru nehovoří se zde tedy o splnění, ale o vrácení peněžních prostředků, tedy o obecném zániku pohledávky z úvěrové smlouvy bez ohledu na skutečnost, zda se jedná o splnění nebo započtení nebo jiný způsob zániku úvěrové pohledávky (závazku). Odvolací soud podle názoru dovolatelky správně dovodil, že žalovaná svými kompenzačními projevy nezpůsobila změnu splatnosti pohledávek žalované. Dovolatelka však nesouhlasí se závěrem soudu, že je možno jednostranně započítávat pohledávky splatné oproti nesplatným. Připuštění takového názoru by způsobilo značnou nejistotu věřitele, znemožnilo by mu to plánovat výnosy a cash-flow, zejména v případě, že má výnosy z vlastních pohledávek vyšší než náklady na své splatné závazky. Tento přístup by také umožnil v případě hrozícího úpadku spekulativní odkup pohledávek věřitelů úpadce, kteří se nemohou dostat ke svým penězům, a následné jejich započítávání i vůči nesplatným pohledávkám, což by mařilo základní principy případně navazujícího konkursního řízení, zejména princip poměrného uspokojení věřitelů. Žalobkyně navrhla zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.


Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že byla oprávněna vzájemné pohledávky započíst. Žalobkyně dostala zaplaceno a je úplně jedno, zda dostala zaplaceno penězi nebo zápočtem. Žalovaná se odvolala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, v němž Nejvyšší soud České republiky odůvodnil závěr, že ani z ustanovení § 580 věty druhé obč. zák., ani z ustanovení § 581 odst. 2 věty druhé obč. zák., resp. z ustanovení § 359 obch. zák. nevyplývá nepřípustnost jednostranného započtení splatné pohledávky proti nesplatné. V daném případě je proto nutno dovodit, že v důsledku kompenzačních úkonů žalované pohledávka žalobkyně do výše žalobou uplatněné částky zanikla. Pokud žalobkyně namítala, že podle smlouvy o úvěru nebyla žalovaná oprávněna přivodit zánik svého závazku vrátit peněžní prostředky kompenzací, pak nehledě k tomu, že v řízení před okresním soudem žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že smlouva o úvěru zakazovala zánik závazku jednostranným započtením, z bodu 9 smlouvy takový zákaz nevyplývá. Žalovaná považuje dovolání za neopodstatněné.


Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnost novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 (dále opět jen o. s. ř. ).


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 242 odst. l a 3 o. s. ř. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je podle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.


Základní právní otázkou, na jejímž posouzení závisí rozhodnutí ve věci, je, zda věřitel splatné pohledávky může započíst tuto pohledávku proti svému dosud nesplatnému dluhu, a přivodit tak zánik nesplatné pohledávky jednostranným započtením. K otázce možnosti započtení splatné pohledávky proti pohledávce nesplatné se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem R 90/2006, na nějž se ve svém rozhodnutí odkazoval již odvolací soud. V tomto judikátu, jehož závěry podrobně odůvodnil, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že splatnou pohledávku lze jednostranně započíst proti pohledávce nesplatné, protože ani z ustanovení § 580 věty druhé obč. zák., ani z ustanovení § 581 odst. 2 věty druhé obč. zák., resp. z ustanovení § 359 obch. zák. nevyplývá nepřípustnost takového zápočtu. Nejvyšší soud nemá důvod se od tohoto závěru odchýlit ani v dané věci.


Nejvyšší soud se ztotožňuje i se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě úvěrová smlouva nezakazuje zánik závazku započtením.


Žalobkyně v tomto ohledu v dovolání namítá, že ustanovení bodu 9 úvěrových podmínek stanovující, že předčasná úhrada úvěru je možná pouze se souhlasem věřitele, vylučuje možnost předčasného splnění závazku včetně provedení započtení. Odvolací soud dospěl v této otázce ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná byla jako dlužník oprávněna splácet úvěr průběžně a splnit svůj závazek dříve, než se stane splatným, jelikož doba plnění byla v úvěrové smlouvě stanovena ve prospěch dlužníka (§ 342 odst. 2 obch. zák.). S tím se dovolací soud plně ztotožňuje. Způsob splácení úvěru byl ve smlouvě o kontokorentním úvěru stanoven jako průběžný z plateb připisovaných na účet s konečným termínem splacení 26. 5. 2000. Ze samotné povahy kontokorentního úvěru i ze znění smlouvy o kontokorentním úvěru vyplývá, že čerpání tohoto úvěru probíhá průběžně odepisováním peněžních prostředků z účtu klienta a jeho splácení probíhá postupně z plateb připisovaných na kontokorentní účet. Podle ustanovení bodu 9 úvěrových podmínek je klient oprávněn vrátit poskytnuté peněžní prostředky před dobou stanovenou ve smlouvě o kontokorentním úvěru po dohodě s bankou. Toto ustanovení, jež zakazuje vrácení finančních prostředků před dobou stanovenou ve smlouvě o kontokorentním úvěru, je však v rozporu se zněním smlouvy o úvěru. Smlouva stanovuje průběžné splácení úvěru, čímž připouští možnost jeho předčasného splacení. V takovém případě, kdy existuje rozpor mezi zněním smlouvy a obchodních podmínek, má přednost ustanovení o splácení úvěru obsažené ve smlouvě o kontokorentním úvěru (§ 273 odst. 2 obch. zák.). Za situace, kdy žalovaná byla oprávněna předčasně splnit svůj závazek, byla nepochybně i oprávněna způsobit zánik závazku k vrácení poskytnutého úvěru započtením své splatné pohledávky.


Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodu správné. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 122 387 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), s připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty ve výši 23 311 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.


V Brně dne 29. října 2009


JUDr. Zdeněk D e s


předseda senátu