23 Cdo 4077/2011
Datum rozhodnutí: 25.01.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 373 obch. zák., § 374 obch. zák.




23 Cdo 4077/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně IGI EXPERT, spol. s r.o. , se sídlem v Ostravě 30, Vyškovická 101, PSČ 700 30, identifikační číslo osoby 25381270, zastoupené JUDr. Alenou Porostlou, advokátkou, se sídlem v Ostravě Mariánské Hory, Prostorná 4, proti žalované UNISTAV a.s. , se sídlem v Brně, Příkop 6, identifikační číslo osoby 00531766, zastoupené JUDr. Rudolfem Danielem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Kvítková 6965, o zaplacení částky 554.236,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12 Cm 704/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2011, č. j. 7 Cmo 48/2011-457, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. září 2010, č. j. 12 Cm 704/94-413, v pořadí druhým, zamítl návrh na zahájení řízení o úhradu částky 277.118,17 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), zavázal žalobkyni k povinnosti uhradit žalované částku 74.430,- Kč na náklady řízení (bod II. výroku), řízení ohledně částky 277.118,16 Kč s příslušenstvím zastavil (bod III. výroku) a rozhodl, že se žalobkyni nevrací poměrná část soudního poplatku (bod IV. výroku).
Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že mezi žalobkyní, původně společností GI Brno, speciální zakládání staveb s.r.o. se sídlem v Brně (dále jen GI Brno ) a žalovanou byla dne 9. června 1993 uzavřena smlouva o dílo č. 004/93 Příkop 938515 (dále jen smlouva o dílo ) na kompletní dodávku, montáž a provedení stavebních objektů 105, 106 a 117 a zpracování komplexní projektové dokumentace k těmto částem díla, která musí být odsouhlasena generálním projektantem. Žalovaná byla investorem a generálním dodavatelem stavby označené jako International Bussines Centrum v Brně, lokalita Příkop, a společnost GI Brno jeho dodavatelem. Žalovaná jako investor předala řádně zhotoviteli díla veškeré podklady pro zpracování projektové dokumentace, na jejímž základě zhotovitel realizoval dodávku. Součástí podkladů bylo i vyjádření Brněnských vodáren a kanalizací, a.s., se sídlem v Brně (původní žalovaná č. 2) o stavu inženýrských sítí v místě výstavby, a to včetně kanalizačních sítí. V průběhu výstavby došlo k zatečení injektážní směsi do hlavního kanalizačního řadu. Dne 12. dubna 1994 vznesla žalovaná na žalobkyni písemní požadavek, aby byly odstraněny nánosy z kanalizační stoky v ulici Příkop s odůvodněním, že dle výsledků šetření byly tyto prokazatelně zapříčiněny provozem stavby v období provádění tzv. milánských stěn, kdy žalobkyně figurovala jako vyšší dodavatel. Žalobkyně přistoupila k odstranění tohoto stavu, objednala vyčištění u firmy Brochier Hulín, s.r.o. se sídlem v Hlohovci. Žalobkyně tomuto dodavateli za provedené čistící práce zaplatila částku ve výši 831.354,49 Kč. Po pročištění kanalizačního potrubí však bylo zjištěno, že zanesení kanalizace bylo způsobeno tím, že v úseku mezi šachtami Š 3 a Š 2 se vyskytovaly tři zapomenuté kanalizační přípojky (z původně zastavěných budov, které byly v roce 1979 zbourány), vedoucí do kanalizace na ulici Příkop, které nebyly u Brněnských vodáren a kanalizací, a.s. evidovány. Těmito nezaslepenými přípojkami došlo k zatečení injektážní směsi do hlavního kanalizačního řadu.
Soud prvního stupně poté dospěl k závěru, že zanesením kanalizačního řadu byla způsobena škoda vlastníkovi tohoto řadu, tj. Brněnským vodárnám a kanalizacím, a.s., a za tuto škodu odpovídá žalobkyně dle ustanovení § 420a odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), kdy škoda byla způsobena její provozní činností. Žalobkyně přitom škodu uhradila uvedením do předešlého stavu. Z uvedeného pak soud prvního stupně dovodil, že žalovaná na úkor žalobkyně nezískala bezdůvodné obohacení, jak žalobkyně svůj uplatněný nárok kvalifikovala.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Nesouhlasil však s jeho právním závěrem, že ke vzniku škody na majetku Brněnských vodáren a kanalizací, a.s. došlo v důsledku provozní činnosti žalobkyně. Stavební činnost žalobkyně sama o sobě nezpůsobuje zanesení kanalizačního řadu a taková škodní událost nenáleží ani k projevům, jimiž stavební činnosti včetně projektové přípravy působí navenek. Konstatoval, že odpovědnost žalované je třeba posoudit z pohledu obecné odpovědnosti za škodu dle ustanovení § 373 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Odkázal na ustanovení § 18 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 324/1990 Sb. Českého úřadu bezpečnosti práce a Českého báňského úřadu ze dne 31. července 1990, účinné ke dni uzavření smlouvy o dílo, které upravuje povinnosti investora související s vyznačením inženýrských sítí při projektování zemních prací a před odevzdáním staveniště dodavateli stavebních prací. Uvedl, že si žalovaná v souladu s tímto ustanovením a s povinností předat žalobkyni podklady pro vypracování projektu stavby vyžádala u Brněnských vodáren a kanalizací, a.s. vyjádření z hlediska situování technických sítí v místě výstavby. Kanalizační přípojky, kterými došlo k zanesení veřejné kanalizace injektážní směsí však nebyly u Brněnských vodáren a kanalizací, a.s. evidovány a investor o nich nemohl být informován. Žalovaná tudíž žalobkyni před započetím díla na existenci kanalizačních přípojek neupozornila, přičemž právě tato skutečnost byla příčinnou vzniku škody, k níž došlo na majetku Brněnských vodáren a kanalizací, a.s., a kterou žalobkyně odstranila uvedením v předešlý stav. Odvolací soud však dospěl k závěru, že byly prokázány důvody vyloučení odpovědnosti žalované, neboť s ohledem na vyjádření Brněnských vodáren a kanalizací, a.s., která jakožto správce kanalizační sítě neupozornila na existenci těchto tří nezaslepených kanalizačních přípojek, nemohla žalovaná v době vzniku závazku jejich existenci ani předvídat. To, že se v průběhu provádění díla tyto kanalizační přípojky objevily, nemůže být k tíži žalované, jelikož jejich existence nebyla pro žalovanou dostupnými prostředky zjistitelná. Proto žalovaná za škodu, která vznikla žalobkyni v souvislosti s vynaložením finančních prostředků na vyčištění kanalizačního řadu, neodpovídá.
Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť odvolací soud rozhodl o právech a povinnostech účastníků řízení jinak než soud prvního stupně a jedná se o měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání i ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř.
Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v posouzení, zda v případě vzniku odpovědnosti investora za způsobenou škodu dle § 373 obch. zák. lze extenzivním způsobem uplatnit liberační důvody pro zproštění odpovědnosti investora za vzniklou škodu s poukazem na ustanovení § 374 odst. 1 obch. zák., nebo je naopak na místě v tomto případě aplikovat nerozšiřující výklad liberačních důvodů, blížící se jejich vymezením spíše charakteristice vyšší moci.
Dovolatelka se ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že odpovědnost žalované je třeba posoudit z pohledu obecné odpovědnosti za škodu dle ustanovení § 373 obch. zák. Nesouhlasí však s jeho závěrem, že ve smyslu ustanovení § 374 odst. 1 obch. zák. byly prokázány důvody vyloučení objektivní odpovědnosti žalované za škodu, neboť s ohledem na vyjádření Brněnských vodáren a kanalizací, a.s., která jakožto správce kanalizační sítě neupozornila na existenci tří nezaslepených kanalizačních přípojek, nemohla žalovaná v době vzniku závazku jejich existenci ani předvídat. Upozorňuje, že předmětná stavba se neprováděla na zelené louce , ale žalovaná věděla, že výstavba probíhá na místě, které již dříve sloužilo k zástavbě, tudíž bylo důvodné od žalované coby investora vzhledem ke stavu staveniště očekávat zvýšenou péči při dohledu na realizaci výstavby. Žalovaná se tedy neměla spokojit s pouhým odkazem na vyjádření Brněnských vodáren a kanalizací, a.s. ohledně neexistence jí spravovaných sítí v dotčeném území, ale měla si rovněž ověřit případnou existenci podzemních sítí či jiných překážek na příslušném obecním úřadu dle dostupných podkladů a projektové dokumentace, eventuelně se obrátit s požadavkem na jejich vytýčení na specializovanou firmu. S ohledem na uvedené zastává žalobkyně názor, že žalovaná se nemůže s úspěchem zprostit své zákonné odpovědnosti ve smyslu § 18 vyhlášky č. 324/1990 Sb. pouhým odkazem na vyjádření Brněnských vodáren a kanalizací, a.s. ohledně neexistence jí spravovaných sítí v dotčeném území.
Zásadní závěr odvolacího soudu, že dostupnými prostředky nebyla existence nezaslepených kanalizačních přípojek pro žalovanou jakožto investora zjistitelná, je pak dle názoru žalobkyně v rozporu se skutečností a nemá oporu v obsahu spisu a provedeném dokazování.
Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že ji nepoučil o jeho odlišném právním názoru na věc (když na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil odpovědnost žalované podle ustanovení § 373 obch. zák.) a nedal jí dle ustanovení § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. možnost se k němu vyjádřit a tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat relevantní důkazy k jejich prokázání.
V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. a věc vrátil posléze jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se podle předkládací zprávy a obsahu spisu k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišná. Pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle § 219 o. s. ř. nebo podle § 220 o. s. ř. Rozhodujícím hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně) než soud prvního stupně. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1655/99).
V projednávané věci odvolací soud neposoudil práva a povinnosti účastníků řízení (žalobkyně a žalované) jinak než soud prvního stupně; ostatně i z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že se plně ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a že považuje jeho rozsudek za věcně správný. Odvolací soud, oproti soudu prvního stupně, pouze při aplikaci právních norem na zjištěný skutkový stav vyšel z jiné právní úpravy odpovědnosti za škodu. V projednávané věci tak nejde o nesouhlasná rozhodnutí a rozsudek odvolacího soudu je v napadeném výroku I. rozsudkem potvrzujícím. Za této situace nemůže být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., již proto, že dřívější rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 4. února 2003, č. j. 12 Cm 704/94-226) ve výroku II., III., IV. a V. (a doplňující rozsudek) byl usnesením odvolacího soudu (ze dne 27. listopadu 2008, č. j. 7 Cmo 408/2007-334) zrušen pro nepřezkoumatelnost a vadu řízení, aniž by v něm odvolací soud vyslovil právní názor určující pro pozdější rozhodnutí věci soudem prvního stupně; nejde tak o případ odlišného rozhodnutí v důsledku právního názoru odvolacího soudu, jímž by byl soud prvního stupně vázán.
Dovolání tak může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Polemika dovolatelky o aplikaci ustanovení § 374 odst. 1 obch. zák., resp. o jeho výkladu, napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. nečiní. Právní posouzení věci odvolacím soudem vychází z jedinečných skutkových okolností případu. Nelze uzavřít, že by v napadeném rozsudku odvolacího soudu měla být právní otázka aplikace ustanovení § 374 odst. 1 obch. zák. s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním, z nichž Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vychází, posouzena jinak, resp. že by ze strany odvolacího soudu došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Dospěl-li odvolací soud na podkladě skutkových zjištění - že si žalovaná v souladu s povinností předat žalobkyni podklady pro vypracování projektu stavby a v souladu s ustanovením § 18 vyhlášky č. 324/1990 Sb. vyžádala u Brněnských vodáren a kanalizací, a.s. situování technických sítí v místě výstavby, Brněnské vodárny a kanalizace, a.s. situační plán rozmístění sítí doložily a ve svém vyjádření na existenci tří nezaslepených kanalizačních přípojek neupozornily - k závěru, že byly prokázány důvody vyloučení odpovědnosti žalované, nelze tento právně kvalifikační závěr považovat za nesprávný.
Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí pak nezakládají ani právní úvahy dovolatelky o vztahu možných restriktivních výkladů liberačních důvodů s jejich vymezením jako důvodů vyšší moci a výkladů extenzivních, neboť tento vztah pro právní posouzení věci odvolacím soudem nebyl určující.
Zpochybňuje-li dovolatelka samotné skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že existence kanalizačních přípojek nebyla pro žalovanou jakožto investora dostupnými prostředky zjistitelná, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici a jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze. Při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže skutkový stav věci před dovolacím soudem doznat žádné změny, neboť skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat.
Dovolatelka nevymezila žádnou otázku zásadního právního významu ani prostřednictvím dovolacího důvodu vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., když odvolacímu soudu vytýká, že jí nepoučil o jeho odlišném právním názoru na věc a nedal jí dle ustanovení § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. možnost se k němu vyjádřit, tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat relevantní důkazy k jejich prokázání. Námitka vady řízení není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu. Dovolatelka v rámci námitky procesní vady žádnou otázku zásadního právního významu nevymezila (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).
Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že neshledal dovolání v projednávané věci přípustné ani podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. v návaznosti na ust. § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované podle obsahu spisu v řízení o dovolání žádné prokazatelné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. ledna 2012

JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu