23 Cdo 4070/2009
Datum rozhodnutí: 27.09.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




23 Cdo 4070/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce J. H. , zastoupeného JUDr. Petrem Gracíkem, advokátem, se sídlem v Novém Bydžově, Masarykovo nám. 1144, proti žalované Vodohospodářské a obchodní společnosti, a.s., se sídlem v Jičíně, Na Tobolce 428, PSČ 506 45, IČO 60109149, zastoupené JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, o návrhu na změnu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. září 2000, sp. zn. 23 Cm 480/93, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 9/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2009, č. j. 2 Cmo 237/2008-203, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 960 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lubomíra Málka, advokáta, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. září 2000,č. j. 23 Cm 480/93-265, zamítl žalobu proti žalované na zaplacení částky 67 062,50 Kč s příslušenstvím (výroky pod body II, IV a V). Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. února 2002, č. j. 1 Cmo 148/2001-307, rozsudek soudu prvního stupně v této napadené části potvrdil. Dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 21. ledna 2003, č. j. 32 Odo 991/2002-334, odmítl. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. května 2006, č. j. 42 Cm 28/2004-66, byla povolena obnova řízení. Důvodem povolení obnovy řízení bylo tvrzení žalobce, že jsou nové skutečnosti, které nemohl použít v předchozím řízení, a které pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Konkrétně výslechem V. S. mělo být zjištěno, že byla přítomna jednání žalobce s pracovníkem žalované, panem J. P., čímž mělo být prokázáno uzavření ústní smlouvy na dodávku vody.
Krajský soud v Hradci Králové poté usnesením ze dne 19. února 2008, č. j. 43 Cm 9/2006-143, zamítl návrh na změnu rozsudku ze dne 5. září 2000, sp. zn. 23 Cm 480/93, v bodech II, IV a V (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
Soud prvního stupně považoval svědeckou výpověď svědkyně V. S., jíž provedl důkaz v obnoveném řízení, za nevěrohodnou. Dospěl k závěru, že v řízení nebyla prokázána existence závazkového vztahu, ze kterého by žalované vznikla povinnost k dodávce vody pro žalobce do tzv. keramické dílny, resp. nebyla prokázána existence hospodářské smlouvy. A protože nebylo prokázáno ani porušení jiné právní povinnosti jako předpokladu pro vznik práva žalobkyně na náhradu škody podle ustanovení § 145 hospodářského zákoníku, soud prvního stupně návrh na změnu pravomocného rozsudku zamítl.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. března 2009, č. j. 2 Cmo 237/2008-203, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Ohledně věci samé pokládal odvolací soud za primární posouzení, zda mezi účastníky existoval závazkový vztah, na jehož základě by byla žalovaná povinna dodávat žalobci vodu do jeho keramické dílny nebo nikoli. Pokud by tento závazkový vztah existoval, pak by žalovaná odstavením dodávek vody porušila svou smluvní povinnost.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v rozhodném období, to je v letech 1990 až 1991 byl žalobce podnikatelem podnikajícím na základě zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů. Současně učinil skutkové zjištění, že voda byla dodávána do keramické dílny žalobce.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva na dodávky vody mezi účastníky řízení uzavřena nebyla. Na vztah mezi žalobcem jako soukromě podnikající osobou a žalovanou jako podnikající právnickou osobou nelze aplikovat ustanovení občanského zákoníku, tedy ani v něm připuštěnou možnost uzavření smlouvy na dodávky vody konkludentně. Z ustanovení § 25 odst. 1 vyhlášky č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a kanalizacích, lze dovodit, že dodávky vody musely být mezi dodavatelem a odběratelem upraveny smlouvou, v daném případě smlouvou hospodářskou, pro jejíž platnost byla podle § 24 odst. 2 hospodářského zákoníku vyžadována písemná forma.
Jelikož v řízení nebylo prokázáno, že by byla mezi účastníky uzavřena písemná či ústní smlouva o dodávce vody do keramické dílny žalobce, nevznikl mezi nimi závazkový vztah zakládající povinnost žalované k dodávce vody žalobci. Odpojením přípojky vody k dílně tedy žalovaná žádnou povinnost uloženou jí zákonem či smlouvou neporušila. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaná za případně vzniklou škodu v souvislosti s odpojením přípojky žalobci neodpovídá. Z toho důvodu usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel jej spatřuje v tom, že byl jako podnikatel podnikající na základě zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, ve vztahu k odběru vody nesprávně zařazen podle § 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, pod pojem socialistická organizace. Dovolatel namítá, že podnikal na základě zákona č. 105/1990 Sb., ale na OSSZ se jako organizace přihlásil až někdy v roce 1993, kdy začal zaměstnávat zaměstnance. V letech 1990 1991 byl stále v zaměstnaneckém poměru k MěNV v Hořicích jako zahradník, pokud podnikal, bylo to po zaměstnání, a to v oboru kamenictví a mimo Libonice, kde měla být voda odebírána. Bez povšimnutí a náležitého zhodnocení zůstalo to, že ani ostatní odběratelé vody v témže místě neměli uzavřené písemné smlouvy a voda jim bez problémů byla dodávána. V žádném případě nesplňoval zákonný požadavek pro podřazení pod socialistickou organizaci ve smyslu § 14 hospodářského zákoníku. Písemná forma právních úkonů i v rámci hospodářského zákoníku přitom není absolutní a jsou z ní významné výjimky, jako například v ustanovení § 357 hospodářského zákoníku.
Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatel i v tom, že se soud vůbec nezabýval možností náhrady škody i ve vztahu porušení prevenční povinnosti žalovanou zakotvené jak v občanském, tak v hospodářském zákoníku.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná namítla nepřípustnost podaného dovolání a ztotožnila se s rozhodnutím odvolacího soudu jak po stránce skutkové, tak po stránce právní a odkázala na svá předchozí podání ve věci. V souladu s tím navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
Napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 238 odst. 1 písm. b) a odst. 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení, jímž odvolací soud rozhodl o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí (§ 235h odst. 1 věta druhá o. s. ř.), jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 ve spojení s § 238 odst. 2 o. s. ř.).
Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
V této věci jde posouzení konkrétního případu, které je významné pouze pro daný případ mezi účastníky řízení. Za takové situace nelze činit obecné závěry ohledně práv a povinností vyplývajících z daného případu. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí by tak byl naplněn pouze tehdy, pokud by odvolací soud rozhodl v dané věci v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel předně namítá, že v daném případě soudy nesprávně aplikovaly ustanovení § 24 odst. 2 hospodářského zákoníku, podle něhož je k platnosti smluv a ostatních právních úkonů organizací povinná písemná forma, jelikož na dovolatele nelze pohlížet jako na organizaci ve smyslu § 14 hospodářského zákoníku.
K této otázce se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 23. února 2011, sp. zn. 23 Cdo 4855/2008, v tom smyslu, že podle § 14 hospodářského zákoníku ve znění účinném do 30. 4. 1990 byly socialistickými organizacemi státní, družstevní a společenské organizace, jakož i jiné organizace, jejichž činnost přispívala k rozvoji socialistických vztahů. Zákon č. 103/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje hospodářský zákoník, s účinností od 1. 5. 1990 v článku II stanovil, že pokud se v hospodářském zákoníku používá výrazu socialistická organizace nahrazuje se výrazem organizace . V § 1 odst. 1 hospodářského zákoníku ve znění účinném od 1. 5. 1990 bylo vymezeno, že hospodářský zákoník upravuje vztahy vznikající při podnikatelské činnosti právnických a fyzických osob (pro něž dále hospodářský zákoník používá legislativní zkratku organizace ) oprávněných k této činnosti podle tohoto zákona a zvláštních právních přepisů (mj. i podle zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů) při hospodářském styku právnických osob a majetkovou odpovědnost v těchto vztazích. Analogicky je třeba pohlížet i na podzákonné předpisy, které ve svém textu obsahovaly pojem socialistická organizace . Proto pokud se ve vyhlášce č. 144/1978 Sb. hovoří o socialistické organizaci , rozumí se jí od 1. 5. 1990 podnikající právnická nebo fyzická osoba (organizace). Platnost smlouvy o dodávce vody bude proto nutné posuzovat podle hospodářského zákoníku (§ 40 odst. 2 vyhlášky č. 144/1978 Sb.), který vyžaduje písemnou formu (§ 24 odst. 2 hospodářského zákoníku). Podle skutkového zjištění odvolacího soudu, které není dovolací soud v případě uvažované přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. oprávněn přezkoumávat a je jím vázán, jde totiž o vztah mezi právnickou a fyzickou osobou oprávněnou k podnikatelské činnosti podle zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně i odvolacího soudu se současně podává, že dodávka vody byla určena pro keramickou dílnu, tedy pro podnikatelskou činnost žalobce. O tom svědčí konečně i to, že žalobce se domáhal náhrady škody, neboť mu podle jeho žalobních tvrzení vznikla škoda v důsledku přerušení dodávky vody do jeho keramické dílny, v níž uskutečňoval podnikatelskou činnost. Pokud v této souvislosti dovolatel namítl, že písemná forma právních úkonů podle hospodářského zákoníku není absolutní a jsou z ní výjimky, není tato námitka pro posouzení dané věci významná, neboť podle § 24 odst. 2 hospodářského zákoníku k platnosti smluv a ostatních právní úkonů organizací se vyžaduje písemná forma, pokud právními předpisy nebo dohodou nebylo stanoveno jinak. Tomu tak v daném případě nebylo. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího nelze ani dovodit, že by smlouva vznikla postupem podle § 153 odst. 3 písm. b) hospodářského zákoníku. Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto ohledu tedy není v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel dále namítá, že se soudy v daném případě nezabývaly možností náhrady škody i ve vztahu k porušení prevenční povinnosti podle občanského a hospodářského zákoníku. Odvolatel v této souvislosti odkázal na ustanovení § 415 obč. zák. Vzhledem k tomu, že mezi právním předchůdcem žalované a žalobcem šlo, jak shora uvedeno, o hospodářskoprávní vztah, nepřichází aplikace občanského zákoníku, tedy i jeho ustanovení § 415 v úvahu. V hospodářském zákoníku prevenční povinnost speciálně upravena nebyla. Navíc s ohledem na v řízení učiněná skutková zjištění, ze kterých vyplývá, že mezi žalobcem a právním předchůdcem žalované nebyla platně uzavřena smlouva na dodávku vody, není úvaha o porušení prevenční povinnosti opodstatněná. Rozhodnutí odvolacího soudu není ani z tohoto hlediska v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud neřešil dovoláním napadené právní otázky v rozporu s hmotným právem a nejsou splněny ani další předpoklady vyjádřené v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., není možno dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu řešilo otázku zásadního právního významu, a proto dovolání není ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Proto jej Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 4 675 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), s připočtením částky 995 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto usnesení, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 27. září 2011

JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu