23 Cdo 4050/2015
Datum rozhodnutí: 09.02.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 4050/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce S. M. , podnikatele se sídlem Olomouc Hejčín, Horní hejčínská 367/26, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 18499261, zastoupeného JUDr. Ondřejem Skalkou, advokátem se sídlem Olomouc, Horní nám. 365/7, proti žalované MEKOS GROUP a.s. , se sídlem Olomouc, Polská 1174/3A, PSČ 77900, identifikační číslo osoby 26821834, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Olomouc, Na Střelnici 1212/39, o zaplacení částky 840 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci pod sp. zn. 19 ECm 16/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. května 2015, č. j. 4 Cmo 8/2015-247, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 472 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Ondřeje Skalky, advokáta se sídlem Olomouc, Horní nám. 365/7.
O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. května 2015, č. j. 4 Cmo 8/2015-247, výrokem I potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 11. září 2014, č. j. 19 ECm 16/2013-176, ve znění opravného usnesení ze dne 5. listopadu 2014, č. j. 19 ECm 16/2013-186, o povinnosti žalované zaplatit žalobci pohledávku ve výši 840 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5 % p.a. od 26. 11. 2012 do zaplacení a o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně o existenci nároku žalované vůči žalobci za provedené práce, resp. prokázání tvrzení žalované o provedení určitých prací nad rámec smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem a žalovanou, jako podmínky platného započtení pohledávky provedené žalovanou vůči uplatněné pohledávce žalobce. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmět díla byl vymezen ve smlouvě o dílo uzavřené dne 15. 2. 2011 mezi žalobcem, jako objednatelem, a žalovanou, jako zhotovitelkou, v části třetí pod bodem třetím jako provedení komplexní elektroinstalace hlavní budovy Vlastivědného muzea v Olomouci, a dále stavebních úprav související se změnou hlavního vstupu do objektu, kdy rekonstrukce elektroinstalace byla dále specifikována tak, že se jedná o komplexní výměnu stávajících slaboproudých rozvodů, zahrnující provedení strukturované kabeláže, dodávku pobočkové ústředny, kamerový systém, elektrickou zabezpečovací a požární signalizaci, domácí telefony s elektrickým vrátným, rozvody pro audiovizuální techniku a její dodávku. Pokud žalovaná dovozovala provedení určitých prací nad rámec smlouvy o dílo odkazem na Položkový rozpočet, pak odvolací soud z tohoto rozpočtu zjistil, že jsou v něm uvedeny určité práce, jako zazdívka otvorů, vysekání kapes či rýh ve zdivu, vyplnění a omítnutí rýh ve stěnách, montáž vodičů a kabelů, ukončení vodičů a kabelů a montáž svítidel. Odvolací soud z těchto zjištění a s přihlédnutím k výpovědi předsedy představenstva žalované, který se opakovaně po žalobci domáhal, jak vyplynulo z jeho výpovědi, uzavření dodatku sjednané smlouvy o dílo a nikoliv smlouvy nové, a s přihlédnutím ke zjištěnému následnému chování stran, kdy žalovaná od počátku nechápala práce, jejichž cenu si započítala oproti pohledávce žalobce, jako práce provedené mimo předmět díla, a kdy i fakturovala vykonané práce bez rozlišení, zda se jedná o práce podle sjednané smlouvy o dílo nebo práce provedené mimo smluvní vztah, dovodil, že žalovanou poukazované práce nebyly plněním poskytnutým mimo rámec dohodnutého předmětu plnění, nespjaté s již sjednaným původním plněním a tedy jiným dílem. Odvolací soud v dané souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 23 Cdo 3891/2010, 23 Cdo 1095/2012 a sp. zn. 23 Cdo 4931/2010), podle níž, pokud zhotovitel provede práce nad sjednaný rozsah díla a nejsou-li splněny podmínky pro vznik povinnosti objednatele zaplatit zhotoviteli cenu přiměřeně zvýšenou (§ 549 obchodního zákoníku - dále jen obch. zák. ), nemůže zhotovitel hodnotu takových víceprací požadovat z titulu bezdůvodného obohacení. Odkázal rovněž na rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1903/2010 a sp. zn. 23 Cdo 3798/2009, v nichž Nejvyšší soud judikaturu doplnil tak, že pouze v případě, že by poskytnuté plnění nebylo spjato s původním plněním (nebyla by dána vzájemná souvislost těchto plnění) bylo by možno aplikovat ustanovení § 451 a násl. občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ) o bezdůvodném obohacení.
Odvolací soud se dále zabýval posouzením možnosti vzniku nároku žalované postupem podle § 549 odst. 2 obch. zák., tedy změnou smlouvy dohodou stran, byť bez sjednání dopadu této změny do změny ceny díla, kdy předpokladem postupu podle uvedeného ustanovení je závěr soudu o existenci platné dohody o změně díla. Odvolací soud své právní posouzení opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 500/2011, 23 Cdo 2856/2009 a 23 Cdo 2972/2012. Dospěl k závěru, že skutková tvrzení žalované o sjednání provedení přezkoumávaných prací jsou kusá a i kdyby žalovaná tato kusá skutková tvrzení doplnila a také následně prokázala, vzhledem k dovolání se námitky relativní neplatnosti takového právního úkonu žalobce (doručené žalované dne 5. 5. 2014) by takovýto právní úkon nemohl být posouzen jako platný. Žalovaná v průběhu řízení nenamítala promlčení námitky relativní neplatnosti. Odvolací soud dále dovodil, že pokud nedošlo k platné změně smlouvy o dílo, je nadbytečné zkoumat, zda bylo dílo provedeno řádně a došlo k předání díla smlouvou stanoveným způsobem (§ 548 odst. 1 ve spojení s § 554 odst. 1 obch. zák.). Navíc uvedl, že povinnost k předání díla byla mezi stranami sjednána ve formě písemného protokolárního předání, kdy takovýto právní úkon včetně sjednaného postupu je nezbytnou podmínkou pro závěr o předání díla (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2592/2008 či 32 Cdo 358/2012). Ze skutkových zjištění však vyplynulo, že jediným takovým úkonem žalovanou tvrzeným k datu 21. 2. 2012 byl písemný protokol o předání díla mezi žalobcem, jako zhotovitelem a Olomouckým krajem, jako investorem, tudíž nemohlo dojít k předání sjednaným způsobem a tedy k provedení díla a vzniku nároku žalované na cenu provedeného díla ani v případě úspěšného prokázání sjednání změny smlouvy a bezvadného plnění díla. Odvolací soud proto potvrdil vyhovující výrok soudu prvního stupně, protože pohledávka žalované, kterou použila k započtení nemá relevantní základ, není způsobilá přivodit zánik závazku v uvedeném žalovaném rozsahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) s tím, že dovolacím soudem byla právní otázka zaplacení plnění posouzena jinak, a o to s odkazem na judikaturu dovolacího soudu, která však podle dovolatelky na daný případ nedopadá, neboť odvolací soud nesprávně posoudil plnění žalované vůči žalobci jako prosté vícepráce , ačkoliv se podle dovolatelky jedná o plnění poskytnuté mimo rámec původně dohodnutého předmětu plnění. Žalovaná trvá na tom, že poskytla plnění žalobci po dohodě s ním nad rámec původně sjednaného plnění a vůči žalobci si započetla svoji pohledávku za nezaplacené práce vůči žalobou uplatněné pohledávce. Pokud odvolací soud odkázal na některé judikáty, pak ty jsou pro daný případ nepoužitelné, neboť řeší situaci víceprací spjatých s původním plněním. Zároveň se domnívá, že otázka víceprací není judikatorně zcela dořešena, zejména za situace, kdy zhotovitel díla víceprací, provedené subdodavatelem, je předá objednateli a nechá si za ně zcela objednatelem zaplatit nad rámec původní ceny díla, avšak následně již subdodavateli uhrazeny nejsou. Podle dovolatelky není řešena ani otázka přípustnosti změny smlouvy i jinou formou než písemnou, není-li včas namítána relativní neplatnost takové změny. V judikatuře není řešena ani otázka včasnosti námitky relativní neplatnosti ve vztahu k běhu promlčecí doby.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V doplnění dovolání dovolatelka s ohledem na přiložené články renomovaných právníků týkajících se víceprací uvedla otázky, které podle jejího názoru nejsou judikaturou řešeny.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že dovolání nepovažuje za přípustné a navrhl jeho odmítnutí, neboť otázka víceprací je judikaturou dovolacího soudu řešena, přičemž odvolací soud právě s ohledem na judikaturu dovolacího soudu správně na základě skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů dovodil, že tvrzené práce měly zjevnou časovou, místní a věcnou souvislost s původním dílem. Pokud dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v řešení otázky relativní neplatnosti změny písemně uzavřené smlouvy o dílo, je tato otázka založena na polemice se skutečným stavem věci, kdy pomíjí skutečnost, že námitka relativní neplatnosti byla žalobcem učiněna včas, v rámci běhu promlčecí doby, proto polemika žalované o pozdním uplatnění námitky je zcela irelevantní. Uvedla-li dovolatelka v doplnění dovolání určité otázky s ohledem na přiložené články právníků, žalobce poukazuje na to, že srozumitelně neuvedla jejich souvislost s řešením věci napadeným rozhodnutím, tedy na jakém nesprávném právním řešení otázky napadené rozhodnutí spočívá.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Vymezila-li dovolatelka přípustnost dovolání tím, že otázka víceprací není judikatorně zcela dořešena, zejména za situace, kdy zhotovitel víceprací, provedených subdodavatelem, je předá objednateli a nechá si za ně zcela objednatelem zaplatit nad rámec původní ceny díla, avšak následně již subdodavateli uhrazeny nejsou, je třeba připomenout, že odvolací soud právní posouzení věci založil na odlišném skutkovém zjištění, že předmět díla byl vymezen ve smlouvě o dílo uzavřené mezi žalobcem, jako objednatelem, a žalovanou, jako zhotovitelkou, z níž zjistil, že předmět díla byl v části třetí pod bodem třetím vymezen jako provedení komplexní elektroinstalace hlavní budovy Vlastivědného muzea v Olomouci, a dále stavebních úprav souvisejících se změnou hlavního vstupu do objektu, a kdy rekonstrukce elektroinstalace byla dále specifikována tak, že se jedná o komplexní výměnu stávajících slaboproudých rozvodů, zahrnující provedení strukturované kabeláže, dodávku pobočkové ústředny, kamerový systém, elektrickou zabezpečovací a požární signalizaci, domácí telefony s elektrickým vrátným, rozvody pro audiovizuální techniku a její dodávku. Pokud žalovaná dovozovala provedení určitých prací nad rámec smlouvy o dílo odkazem na Položkový rozpočet, pak odvolací soud z tohoto rozpočtu zjistil, že jsou v něm uvedeny určité práce, jako zazdívka otvorů, vysekání kapes či rýh ve zdivu, vyplnění a omítnutí rýh ve stěnách, montáž vodičů a kabelů, ukončení vodičů a kabelů a montáž svítidel. Z těchto zjištění vycházel odvolací soud při posouzení obrany žalované, spočívající v tvrzení uplatňovaného nároku z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalobci vzniknout v důsledku provedení prací nad rámec smlouvy o dílo, provedením prací týkající se silnoproudé elektroinstalace. Odvolací soud z těchto skutkových zjištění dovodil, že žalovanou provedené práce nebyly plněním poskytnutým mimo rámec dohodnutého předmětu díla, nespjaté s již sjednaným původním plněním, tedy že se jedná o jiné dílo. Jestliže ve smlouvě o dílo byl předmět díla vymezen generální klauzulí jako provedení komplexní elektroinstalace hlavní budovy Vlastivědného muzea v Olomouci , tedy bez rozlišení na elektroinstalaci silnoproudou či slaboproudou, odvolacímu soudu nelze vytknout, že by nesprávně věc posoudil s přihlédnutím k aplikované judikatuře dovolacího soudu týkající se provedení prací nad sjednaný rozsah díla za situace, kdy nejsou dány podmínky podle § 549 obch. zák. Vyplynulo-li ze skutkových zjištění, že se nejednalo o plnění poskytnuté mimo rámec dohodnutého předmětu díla, když tyto žalovanou poukazované práce byly pracemi souvisejícími s původním sjednaným předmětem díla vymezeným generální klauzulí - provedení komplexní elektroinstalace, neposoudil odvolací soud nárok z bezdůvodného obohacení v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Otázka víceprací je již judikaturou Nejvyššího soudu řešena a odvolací soud správně při řešení věci vyšel ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3891/2010, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1095/2012, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4931/2010 (veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ), v nichž Nejvyšší soud učinil závěr, že pokud zhotovitel provede práce nad sjednaný rozsah díla a nejsou-li splněny podmínky pro vznik povinnosti objednatele zaplatit zhotoviteli cenu přiměřeně zvýšenou (§ 549 obch. zák.), nemůže zhotovitel hodnotu takových víceprací požadovat z titulu bezdůvodného obohacení. Správně odvolací soud použil i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011 sp. zn. 23 Cdo 1903/2010 a ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3798/2009 (veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ), v nichž Nejvyšší soud doplnil, že pouze v případě, že by poskytnuté plnění nebylo spjato s původním plněním (nebyla by dána vzájemná souvislost těchto plnění), bylo by možno aplikovat ustanovení § 451 a násl. obč. zák. o bezdůvodném obohacení.
Pokud se týká další otázky uvedené dovolatelkou v původně podaném dovolání, týkající se promlčení námitky relativní neplatnosti, kterou dovolatelka považuje za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, není tato otázka založena na otázce řešené odvolacím soudem, jestliže z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že žalovaná nevznesla námitku promlčení namítané relativní neplatnosti. Tato otázka tedy nemohla založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., stejně jako ani otázky položené v doplnění dovolání v návaznosti na přiložené články bez uvedení souvislosti k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že dovolatelce nelze přisvědčit, že by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo že by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na otázce v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, a proto podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání žalované odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. února 2016

JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu