23 Cdo 4039/2008
Datum rozhodnutí: 26.03.2009
Dotčené předpisy:





23 Cdo 4039/2008


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavel Příhoda ve věci žalobkyně A. E. V. A. zastoupené JUDr. M. H., PhD., advokátkou proti žalovanému J. V. T. S., zastoupenému JUDr. V. P., advokátem o zaplacení částky 76.234,81 EUR s přísl., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pod sp. zn. 38 Cm 53/2006, o dovolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2008 č.j. 12 Cmo 470/2007-175, takto:


I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2008 č.j. 12 Cmo 470/2007 se v části výroku I, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a ve výroku II. o nákladech řízení zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.


II. Dovolání žalobkyně se v rozsahu části výroku I rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2008 č.j. 12 Cmo 470/2007, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, zamítá.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. července 2007 č.j. 38 Cm 53/2006-141 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 76.234,81 EUR s 5% úrokem od 23. 5. 2006 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Na základě zjištěného skutkového stavu učinil soud prvního stupně následující právní závěr: přepravním příkazem ze dne 20. 3. 2000 ve spojení s mezinárodním nákladním listem č. CZ 0671027 vzal soud za prokázané, že společnost L. W. pověřila žalovaného provedením přepravy zboží bavlny o hmotnosti 19 756 kg z N. do Č. (U.), když tato doprava byla objednána u společnosti L. W. společností G. M.L., L. Dne 22. 3. 2000 naložil žalovaný bavlnu v N. č.v., a. s. v N. Řidič žalovaného při přepravě tohoto zboží zavinil dne 24. 3. 2000 dopravní nehodu, když vjel mimo vozovku, se soupravou spadl z mostku a poškodil dopravní prostředek i převážené zboží. Žalovaný byl společností L.W. informován o vzniklé škodě i o tom, že po stanovení výše škody bude požadována její náhrada. Výše škody byla prokázána až rozsudkem Obchodního soudu ve V. ze dne 23. 2. 2006 a činí 76.234,81 EUR. Tato částka je složena z náhrady za poškozené zboží ve výši 18.751,- GBP s 5% úrokem od 28. 3. 2000 do konce března 2006, tj. 35.383,49 EUR, dále z nákladů právního zastoupení žalujícího pojistitele ve výši 23.476,74 EUR a nákladů právního zastoupení žalovaného L. W. ve výši 17.374,58 EUR. Platebními příkazy společnosti L. W. bylo prokázáno, že tato společnost plnila podle pravomocného rozsudku Obchodního soudu ve Vídni. Tuto částku potom společnosti L.W. plnil spolu s náklady na zastupování L.W. před Obchodním soudem ve V. (17.374,58 EUR) její pojistitel žalobkyně projednávaného sporu. Společnost L. W. písemným prohlášením ze dne 12. 3. 2001 postoupila všechna práva a nároky z citované přepravy a ze škodní události z ní vzniklé žalobkyni. Žalobkyně potom uplatnila vůči žalovanému celkový nárok ve výši 76.234,81 EUR podle ust. čl. 37 písm. a) Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR). Toto ustanovení konstatuje, že dopravce, který podle ustanovení Úmluvy CMR zaplatil náhradu škody, má, pokud jde o zaplacenou náhradu, úroky a výlohy, právo postihu proti dopravcům, kteří se podíleli na provedení přepravy, neboť podle cit. ustanovení dopravce, jehož jednáním byla způsobena škoda, je povinen nést sám její náhradu, ať ji zaplatí on nebo jiný dopravce. Z tohoto důvodu přiznal soud prvního stupně žalobkyni právo na zaplacení částky 76.234,81 EUR.


K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. května 2008 č.j. 12 Cmo 470/2007-175 rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil a uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku náhrady pouze ve výši 35.383,49 EUR, ve zbytku žalobu zamítl. Odvolací soud shledal, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, a správným shledal i jeho závěr právní, podle něhož se ve smyslu čl. 34 Úmluvy CMR jednalo o přepravu uskutečněnou na základě jedné přepravní smlouvy, na kterou byl vystaven jeden nákladní list, několika dopravci. Ve smyslu cit. článku Úmluvy je tak založena solidární odpovědnost všech dopravců zúčastněných na předmětné přepravě. Společnosti L. W. proto jako jednomu z řady dopravců, který zaplatil poškozenému škodu vzniklou při této přepravě, vzniklo právo na náhradu škody proti dopravci žalovanému odpovědnému společnosti L. W. podle smlouvy mezi nimi uzavřené. Podle citovaného ustanovení má dopravce, který zaplatil náhradu škody, právo postihu proti dopravcům, kteří se podíleli na provedení přepravy, s tím, že dopravce, jehož jednáním byla škoda způsobena, je povinen nést sám její náhradu, ať ji zaplatil on nebo jiný dopravce. Z uvedeného potom dovodil odvolací soud, že námitka promlčení vznesená žalovaným, byla soudem prvního stupně správně posouzena podle čl. 32 a 39 odst. 4 Úmluvy CMR. Pro postih mezi dopravci platí roční promlčecí doba, která počíná běžet dnem nabytí právní moci konečného soudního rozhodnutí, jímž byla stanovena výše náhrady škody podle Úmluvy CMR. V daném případě nabylo rozhodnutí Obchodního soudu ve Vídni právní moci dne 28. 3. 2006, žaloba byla tedy podána u soudu dne 23. 5. 2006 včas v rámci roční promlčecí lhůty.


Pokud jde o rozsah náhrady škody, ztotožnil se odvolací soud se soudem prvního stupně, pokud jde o částku 35.383,49 EUR představující škodu vzniklou na zásilce a přisouzenou podle rozhodnutí Obchodního soudu ve Vídni pojistiteli společnosti G. M. L.L. Obchodní soud vycházel ze znaleckého posudku G. ze dne 7. 11. 2001 a škodu posoudil podle příslušných článků Úmluvy CMR (čl. 23 a 25). O výši této částky proto není důvodu pochybovat.


Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, pokud jde o právo na náhradu výloh spojených s právním zastupováním žalobce, pojistitele společnosti G. M.L. L. vedeného proti L.W. u Obchodního soudu ve V., jakož i o právo na náhradu výloh zastoupení společnosti L. W. samé. Odvolací soud je toho názoru, že výlohy spojené se soudním vymáháním nebo bráněním práva nejsou ty, které má na mysli čl. 37 Úmluvy CMR. Za situace, kdy je nepochybné, že za škodu na přepravované zásilce odpovídá dopravce, mohl povinný po zjištění její výše např. znaleckým posudkem tuto škodu oprávněnému nahradit. Nemusel se nechat žalovat a poskytnout úhradu až na základě pravomocného rozhodnutí soudu. Podle názoru odvolacího soudu nelze za výlohy, na které dopadá čl 37 Úmluvy CMR, považovat náklady uhrazené v předcházejících soudních řízeních mezi dopravci zúčastněnými na přepravě ani vlastní náklady dopravců v těchto řízeních, pokud nenastala situace, kdy soudní řízení muselo proběhnout.


Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jen pokud jde o částku 35. 383,49 EUR a ve zbývajícím rozsahu neshledal žalobou uplatněný nárok za důvodný a napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl.


Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a spatřujíc jeho důvodnost v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Podle názoru dovolatelky je nutno pod výraz výlohy uvedený v čl. 37 Úmluvy CMR podřadit i náklady soudního řízení. K soudnímu vymáhání náhrady škody zpravidla dochází v případech, kdy je výše uplatňované náhrady či jiná okolnost daného případu sporná, a není tudíž jasné, zda je vůbec dopravce povinen náhradu platit či v jakém rozsahu. Rozhodnout o těchto otázkách přísluší pouze soudu. V případech, kdy se dopravce brání sporně uplatněnému nároku a soud rozhodne, že je povinen náhradu škody uhradit a zaplatit i náklady řízení, má takový dopravce ve smyslu čl. 37 Úmluvy CMR právo uplatnit jak zaplacenou náhradu škody, tak i náklady řízení zaplacené protistraně i svoje vlastní. Náklady řízení zde představují náklady nutné, které se způsobenou škodou bezprostředně souvisejí. K závěrům odvolacího soudu o možnosti zaplatit škodu dobrovolně uvádí dovolatelka, že se během řízení podařilo žalované společnosti L. W. výši škody snížit, hájila tudíž zájmy vlastní i zájmy žalovaného. Nárokům žalobce se u Obchodního soudu ve V. bránila oprávněně, vzniklé náklady byly proto nezbytně nutné. Dovolatelka zdůrazňuje, že právě v tomto případě bylo soudní řízení nezbytné, protože uplatněná výše škody byla sporná. Žalovaný byl na probíhající spor upozorněn s výzvou, aby do něho přistoupil jako vedlejší účastník na straně společnosti L.W. Žalovaný však této možnosti nevyužil. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil měnící část rozsudku odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


K dovolání podal svoje vyjádření žalovaný. Upozorňuje za pomoci stanoviska JUDr. V. R., autora komentáře k Úmluvě CMR, na to, že je nutno rozlišovat situaci, kdy je přeprava prováděna postupně několika dopravci na základě jediné přepravní smlouvy, kdy každý z přepravců přejímá odpovědnost za provedení celé přepravy a druhý a další přepravce se stávají převzetím zásilky a nákladního listu smluvní stranou za podmínek stanovených v nákladním listě, od situace, kdy dopravce nebude moci uskutečnit sám přepravu svými osobami a prostředky a pověřuje jiného dopravce, který jako provádějící přepravce uskuteční příslušný přepravní výkon. V těchto případech však dochází ke sjednávání dalších přepravních smluv, kdy účastníkům příslušejí postihové nároky proti pověřeným dopravcům ve smyslu Úmluvy CMR, čl. 30 a násl. Nejde tedy o situaci, kterou upravuje kapitola VI. Úmluvy CMR o přepravě prováděné několika dopravci postupně, neboť není splněn základní předpoklad čl. 34, kdy na základě jedné přepravní smlouvy se přepravy zúčastní postupně několik dopravců.


Vedle tohoto vyjádření podal žalovaný též dovolání, jehož přípustnost opírá o ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost spatřuje v tom, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení před oběma soudy nižších stupňů bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaný se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, protože napadané rozhodnutí provádí výklad čl. 34 40 Úmluvy CMR, které nebylo dosud v ČR judikováno. Žalovaný považuje výklad odvolacího soudu za chybný. V druhé části dovolání spatřuje žalovaný vadu řízení v přebírání výsledků cizích soudních rozhodnutí, kde nebyly obě strany účastníky řízení.


Pokud jde o chybný výklad čl. 34 40 Úmluvy CMR, argumentuje žalovaný, že společnost L. W. objednala u žalovaného provedení celé přepravy, přičemž odvolací soud dospěl k názoru, že se jedná o přepravu prováděnou postupně několika dopravci. Ve smyslu výše uvedeného stanoviska JUDr. R. upozorňuje žalovaný, že v daném případě mohou nastat dvě situace: v první z nich první dopravce uzavře jako zadavatel přepravy smlouvu s dalším dopravcem, který potom vykoná celou přepravu. Obě přepravní smlouvy mají shodné přepravní podmínky, ale liší se výší přepravného, kdy první dopravce sníží o svoji provizi přepravné náležející druhému dopravci. Sám žádný díl přepravy nevykonává, ale má jen majetkový prospěch ve formě provize. Druhá situace představuje potom skutečně postupnou přepravu, kdy první dopravce provede sám část přepravy a zbytek vykoná přepravce druhý a další. Podle názoru žalovaného ze slovního výkladu čl. 34 a 35 Úmluvy CMR jasně vyplývá, že za přepravu prováděnou postupně několika dopravci lze považovat pouze přepravu, kde přepravu fakticky provádí několik dopravců, kteří osobně vykonají část dopravní cesty zadané odesílatelem. Nastupující dopravce musí osobně převzít zásilku od předcházejícího dopravce, kterému odevzdá datované a podepsané potvrzení. K žádnému takovému postupu nedošlo, proto případ žalovaného, který prováděl celou přepravu sám, není možno považovat za přepravu prováděnou postupně několika dopravci.


Žalovaný též upozorňuje na skutečnost, že nelze zaměňovat přepravní smlouvu, která je vždy uzavřena mezi dvěma konkrétními podnikateli, s nákladním listem CMR, který není přepravní smlouvou, ale pouze dokládá existenci nějaké přepravní smlouvy. Je řada přepravních smluv, kdy si přepravu objednává příjemce, ale v nákladním listě není tato skutečnost vyjádřena. Soud by proto měl vycházet vždy pouze z doložených smluvních vztahů. Vzhledem k tomu, že žalovaný vznesl námitku promlčení ve smyslu čl 32 Úmluvy CMR je pro její posouzení právě rozhodující skutečnost, zda se jedná skutečně o případ přepravy prováděné postupně několika přepravci nebo jen o situaci, kdy první přepravce za provizi přenechal celou přepravu svému smluvnímu partnerovi, který potom přepravu skutečně provedl. Žalovaný je přesvědčen, že soudy obou stupňů pochybily ve výkladu ust. čl. 34 a 37 Úmluvy, a proto jeho námitku promlčení odmítly.


Žalovaný dále upozorňuje na to, že nebyl účastníkem řízení před Obchodním soudem ve Vídni a že je nutno vyložit vztahy podle rozsudku tohoto soudu podle českého práva. Žalovaný předložil důkaz o hodnotě zásilky, v němž byla hodnota uvedena podle faktury pro celní řízení ve výši 14.768,70 EUR. Soudy tento důkaz nehodnotily a nevypořádaly se s ním.


Další námitkou žalovaného je skutečnost, že odvolací soud dovodil aktivní legitimaci žalobkyně na základě postoupení pohledávky od společnosti L.W., ale nezabýval se otázkou, zda v době postoupení postupovaný nárok existoval, zda společnost L. W. měla v době postoupení nárok vůči žalovanému. Ve smyslu čl. 37 Úmluvy CMR, pokud by šlo o postupnou přepravu mohl vzniknout nárok společnost L.W. až v den zaplacení škody, tedy až v roce 2006. Odvolací soud podle námitek žalovaného na jedné straně vychází z čl. 37 Úmluvy CMR, na straně druhé již toto ustanovení nepoužívá při posouzení aktivní legitimace žalobce.


Vzhledem ke svým námitkám navrhuje žalovaný, aby dovolací soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


K dovolání žalovaného podala svoje vyjádření žalobkyně. Uvádí, že čl. 37 Úmluvy CMR upravuje obecný princip regresu, přičemž není podstatné, zda první dopravce provede část přepravy sám a další částí pověří jiného dopravce nebo provedením celé přepravy pověří jiného dopravce. Podle žalobkyně je rozhodující, že další dopravci odpovídají za škodu prvnímu dopravci. Žalobkyně konstatuje, že odvolací soud správně vyslovil, že v daném případě byla uzavřena jedna přepravní smlouva, na niž byl vystaven jeden nákladní list. Žalobkyně uvádí, že v německé judikatuře je vysloven názor, že jde o následnou přepravu, pokud dopravce svým jménem a na svůj účet zaměstná jiného dopravce jako podsmluvníka. Tento podsmluvník se tak stane následným dopravcem ve smyslu čl. 34 Úmluvy CMR převzetím zásilky k přepravě s nákladním listem za podmínek v něm uvedených, přičemž převzetí zásilky nemusí být osobní, stačí, když zásilku převezme další smluvní dopravce.


Otázku promlčení posoudily podle žalobkyně oba soudy nižších stupňů správně, jestliže aplikovaly čl. 39 odst. 4 Úmluvy CMR.


Pokud jde o převzetí rozhodnutí Obchodního soudu ve Vídni, opakuje žalobkyně, že žalovaný byl o sporu informován s výzvou, aby přistoupil do řízení jako vedlejší účastník na straně společnosti L. W. Žalovaný této možnosti nevyužil. Žalobkyně znovu opakuje, že se v řízení společnost L.W. úspěšně bránila proti uplatněné škodě, kterou se jí podařilo podstatně snížit, hájila tedy i zájmy žalovaného.


K postoupení pohledávky uvádí žalobkyně, že soud prvního stupně správně konstatoval, že písemným prohlášením ze dne 12. 3. 2001 bylo prokázáno, že společnost L. W. postoupila všechna práva a nároky z předmětné přepravy a ze škodní události z ní vzniklé na žalobkyni. K postoupení došlo v souladu s rakouským občanským zákoníkem, avšak i bez postoupení by platil obecný princip, podle něhož pojistitel, který uhradí škodu, je oprávněn tuto škodu vymáhat na osobě, která ji způsobila. Práva na náhradu přešla tedy i bez ohledu na prohlášení o postoupení na žalobkyni nejpozději zaplacením pojistného plnění.


Žalobkyně navrhuje, aby bylo dovolání žalovaného zamítnuto.


Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oběma oprávněnými osobami ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.


Pokud jde o dovolání žalovaného, je jeho dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. v rozsahu napadené části výroku I. Žalovaný napadá potvrzující část výroku I rozsudku odvolacího soudu a domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ukládající mu povinnost zaplatit žalobkyni 35.383,49 EUR spočívá na nesprávném právním posouzení věci a má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebyla.


Jelikož ve smyslu ust. § 242 odst. 3, věty první, o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) napadl, resp. jejichž nesprávné řešení v dovolání zpochybnil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004 podle číslem 132). Rovněž tak případná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) může zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit jen za předpokladu, že námitky směřují do procesní otázky, na jejímž řešení odvolací soud své rozhodnutí založil a jejíž řešení bylo pro rozhodnutí ve věci určující.


V daném případě je základní právní otázkou výklad Úmluvy CMR, pokud jde o charakter přepravy, na níž se podílí více dopravců. V tomto případě jsou možné dva přístupy: přeprava prováděná postupně několika dopravci, kdy Úmluva CMR stanoví, že přeprava je prováděna na základě jediné přepravní smlouvy tak, že si přepravovaný náklad dopravci postupně předávají a každý z nich přejímá odpovědnost za provedení celé přepravy. Druhý a další dopravce se převzetím zásilky a nákladního listu stávají smluvní stranou původní přepravní smlouvy za podmínek stanovených v nákladním listě. Od tohoto postupu je nutno odlišit případy, kdy dopravce sám přepravu neprovádí, ale pověří jejím provedením jiného dopravce, který příslušný přepravní výkon fakticky realizuje. V těchto případech dochází zpravidla ke sjednávání dalších přepravních smluv, kdy účastníkům přísluší postihové nároky podle čl. 30 a násl. Úmluvy CMR.


V projednávaném případě nelze podle názoru Nejvyššího soudu dovodit, zda byl splněn předpoklad požadovaný čl. 34 Úmluvy CMR, že totiž byla přeprava prováděna postupně několika silničními dopravci na základě jediné smlouvy. Soudy obou stupňů zjistily, že fakticky přepravu realizoval jen žalovaný, z účasti společnosti L. W. však dovodily, že šlo o přepravu prováděnou postupně podle čl. 34 Úmluvy CMR.


Dovolací soud spatřuje ve shodě s námitkami dovolatele zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé ve skutečnosti, že odvolací soud i soud prvního stupně řešil právní otázku aplikace čl. 34 Úmluvy CMR v rozporu s hmotným právem, protože dovodil, že žalovaný je povinen uhradit škodu způsobenou na zásilce, aniž by zkoumal, zda na zjištěný skutkový stav čl. 34 Úmluvy skutečně dopadá. Normy Úmluvy CMR mají kogentní charakter a nepřipouštějí modifikace způsobů přepravy na základě odchylného ujednání stran. Kogentní charakter této úpravy rovněž neumožňuje libovolně rozšiřující výklad dotčených článků, nýbrž vyžaduje zcela přesné podřazení zjištěného skutkového stavu pod jednotlivé články. Je proto nutno způsoby přepravy správně rozlišit a podle toho rovněž posoudit otázky nároků z odpovědnosti za přepravovanou zásilku i případné promlčení těchto nároků. Soudy nižších stupňů toto rozlišení neprovedly řádně a na zjištěný skutkový stav aplikovaly normy, které na něj nedopadají.


Pokud jde o další námitky žalovaného, nepovažuje Nejvyšší soud za nutné se jimi dále zabývat vzhledem k tomu, že dovolání žalovaného vyhověl a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.


Pokud jde o dovolání žalobkyně, lze podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písmo a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.


Pokud jde o důvodnost dovolání, naplňují dovolací tvrzení dovolatelky po obsahové stránce dovolací důvod nesprávného právního posouzení. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy a v učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoli.


Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, která byla správně určena, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Námitky žalobkyně uplatněné v dovolání zpochybňují správnost závěrů odvolacího soudu při hodnocení otázky, zda výraz výlohy kryje i náklady soudního řízení, v němž bylo o náhradě škody rozhodováno. Podle názoru odvolacího soudu nejde o výlohy nutně spojené se vzniklou škodou, neboť společnost L. W. mohla vzniklou škodu uhradit dobrovolně bez soudního řízení. I odvolací soud však připouští, že v některých případech nelze postupovat jinak, než určit odpovědnost za škodu i výši škody soudním rozhodnutím. V projednávaném případě je však pro posouzení uvedených výloh rozhodující (jak je uvedeno výše) řešení otázky, zda šlo o přepravu prováděnou postupně několika dopravci nebo zda byla přeprava prováděna jen jedním dopravcem, jehož jiný dopravce provedením přepravy pověřil, přičemž se sám na realizaci dopravy fakticky nepodílel. Zatímco v případě postupné přepravy náleží dopravci, který podle ustanovení úmluvy CMR zaplatil náhradu škody, právo postihu spočívající v částkách zaplacené náhrady škody, úroků a výloh, to vše proti dopravci, který se podílel na provedení přepravy a jehož jednáním byla způsobena škoda, v případě jen jednoho dopravce se jeho odpovědnost posuzuje podle čl. 17 29 Úmluvy, který soudní výlohy do odpovědnosti dopravce nezařazuje. Pokud tedy není možno dopravu kvalifikovat jako postupnou, nelze žalobkyni náhradu soudních výloh přiznat. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo proto v konečném důsledku správné, i když k němu soud dospěl jinou právní úvahou než soud dovolací.


Nejvyšší soud s ohledem na to, že shledal důvodnou námitku dovolatele uvedenou v jeho dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 , část věty za středníkem, o. s. ř.) a vrátil věc k dalšímu řízení. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).


Dovolání žalobkyně v rozsahu směřujícím do měnící části výroku I rozsudku odvolacího soudu zamítl, neboť zde odvolací soud rozhodl správně.


V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. března 2009


JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á


předsedkyně senátu