23 Cdo 4037/2013
Datum rozhodnutí: 21.03.2014
Dotčené předpisy: § 114b odst. 1 o. s. ř.



23 Cdo 4037/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Expo JS s.r.o. , se sídlem v Praze 6 - Řepy, Španielova 1262/15, PSČ 163 00, identifikační číslo osoby 28891252, zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, proti žalovanému Národní památkový ústav , se sídlem v Praze - Malá Strana, Valdštejnské náměstí 162/3, identifikační číslo osoby 75032333, zastoupenému JUDr. Petrem Wünschem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Italská 27, o 500.000,- Kč s příslušenstvím a o ochranu proti nekalosoutěžnímu jednání, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 104/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2013, č. j. 1 Co 337/2012-100, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem pro uznání ze dne 22. října 2012, č. j. 66 C 104/2012-82, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. listopadu 2012, č. j. 66 C 104/2012-87, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 500.000,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a na svůj náklad zaslat žalobkyni na adresu České tiskové kanceláře omluvu ve znění: Národní památkový ústav se tímto omlouvá společnosti EXPO JS s.r.o. za to, že svým neoprávněným jednáním, konáním výstavy Tři střevíčky pro Popelku a propagací výstavy vyvolávající dojem, že se jedná o výstavu společnosti EXPO JS s.r.o., poškodil její dobré jméno a parazitoval na její pověsti. (bod II. výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil jen v odstavci III. výroku, tak, že výše nákladů činí 42.404,- Kč; jinak jej v tomto odstavci a v odstavcích I. a II. výroku potvrdil (první výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud shledal správným postup soudu prvního stupně podle ustanovení § 114b odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), když již na počátku řízení vydal, v zájmu řádné přípravy jednání, výzvu podle ustanovení § 114b o. s. ř., která byla žalovanému dne 14. září 2012 řádně doručena. Uvedl, že v dané věci již z podané žaloby vyplývají nejen rozhodující skutková tvrzení, z nichž žalobkyně dovozovala porušení práv autorských k soubornému dílu výstavě Tři oříšky pro Popelku , ale i neoprávněnost užití tohoto díla, odůvodňující její požadavek na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku obvyklé odměny. Žalobkyně zdůvodnila i to, proč dovozuje nekalosoutěžní jednání žalovaného. Z žaloby vyplývá i to, že žalovaný, byť ukončil užívání díla, popíral jakoukoliv spojitost s dílem žalobkyně a pouze se pokusil změnit či odstranit některé dílčí zmínky o spojení jeho výstavy s výstavou žalobkyně, a to ještě nedostatečně. Uvedené tedy svědčí pro závěr, že v daném případě byl namístě postup dle ustanovení § 114b o. s. ř. a vydání usnesení výzvy, aby se žalovaný k žalobě vyjádřil v probíhajícím řízení. To však v řádně stanovené lhůtě žalovaný neučinil. Zjišťování skutečného skutkového stavu věci a pak i nikoliv jednoduché její právní posouzení vyplývá i z toho, že v této věci žalobkyně uplatnila dva nároky z rozdílných právních titulů. Uzavřel, že v dané věci byl předpoklad povahy věci nebo okolnosti případu splněn, a splněn byl i předpoklad řádné žaloby. Uvedl, že skutečnosti významné pro věc žalobkyně v žalobě vylíčila ohledně obou uplatněných nároků, a to včetně výše uplatněného peněžitého nároku, když výslovně uvedla, že obvyklá licenční odměna za poskytnutí licence k užití díla v obdobném rozsahu, způsobu a po obdobný časový úsek je částka 250.000,- Kč. Protože náležitosti usnesení, včetně správné lhůty k podání vyjádření a poučení ve smyslu ustanovení § 114b o. s. ř., byly splněny, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že nastala fikce uznání nároku v souladu s ustanovením § 153 odst. 1 a 3 o. s. ř. Souhlasil tedy s vydáním rozsudku pro uznání, a to o obou uplatněných nárocích.
Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Dovolatel namítá, že rozsudek pro uznání byl soudem prvního stupně vydán, ačkoliv žaloba trpěla vadami, které bránily pokračování v řízení. Dle jeho mínění se odvolací soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2013, sp. zn. 21 Cdo 968/2003.
Dále je toho názoru, že v rozhodování dovolacího soudu nebyla uspokojivě vyřešena otázka procesního práva spočívající ve výkladu slovního spojení povaha věci nebo okolnosti případu uvedeného v ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř.
V závěru dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného dle obsahu spisu nevyjádřila.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání žalovaného není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.
Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2013, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, že se tento odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, není jeho argumentace případná a dovolání přípustným nečiní. Jestliže odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně v žalobě vylíčila významné skutečnosti ohledně obou uplatněných nároků, a to včetně výše uplatněného peněžního nároku, když výslovně uvedla, že obvyklá licenční odměna za poskytnutí licence k užití díla v obdobném rozsahu, způsobu a podobný časový úsek je částka 250.000,- Kč, pak právě s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, č. 153, ročník 2003 (ohledně otázky vad žaloby a možnosti vydat rozsudek pro uznání), výhrada nedostatku podmínek pro vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a následně rozsudku pro uznání neobstojí, neboť odvolací soud rozhodl v intencích závěrů Nejvyššího soudu.
Namítá-li dovolatel dále, že v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud uspokojivě vyřešena otázka procesního práva spočívající ve výkladu slovního spojení povaha věci nebo okolnosti případu uvedeného v ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., a nebyly tak vyloženy aplikační meze přípustnosti vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., pak ani touto argumentací přípustnost dovolání založit nemůže. Jak Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 12. srpna 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura, č. 173, ročník 2004), povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. v zejména takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že - ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou - tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je - jak vyplývá z výše uvedeného - vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. vyloučeno.
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že předpoklady pro vydání usnesení o výzvě k vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a následně pro rozhodnutí o věci rozsudkem pro fikci uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. byly v posuzované věci naplněny, pak se při právním posouzení věci řídil citovanou judikaturou.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. března 2014

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu