23 Cdo 4037/2010
Datum rozhodnutí: 21.12.2011
Dotčené předpisy: § 213 o. s. ř., § 409 obch. zák.




23 Cdo 4037/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce P. K., zastoupeného Mgr. Alexandrou Juráčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Markétská 1, proti žalovanému K. P., zastoupenému JUDr. Jiřím Hanušem, advokátem, se sídlem v Praze, Břevnovská 12, o zaplacení částky 206 100 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 Cm 192/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. března 2010, č. j. 8 Cmo 380/2009-123, takto:

I. Dovolání se zamítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. července 2009, č. j. 35 Cm 192/2007-100, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 206 100 Kč s 3% úrokem z prodlení ročně od 1. 5. 2003 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 3. 12. 2002 kupní smlouvu, v níž se žalovaný jako kupující zavázal odebrat od žalobce jako prodávajícího mimo zařízení a vybavení obchodu v obchodní pasáži Hypernovy v Hradci Králové rovněž zboží, a to nejméně padesát procent objemu zůstatku zboží přítomného na prodejně podle závěrečné inventury za rok 2002 (s výjimkou zboží výslovně vyloučeného). Způsob stanovení ceny byl ve smlouvě sjednán tak, že základem jsou nákupní ceny prodávajícího s množstevním zvýhodněním uvedeným ve smlouvě. Splatnost kupní ceny byla stanovena na 30. 4. 2003. Dne 29. 12. 2003 sepsali účastníci předávací protokol, z něhož soud prvního stupně zjistil, že žalovaný převzal od žalobce zařízení prodejny a zboží podle inventurních soupisů, které byly téhož dne sepsány a žalovaným stvrzeny. Tyto skutečnosti žalovaný potvrdil také ve své účastnické výpovědi. Žalovaný provedl dne 11. 4. 2003 závěrečné vyúčtování prodeje zboží a požadoval po žalovaném uhrazení částky 311 925 Kč. Žalovaný dopisem ze dne 23. 10. 2003 částečně v rozsahu zboží v celkové hodnotě 277 752 Kč odstoupil od kupní smlouvy a zbývající část zboží v hodnotě 105 825 Kč žalobci uhradil.
Soud prvního stupně posoudil kupní smlouvu účastníků jako platnou určitou a srozumitelnou, v níž nebyla kupní cena sjednána pevnou částkou, byl však ve smyslu § 409 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák ) sjednán způsob jejího dodatečného určení. V řízení přitom nebylo zpochybněno, že bylo naplněno smluvní ujednání o tom, že žalovaný koupí více než 50 % zboží nacházejícího se na přebírané prodejně v době, kdy žalobce ukončil její provoz. Současně nebylo smlouvou ze dne 3. 12. 2003 vyloučeno, že složení zboží po ukončení prodeje bude jiné než jeho složení k datu podpisu smlouvy. Žalovaný přitom v řízení neprokázal, že by zboží mělo ve smyslu § 420 a 422 obch. zák. vady bylo dodáno v jiném množství, jakosti a provedení, než určila smlouva, s ohledem na to, že smlouvou bylo ujednáno, že předmětem prodeje není nové zboží dodávané výrobcem, ale zboží, které je umístěno v provozovně za účelem jeho prodeje konečným spotřebitelům, u něhož bylo možné předpokládat, že zboží již mohlo být nabízeno k prodeji a v přiměřeném rozsahu vybaleno z originálních obalů a použito spotřebiteli ke zkoušení. V dopise ze dne 28. 4. 2003 zaslaném žalobci žalovaný netvrdil a neprokazoval konkrétní vady jednotlivých položek zboží, ani je jinak nespecifikoval. Soud prvního stupně uzavřel, že částečné odstoupení od smlouvy ze dne 30. 10. 2003 neposkytlo žalobci lhůtu podle § 346 obch. zák. a nebylo učiněno bez zbytečného odkladu po dopisu žalovaného ze dne 28. 4. 2003 ve smyslu § 345 obch. zák., a proto nebyl žalovaný oprávněn od kupní smlouvy odstoupit. Jeho částečné odstoupení od smlouvy ze dne 30. 10. 2003 proto nemohlo vyvolat účinky stanovené v § 351 obch. zák. a žalovaný je povinen zaplatit kupní cenu stanovenou na základě smluvního ujednání.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. března 2010, č. j. 8 Cmo 380/2009-123, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba na zaplacení částky 206 100 Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 5. 2003 se zamítá (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem (výroky pod body II a III).
Odvolací soud zopakoval dokazování kupní smlouvou ze dne 3. 12. 2002, z níž zjistil, že předmět smlouvy byl vymezen tak, že kupující se zavazuje odebrat od prodávajícího zboží vyjma značek Fila, Free Vogue (zde neplatí pro soupravy), Cotton Club (zde neplatí pro soupravy), Infiore (zde neplatí pro soupravy) a kupující se zavazuje odebrat od prodávajícího minimálně 50 či více procent objemu zůstatku zboží, a že uvedené dohody se týkají zůstatku zboží přítomného v předmětné prodejně po ukončení prodeje prodávajícím, tj. dle výsledku závěrečné inventury zde konané v posledních pracovních dnech prosince 2002, příp. na přelomu roku 2002 a 2003 . V článku 4b se kupující zavázal do dohodnutého termínu předmět smlouvy zboží koupit od prodávajícího za oboustranně dohodnutou níže uvedenou kupní cenu a prodávající za stejných podmínek kupujícímu prodat. Kupní ceny zboží vzájemně dohodnuté kupujícím a prodávajícím jsou původní doložené nákupní ceny (NC) prodávajícího s následným množstevním zvýhodněním pro kupujícího ve výši nad 50 000 Kč sleva 7 % z NC, nad 100 000 Kč sleva 10 % z NC, nad 150 000 Kč sleva 13 % z NC, nad 200 000 Kč sleva 16 % z NC, nad 250 000 Kč sleva 16 % z NC, nad 300 000 Kč sleva 19 % z NC, nad 350 000 Kč sleva 22 % z NC, nad 400 000 Kč sleva 25 % z NC atd. Ve zbytku odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně.
Odvolací soud dospěl k právním závěrům odlišným od soudu prvního stupně. Z článku 3b kupní smlouvy dovodil, že neobsahuje určité vymezení předmětu smlouvy, neboť formulaci kupující se zavazuje odebrat od prodávajícího minimálně 50 či více procent objemu zůstatku zboží posoudil jako zcela neurčitou, neboť není jasné, co přesně je předmětem kupní smlouvy, zda 50 % objemu zboží, či více než 50 % - pak není vymezeno kolik procent objemu zboží nad hranici 50 %. Kromě toho formulace jak tohoto bodu smlouvy, tak formulace bodu 4b smlouvy nasvědčuje tomu, že se jedná o ujednání o budoucí smlouvě ( kupující se zavazuje do dohodnutého termínu odebrat od prodávajícího a kupující se zavazuje do dohodnutého termínu předmět smlouvy zboží koupit od prodávajícího ). Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že ujednání o předmětu smlouvy je podstatnou náležitostí kupní smlouvy, nebyla platně sjednána, neobsahuje-li určité ujednání o předmětu smlouvy. V dané věci tedy nedošlo k platnému uzavření kupní smlouvy v části pojednávající o zboží (nikoliv o zařízení prodejny, což není předmětem tohoto řízení).
Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný převzal od žalobce v prosinci 2002 zboží podle soupisů, zabýval se odvolací soud otázkou, zda nedošlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení. Žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně vznesl námitku promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a proto posuzoval odvolací soud nejprve její důvodnost. Vyšel ze zjištění, že žalobce nejpozději dne 1. 1. 2003 věděl, jaké zboží od něj žalovaný převzal; jestliže 11. 4. 2003 vyúčtoval žalovanému cenu převzatého zboží fakturou č. 5/4/2003 na částku 311 925 Kč, věděl tohoto dne i o výši bezdůvodného obohacení a dne 12. 4. 2003 mohl uplatnit nárok z bezdůvodného obohacení u soudu. Učinil tak až dne 27. 4. 2007, tedy po uplynutí čtyřleté promlčecí doby. Promlčený nárok nemohl být v soudním řízení přiznán, a proto odvolací soud nepřistoupil ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, ale věcně rozhodl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), podle něhož lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vada řízení spočívá podle dovolatele v postupu odvolacího soudu, který dospěl ke skutkovému závěru odlišnému od soudu prvního stupně, aniž zopakoval všechny listinné důkazy, které provedl soud prvního stupně. Soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel z kupní smlouvy ze dne 3. 12. 2002, předávacího protokolu, kterým bylo potvrzeno, že žalovaný dne 29. 12. 2002 zboží dle smlouvy převzal, z inventurních soupisů, závěrečného vyúčtování prodeje zboží a z faktury č. 5/4/2003. Za stěžejní skutkové zjištění soud prvního stupně považoval zjištění z inventurních soupisů a z účastnické výpovědi žalovaného o tom, že zboží v rozsahu stanoveném inventurními soupisy fyzicky převzal a nikdy je nevrátil. Soud dovodil, že nárok žalobce je nárokem z platně uzavřené kupní smlouvy. Odvolací soud zopakoval dokazování pouze kupní smlouvou ze dne 3. 12. 2002, přičemž tento důkaz vyhodnotil odlišně od soudu prvního stupně, nezopakoval však již dokazování dalšími listinami, které tvoří přílohy této smlouvy, a to předávacím protokolem, inventurními soupisy, závěrečným vyúčtováním, na které smlouva při určení zboží, množství a ceny odkazuje. Tím vycházel pouze z části skutkového stavu věci, jak byl zjištěn soudem prvního stupně. Odvolací soud tímto postupem podle názoru dovolatele nedocenil ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř., podle kterého sice není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, nemůže se však bez dalšího odchýlit od skutkového z jištění soudu prvního stupně, které čerpal z listinných důkazů, ale měl zkoumat kupní smlouvu a další listiny v jejich souvislostech.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 242 odst. l a 3 o. s. ř. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je podle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), kterým lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu spatřuje v postupu odvolacího soudu, který poté, co zopakoval dokazování kupní smlouvou, nezopakoval důkaz také předávacím protokolem, inventurními soupisy a závěrečným vyúčtováním.
Podle ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle odstavce 2 téhož ustanovení může odvolací soud zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
Odvolací soud posuzoval obsah smlouvy účastníků ze dne 3. 12. 2002 z hlediska určení předmětu smlouvy a ceny zboží a dospěl k poněkud jiným skutkovým zjištěním, než soud prvního stupně, neboť vyšel z doslovného znění jejího článku 3b ohledně předmětu smlouvy a z úplného znění článku 4b ohledně ceny zboží. V článku 3b kupní smlouvy bylo sjednáno, že kupující se zavazuje odebrat od prodávajícího zboží vyjma značek Fila, Free Vogue (zde neplatí pro soupravy), Cotton Club (zde neplatí pro soupravy), Infiore (zde neplatí pro soupravy), a kupující se zavazuje odebrat od prodávajícího minimálně 50 či více procent objemu zůstatku zboží. Z článku 4b odvolací soud zjistil, že se kupující zavázal do dohodnutého termínu předmět smlouvy zboží koupit od prodávajícího za oboustranně dohodnutou níže uvedenou kupní cenu a prodávající se zavázal toto zboží za stejných podmínek kupujícímu prodat. Kupní ceny zboží vzájemně dohodnuté kupujícím a prodávajícím jsou původní doložené nákupní ceny (NC) prodávajícího s následným množstevním zvýhodněním pro kupujícího ve výši nad 50 000 Kč sleva 7 % z NC, nad 100 000 Kč sleva 10 % z NC, nad 150 000 Kč sleva 13 % z NC , nad 200 000 Kč sleva 16 % z NC, nad 250 000 Kč sleva 16 % z NC, nad 300 000 Kč sleva 19 % z NC, nad 350 000 Kč sleva 22 % z NC, nad 400 000 Kč sleva 25 % z NC .
Co se týče ostatních důkazů provedených před soudem prvního stupně, sdílel odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně, která z nich učinil.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud nedospěl k jiným nebo odlišným skutkovým zjištěním z listinných důkazů, které nezopakoval, a proto nebyl povinen opakovat provádění důkazů i těmito listinami.
Není opodstatněná ani námitka dovolatele, že odvolací soud při svém právním posouzení vycházel pouze z části skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, neboť listiny se smlouvou související ponechal stranou a jako důkaz je neprovedl.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že kromě vlastních skutkových zjištění vycházel i z ostatních skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, pouze je jinak právně hodnotil. To, že z těchto skutkových zjištění neučinil závěr, že mezi stranami došlo k uzavření kupní smlouvy, neznamená, že by jeho právní posouzení věci bylo nesprávné.
Odvolací soud dovodil, že listina ze dne 3. 12. 2002 nepředstavuje v části, jež se týká zboží, platnou kupní smlouvu, neboť neobsahuje určité vymezení předmětu této smlouvy a má spíše charakter smlouvy o uzavření budoucí smlouvy. Se závěrem, že nejde o platnou kupní smlouvu, se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť za určitou dohodu o předmětu kupní smlouvy nelze považovat ujednání o tom, že kupující se zavazuje odebrat minimálně 50 % zůstatku zboží podle výsledku závěrečné inventury konané v v posledních pracovních dnech prosince, resp. na přelomu roku 2002 a 2003. V době podpisu této listin tudíž nebylo ještě zřejmé, které zboží se bude v prodejně v době závěrečné inventury nacházet. Konečně tento závěr v podstatě nezpochybňuje ani dovolatel, namítá však, že je nutno v souvislosti s touto listinou přihlížet i k dalším listinným důkazům.
Za situace, kdy listina ze dne 3. 12. 2002 nemá ohledně zboží náležitosti platné kupní smlouvy, nelze na základě skutkového zjištění soudu prvního stupně, že v předávacím protokolu ze dne 29. 12. 2002 převzal žalovaný od žalobce v návaznosti na dřívější kupní smlouvu zařízení prodejny a zboží podle inventurních/předávacích formulářů, že žalovaný podpisem inventurních soupisů stvrdil převzetí zboží uvedeného na jednotlivých soupisech a že závěrečným vyúčtováním prodeje zboží ze dne 11. 4. 2003 požadoval žalobce s odvoláním na smlouvu ze dne 3. 12. 2002 mj. zaplacení částky 311 295 Kč, uzavřít, že mezi stranami došlo po datu 3. 12. 2002 k uzavření kupní smlouvy.
Ze shora uvedeného se podává, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně 21. prosince 2011


JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu