23 Cdo 40/2011
Datum rozhodnutí: 26.06.2012
Dotčené předpisy: § 44 odst. 1 obch. zák., § 373 obch. zák.




23 Cdo 40/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně MDC Company XXI s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Kartouzská č. 200/4, PSČ 150 00, IČ 25670301, zastoupené JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Táboritská 23, 130 87 Praha 3, proti žalované BALTAXIA a. s. , se sídlem U Nisy 604/15, 460 01 Liberec, IČ 25013921, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem Štěpánská 17, 110 00 Praha 1, o ochranu proti jednání nekalé soutěže, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 37 Cm 4/2006, k dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2010 č. j. 3 Cmo 386/2009-490, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. června 2010 č. j. 3 Cmo 386/2009-490, v rozsahu výroku, jímž byl změněn výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba o zaplacení 450.000,- Kč zamítá, jakož i ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou se žalobkyně domáhala ochrany před jednáním nekalé soutěže ze dne 30. 12. 2005, v níž požadovala, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se distribuce rybích produktů s obsahem makrely s označením Saira a zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 1.000.000,- Kč.
Žalovaná proti návrhu žalobkyně uplatnila vzájemnou žalobou (podáním ze dne 2. 10. 2006) nárok na náhradu škody ve výši 500.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení a požadovala, aby soud rozhodl tak, že žalobkyně je povinna zdržet se uvádění na trh rybích výrobků s označením obsahujícím slovo Sajra na žlutě-modrém pozadí nebo se zaměnitelným označením etiket žalované.
Žalobkyně podala další návrh dne 2. 1. 2007, v němž požadovala, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se užití označení SOKRA na rybích konzervách. Toto řízení (vedené pod sp. zn. 37 Cm 2/2007) bylo následně spojeno do řízení vedeného pod sp. zn. 37 Cm 4/2006.
V průběhu řízení žalovaná požadovala, aby soud vydal předběžné opatření, kterým by žalobkyni zakázal distribuci a prodej výrobků, na kterých jsou uvedeny kódy GS1 (EAN) a které je oprávněna používat žalovaná. Soud návrhu na vydání předběžného opatření nevyhověl, protože nebyla uhrazena jistota; žalovaná pak již ve věci žalobu týkající se užití kódu EAN nepodala.
Žalobkyně tvrdí, že podniká od r. 1998 v oboru dovozu a prodeje potravin, zejména rybích a zeleninových produktů. V r. 2004 začala dovážet rybí konzervy s rybou saira, překážkou obchodu však je podle mínění žalobkyně skutečnost, že na českém trhu jsou v prodeji konzervy, označené jako SAIRA, obsahující ovšem makrelu (tj. dle žalobkyně kvalitativně nižší a také levnější rybu). Žalovaná dováží konzervy SAIRA s makrelou, jejichž označení měla chráněno ochrannou známkou reg. č. 209774, která však pro rybí konzervy byla prohlášena za neplatnou. Žalobkyně tvrdí, že jednání žalované považuje za nekalou soutěž, zejména co do klamání spotřebitelů o obsahu konzerv.
Pole žalobního tvrzení žalobkyně dochází ze strany žalované k nekalosoutěžnímu jednání podle § 44 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), dále podle § 46 obch. zák. ke klamavému označení zboží a služeb a podle § 47 obch. zák. k vyvolání nebezpečí záměny, a to tím, že žalovaná plní makrely do konzerv označených SAIRA .
Podle tvrzení žalované jednání žalobkyně je nekalou soutěží podle § 44 odst. 1 obch. zák. i podle § 47 obch. zák. vyvolání nebezpečí záměny.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, rozsudkem ze dne 4. června 2009, č. j. 37 Cm 4/2006-432, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zdržet se distribuce rybích produktů s obsahem makrely s označením Saira a povinnosti zaplatit žalobkyni částku 1.000.000,- Kč (výrok I.), uložil povinnost žalobkyni zdržet se uvádění na trh rybích výrobků s označením obsahujícím slovo SAJRA na žlutě-modrém pozadí (výrok II.), zamítl vzájemný návrh v části, aby žalobkyně byla povinna zdržet se uvádění na trh rybích výrobků s označením obsahujícím slovo Sajra se zaměnitelným označením (výrok III.), uložil povinnost žalobkyni zaplatit žalované 500.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.), zamítl vzájemný návrh v části, aby žalobkyně byla povinna zaplatit žalované úrok z prodlení z částky 500.000,- Kč od 13.5.2004 do zaplacení ve výši repo sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů, až do zaplacení (výrok V.), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalované zdržet se užití označení SOKRA na rybích konzervách (výrok VI.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VII.).
K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. června 2010, č. j. 3 Cmo 386/2009-490, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a VI. p o t v r d i l (I. výrok), výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu povinnosti žalobkyně zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku částku 50.000,- Kč p o t v r d i l , jinak tento výrok z m ě n i l tak, že žalobu o zaplacení zbývajících 450.000,- Kč z a m í t l (II. výrok), výrok V. rozsudku soudu prvního stupně z m ě n i l jen tak, že žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalované úrok z prodlení z částky 50.000,- Kč ve výši 9 % od 9. 11. 2006 do 31. 12. 2006 a dále od 1. 1. 2007 do zaplacení ve výši repo sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení, zvýšené o 7 procentních bodů, jinak ve zbytku tento zamítavý výrok p o t v r d i l (III. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (IV. výrok).
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně měl pro své rozhodnutí učiněna skutková zjištění v potřebném rozsahu, tato zjištění soudu prvního stupně i odvolací soud pro své rozhodnutí převzal a plně z nich vycházel a dále uvedl, že se ztotožnil i s jeho právním hodnocením v tom směru, že jednání žalované není jednáním nekalé soutěže, naproti tomu jednání žalobkyně je nekalou soutěží a ta odpovídá i za vzniklou škodu žalované, podle odvolacího soudu však na rozdíl od soudu prvního stupně pouze zčásti.
Předmětem odvolacího řízení bylo rozhodnutí soudu prvního stupně k 1) žalobkyní uplatněným nárokům na uložení povinnosti žalované zdržet se distribuce rybích produktů s obsahem makrely s označením Saira a zaplatit žalobkyni částku 1 mil. Kč (výrok I.), dále k 2) žalobkyní uplatněnému nároku na uložení povinnosti žalované zdržet se užití označení SOKRA na rybích konzervách (výrok VI.) a dále k 3) žalovanou uplatněným nárokům na uložení povinnosti žalobkyni zdržet se uvádění na trh rybích výrobků s označením obsahujícím slovo SAJRA na žlutě-modrém pozadí (výrok II.) a zaplatit žalované náhradu škody 500.000 Kč s úrokem z prodlení od 13. 5. 2004 do zaplacení (výrok IV. a V.).
Popsané nároky oba účastníci tvrdili jako nároky z nekalé soutěže podle § 53 obch. zák. Projevem nekalé soutěže podle žalobkyně mělo být užívání označení SAIRA pro rybí konzervy s obsahem makrely a dále užívání označení SOKRA žalovanou pro takové konzervy; projevem nekalé soutěže podle žalované pak mělo být převzetí podoby žlutě-modré etikety konzervy žalované s označením SAIRA pro rybí konzervy žalobkyně SAJRA s etiketou v obdobném žlutě-modrém provedení a vytlačení žalované ohledně těchto konzerv z dodávek řetězci PLUS Discount. Skutkový stav věci nebyl z valné části ani sporný, neboť se opírá o údaje z veřejně přístupných registrů (obchodního rejstříku, registru ochranných známek), jakož i plyne ze zjištění o způsobu užívání sporných označení účastníky podle fotografií i etiket výrobků účastníků, jež měl soud prvního stupně k dispozici.
Při posuzování jednání žalované i žalobkyně podle generální klauzule nekalé soutěže (§ 44 odst. 1 obch. zák.), odvolací soud dovodil, že není pochyb o tom, že šlo o jednání v hospodářské soutěži, které bylo motivováno soutěžním záměrem a nikoli záměrem jiným (první podmínka generální klauzule). Pro určení rozporu vytýkaného jednání s dobrými mravy soutěže (druhá podmínka generální klauzule) v dané věci pak pro specifika tvrzeného závadného jednání a oblasti, v níž se hospodářská soutěž účastníků odehrává, je významnou otázka, zda v důsledku jednání soutěžitele může dojít k vyvolání nebezpečí záměny žalobkyně a žalované a jimi poskytovaných výrobků, a dále, zda označení výrobku může vést ke klamavému dojmu spotřebitele o jeho obsahu. Tato otázka zaměnitelnosti, stejně tak i klamavosti, je otázkou právní a nikoli skutkovou a hlediskem rozhodným k jejímu řešení je hledisko průměrného spotřebitele. K posuzování zaměnitelnosti a klamavosti soud přitom přistupuje z hlediska pro ten účel vytvořeného průměrného spotřebitele , jenž v sobě sjednocuje ( průměruje ) zkušenosti, vědomosti, pocity a dojmy v úvahu přicházejících adresátů nabídky, spotřebitelů a další části veřejnosti, jež se s účastníky a jejich produkty setkává či je vyhledává, přičemž se pro něho předpokládá rozumná míra pozornosti a opatrnosti . K nárokům žalobkyně označeným ad 1), tj. zdržovacímu nároku a nároku na zaplacení zadostiučinění ve výši 1 mil. Kč, soud odvolací ve shodě se soudem prvního stupně má za to, že jednání žalované, jež na trh dodává rybí konzervy s názvem SAIRA s etiketou, na níž je uvedeno, že jde o makrely v oleji či v tomatě, etiketou, která odpovídá jejím kombinovaným ochranným známkám č. 247519 a č. 247520, není jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže. Průměrný spotřebitel o výrobku žalované a jeho obsahu podle závěru soudů klamán a maten není, údaje na výrobku jej jasně a jednoznačně informují o tom, co je obsahem konzervy. Žalovaná označení SAIRA užívá jako fantazijní název a odvolací soud souhlasí s tím, co uvedl i soud prvního stupně (a plyne i z rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví dále jen ÚPV z 31. 8. 2005 O-117494 ohledně prohlášení slovní ochranné známky žalované č. 209774 ve znění SAIRA za neplatnou pro rybí produkty, které bylo později zrušeno a v novém rozhodnutí předsedy ÚPV z 29. 5. 2008 byl rozklad pravomocně zamítnut a ochranná známka ponechána i v rozsahu jejího zápisu pro rybí produkty, neboť správní orgán vyšel z toho, že majoritní část průměrného spotřebitelského spektra bez výše uvedených odborných zoologických znalostí bude označení SAIRA chápat spíše jako výraz fantazijní, a to i ve vztahu k rybím produktům ), že většina veřejnosti označení SAIRA nespojuje s názvem konkrétní tichomořské ryby a o rybě sajra tichomořská z čeledi rohoretkovitých průměrnému spotřebiteli nic známo není. V tomto směru odvolací soud poukázal také na skutečnost, že název této ryby v češtině také ani saira či saira pravá není, správně jde o sajru, příp. sajru tichomořskou. Odvolací soud uzavřel, že vytýkané jednání žalované není jednáním, jež by bylo možno považovat za jednání rozporné s dobrými mravy soutěže a pokud již tato podmínka generální klauzule schází, nejde o nekalou soutěž. K nároku žalobkyně označenému ad 2), tj. nároku na uložení povinnosti žalované zdržet se užití označení SOKRA na rybích konzervách, nepovažuje odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně užití prvku SOKRA žalovanou, kdy jej užívá v souladu s kombinovanou ochrannou známkou TRADITION 1991 SOKRA č. zápisu 248328 v podobě , přičemž svůj nárok žalobkyně opírala o svou kombinovanou ochrannou známku SOCRA brand č. zápisu 201133 v podobě , za jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže, zasahující do práv žalobkyně z ochranné známky a tedy jednání využívající známost pro žalobkyni chráněného označení či vyvolávající možnost záměny či klamného dojmu ohledně osoby výrobce (dovozce). Odvolací soud má za to, že užití slova SOKRA (i celé chráněné označení žalované) nevyvolává asociaci s označením žalobkyně, nijak neklame o tom, kdo výrobky nabízí, ani nevyvolává nebezpečí záměny výrobků či dodavatelů. Zde je podle závěru soudu podstatné, že potřebné informace o výrobku jsou jasně patrné (na první pohled) z etikety výrobků, průměrný spotřebitel v tomto směru si pak žádá jasné vymezení obsahu rybí konzervy, případně původu ryb, s tím, že další možné údaje na etiketě výrobku má k dispozici. Odvolací soud dovodil, že vytýkané jednání žalované není jednáním, jež by bylo možno považovat za jednání rozporné s dobrými mravy soutěže a nejde proto o nekalou soutěž.
K nárokům žalované označeným ad 3), tj. zdržovacímu nároku a nároku na náhradu škody, soud odvolací ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně, která dodává na trh výrobky (s označením SAJRA na žlutě-modrém pozadí) svou etiketou napodobující výrobky žalované (výrobky SAIRA se žlutě-modrou etiketou, jak je chráněna i ochrannou známkou žalované č. zápisu 247519) jednala v rozporu s dobrými mravy soutěže, a to vzhledem k jen nepatrnému rozlišení (SAJRA SAIRA, zkosené díly modré a žluté oproti pravoúhlým dílům) etiket obou výrobků, jež si průměrný spotřebitel neuvědomí, prakticky převzetím podoby etikety výrobku žalované. Soudy shodně dovodily, že ač zde bylo nepřeberné množství variant barev etikety, žalobkyně (se záměrem i takto se připodobnit k produkci žalované při jejím vytlačení z obchodního řetězce) zvolila variantu napodobení kombinace barev výrobku žalované, její jednání tak bylo založeno na využití soutěžních výkonů žalované ke zvýšení přitažlivosti vlastní nabídky, k vyvolání dojmu spotřebitelské veřejnosti, že je zde pokračováno bez přerušení v dodávkách (veřejnosti již z předchozích let známých) konzerv. Takové jednání je podle obou soudů i způsobilým přivodit újmu žalované, tudíž naplňuje všechny znaky nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák. Navíc je zároveň podle odvolacího soudu popsané jednání žalobkyně bezpochyby i jednáním klamavým podle § 46 odst. 1 obch. zák., způsobilým vyvolat nebezpečí záměny s žalovanou (podle § 47 písm. b) obch. zák.) a jednáním parazitujícím na pověsti žalované a jejích produktů (podle § 48 obch. zák.), takže právem žalovaná tvrdila jednání nekalé soutěže žalobkyně a z tohoto jednání uplatnila i odpovídající nároky podle § 53 obch. zák. Podle odvolacího soudu jsou v daném případě (vedle splnění podmínek § 44 odst. 1, § 53 obch. zák.) dány i procesní předpoklady k vyhovění nároku na zdržení se popsaného závadného jednání žalobkyně do budoucna, a to v rozsahu, jak o něm soud prvního stupně rozhodl ve výroku II. rozsudku.
K nároku žalované na náhradu škody ve výši 500.000,- Kč, pokud bylo v řízení prokázáno, že po převzetí etikety žalované dosáhla žalobkyně (spolu s nabídkou nižší ceny za výrobek) nahrazení dodávek žalované v obchodním řetězci PLUS Discount po dobu od září 2003 do července 2004 (pozn.: k uvedenému období viz níže v závěru dovolacího soudu) a že žalované měsíčně ušel pro jednání žalobkyně zisk průměrně ve výši 58.282,- Kč, odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalovaná nedostatečně bránila svá práva, neboť následně prokázanému jednání nekalé soutěže žalobkyně se mohla bránit podáním předběžného opatření u soudu; v tomto směru však zůstala nečinnou. Dále odvolací soud poukázal na skutečnost, že volba dodavatele konzerv byla na obchodním řetězci, tuto volbu měla žalovaná možnost po zjištění, že byla napodobením svého výrobku a nižší cenou žalobkyně z dodávek vytlačena následně také ovlivnit jednáním s řetězcem s nabídkou své produkce a upozorněním na protiprávnost jednání žalobkyně, pokud napodobuje etikety jejích výrobků. Podle odvolacího soudu i v tomto směru byla žalovaná zprvu nečinnou, pokud až po jedenácti měsících (pozn.: k uvedené délce trvání viz níže v závěru dovolacího soudu) se jí zdařilo dodávky obnovit.
Odvolací soud proto dovodil splnění podmínek odpovědnosti za škodu pro žalobkyni jen pro určitý krátký časový úsek, v němž bylo možno reagovat a škodní následky jednání odvracet a také odvrátit. Odvolací soud dospěl k závěru, že naplnění podmínek odpovědnosti žalobkyně za škodu podle § 373 obch. zák. lze dovodit zhruba pro období necelého prvního měsíce závadného jednání, čemuž odpovídá zaplacení 50.000,- Kč. Jen v tomto rozsahu odvolací soud proto vyhovující výrok soudu prvního stupně IV. rozsudku potvrdil, v ostatním (co do zaplacení 450.000,- Kč) jej změnil a vzájemný návrh žalované zamítl. Vzhledem ke změně rozsudku odvolací soud rozhodoval nově i o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části druhého výroku rozsudku odvolacího soudu (dále jen zamítavého výroku) napadla žalovaná v zákonné lhůtě dovoláním, z jehož obsahu vyplývá, že je považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť se podle ní jedná o rozhodnutí, jímž byl změněn výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně. Důvodnost svého dovolání opírá žalovaná o § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že zamítavý výrok rozsudku odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud nemohl moderovat výši ušlého zisku s poukazem na to, že žalovaná zůstala po určitou dobu nečinnou (viz odůvodnění odvolacího soudu: žalovaný nedostatečně bránil svá práva, neboť následně prokázanému jednání nekalé soutěže žalobce se mohl bránit podáním předběžného opatření u soudu ) a tuto její nečinnost právně kvalifikovat jako spoluzavinění poškozeného , a to za situace, kdy odvolací soud nedoplnil dokazování a vycházel z toho, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a správnost zjištění skutkového stavu odvolací soud uvedl v závěrečném odstavci na str. 10 svého rozsudku ( Žalovaný v řízení prokázal, že po převzetí jeho etikety dosáhl žalobce spolu s nabídkou nižší ceny za výrobek nahrazení dodávek žalovaného v obchodním řetězci PLUS Discount po dobu od září 2003 do července 2004. Na základě poté jím uskutečněných dodávek tomuto řetězci žalovaný prokázal, že mu měsíčně ušel pro jednání žalobce zisk průměrně ve výši 58.282,- Kč ). Dovolatelka má za to, že v řízení nebyly prokázány takové skutečnosti, které by odůvodňovaly aplikaci ustanovení § 376 obch. zák. Bylo prokázáno, že nekalosoutěžní jednání žalobkyně trvalo několik měsíců (od září 2003 do července 2004), což však podle dovolatelky neznamená, že by toto její nekalosoutěžní jednání mohla zjistit ihned, resp. jak tvrdí odvolací soud v průběhu jednoho měsíce. Dovolatelka namítá, že pokud po určité době bylo jednání nekalé soutěže žalobkyně odhaleno a dovolatelka v rámci komunikace s řetězcem PLUS Discount i s jinými řetězci dosáhla toho, že dalšímu nekalosoutěžnímu jednání žalobkyně bylo zabráněno, nelze tudíž ze skutkového hlediska tvrdit, že by dovolatelka byla nečinnou . Dovolatelka uvádí, že aplikace § 376 obch. zák. musí spočívat v prokázání určitého jednání poškozeného nebo nedostatku součinnosti (kdy je podle zákona nebo smlouvy povinen poskytnout součinnost), ale nikoliv v nečinnosti poškozeného. Jednání poškozeného nebo neposkytnutí součinnosti musí být dle jejího tvrzení zároveň tak intenzivní, že by se dalo říct, že škodu si poškozený zavinil sám . Dále dovolatelka poukazuje na to, že pokud podle odvolacího soudu spočívala její nečinnost i v tom, že nepodala návrh na vydání předběžného opatření, v podstatě takto extenzivně aplikované ust. § 376 obch. zák. by málem paušálně zbavovalo škůdce jeho odpovědnosti za škodu, protože poškozený by se prakticky v každém případě mohl domáhat vydání předběžného opatření.
S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhuje Nejvyššímu soudu České republiky, aby napadený rozsudek odvolacího soudu v části druhého výroku zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (dále jen dovolací soud) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné. Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).
Dovolací soud se nejprve zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud dospěl ke shodnému závěru se soudem prvního stupně, že jednání žalobkyně lze považovat za nekalou soutěž (podle § 44 odst. 1 i podle § 46, § 47 a § 48 obch. zák.), jímž žalobkyně zasahuje do práv žalované, a dále dospěl k závěru, na rozdíl od rozhodnutí soudu prvního stupně, že naplnění podmínek odpovědnosti žalobkyně za škodu podle § 373 obch. zák. lze dovodit zhruba pro období necelého prvního měsíce závadného jednání, čemuž odpovídá podle závěru odvolacího soudu částka ve výši 50.000,- Kč (a nikoliv zaplacení celé požadované částky ve výši 500.000,- Kč, jak rozhodl soud prvního stupně).
Odvolací soud založil své rozhodnutí, jímž změnil část výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně, na právním závěru, podle něhož v souvislosti s nekalosoutěžním jednáním žalobkyně žalovaná nedostatečně bránila svá práva, neboť následně prokázanému jednání nekalé soutěže žalobkyně se mohla bránit podáním předběžného opatření u soudu, v tomto směru však zůstala nečinnou. Dále odvolací soud poukázal na to, že volba dodavatele konzerv byla na obchodním řetězci, tuto volbu měla žalovaná po zjištění, že byla napodobením svého výrobku a nižší cenou žalobkyně z dodávek vytlačena možnost následně také ovlivnit jednáním s řetězcem s nabídkou své produkce a upozorněním na protiprávnost jednání žalobkyně, pokud napodobuje etikety jejích výrobků. I v tomto směru byla podle odvolacího soudu žalovaná zprvu nečinná, když až po jedenácti měsících se jí zdařilo dodávky obnovit. Odvolací soud proto poté, co žalované předestřel svůj právní závěr o možném nedostatku vztahu příčinné souvislosti mezi škodou a jednáním žalobkyně, dovodil splnění podmínek odpovědnosti za škodu pro žalobkyni jen pro určitý krátký časový úsek, v němž bylo možno reagovat a škodní následky jednání odvracet a také odvrátit. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že naplnění podmínek odpovědnosti žalobkyně podle § 373 obch. zák. lze dovodit zhruba pro období necelého prvního měsíce závadného jednání, čemuž odpovídá zaplacení 50.000,- Kč.
V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil příslušný právní předpis (§ 376 obch. zák.) a nesprávně právně posoudil věc, když učinil právní závěr, že jednání žalobkyně je sice nekalou soutěží, ale protože žalovaná nedostatečně bránila svá práva, resp. zůstala po určitou dobu nečinnou a tuto její nečinnost právně kvalifikoval jako spoluzavinění poškozené (žalované), nesouhlasil s rozhodnutím soudu prvního stupně, že žalované byla způsobena škoda ve výši ušlého zisku minimálně v rozsahu 500.000,- Kč, jak žalovaná požadovala, přičemž výše škody mohla být ve skutečnosti výrazně vyšší.
Právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nese odpovědnost za škodu podle § 373 obch. zák. zhruba pro období necelého prvního měsíce závadného jednání, čemuž odpovídá zaplacení náhrady škody ve výši 50.000,- Kč, je nesprávný. Odvolací soud sice správně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je na místě vyhovět návrhu žalované, aby jí žalobkyně nahradila škodu ve výši ušlého zisku, neboť jednání žalobkyně je nekalou soutěží podle § 44 odst. 1, § 46, § 47 a § 48 obch. zák. Dovolací soud se neztotožňuje s právním posouzením a závěrem odvolacího soudu, že žalovaná nedostatečně bránila svá práva, pokud se jednání nekalé soutěže žalobkyně nebránila podáním návrhu na předběžné opatření u soudu, ač tak učinit mohla.
Dovolací soud, vycházeje z ustálené judikatury, uzavřel, že pokud určité jednání naplňuje kumulativně základní podmínky generální klauzule (§ 44 odst. 1 obch. zák.), jde o jednání nekalé soutěže, které zákon zakazuje. Navíc může určité nekalosoutěžní jednání, splňující podmínky generální klauzule, naplňovat také podmínky některé či více z pojmenovaných skutkových podstat nekalé soutěže (podle § 45 52 obch. zák.), což však pro konečný závěr o nekalosoutěžním charakteru posuzovaného jednání na základě generální klauzule není již podstatné. V daném případě oba nižší soudy správně dovodily, že žalobkyně jednala nekalosoutěžně (svým jednáním naplnila kumulativně všechny základní podmínky generální klauzule, navíc také naplnila podmínky tří speciálních skutkových podstat nekalé soutěže, a to klamavého označení zboží a služeb podle § 46, vyvolání nebezpečí záměny podle § 47 a parazitování na pověsti podle § 48), pokud uváděla na trh rybí výrobky s označením obsahujícím slovo SAJRA na žlutě-modrém pozadí.
Dovolací soud dovodil, že v daném případě není žádný důvod k závěru, k němuž dospěl odvolací soud, že žalovaná nese spoluzavinění na své škodě ve výši ušlého zisku společně s žalobkyní, neboť nedostatečně bránila nekalé soutěži žalobkyně tím, že zůstávala po určitou dobu v nečinnosti , čemuž odpovídá zaplacení 50.000,- Kč, nikoliv plná požadovaná částka náhrady škody ve výši ušlého zisku 500.000,- Kč. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že naplnění podmínek odpovědnosti žalobkyně podle § 373 obch. zák. lze dovodit zhruba pro období necelého prvního měsíce závadného jednání, podle dovolacího soudu v tomto ohledu nesprávně vyložil ustanovení o náhradě škody (§ 373 a násl obch. zák.) ve vztahu k danému případu. Dovolací soud nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu na str. 10 11, v níž uvažuje o možném nedostatku vztahu příčinné souvislosti mezi škodou a jednáním žalobkyně a dovozuje splnění podmínek odpovědnosti za škodu pro žalobkyni jen pro určitý krátký časový úsek, v němž bylo možno reagovat a škodní následky jednání odvracet a také odvrátit s nabízeným srovnáním § 376 obch. zák.
Citované ustanovení § 376 obch. zák. je typickým ustanovením pro obchodněprávní závazkové vztahy, v nichž strany závazkového vztahu mají povinnosti stanovené ve smlouvě i ze zákona, jejichž nesplnění má určitý následek. Komentář k § 376 uvádí: Je běžnou součástí úpravy náhrady škody, že škůdce je povinen k náhradě škody jen natolik, nakolik se na jejím vzniku nepodílí také sám poškozený. Je zde povinný, který porušil své povinnosti, ale toto nesplnění škůdcových povinností bylo způsobeno jednáním anebo pasivitou poškozeného. Je to vlastně otázka kauzality, tedy do sledu příčin a následků se rovněž vkládá skutečnost, která leží na straně oprávněné. Co se jednání týká, pak nemusí jít nutně o porušení určité právní povinnosti poškozeným, i když zejména porušení prevenční povinnosti uvažované ust. § 415 obč. zák. může chybět jen zcela výjimečně. Naproti tomu nedostatek součinnosti poškozeného musí představovat porušení práva, neboť musí jít o součinnost, ke které byl povinen; nepostačuje, že by šlo pouze o součinnost fakticky nutnou. Spoluzpůsobení škody poškozeným nelze však zaměňovat s jeho povinností hrozící škodu odvracet ve smyslu § 384 obch. zák., třebaže i v uvedeném případě má nesplnění této povinnosti vliv na povinnost škůdce nahradit škodu. Tam ovšem nejde o to, že se poškozený podílí na nesplnění povinnosti škůdcem, jak je tomu zde. Nemá podíl na vzniku škody, jen neučinil vše k jejímu částečnému nebo úplnému odvrácení anebo snížení. (Blíže Kovařík, Z. in Pokorná, J., Kovařík, Z., Čáp, Z. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. II. díl (§ 221 775). Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 1469)
Pokud by odvolací soud ve vztahu k danému případu aplikoval ust. § 382 obch. zák. (týkající se výše náhrady části škody) a ust. § 384 obch. zák. (týkající se odvracení škody), pak při aplikaci těchto ustanovení o prevenční povinnosti, jejímž adresátem je potencionální poškozený (zde žalovaná), musel by náležitě prokázat, že se žalovaná v tomto případě chovala v rozporu s uvedenými kogentními ustanoveními obch. zák. Striktní výklad zákonem stanovené povinnosti předcházet škodám v případech nekalé soutěže by mohl vést až k absurdnímu závěru, že potencionální poškozený soutěžitel v každé smlouvě o distribuci svého výrobku by měl zavázat distributora (např. supermarket či obchodní řetězec) k tomu, že nesmí uzavřít smlouvu s jiným soutěžitelem, pokud by mu nabízel výrobek stejný, podobný, zaměnitelný apod., a to pod určitou tvrdou sankcí. U případů nekalé soutěže je prvořadě nutno přihlédnout ke všem okolnostem daného případu, zvážit možné časové proporce (např. dobu, v níž mohl potenciální poškozený soutěžitel začít reagovat na nekalou soutěž jiného soutěžitele - škůdce), posoudit všechny možnosti a limity soutěžitelů. V daném případě by nápravy bylo možno dosáhnout zřejmě jen dohodou s obchodním řetězcem, tedy v závislosti na souhlasném projevu vůle řetězce. Řetězec nebyl sám povinen změnit dodavatele, navíc jednání s ním mohla trvat dlouho majetkové důsledky by však neměl nést poškozený (zde žalovaná), ale porušitel (zde žalobkyně), který svým protiprávním jednáním celou situaci způsobil.
Dovolací soud v této otázce proto uzavírá, že žalobkyně po dobu 9 měsíců, tj. v období od září 2003 do května 2004 (období 9 měsíců bylo prokázáno a je správně uvedeno na str. 8 rozsudku soudu prvního stupně; nesprávně na str. 10 rozsudku odvolacího soudu je uvedeno: od září 2003 do července 2004 a až po jedenácti měsících se mu zdařilo dodávky obnovit ) jednala nekalosoutěžně, tímto svým jednáním způsobila žalované škodu ve výši ušlého zisku 500.000,- Kč, kterou je jí povinna nahradit.
Na základě výše uvedeného dovolací soud uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud ČR proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.), přičemž právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 26. června 2012


JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu