23 Cdo 391/2010
Datum rozhodnutí: 18.03.2011
Dotčené předpisy: § 323 odst. 1 obch. zák.




23 Cdo 391/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně LESOŠKOLKY s.r.o. , se sídlem v Řečanech nad Labem, 1. máje 104, PSČ 533 13, identifikační číslo 455 34 888, zastoupené JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 719, proti žalované Lesy Strážek, a.s. , se sídlem v Moravcích 59, PSČ 592 54, identifikační číslo 253 19 809, zastoupené JUDr. Kateřinou Sekaninovou, advokátkou se sídlem v Brně, Purkyňova 5, o zaplacení 428 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 Cm 284/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2009 č. j. 14 Cmo 92/2009-86, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 23 235 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Kateřiny Sekaninové, advokátky se sídlem v Brně, Purkyňova 5.

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. října 2009, č.j. 14 Cmo 92/2009-86, napadeným výrokem II. změnil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. března 2009, č.j. 43 Cm 284/2006-47, v části výroku I. tak, že žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 428 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% z uvedené částky od 23.12.2006 do zaplacení, zamítl.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná uznala závazek ve výši 428 400 Kč vůči žalobkyni v plné výši v listině datované dne 18.3.2005 a ztotožnil se se soudem prvního stupně, že písemné uznání závazku je platným právním úkonem, neboť splňuje všechny náležitosti vyžadované ustanovením § 323 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), bylo-li učiněno v písemné formě a byl uznán určitý závazek s uvedením jeho výše a s odkazem na fakturu, z níž je zřejmé, že se jedná o závazek k zaplacení kupní ceny za konkrétní zboží odebrané podle údajů ve faktuře dne 10.12.2004, přičemž uznání závazku bylo podepsáno tehdejším členem představenstva žalované Ing. P. H., vyslechnutým k věci odvolacím soudem.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně vyložil, že uznáním závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. se zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání a že důsledkem uznání je přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka, na němž je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného.
Odvolací soud se však dále neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který dovodil, že žalovaná neunesla důkazní břemeno, že uznaný dluh neexistuje poté, co nepřipustil navržený důkaz výslechem pracovníka žalované, který měl potvrdit, že zboží žalovaná od žalobkyně nepřevzala, že žalovaná nepřevzala ani fakturu, která je obsahem uznání závazku, když soud prvního stupně usoudil, že tento důkaz nemůže být relevantní pro vyvrácení domněnky uznání dluhu.
Odvolací soud zdůraznil, že závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže soud řádně a úplně provedl všechny důkazy, které účastník označil k prokázání svého tvrzení. Důkaz neprovede jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost a rovněž tehdy, pokud soudu neumožňuje přijmout závěr o pravdivosti tvrzení účastníka. V přezkoumávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že navržené důkazy výslechem svědka Ing. P. H., bývalého člena představenstva žalované, a P. K., bývalého zaměstnance žalované, k prokázání tvrzení, že závazek ke dni uznání neexistoval, nelze rozhodně posuzovat jako důkazy zjevně nezpůsobilé prokázat tvrzení žalované o tom, že zboží od žalobkyně nepřevzala a tudíž, že závazek k zaplacení kupní ceny za toto zboží žalobkyni nevznikl. Odmítl-li soud prvního stupně tyto důkazy, nemohl podle odvolacího soudu uzavřít, že žalovaná v projednávané věci důkazní břemeno neunesla.
Navržené důkazy tedy provedl odvolací soud. Svědek Ing. P. H. uvedl, že dodané zboží firmou žalované neprošlo , a to i s ohledem na dobu, kdy mělo být dodáno, tj. v prosinci 2004, neboť se zalesňuje do 31.10.2004. Odvolací soud hodnotil jeho výpověď jako věrohodnou a korespondující s výpovědí P. K., který potvrdil, že v prosinci 2004 žalovaná předmětné zboží od žalobkyně nepřevzala.
Odvolací soud nepřihlédl k doplněnému tvrzení žalobkyně, že zboží bylo dodáváno postupně v průběhu měsíce října 2004, avšak dodávky nebyly průběžně fakturovány, když tuto skutečnost považoval za nové tvrzení, které nemůže být účinně uplatněno až v odvolacím řízení.
Z výše uvedených důvodů změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 428 400 Kč s příslušenstvím.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř., neboť je přesvědčena, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá na nesprávném právním posouzení.
Nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že odvolací soud pouze z výpovědí svědků Ing. P. H. a P. K. dospěl k závěru, že uznaný závazek neexistoval. Zpochybňuje výpověď svědka Ing. P. H. tím, že to byl právě on, který podepsal písemné uznání závazku. Pokud tvrdil, že uznání podepsal, aniž si ověřil existenci závazku a to s ohledem na skutečnost, že nepochyboval o oprávněnosti nároku žalobkyně, když mezi účastníky panovaly přátelské vztahy, je podle dovolatelky toto vysvětlení nedůvěryhodné, resp. nanejvýš zarážející. Výpověď P. K. a Ing. P. H., že zboží nebylo s ohledem na sázení dřevin dodáno včas a že vyfakturované sazenice nebyly dodány v prosinci 2006, je podle dovolatelky zpochybnitelná výpovědí svědka Ing. N., jednatele žalobkyně a vedoucího střediska, které dodávku sazenic za žalobkyni zajišťovalo, a jenž mohl potvrdit, že sazenice byly dodávány žalované průběžně v měsíci říjnu 2006, avšak konečný doklad o jejich dodání byl vystaven až v prosinci 2006 (správně má být místo 2006 zřejmě 2004). Dovolatelka spatřuje vadu řízení v tom, že odvolací soud nepřipustil s odkazem na § 205a o. s. ř. výpověď tohoto svědka. Žalobkyně se však domnívá, že se jedná o důkaz, který žalobkyně nemohla uplatnit již v řízení před soudem prvního stupně, jestliže teprve v odvolacím řízení byly vyslechnuti svědci Ing. P. H. a P. K. a až při jejich výslechu vyšly najevo nové skutečnosti.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v zamítavém výroku zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho zamítnutí, neboť má za to, že odvolací soud ve věci rozhodl správně. Namítá, že žalobkyně mohla reagovat již před soudem prvního stupně na navržení důkazů žalovanou navržením svých důkazů, které by měly vyvrátit věrohodnost výpovědí svědků navržených žalovanou, což neučinila, a pokud žalobkyně počala tvrdit nové skutečnosti a k tomuto tvrzení předkládat nové důkazy, rozhodl odvolací soud podle žalované správně, když v odvolacím řízení nově navržený důkaz nepřipustil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř). po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přičemž z obsahu dovolání vyplývá, že se opírá o způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady v dovolání nenamítá.
Dovolatelka však namítá, že řízení je postiženo jinou vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterou spatřuje v tom, že odvolací soud postupoval v rozporu s § 205a o. s. ř., jestliže nepřipustil důkaz výslechem svědka Ing. N., když se podle dovolatelky jedná o důkaz, který nemohla uplatnit již v řízení před soudem prvního stupně, jestliže skutečnosti, k nimž by měl svědek podat výpověď vyšly najevo až z výpovědí svědků provedených v odvolacím řízení.
Dovolací soud dospěl k závěru, že řízení jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., postiženo není.
Podle § 205a odst. 1 o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže
a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu;
b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně;
d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3;
e) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1;
f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Je třeba konstatovat, že důkazy, které odvolatel navrhl v odvolání jsou nové tehdy, jestliže nebyly navrženy žádným z účastníků v průběhu řízení před soudem prvního stupně a ani nebyly soudem prvního stupně provedeny. Byl-li důkaz před soudem prvního stupně označen, nejedná se o důkaz nový. Skutečnosti a důkazy, které existovaly v době řízení před soudem prvního stupně a které nebyly účastníkem označeny, nemohou v odvolacím řízení být nastoleny (srov. Občanský soudní řád, komentář, L. Drápal, J. Bureš a kol., C.H.BECK, r. 2009, 1. vydání, str. 1639, 1643). Je namístě poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek r. 2009, seš. 7, pod označením 71, v němž bylo judikováno, že pokud ve sporném řízení vyplyne potřeba provedení nenavrženého důkazu z tvrzení, které účastník uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 o. s. ř., nesmí odvolací soud takový důkaz (ani z vlastní iniciativy) provést, a to bez ohledu na to, zda má být tímto novým důkazem prokázána skutečnost, jež by mohla způsobit absolutní neplatnost právního úkonu. uvedené rozhodnutí je aplikovatelné i na přezkoumávanou věc.
V daném případě byly důkazy navržené žalovanou výslechem svědků P. K. a Ing. P. H. k tvrzení, že uznaný závazek nevznikl, navrženy již před soudem prvního stupně, proto pokud je soud prvního stupně neprovedl, mohly být provedeny před odvolacím soudem. Naopak důkaz svědeckou výpovědí Ing. N. nebyl žalobkyní před soudem prvního stupně navržen, proto odvolací soud nepochybil, jestliže ve světle výše uvedeného, důkaz výslechem svědka Ing. N. nepřipustil, neboť se jednalo o důkaz nový a který nesplňoval ani jeho připuštění podle výjimek stanovených v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. Je třeba přisvědčit žalované, že uvedený důkaz výslechem svědka Ing. N. mohl být navržen již v době řízení před soudem prvního stupně, neboť skutečnost, k níž měl uvedený svědek vypovídat, že zboží bylo dodáváno v průběhu měsíce října 2004 a fakturováno bylo až souhrnně v prosinci 2004, existovala již v době řízení před soudem prvního stupně.
Nejvyšší soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Pokud ze svědecké výpovědi Ing. P. H. vyplynulo, že dodané zboží firmou žalované neprošlo , a to i s ohledem na dobu, kdy mělo být dodáno, tj. v prosinci 2004, neboť se zalesňuje do 31.10.2004 a svědek P. K. potvrdil, že v prosinci 2004 žalovaná předmětné zboží od žalobkyně nepřevzala, nelze přisvědčit dovolatelce, že by odvolací soud posoudil věc nesprávně, jestliže zejména z uvedených výpovědí, jejichž věrohodnost se nepodařilo zpochybnit, dovodil, že není správný závěr soudu prvního stupně, že dlužník, tj. žalovaná, neunesla důkazní břemeno v tom směru, že závazek, na základě něhož je uplatňován nárok žalobkyně, neexistuje.
Námitky dovolatelky k nesprávnému právnímu posouzení nebyly tedy shledány oprávněnými a dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 22 935 Kč (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, v platném znění) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 23 235 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně dn 18. března 2011


JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu