23 Cdo 3898/2008
Datum rozhodnutí: 26.05.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.







23 Cdo 3898/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobce:
J. H.
, zastoupený Mgr. Janem Hraškem, advokátem, se sídlem Revoluční 123/17, Liberec 4, proti žalovanému:
P. S.,
zastoupenému JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se sídlem Jestřábí 947, Liberec 1, o zaplacení 109.900,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 293/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 15. dubna 2008, č. j. 29 Co 487/2007-44, takto:



I. Dovolání
se odmítá.

II. Žalovaný
je povinen
zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta žalobce Mgr. Jana Hraška.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 4. května 2007, č. j. 18 C 293/2006-24, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 109.900,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,25 % ode dne 1. 8. 2006 z částky 109.900,- Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvému dni kalendářního pololetí, v němž prodlení žalovaného trvá, zvýšené o 7 %, do zaplacení a nahradit k rukám právního zástupce náklady řízení ve výši 31.290,- Kč (výrok I.), a dále že žalobce je povinen vydat do rukou žalovaného osobní automobil tov. zn. OPEL VECTRA Karavan 2.0 16V, VIN WOLOJBF35W1287247, nejpozději do tří dnů ode dne zaplacení dlužné částky ze strany žalovaného (výrok II.).

Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že žalobce by si daný automobil, u něhož skutečný stav ujetých kilometrů neodpovídá stavu na tachometru tak výrazným způsobem (namísto původně uvedených 109 000km prokázaných 180 000km), nekoupil a vzniklo mu tak právo odstoupit od smlouvy, které ve smyslu § 344 a 345 obchodního zákoníku (dále též obch. zák. ) využil. Žalobci tak vznikl nárok na vrácení plnění (kupní ceny) ve smyslu § 351 obch. zák.

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, rozhodl k odvolání žalovaného rozsudkem, v záhlaví označeným, tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci na nákladech odvolacího řízení 31.471,- Kč (výrok II.).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o okolnostech koupě předmětného automobilu žalobcem od žalovaného, a ohledně námitky žalovaného, že vada předmětu koupě nebyla uplatněna bez zbytečného odkladu po jejím zjištění a že tedy ve smyslu § 428 odst. 1 obch. zák. právo žalobce z vad zboží nemůže být přiznáno, zdůraznil, že jde o skutečnost, uváděnou žalovaným až v odvolacím řízení a odvolací soud proto k ní nemůže přihlédnout. Před vyhlášením rozsudku soudem prvního stupně byli účastníci poučeni podle § 119a o. s. ř., že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a důkazy označit dříve, než ve věci bude vyhlášen rozsudek, a takové poučení se vztahuje i na účastníky nepřítomné, a tudíž nová skutečnost může být odvolacím důvodem jen za podmínek ustanovení § 205a o. s. ř., což není daný případ. Navíc ve spise není dostatek skutkových podkladů pro závěr, kdy vůbec měl žalobce vadu zjistit.

Odvolací soud dále dovodil, že pokud jde o stav tachometru, není jeho nesprávný údaj sám o sobě vadou, ovšem má vypovídací hodnotu o míře opotřebení a životnosti vozidla a odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že pokud skutečný stav najetých kilometrů výrazně překračoval stav tachometru v jeho technickém popisu, jak bylo v řízení prokázáno, je rozumné předvídat s přihlédnutím k účelu smlouvy, že žalobce by si automobil v takovém stavu opotřebení nekoupil. Správný je tedy závěr, že došlo k porušení smlouvy podstatným způsobem podle § 345 odst. 2 obch. zák. a že tudíž žalobce byl oprávněn ve smyslu § 436 odst. 1 písm. d) obch. zák. od smlouvy odstoupit.

Dále uvedl odvolací soud, že žalovaný se sice v řízení před soudem prvního stupně bránil žalobě tvrzením, že žalobce s vozidlem havaroval a tudíž je nemůže vrátit ve stavu, v jakém je obdržel, ve smyslu § 441 odst. 2 obch. zák. Žalobce však toto tvrzení žalovaného popíral a žalovaný nenavrhl žádný důkaz, a to ani v odvolání, a svou neomluvenou neúčastí u jednání okresního soudu se zbavil možnosti, aby se mu dostalo poučení o důkazní povinnosti ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. a navíc poučení podle § 119 o. s. ř., jež ukládá povinnost navrhnout důkazy, bylo účastníkům před vyhlášením rozsudku soudem prvního stupně dáno a vztahuje se i na účastníky nepřítomné, přičemž nepřítomní účastníci nemusí být bez ohledu na důvod nepřítomnosti poučeni.

Odvolací soud uzavřel, že závěr soudu prvního stupně o povinnosti účastníků smlouvy, od níž bylo platně odstoupeno, vrátit si navzájem poskytnuté plnění (§ 351 odst. 2 obch. zák.), je správný. Proto odvolací soud věcně správný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

Dovoláním ze dne 16. 7. 2008 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a jde o rozhodnutí zásadního právního významu. Přípustnost dovolání opírá tedy žalovaný o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř..

Dovolatel trvá na své odvolací námitce, že žalobce pozdě vytkl uplatňované vady a neuplatnil je u žalovaného bez zbytečného odkladu po jejich zjištění. Oba soudy, prvního stupně i odvolací, se nezabývaly tvrzením žalovaného, že žalobce nemůže vrátit vozidlo ve stavu, v jakém ho obdržel, neboť vozidlo havaroval, což vylučuje účinky odstoupení od smlouvy. Pokud soudy vyšly ze zprávy společnosti SALVERMOSER z 23. 8. 2006, že vozidlo vykazovalo k 31. 12. 1998 stav najetých kilometrů 180.000, pak vozidlo bylo v roce 1998 vyrobeno a je nemožné, aby za tak krátký časový úsek tolik najelo. Jde o zjevný logický rozpor.

Dále dovolatel vytýká, že pokud se oba soudy shodují, že žalovaný neunesl důkazní břemeno a to vzhledem ke své nepřítomnosti na jednání, pak žalovaný zjistil závažnou skutečnost, že mu nebylo doručeno předvolání k jednání soudu prvního stupně, když poštovní doručovatelka předala zásilku třetí osobě, ačkoli mělo být doručeno výlučně žalovanému. Jednání přesto proběhlo s vyhlášením rozsudku, který byl odvolacím soudem potvrzen. Tím došlo k zásadnímu procesnímu pochybení, jímž byl žalovaný zkrácen na svých procesních právech.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudu odvolacího a soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že žalovaný se před soudem prvního stupně bránil pouze tvrzením, že vozidlo nemůže být vráceno ve stavu, ve kterém je předal, nicméně k tomu nenavrhl žádný důkaz a žalobce toto tvrzení popřel. Tvrzení, že vady vozidla nebyly vytčeny v přiměřené době, uplatnil žalovaný až v odvolacím řízení a toto novum nesplňuje podmínky podle § 205a o. s. ř. a není tedy odvolacím důvodem a odvolací soud právem k němu nepřihlédl.

Pokud jde o druhý dovolací důvod, žalobce uvádí, že žalovanému bylo doručeno předvolání k jednání soudu prvního stupně tak, že bylo doručeno jeho matce, což bylo v souladu s § 46 odst. 3 o. s. ř., neboť nebylo doručováno do vlastních rukou a proto bylo přípustné náhradní doručení, a to i proto, že matka nebyla v daném případě účastníkem řízení s protichůdným zájmem na výsledku řízení. Navíc tuto skutečnost měl a mohl žalovaný namítnout již v odvolání a takováto vada byla tudíž odvolacím, nikoli dovolacím důvodem.

Žalobce navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto jako zjevně bezdůvodné, popř. zamítnuto, a přiznána mu náhrada nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle čl. II. bod 12 Přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání, proti rozhodnutí odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Nejvyšší soud, po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.) se musel na prvním místě zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu pouze přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatel také dovolává, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř. v rozhodném znění).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu cit. ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uvedeným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoliv, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejich řešení dovoláním zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou.

Dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu, ať v rovině procesní nebo hmotně právní, která by měla obecný judikatorní přesah nevymezil.

Námitka dovolatele zpochybňující počet ujetých kilometrů, je z hlediska posuzování přípustnosti dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bez právního významu, poněvadž nejde o otázku právní, nýbrž otázku skutkového zjištění.

Pokud dovolatel dále namítá, že žalobce nemůže vrátit vozidlo v původním stavu, odvolací soud ani soud prvního stupně tuto otázku neřešil, protože žalovaný k tomuto tvrzení nenabídl žádný důkaz a proto se soudy nemohly zabývat ani podstatou této právní otázky z hlediska ustanovení § 441 odst. 2 obch. zák.

Odvolací soud v této souvislosti správně aplikoval též ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. a § 119a o. s. ř. Přitom případné procesní vady by bylo možno subsumovat pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. pouze za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci byla bezprostředním důsledkem koncepčního řešení otázky procesně právní povahy. O takový případ však nejde, napadá-li dovolatel toliko konkrétní procesní postup soudu. Tento závěr se týká i námitky dovolatele, že mu nebylo doručeno předvolání k jednání soudu prvního stupně, ale předvolání bylo doručeno třetí osobě.

Námitka dovolatele, že žalobce neuplatnil vadu předmětu koupě bez zbytečného odkladu, vznesená v průběhu odvolacího řízení, je námitkou, která směřuje k nesprávnému procesnímu postupu soudu (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.). S ohledem na neúplnou apelaci (§ 205a o. s. ř.) nebylo již možné v odvolacím řízení učinit nové důkazy nebo uplatnit nové skutečnosti, přičemž stávající skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně nedávala podklad pro závěr o opožděnosti zprávy o vadách (§ 428 odst. 1 a 2 obch. zák.).

Vzhledem k uvedenému nemůže být tato otázka otázkou zásadního právního významu, i když se jí odvolací soud měl v uvedeném smyslu zabývat, a taktéž nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci.

Ke všem uvedeným procesním otázkám je namístě souhrnně uvést, že mohou být pro přezkoumání rozhodnutí dovolacím soudem relevantní jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a tak tomu v posuzovaném případě není.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady právního zastoupení, spočívající v odměně podle § 3 odst. 1 bod 4, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., v částce 10.000,- Kč, dále v jednom paušálu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., s připočtením 20% DPH ve výši 2.060,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř.; tak činí náhrada nákladů dovolacího řízení celkem částku 12.360,- Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.


V Brně dne 26. května 2010



JUDr. Ing. Jan H u š e k

předseda senátu