23 Cdo 3893/2010
Datum rozhodnutí: 28.01.2013
Dotčené předpisy: § 44 odst. 1 obch. zák.




23 Cdo 3893/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Telefónica Czech Republic, a.s. , se sídlem v Praze 4 - Michle, Za Brumlovkou 266/2, PSČ 140 22, IČO 60193336, zastoupené JUDr. Richardem Wagnerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 301/8, proti žalované Vodafone Czech Republic a.s., se sídlem v Praze 10, Vinohradská 167, PSČ 100 00, IČO 25788001, o zdržení se nekalosoutěžního jednání, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 14/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2010, č. j. 3 Cmo 347/2009-328, takto:

I. Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2010, č. j. 3 Cmo 347/2009-328, v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2009, č. j. 15 Cm 14/2007-229, ve znění opravného usnesení, ve výroku pod bodem III, jímž byla žalované uložena povinnost zdržet se v České republice umísťování sobích parohů k bigboardům, billboardům, citylightům, reklamním plachtám a reklamním instalacím, nesoucím reklamu žalobkyně, a umísťování parohů k obchodní firmě, obchodnímu označení a službám žalobkyně, a uložena povinnost uveřejnit do dvou měsíců od právní moci rozsudku na náklady žalované na třech bigboardech na území hlavního města Prahy po dobu minimálně 14 dnů v rozsahu vyplňujícím celou reklamní plochu bigboardu a na třech citylightech umístěných v Praze na Václavském náměstí nebo na Národní třídě po dobu minimálně 14 dnů v rozsahu vyplňujícím celou reklamní plochu citylightu omluvu v tomto znění: Omluva společnosti Vodafone Czech Republic a. s. společnosti Télefonica O2 Czech Republic, a. s. Společnost Vodafone umísťovala nejméně v období ode dne 4. prosince 2006 do dne 6. prosince 2006 k reklamním plochám a veřejným telefonním automatům společnosti Télefonica O2 stylizované sobí parohy. Společnost Vodafone si je vědoma, že jednala v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže a neoprávněně zlehčovala reklamní kampaň společnosti Télefonica O2 i její služby, se zamítá .
II. Ve zbytku se dovolání žalované odmítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 900,- Kč do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Richarda Wagnera, advokáta, se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 301/8.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. dubna 2009, č. j. 15 Cm 14/2007-229, ve znění opravného usnesení ze dne 7. července 2009, č. j. 15 Cm 14/2007-242, uložil žalované povinnost zdržet se v České republice umísťování parohů na veřejné telefonní budky žalobkyně opatřené nápisy Telefónica a O2 (výrok pod bodem I), uložil žalované zveřejnit dvakrát na své náklady v denících Blesk a MF Dnes omluvu ve znění: Omluva společnosti Vodafone Czech Republic a. s. společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a. s. Společnost Vodafone umisťovala nejméně v období ode dne 4. prosince 2006 do dne 6. prosince 2006 k reklamním plochám a veřejným telefonním automatům společnosti Telefónica O2 stylizované sobí parohy. Společnost Vodafone jednala v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže a zlehčovala reklamní kampaň společnosti Telefónica O2 i její služby. Společnost Vodafone se tímto společnosti Telefónica O2 za své nekalosoutěžní jednání omlouvá. , a to v rozsahu jedné poloviny strany (výrok pod bodem II). Žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se v České republice umísťování parohů k bigboardům, billboardům, citylightům, reklamním plachtám a reklamním instalacím, nesoucím reklamu žalobkyně, a umísťování parohů k obchodní firmě, obchodnímu označení a službám žalobkyně, a povinnosti uveřejnit do dvou měsíců od právní moci rozsudku na náklady žalované na třech bigboardech na území hlavního města Prahy po dobu minimálně 14 dnů v rozsahu vyplňujícím celou reklamní plochu bigboardu a na třech citylightech umístěných v Praze na Václavském náměstí nebo na Národní třídě po dobu minimálně 14 dnů v rozsahu vyplňujícím celou reklamní plochu citylightu omluvu znění: Omluva společnosti Vodafone Czech Republic a. s. společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a. s. Společnost Vodafone umisťovala nejméně v období ode dne 4. prosince 2006 do dne 6. prosince 2006 k reklamním plochám a veřejným telefonním automatům společnosti Telefónica O2 stylizované parohy. Společnost Vodafone si je vědoma, že jednala v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže a neoprávněně zlehčovala reklamní kampaň společnosti Telefónica O2 i její služby, zamítl (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV).
Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že v rámci vánoční reklamní kampaně v roce 2006 propagovala žalobkyně svoje produkty v reklamní kampani Nekončící volání a SMSkování . Ve stejné době propagovala žalovaná ve své vánoční kampani své produkty pod hesly žádný umělý sníh , žádní falešní sobi , žádné návnady , když dárky, tak pro všechny apod. V rámci reklamní kampaně žalované bylo jedním z charakteristických prvků použití maket sobích paroží symbolizujících falešné a klamavé nabídky na trhu. Žalovaná svou reklamou chtěla vyjádřit, že ona žádné takové falešné vánoční návnady při svém podnikání nepoužívá a jedná fér. Ve dnech 4. a 5. prosince 2006 umístila žalovaná makety sobích paroží na citylighty a bigboardy obsahující reklamu žalobkyně a na telefonní budky žalobkyně. Tyto makety byly nejpozději dne 7. 12. 2006 odstraněny. Akce žalované, která trvala dva až tři dny, upoutala nebývalou pozornost všech médií. Poté, co byla akce žalované ukončena, omluvila se žalovaná prostřednictvím svého generálního ředitele dne 7. prosince 2006 svým konkurentům, tj. i žalobkyni. I po této omluvě pokračovalo v několika médiích zveřejňování článků a rozhovorů týkajících se reklamní akce žalované.
Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Žalobkyně a žalovaná jsou přímými soutěžiteli na trhu s mobilními komunikacemi. Jednorázovou akci žalované, spočívající v umístění maket paroží na reklamu žalobkyně, nelze podle závěru soudu prvního stupně posuzovat izolovaně, jelikož byla součástí rozsáhlé vánoční reklamní kampaně žalované, vystavěné na heslech žádní falešní sobi , žádné návnady , když dárky, tak pro všechny . Spojovacím článkem jednotlivých reklamních akcí žalované bylo použití maket sobích parohů. Reklamní kampaň žalované byla plánována jako celek, tj. včetně umísťování sobích parohů na reklamy a budovy konkurence. Reklamní kampaň žalované tak zcela naplňuje znaky tzv. guerillového marketingu, resp. guerillové reklamy. Žalovaná si s ohledem na to musela být vědoma, že její reklamní akce rozpoutá zájem médií (žalovaná se na této vlně zájmu ráda svezla , po ukončení akce ochotně poskytovala rozhovory a rozebírala situaci v médiích), jelikož samotný typ zvolené akce počítá s připoutáním pozornosti médií.
Skutečnost, že žalovaná ke své marketingové akci (umístění maket sobích parohů) využila reklamní plochy pronajaté žalobkyní, soud prvního stupně posoudil jako jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže, jelikož žalovaná se svým jednáním na úkor finančních prostředků žalobkyně zviditelnila a přitáhla tak (byť dočasně) pozornost široké veřejnosti na sebe. Stalo se tak samozřejmě i díky médiím, která žalovaná o umístění maket sobího paroží na reklamní nosiče obsahující reklamu žalobkyně a telefonní budky žalobkyně informovala.
Soud prvního stupně jednání žalované (umístění maket sobích parohů na nosiče reklamy konkurence) posuzoval v kontextu celé vánoční reklamní kampaně žalované, včetně jejich hesel ( žádní falešní sobi , žádné návnady , když dárky, tak pro všechny ), a dospěl k závěru, že bylo s to způsobit žalobkyni újmu. Žalovaná svou reklamní kampaní pod hesly žádní falešní sobi , žádné triky apod. nevybíravým způsobem, aniž by poukázala na konkrétní nekalé praktiky konkurence, spojila symbol těchto triků , falešných sobů a umělého sněhu s produkty a službami své konkurence. Pokud žalovaná žádným způsobem nekonkretizovala, o jaké triky by se mělo jednat, pak podle závěru soudu prvního stupně takové jednání (osočení z nekalých triků) je způsobilé bez dalšího přivodit žalobkyni újmu.
K povinnosti zdržet se v České republice umísťování parohů na veřejné telefonní budky žalobkyně opatřené nápisy Telefónica a O2 zavázal soud prvního stupně žalovanou proto, že existuje důvodná obava, že by po zániku předběžného opatření žalovaná mohla opětovně, v rámci svého žertování , nainstalovat na telefonní budky žalobkyně makety sobího paroží.
Soud prvního stupně dále uložil žalované zveřejnit omluvu vztahující se k umísťování paroží ve dvou celostátních denících Blesk a MF Dnes, neboť považuje zveřejnění omluvy v médiích za zásadní a, vzhledem k finanční náročnosti takové povinnosti, také za preventivní. Ve zbytku soud prvního stupně žalobu zamítl, jelikož se žalovaná nedopouští umísťování stylizovaných sobích parohů k bigboardům, billboardům, citylightům, reklamním plachtám, reklamním plakátům a reklamním instalacím, nesoucím reklamu žalobkyně, ani jejich umísťování k obchodní firmě, obchodnímu označení a službám žalobkyně. Rovněž soud prvního stupně zamítl požadavek žalobkyně na uveřejnění omluvy žalované na třech bigboardech a citylightech v Praze, neboť považoval za dostatečnou omluvu zveřejněnou ve dvou výše uvedených celostátních denících.
K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. června 2010, č. j. 3 Cmo 347/2009-328, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve výrocích pod body I a II, ve výroku pod bodem III jej změnil tak, že žalobě i v tomto bodě vyhověl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud při svém rozhodování plně vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že se žalovaná dopustila nekalosoutěžního jednání. Jednání žalované bylo založeno na využití a zneužití reklamy žalobkyně ve prospěch žalované. Nabídku žalobkyně označila žalovaná za vábničku a rovnající se falešným sobům , jednak ji právě pro použití makety sobího paroží zesměšnila, snížila a ve výsledku obrátila proti žalobkyni a využila ji pro sebe.
Odvolací soud nepřihlédl ani k tvrzení žalované, že reagovala takto na údajně klamavou a tedy nekalosoutěžní reklamu žalobkyně. Žalovaná měla právo domáhat se u soudu, aby učinil závěr o nekalosoutěžním jednání žalobkyně. Žalovaná při svém jednání nereagovala na reklamu, která by cílila přímo proti ní, zlehčovala ji a její soutěžní výkony, proto odvolací soud neshledal důvody k oprávněné obraně podle § 50 odst. 2 obch. zák., tj. že žalovaná byla k takovému jednání okolnostmi donucena. I kdyby případné jednání žalobkyně naplňovalo znaky skutkové podstaty nekalé soutěže, nebyla by žalovaná oprávněna bránit se nekalé soutěži nekalou soutěží.
Pokud soud prvního stupně uložil žalované zdržet se nekalosoutěžního jednání ve vztahu k veřejným telefonním budkám žalobkyně, podle odvolacího soudu není důvod, proč by jí tato povinnost neměla být uložena i pokud jde o bigboardy, billboardy, citylighty žalobkyně a další popsaná místa, neboť i jich se týká určitá možnost opakování uvedeného jednání. Odvolací soud proto uložil žalované také povinnost uveřejnit omluvu na bigboardech, billboardech, citylightech žalobkyně a dalších žalobkyní popsaných místech, neboť za situace, kdy tyto reklamní nosiče žalobkyně byly znehodnoceny nekalosoutěžním jednáním žalované, byť po časově omezenou dobu, jeví se jako vhodné, aby právě na těchto reklamních nosičích byla veřejnost seznámena s omluvou žalované za toto jednání.
K námitce žalované, že soud prvního stupně znění omluvy upravil, odvolací soud uvedl, že jde o úpravy nevýznamné, směřující ke zkrácení znění, bez toho, že by jakkoli soud pozměnil výsledný smysl textu. Jde o úpravy, jež nejsou v rozporu s úpravou § 153 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud v této souvislosti odkázal např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. května 2006, sp. zn. 32 Odo 511/2006.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále jen dovolatelka) v zákonné lhůtě dovoláním, z jehož obsahu vyplývá, že je považuje za přípustné v rozsahu, v němž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzeno ve výrocích pod body I a II, podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť se podle ní jedná o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívá v tom, že právní otázka řešená odvolacím soudem dosud nebyla v judikatuře vyřešena, resp. je soudy rozhodována rozdílně. V části, v níž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, dovozuje dovolatelka přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Důvodnost svého dovolání opírá dovolatelka o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z dovolání vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí s níže uvedenými závěry odvolacího soudu, resp. obou soudů:
a) Dovolatelka namítá, že v daném případě nebyly naplněny dvě podmínky generální klauzule nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák. (jednání žalované nebylo způsobilé přivodit újmu žalobkyni a nebyl dán rozpor jednání žalované s dobrými mravy soutěže), proto je závěr odvolacího soudu nesprávný. Žalovaná umístila na telefonní budky žalobkyně makety sobích parohů pouze na dobu maximálně dvou dnů a učinila tak zcela neplánovaně a bez jakéhokoli předchozího avizování svého jednání široké veřejnosti, a to pouze s cílem upozornit na klamavé sdělení žalobkyně, jež bylo umístěno na výše zmíněných telefonních budkách žalobkyně. Žalovaná tvrdí, že vůbec nemohla předpokládat mediální zájem, který její jednání vyvolá. V probíhajícím řízení jí tedy není možné k samotnému jednání přičítat i dopady medializace tohoto jednání, o kterou se žalovaná sama nijak nezapříčinila. Jednání žalované kvůli svému naprosto zanedbatelnému územnímu a časovému rozsahu nemohlo mít na žalobkyni žádný negativní dopad, a nešlo proto o jednání způsobilé přivodit žalobkyni jakoukoli újmu.
b) Podle dovolatelky nemohla být dána podmínka rozporu jednání žalované s dobrými mravy soutěže, neboť v tomto ohledu považuje žalovaná za rozhodující, na co konkrétně svým jednáním reagovala. Dovolatelka namítá, že tato souvislost jednání žalované není podstatná pro posouzení možnosti využití institutu oprávněné obrany, jemuž se odvolací soud ve svém rozhodnutí věnuje, ovšem je nezbytná pro posouzení kontextu jednání žalované i toho, zda s ohledem na veškeré relevantní souvislosti jednání žalované překročilo meze dobrých mravů soutěže či nikoliv. Z toho hlediska je posouzení ze strany soudů obou stupňů podle dovolatelky nedostatečné, neboť klamavou reklamou žalobkyně byl dotčen trh mobilních komunikací, na kterém působí i žalovaná. Soud měl tedy posuzovat, zda reklama žalobkyně byla či nebyla klamavá. Pokud reklama klamavá byla, pak jednání žalované (byť poněkud netradiční), jímž na tuto klamavost upozorňovala, není v rozporu s dobrými mravy soutěže, neboť jím žalovaná pouze upozorňovala na konkrétní nekalosoutěžní reklamu žalobkyně. Nebyl-li dán rozpor jednání žalované s dobrými mravy soutěže, je názor odvolacího soudu podle dovolatelky nesprávný, neboť spočívá na nesprávných právních závěrech soudu a vadách řízení před ním.
c) Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v řízení byl prokázán vznik nemateriální újmy žalobkyně spočívající v možném odlivu zákazníků a ve snížení celkového goodwillu žalobkyně. Dovolatelka tvrdí, že vychází-li závěr odvolacího soudu o vzniku újmy žalobkyni ze spekulací o možných dopadech jednání žalované, aniž by takové dopady byly zjištěny v předchozím soudním řízení konkrétními důkazy, je tento závěr nesprávný a v daném případě nebyl vznik újmy žalobkyni prokázán. To samo o sobě podle dovolatelky bez dalšího vylučuje možnost přiznání jakýchkoliv nároků žalobkyně na omluvu, ať již umístěnou na venkovních plochách či zveřejněnou v tisku. Takovým směrem se zjištění odvolacího soudu neubírala, proto je rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatelky nesprávné. V tomto kontextu dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. června 2005, sp. zn. 32 Odo 1318/2004.
d) Rozhodnutí odvolacího soudu je podle dovolatelky nesprávné i v části, v níž byla žalované uložena povinnost do budoucna se zdržet konkrétního jednání umísťování reklamních předmětů žalované. Zdržovací nároky podle § 53 obch. zák. mají preventivní povahu, směřují pouze proti pokračování nekalosoutěžního jednání. Zdržovacího nároku se podle dovolatelky může žalobkyně domáhat pouze tehdy, pokud reálně hrozí pokračování v nekalosoutěžním jednání žalované (či pokud takové jednání trvá). Muselo by tedy být prokázáno, že takové jednání ze strany žalované hrozí. Žalovaná však již několikrát veřejně prohlásila (na tiskové konferenci dne 7. 12. 2006 i ve svých písemných podáních soudu), že její jednání bylo zcela spontánní a ojedinělou akcí. Od té doby se žalovaná žádného podobného jednání nedopustila a ani to nemá v úmyslu. Ostatně i ze skutečnosti, že předmětné jednání žalované mělo být součástí její reklamní kampaně využívající motivů psů čivav, jasně vyplývá, že mimo tuto vánoční reklamní kampaň (skončenou počátkem roku 2007) nelze opakování předmětného jednání žalované očekávat.
e) Dovolatelka dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou spočívající v nerespektování § 153 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se účastníci domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Nárok žalobkyně na zveřejnění omluvy v periodikách byl žalobkyní uplatněn v jiném rozsahu, než v jakém jej soudy žalobkyni přiznaly. Podle dovolatelky se nejedná přitom o drobné odlišnosti mezi oběma zněními, ale o zcela zásadní zásahy do textu navrženého žalobkyní (např. vynechání slov: si je vědoma, že , neoprávněné jednání žalované, vynechání části obsahující ochranné známky žalované). Kromě výše uvedeného podle návrhu žalobkyně v žalobě mělo být žalované umožněno zvolit si dva z pěti navržených deníků (Blesk, MF Dnes, Lidové noviny, Hospodářské noviny, Právo) k publikaci omluvy, avšak ve znění rozsudku soudu prvního stupně, potvrzeného odvolacím soudem, soud žalované žádnou volbu výběru nedává a uložil žalované povinnost přísnější, než co žalobkyně požadovala v žalobě (tedy že žalovaná nemá na výběr). Dle dovolatelky v tomto případě neobstojí argumentace odvolacího soudu rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 511/2006, podle něhož je změna textu navrhované omluvy za určitých okolností možná. Popsaná vada postupu soudů obou stupňů úzce souvisí s výkladem § 153 odst. 2 o. s. ř., který není dosavadní judikaturou dostatečně řešen. I z toho důvodu považuje žalovaná dovolání v této části za přípustné.
f) Dovolatelka považuje povinnost uveřejnění celoplošné omluvy ve znění požadovaném žalobkyní na bigboardech a citylightech žalobkyně po dobu nejméně 14 dnů (v letních měsících, kdy se s touto omluvou bude moci seznámit několikanásobně vyšší okruh osob než v případě předmětů žalované), nově uloženou odvolacím soudem, za zcela nepřiměřenou předmětnému jednání žalované, spočívajícímu v umístění nevýrazných maket sobích parohů na několika místech po dobu maximálně dvou dnů (jednání žalované bylo prostorově a časově omezeno natolik, že se s ním měla možnost seznámit vlastním pozorováním pouze nepočetná skupina osob). Požadavek uveřejnění takovéto omluvy je podle dovolatelky nepřiměřený a v rozporu s § 53 obch. zák. Dovolatelka dále namítá, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné také z toho důvodu, že odvolací soud ve výroku rozhodnutí nezasáhl nijak do textu omluvy původně navržené žalobkyní, která má být uveřejněna na bigboardech a citylightech (přestože soudy při rozhodování o omluvě v periodikách nepovažovaly text omluvy požadovaný žalobkyní za způsobilý být předmětem soudem uložené povinnosti k omluvě). Podle dovolatelky z toho vyplývá, že buď omluva požadovaná žalobkyní nevykazovala nedostatky, pro které by ji soud prvního stupně mohl změnit, nebo omluva požadovaná žalobkyní vady vykazovala, proto ji soud prvního stupně nemohl přiznat v navrženém znění, ale musel ji změnit, avšak v takovém případě omluvu v žalobkyní navrženém znění nemohl přiznat ani odvolací soud ve vztahu k bigboardům a citylightům.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud ČR zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalované ze dne 24. září 2010 žalobkyně namítla, že dovolání není přípustné do části výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Z dovolání žalované dále není patrné, v čem konkrétně žalovaná spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, proto je nepřípustné i v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Žalobkyně se zcela ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a zopakovala své žalobní námitky vztahující se k nekalosoutěžnímu jednání žalované. V souvislosti s podaným dovoláním žalované upozorňuje žalobkyně dovolací soud na obstrukční jednání žalované (žalobkyně zde připomíná postup žalované v souvisejícím případě, vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 15 Cm 1/2007, v němž se též jednalo o nekalosoutěžní umístění stylizovaných sobích parohů na reklamní nosiče jiného soutěžitele; žalovaná v tomto případě splnila svoji povinnost uveřejnit omluvu způsobem obcházejícím smysl institutu omluvy viz příloha: omluva uveřejněna dne 2. 8. 2010 v deníku Hospodářské noviny). Žalovaná uveřejnila omluvu ve prospěch žalobkyně (dne 20. 9. 2010 v deníku MF Dnes a 21. 9. 2010 v deníku Blesk) v posměšné a prakticky nečitelné podobě, navíc opět použila symbol sobích parohů s dehonestujícím podtextem, takže tuto omluvu nelze považovat za řádnou a způsobilou odstranit následky zásahů do práv žalobkyně. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalované do výroku rozsudku pod bodem III zamítl, ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl.
V dalším vyjádření k dovolání žalované ze dne 24. srpna 2012 žalobkyně upozorňuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 3704/2011 (žaloba společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s. vs. Vodafone Czech Republic a.s.), který se týká skutkově stejného jednání (nekalosoutěžního jednání), jež je předmětem daného řízení, tj. neoprávněného umísťování reklamního předmětu v podobě sobích parohů žalovanou na reklamní nosiče určené pro prezentaci reklamy žalobkyně v prosinci 2006. Žalobkyně uvádí, že je oprávněna požadovat v daném případě zdržení se nekalosoutěžního jednání žalované a nepeněžité přiměřené zadostiučinění ve formě veřejné omluvy (zejména s ohledem na princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výroku odvolacího soudu, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu je nutné přípustnost dovolání posuzovat podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř.) připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Takový případ v dané věci nenastal. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II, nemá po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř], neboť odvolací soud neřešil právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně.
Dovolatelka namítla, že v daném případě se nedopustila nekalosoutěžního jednání, neboť podle jejího názoru v jejím jednání chybí splnění dvou podmínek generální klauzule nekalé soutěže (§ 44 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 30. června 2010), a to způsobilost přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům a rozpor s dobrými mravy soutěže.
Podle dovolatelky jednání žalované nelze považovat za nekalosoutěžní, jelikož stylizované sobí parohy umístila na dobu jen dvou dní na telefonních budkách a dalších jmenovaných místech pouze s cílem upozornit na klamavé sdělení žalobkyně (nešlo rozhodně o plánovité jednání žalované), aniž by očekávala následný mediální zájem, který se kolem parohů strhl (viz bod a/ v dovolání). Dovolatelka uvedla, že jediný efekt, který její jednání mohlo mít, je podpora pečlivého rozboru nabídek jednotlivých operátorů ze strany zákazníků. Ze skutkových zjištění učiněných v řízení, jimiž je dovolací soud vázán, nelze dovodit, že by se žalobkyně tvrzeného nekalosoutěžního jednání dopustila (tvrzení dovolatelky, že svým jednáním reagovala na nekalosoutěžní jednání žalobkyně, neobstojí, jelikož žalovaná nikdy konkrétní nekalosoutěžní jednání žalobkyně v řízení nespecifikovala). Pokud tedy žalovaná měla dojem, že se žalobkyně chová klamavě, měla se proti tomu bránit dostupnými právními prostředky, nikoli vlastním nekalosoutěžním jednáním. Námitka dovolatelky, že parohy byly staženy po dvou dnech a mediální kampaň, která se kolem toho strhla, nelze žalované přičítat k tíži, je zcela nepřípadná. Dovolací soud nesouhlasí s tvrzením žalované, že mediální ohlas její akce vznikl bez ohledu na její vůli, neboť samotný typ zvolené reklamní akce (tzv. guerilla reklama) počítá s připoutáním pozornosti médií. Nesouhlasí ani s názorem žalované, že jednání žalované či rozsah medializace tohoto jednání nebyly způsobilé jakkoliv ovlivnit jednání spotřebitelů či dobré jméno žalobkyně a že by dopad jejího jednání mohla žalobkyně oprávněně vnímat jako negativní. Umístění maket sobích parohů žalovanou na telefonní budky a další zařízení určená pro reklamu žalobkyně je typickým příkladem tzv. guerilla marketingu, při němž se počítá s tím, že provokativní, kontroverzní a netypická reklama získá u veřejnosti takovou pozornost, že si lidé o takové reklamě řeknou a bude se šířit samovolně dál. Vyvolání širokého povědomí o takové reklamě je tedy jedním z cílů tzv. guerilla marketingu. S mediální smrští, kterou umístění sobích parohů, byť jen na dva dny vyvolalo, musela žalovaná počítat, pokud již s ní od počátku této kampaně přímo nekalkulovala. Posuzovaný případ tzv. guerilla marketingu splňuje podle dovolacího soudu všechny podmínky generální klauzule a je tedy jednáním nekalé soutěže. K tomu viz též rozsudek Nejvyššího soudu ČR v podobné věci ze dne 27. 7. 2012 sp. zn. 23 Co 3704/2011 (společnost T-Mobile vs. společnost Vodafone).
Pokud jde o naplnění podmínky rozporu jednání s dobrými mravy soutěže (viz bod b/ v dovolání), odvolací soud zdůraznil, že jednání žalované bylo založeno na využití i zneužití reklamy žalobkyně ve prospěch žalované. Pokud již předtím, ve veřejnosti prosazeným TV spotem (vánoční kampaň žalované společnosti s Petrem Čtvrtníčkem a psíky, kterým byly nasazeny sobí parohy) maketa sobích parohů byla spojena s žalovanou, s její - na rozdíl od konkurence, nabízející vábničky a falešné soby - férovou nabídkou, pak žalovaná připojením makety sobích parohů k reklamě žalobkyně v tomto dále pokračovala. Nabídku žalobkyně žalovaná jednak označila za vábničku a rovnající se falešným sobům , jednak ji právě použitím makety sobích parohů zesměšnila, snížila a ve výsledku obrátila proti žalobkyni a využila pro sebe. Již proto, že šlo o přímý neoprávněný zásah do reklamy jiného (zde žalobkyně), jenž ji zaplatil a právem předpokládal její působení na veřejnost ve svůj prospěch, zásah v podstatě stejného rázu, jako kdyby žalovaná reklamu žalobkyně zčásti přelepila a tak pozměnila, je třeba toto jednání mít za rozporné s dobrými mravy soutěže. Z tohoto hlediska není nijak rozhodné, že žalovaná vydávala svoji akci za mikulášský žertík . Pokud by takové jednání mělo být akceptováno, nepochybně by to vedlo k tzv. zdivočení soutěžních mravů. Neobstojí při tom tvrzení žalované, že takto reagovala na údajně klamavou reklamu žalobkyně. Je nepřípustné, aby to byl soutěžitel, kdo si pro sebe osobuje právo arbitra a právo navenek veřejnosti sdělovat svůj soud, že určitá reklamní akce konkurence je klamavá, nepravdivá a nekalosoutěžní. Tento soutěžitel má právo domáhat se v soudním řízení, aby takový závěr učinil soud na základě provedeného řízení a přiznal mu tomu odpovídající nároky. Žalovaná přitom nereagovala na reklamu, jež by cílila proti ní, zlehčovala ji a její soutěžní výkony; nejsou zde žádné okolnosti, jež by odůvodňovaly závěr, že žalovaná jednala v oprávněné obraně (§ 50 odst. 2 obch. zák.). I kdyby jednání žalobkyně naplňovalo znaky skutkové podstaty nekalé soutěže, nebyla by žalovaná oprávněna bránit se nekalé soutěži nekalou soutěží. Nejvyšší soud se s výše uvedeným hodnocením odvolacího soudu ztotožňuje a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR v podobné věci ze dne 27. 7. 2012 sp. zn. 23 Co 3704/2011.
K další námitce dovolatelky (viz bod c/ v dovolání) dovolací soud uvádí, že odvolací soud dospěl správně k závěru, že jednání žalované bylo způsobilé přivodit žalobkyni nemateriální újmu spočívající ve snížení jejího dobrého jména, přitažlivosti její nabídky a v možnosti odlivu zákazníků, neboť toto jednání žalované znamenalo prosazení se na úkor žalobkyně (reklamní předměty žalované byly připojeny k reklamě žalobkyně, tuto reklamu tím měnily a dávaly jí odchylný význam, nikoliv ovšem k podpoře nabídky žalobkyně). Také v tomto bodu se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, v němž zdůrazňuje, že k naplnění třetí podmínky generální klauzule (uvedené v § 44 odst. 1 obch. zák.) postačuje, že jednání je způsobilé přivodit újmu. Jde o ohrožovací delikt, u něhož k újmě dojít nemusí, postačí, že jednání je objektivně s to přivodit újmu (i nemateriální) jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Dovolací soud zde rovněž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR v podobné věci ze dne 27. 7. 2012 sp. zn. 23 Co 3704/2011.
Dovolatelka dále namítla (viz bod d/ v dovolání), že v daném případě není na místě uložení povinnosti zdržet se do budoucna předmětného nekalosoutěžního jednání (umísťování reklamních předmětů žalované na telefonní budky a reklamní nosiče určené pro prezentaci reklamy žalobkyně), neboť reálně nehrozí pokračování nekalosoutěžního jednání žalované (takové jednání ani netrvá). Odvolací soud uložil žalované kromě povinnosti zdržet se v České republice umísťování sobích parohů na veřejné telefonní budky žalobkyně, opatřené nápisy Telefónica a O2 , také povinnost zdržet se v České republice umísťování sobích parohů k bigboardům, billboardům, citylightům, reklamním plachtám a reklamním instalacím, nesoucím reklamu žalobkyně, a umísťování sobích parohů k obchodní firmě, obchodnímu označení a službám žalobkyně, neboť i v těchto dalších případech lze předpokládat určitou možnost opakování uvedeného závadného (nekalosoutěžního) jednání. Odvolací soud tak změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III. Dovolání směřující proti této části rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud k oběma konkrétním zdržovacím nárokům žalobkyně předesílá, že zdržovací nároky mají preventivní povahu, protože směřují proti pokračování v protiprávním jednání. Zdržovacím nárokem, který obecně směřuje do budoucna, má být zabráněno nejen v pokračování protiprávního stavu, ale i v opakování protiprávního jednání, jež bylo jeho příčinou. Zdržovacím nárokem se poškozený brání proti tomu, aby se jednání, jímž jsou poškozena jeho práva, opakovalo, nebo aby bylo pokračováno v jednání, které představuje zásah do jeho práv, popř. odvrací hrozbu, že by k takovému zásahu mohlo dojít. Odvolací soud v daném případě dovodil, že samotná skutečnost, že žalovaná několikrát veřejně prohlásila, že její jednání v prosinci r. 2006 bylo zcela spontánní a ojedinělou akcí (tzv. guerilla marketingem), vánoční reklamní kampaní, která skončila počátkem roku 2007 a od té doby se žádného podobného jednání žalovaná nedopustila a ani to nemá v úmyslu, není dostatečnou objektivní skutečností, proč by v závadném jednání žalovaná nemohla pokračovat. Při rozhodování o zdržovacím nároku není třeba prokázat plánování nebo konkrétní připravování pokračování v závadném jednání žalované. Hrozba závadného jednání k uložení zdržovacího nároku v tomto případě postačuje. Žalobkyně a žalovaná jsou zásadními konkurenty na poli telekomunikací, provedená reklama (tzv. guerilla marketing) ze strany žalované měla tedy očekávaný dopad. Dovolací soud uzavírá, že v daném případě hrozba nekalosoutěžního jednání žalované trvá i po jeho ukončení (počátkem r. 2007) a to konkrétně hrozba umísťování maket sobích parohů žalovanou na telefonní budky žalobkyně, na bigboardy, bigboardy, citylighty a další místa určená pro reklamu žalobkyně i k obchodní firmě, obchodnímu označení a službám žalobkyně, proto je zdržovací nárok vhodným prostředkem, jenž byl žalobkyní uplatněn k ochraně jejích práv před nekalou soutěží žalované a který jí byl přiznán odvolacím soudem ve vztahu jak k telefonním budkám, tak i k bigboardům, billboardům, citylightům, reklamním plachtám a reklamním instalacím, nesoucím reklamu žalobkyně, i k obchodní firmě, obchodnímu označení a službám žalobkyně. Dovolací soud v posuzovaném případě souhlasí se závěrem odvolacího soudu, ohledně obou zdržovacích nároků (viz výše) uplatněných žalobkyní v žalobě.
Dovolací soud proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl dovolání žalované v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, v části výroku pod bodem III, jíž byla žalované uložena povinnost zdržet se v České republice umísťování sobích parohů k bigboardům, billboardům, citylightům, reklamním plachtám a reklamním instalacím, nesoucím reklamu žalobkyně, a zdržet se umísťování parohů k obchodní firmě, obchodnímu označení a službám žalobkyně, a odmítl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I.
Co se týče uložení povinnosti žalované uveřejnit omluvu, dovolatelka namítá (viz bod e/ v dovolání), že nárok žalobkyně na zveřejnění omluvy v periodikách byl žalobkyní uplatněn v jiném rozsahu, než v jakém jej soudy žalobkyni přiznaly. Toto lze podle dovolatelky považovat za vadu rozhodnutí soudů obou stupňů spočívající v nerespektování § 153 odst. 2 o. s. ř. (jedná se přitom podle jejího názoru o zcela zásadní zásahy soudu do textu navrženého žalobkyní viz výše v námitkách uvedených v dovolání). Pokud soudy text požadované omluvy a rozsah zveřejnění v periodikách ve svých rozsudcích podstatně změnily (šlo o podstatné zásahy, u nichž je zřejmý jejich odlišný významový dopad a které vedou ke zpřísnění povinnosti uložené žalované, nikoliv o pouhé formulační a zpřesňující změny), aniž by to žalobkyně navrhovala, dovolatelka tento postup považuje za podstatné porušení § 153 odst. 2 o. s. ř. a uvádí, že v daném případě neobstojí argumentace odvolacího soudu zněním rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 5. 2006 sp. zn. 32 Odo 511/2006. Nejvyšší soud zjistil, že uvedená námitka dovolatelky není opodstatněná. Podle § 153 odst. 2 o. s. ř. může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho domáhají jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Z obsahu spisu, zejména z textu výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že přestože soud učinil určitou změnu ve formulaci obsahu omluvy, nelze dovodit, že by tato změna představovala přiznání jiného nároku, než jehož se žalobkyně v řízení domáhala. Odvolací soud tento výrok rozsudku soudu prvního stupně svým rozsudkem potvrdil. Žalobkyně ve své žalobě požadovala přiměřené zadostiučinění v nepeněžité formě, tj. omluvu žalované, jejímž cílem mělo být vyjádření, že se žalovaná omlouvá za nekalou soutěž ve vztahu k žalobkyni, k níž došlo v určitém období r. 2006. V daném případě nelze dovolatelce přisvědčit, že by soud prvního stupně a odvolací soud postupovaly v rozporu se zákonem a že by určitou změnou textu omluvy (kterou provedl soud prvního stupně) bylo vydáno rozhodnutí o nároku odlišném od nároku požadovaného žalobkyní. Dovolací soud uzavřel, že soudy nerozhodly v rozporu s petitem žaloby, jímž jsou podle zákona vázány (srov. § 153 odst. 2 o. s. ř.). Vázanost soudu žalobou nelze chápat tak, že by byl soud povinen do výroku svého rozhodnutí o věci samé doslovně převzít žalobkyní navrhované znění žalobního petitu. Není porušením § 153 odst. 2 o. s. ř., jestliže soud použitím jiných slov vyjádří stejná práva a povinnosti, kterých se žalobkyně přesným a určitým žalobním petitem domáhala (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 5. 2006 sp. zn. 32 Odo 511/2006). Pokud tedy formulace omluvy, uvedená žalobkyní v žalobním petitu v rámci nároku na přiměřené nepeněžité zadostiučinění, byla soudem prvního stupně považována za nepřesnou a soud do výroku rozsudku uvedl formulaci zpřesněnou, dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. naplněn není. Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání do výroku odvolacího soudu, kterým se potvrzuje výrok pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně, pro nepřípustnost odmítl, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu nemá v tomto rozsahu po právní stránce zásadní význam. Z důvodu nepřípustnosti dovolání v tomto rozsahu se dovolací soud nemůže zabývat námitkou dovolatelky ohledně úpravy změny žalobního petitu ohledně periodik, v nichž má být uveřejněna omluva, která směřuje do vad řízení [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
K další námitce dovolatelky (viz bod f/ v dovolání) dovolací soud uvádí, že se plně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, který uložil žalované (nově) povinnost uveřejnit do dvou měsíců od právní moci rozsudku na náklady žalované na třech bigboardech na území hlavního města Prahy po dobu minimálně 14 dnů v rozsahu vyplňujícím celou reklamní plochu bigboardu a na třech citylightech umístěných v Praze na Václavském náměstí nebo na Národní třídě po dobu minimálně 14 dnů v rozsahu vyplňujícím celou reklamní plochu citylightu omluvu ve znění: Omluva společnosti Vodafone Czech Republic a. s. společnosti Telefénica O2 Czech Republic a. s. Společnost Vodafone umísťovala nejméně v období ode dne 4. prosince 2006 do dne 6. prosince 2006 k reklamním plochám a veřejným telefonním automatům společnosti Telefónica O2 stylizované sobí parohy. Společnost Vodafone si je vědoma, že jednala v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže a neoprávněně zlehčovala reklamní kampaň společnosti Telefónica O2 i její služby. Odvolací soud dospěl k závěru, že jednání žalované bylo jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže, které žalobkyni způsobilo nehmotnou újmu spočívající ve snížení jejího dobrého jména a dobré pověsti jejích produktů. Uveřejnění omluvy jak v tiskovinách, tak na bigboardech, billboardech a citylightech je možné považovat za přiznání přiměřeného nepeněžitého zadostiučinění žalobkyni, zvláště v situaci, kdy žalobkyně nepožaduje žádnou náhradu imateriální újmy v penězích. K námitce dovolatelky, že uveřejnění omluvy po dobu 14 dní na třech bigboardech a na třech citylightech v Praze (viz výše) je časově nepřiměřené ve vztahu k velmi krátké vánoční reklamní kampani žalované, která probíhala pouze po dobu 2 až 3 dnů, dovolací soud uvádí, že nepeněžitá forma přiměřeného zadostiučinění má povahu tzv. morálního plnění, při němž jde o odčinění způsobené nemajetkové újmy týmiž nebo podobnými prostředky, jakými byla tato újma vyvolána (např. uveřejnění omluvy v tisku, rozhlase, televizi, na webových stránkách internetu, elektronickou poštou apod., a to případně i opakovaně). Dovolací soud uzavřel, že odvolací soud přiznáním (tohoto dalšího) satisfakčního nároku žalobkyni rozhodl správně (co se týče počtu reklamních nosičů na určitých místech v Praze k uveřejnění omluvy žalované i co se týče doby, po kterou má být tato omluva uveřejněna), zejména s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně v daném případě nepožadovala zadostiučinění v penězích (na rozdíl např. od žalobkyně v podobném případu) viz též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7. 2012 sp. zn. 23 Co 3704/2011.
Dovolání směřující proti této části rozsudku odvolacího soudu proto dovolací soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Dovolatelka dále namítla (viz pokračování bodu f/ v dovolání), že odvolací soud ve výroku rozhodnutí nijak nezasáhl do textu omluvy původně navržené žalobkyní, jež má být uveřejněna na bigboardech a citylightech, přestože soudy obou stupňů při rozhodování o omluvě v periodikách (MF Dnes a Blesk) považovaly text omluvy původně navržený žalobkyní za nezpůsobilý být předmětem soudem uložené povinnosti k omluvě. Dovolací soud k tomu uvádí, že výrokem rozsudku soudu prvního stupně, v němž byl mírně pozměněn text omluvy oproti textu uvedenému v žalobě (bod II výroku), ani výrokem rozsudku odvolacího soudu, v němž text omluvy oproti textu uvedenému v žalobě pozměněn nebyl, nedošlo k porušení § 153 odst. 2 o. s. ř. Soud prvního stupně sice provedl určitou změnu ve formulaci obsahu omluvy, avšak použitím jiných slov vyjádřil stejná práva a povinnosti, jichž se domáhala žalobkyně svým určitým žalobním petitem. Nelze tedy dovodit, že by tato změna představovala přiznání jiného nároku, než jehož se žalobkyně v řízení domáhala (přiměřené zadostiučinění formou uložení povinnosti žalované uveřejnit omluvu určenou žalobkyni ve dvou celostátních denících), tj. že by soud rozhodl v rozporu s petitem žaloby, jímž je podle zákona vázán. Vázanost soudu žalobou však nelze chápat tak, že by byl soud povinen do výroku svého rozhodnutí o věci samé doslovně převzít žalobkyní navrhované znění žalobního petitu. Také odvolací soud vydal (nové) rozhodnutí o satisfakčním nároku (přiměřené zadostiučinění formou uložení povinnosti žalované uveřejnit omluvu určenou žalobkyni na jejích bigboardech, billboardech a citylightech a dalších místech uvedených v žalobě), přičemž text omluvy formuloval shodně s textem omluvy uvedeném žalobkyní v žalobě.
Rozhodnutí dovolacího soudu v dané věci je tak v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ve skutkově obdobné věci ze dne 27. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 3704/2011.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání bylo částečně zamítnuto, částečně odmítnuto. Neúspěšná dovolatelka je povinna nahradit žalobkyni náklady právního zastoupení, a to odměnu advokáta podle § 8, § 10 odst. 3, § 14, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce 3 750,- Kč, dále jeden paušál hotových výloh podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. ve výši 300,- Kč. S připočtením 21% DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. (810 Kč) tak činí celková náhrada nákladů částku 4 900,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout soudní výkon rozhodnut.


V Brně dne 28. ledna 2013

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu