23 Cdo 3879/2016
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 3879/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně LUCERNA - BARRANDOV, spol. s r.o. , se sídlem Praha 1, Štěpánská 704/61, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 44265808, zastoupené JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 365/43, proti žalovaným 1) Pražské vodovody a kanalizace, a.s. , se sídlem Praha 10, Ke Kablu 971/1, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 25656635, zastoupené Mgr. Janem Tomanem, advokátem se sídlem Praha 1, Pařížská 7, a 2) Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, o zaplacení 333 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 4/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, č. j. 12 Cmo 352/2015-289, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem 30. 3. 2016, č. j. 12 Cmo 352/2015-289, výrokem I. potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (soudu prvního stupně) ze dne 13. 5. 2015, č. j. 11 Cm 4/2015-260, jímž byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. a III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně není aktivně legitimována k vedení předmětného sporu ohledně náhrady škody vzniklé v souvislosti s pojistnou událostí, která nastala dne 27. 7. 2008 havárií vodovodního řadu, za niž nese odpovědnost žalovaná 1), zatopením suterénu P. L. (dále jen budova) s poškozením budovy a jejího zařízení ve vlastnictví D. H. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že škoda z pojistné události nebyla likvidována z pojistné smlouvy žalované 1) na pojištění její provozní činnosti, ale z pojistné smlouvy uzavřené mezi vlastnicí D. H. a žalovanou 2), jako pojistitelkou. Shodně se soudem prvního stupně proto dovodil, že žaloba, jíž je proti žalované 1) uplatněn nárok na náhradu škody vzniklé zaplacením odměny společnosti Claims Adjusters, s. r. o. za odborné poradenství ve věci likvidace pojistné události, není opodstatněná, jestliže žalobkyně s žalovanou 1) není v žádném vztahu z pojištění, od něhož je dovozován žalobou uplatňovaný nárok. Odvolací soud dále shodně se soudem prvního stupně učinil závěr, že ze skutkových nevyplynulo, že by žalobkyně byla zmocněna vlastnicí budovy, aby svým jménem ve věci předmětné škody vystupovala, neboť tvrzené zmocnění nevyplynulo ani z nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a vlastnicí budovy a ani z dopisu z 23. 10. 2008 adresovaného vlastnicí budovy žalované 2). Odvolací soud z obsahu předmětného dopisu učinil závěr, že jím byla žalobkyně zmocněna jen k jednáním ve věci pojistné události vůči pojišťovně, a že obsah dopisu neprokazuje, že by žalobkyně byla vlastnicí budovy výslovně zmocněna uplatňovat právo z nároku na náhradu škody a nárok vymáhat v soudním řízení. Uplatněný nárok na náhradu škody mohla žalobkyně požadovat po vlastnici nemovitosti, která pak mohla škodu vzniklou zaplacením odměny za poradenskou činnost požadovat po škůdci. Odvolací soud konstatoval, že na tomto závěru nemění nic skutečnost, že vlastnice budovy je zároveň jedinou společnicí a jednatelkou společnosti žalobkyně. Společnost LUCERNA - BARRANDOV , spol. s r.o., soukromá osoba D. H. a jednatelka společnosti LUCERNA - BARRANDOV , spol. s r.o. jsou tři různé subjekty, které činí svým jménem různé právní úkony, a pokud jménem těchto osob mají být činěny právní úkony jinou osobou, musí být tyto jiné osoby konkrétními právními subjekty k tomu zmocněny. Ke zmocnění žalobkyně vlastnicí budovy uplatnit náhradu škody, která je předmětem tohoto sporu, však nedošlo. Odvolací soud proto uzavřel, že se nezabýval uplatněným nárokem samotným, není-li žalobkyně k vedení předmětného sporu aktivně legitimována, a potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, v němž vymezila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) tak, že napadené rozhodnutí spočívá na následujících právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny vůbec, a to:
1) Je zmocněnec oprávněn právně jednat svým jménem na účet zmocnitele (nepřímé zmocnění)?
2) Je osoba oprávněna právně jednat svým jménem na účet třetí osoby, aniž by mezi nimi došlo k postoupení pohledávky?
3) Existuje-li písemná rámcová smlouva mezi zmocnitelem a zmocněncem stanovící generální zástupčí pravomoc, je nutno pověření ke konkrétnímu jednání udělovat písemně?
4) Jedná-li žalovaný v mimosoudní rovině s žalobkyní jako řádnou zástupkyní vlastníka nemovitostí bez jakýchkoli námitek a dokonce plní-li žalobkyni pojistné plnění z pojistné smlouvy uzavřené s vlastníkem nemovitosti, je žalovaný oprávněn u soudu úspěšně namítat nedostatek zmocnění žalobkyně vlastníkem nemovitosti k podání žaloby?
5) Může osoba zmocněná vymáhat nároky zmocnitele na plnění (náhradu škody nebo pojistné plnění), vymáhat náklady, které ji přitom vzniknou, přímo na třetí osobě (škůdci nebo pojišťovně)?
Žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení věci a zdůraznila, že sice uplatnila nárok D. H. na náhradu škody svým jménem, ale v žádném případě tak neučinila na svůj účet, jak nesprávně uvádí v odůvodnění rozsudku soud první instance, nýbrž právě na účet D. H., jako poškozené vlastnice nemovitosti. Za nesprávný považuje závěr obou soudů, že by žalobkyně nebyla oprávněna jednat svým jménem na účet D. H., neboť ohledně dané věci jednala jako nepřímá zástupkyně D. H. na základě smlouvy o nájmu bytových a nebytových prostor ze dne 1. 12. 1999, která má povahu smíšené smlouvy, je zároveň smlouvou obstaravatelskou, podle níž je obstaravatel oprávněn jednat vlastním jménem na účet objednatele, tedy na základě tzv. nepřímého zastoupení. V této souvislosti žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 631/98 a na rozsudek ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5138/2007). Pověření k nepřímému zastoupení v dané věci vyplývá podle žalobkyně i z dopisu ze dne 23. 10. 2008, adresovanému žalované 2), v němž D. H. výslovně uvedla, že žalobkyni pověřila k vyřizování předmětné záležitosti, tj. zejména k jednání o výši pojistného, předkládání vyčíslení a uplatňování nároků na pojistné plnění, včetně přejímání pojistného plnění. Podle žalobkyně je tedy zcela nepochybné, že žalobkyně byla oprávněna vlastním jménem na účet zmocnitelky uplatňovat nároky, tedy i podat zdejší žalobu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by z provedených důkazů vyplývalo, že zmocnění se mělo vztahovat pouze na jednání s žalovanou 2), tj. s pojišťovnou, jestliže je v uvedeném dopise formulováno zmocnění jako zmocnění k vyřizování předmětné záležitosti . Dovolatelka považuje za nadbytečný formalismus trvat na tom, aby rozsah zmocnění byl prokázán písemným ujednáním stran, neboť nájemní smlouva uzavřená mezi vlastnicí nemovitosti a žalobkyní byla rámcovým smluvním vztahem, kdy ústní pověření ke konkrétnímu jednání podle žalobkyně plně postačuje. Dovolatelka rovněž poukazuje na to, že žalovaní byli o zmocnění žalobkyně zastupovat D. H. informováni a plně toto zmocnění akceptovali, když i žalovaná 2) veškeré pojistné plnění na základě smlouvy, uzavřené s vlastnicí nemovitosti D. H., plnila výhradně přímo na bankovní účet žalobkyně. Odvolací soud podle dovolatelky přehlédl okolnost, že náklady na pojistné poradenství, které jsou předmětem sporu, nesla sama žalobkyně a nikoliv vlastnice P. L. D. H. Žalobkyně proto navrhla zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a rovněž soudu prvního stupně v dané věci, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť na řešení dovolatelkou předestřených právních otázek není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Dovolatelka při vymezení nastolených otázek pomíjí skutečnost, že oba soudy dospěly k závěru, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by žalobkyně byla D. H. zmocněna k vymáhání náhrady škody vlastním jménem na její účet, a to jak z předložené nájemní smlouvy, tak z dopisu ze dne 23. 10. 2008 adresovanému žalované 2) ohledně pojistné události, z něhož vyplývá, že jím byla žalobkyně zmocněna k jednáním ve věci pojistné události vůči pojišťovně, tj. zejména k vyřizování jednání o výši pojistného, předkládání vyčíslování a uplatňování nároků na pojistné plnění včetně přijímání pojistného plnění. Na předestřené otázce dovolatelky jedna a dvě, zda je zmocněnec oprávněn právně jednat svým jménem na účet zmocnitele (nepřímé zmocnění), a to i s ohledem na to, že mezi účastníky nedošlo k postoupení pohledávky, tedy není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, jestliže ze skutkových zjištění nevyplývá, že k nepřímému zmocnění v posuzované věci náhrady škody došlo. K dovolatelce položené otázce třetí, předložené k řešení dovolacím soudem, je nutno konstatovat, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že existuje písemná rámcová smlouva mezi zmocnitelem a zmocněncem, stanovící generální zástupčí pravomoc. Judikatura, na níž dovolatelka v této souvislosti s jejím tvrzením o existenci rámcové smlouvy, obsahující podle jejího tvrzení i ujednání, jež by mělo mít povahu smlouvy obstaravatelské, tedy nedopadá. Nelze proto dospět k závěru, že by byl naplněn předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., spočívající v tom, že se odvolací soud při řešení právní otázky jím posuzované odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pro řešení uvedených otázek by dovolání mohlo být přípustné podle § 237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalobkyně označila otázky hmotného nebo procesního práva v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, na jejichž řešení odvolací soud své rozhodnutí založil. Dovolatelka však dovolacímu soudu předkládá k vyřešení právní otázky, na nichž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. K nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, podle jehož závěru, neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Pokud se týká otázky čtvrté, předestřené dovolatelkou, pak je nutno konstatovat, že ze skutkového závěru se nepodává, že by žalovaná 2) jednala s žalobkyní jako s nepřímým zástupcem, když z dopisu ze dne 23. 10. 2008 vyplývá, že žalobkyně měla jednat ohledně pojištění jako osoba, která jedná s pojistitelem za D. H. jejím jménem (tzv. přímé zastoupení). Proto ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., je-li založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů. Nejvyšší soud přitom již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). K otázce páté, položené dovolatelkou, je nutno opětovně uvést, že ani na této otázce není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nejedná se o relevantní právní otázku hmotného nebo procesního práva, tj. otázku, která by byla podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, jestliže ze skutkových zjištění nevyplynulo nepřímé zmocnění žalobkyně D. H. k vymáhání nároku zmocnitele na plnění.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. ledna 2017

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu