23 Cdo 3876/2015
Datum rozhodnutí: 13.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 142 odst. 2,3 o. s. ř.



23 Cdo 3876/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyň a) Mgr. J. N., se sídlem v Čížkovicích, Na Svobodě 301, IČO 62217488, a b) Heleis s.r.o. , se sídlem v Chomutově, Palackého 4272, IČO 25478168, obou zastoupených Mgr. Štěpánem Holubem, advokátem se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 365/21, proti žalované Krajská zdravotní, a.s. , se sídlem v Ústí nad Labem, Severní Terasa, Sociální péče 3316/12A, IČO 25488627, zastoupené Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem v Děčíně, Řetězová 195/2, o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 68 Cm 2/2013, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2015, č. j. 3 Cmo 156/2014-223, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Rozsudkem ze dne 24. února 2014, č. j. 68 Cm 2/2013-196, soud prvního stupně zamítl žalobu v části, kterou žalobkyně po žalované požadovaly omluvu za nekalé soutěžní jednání (I. výrok), a uložil žalované, aby každé ze žalobkyň zaplatila zadostiučinění 100 000 Kč (II. a IV. výrok). Ve zbylém rozsahu, tj. co do zadostiučinění v rozsahu 900 000 Kč požadovaných každou ze žalobkyň, žalobu zamítl (III. a V. výrok). Náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků nepřiznal (VI. výrok).
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem na základě odvolání, které žalobkyně podaly, změnil I. výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že požadavku na zveřejnění omluvy vyhověl, výroky III a V potvrdil, výrok VI (o nákladech řízení) změnil tak, že uložil žalované zaplatit každé ze žalobkyň částku 40.757,32 Kč. O nákladech odvolacího řízení rozhodl samostatným výrokem tak, že žádný z účastníků na jejich náhradu právo nemá.
Žalobkyně podaly dovolání jen proti výrokům o nákladech řízení. Jsou přesvědčeny, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od dosavadní ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (vzhledem k absenci judikatury Nejvyššího soudu týkající se nákladů řízení), např. od nálezu ze dne 5. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 1310/09, a ze dne 21. května 2008, sp. zn. I. ÚS 1056/07, jestliže při určení výše náhrady nákladů řízení vycházel z částky, která byla žalobkyním přiznána, a nikoli z částky, které se domáhaly. Připomínají, že rozhodnutí o formě či výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu závisí na úvaze soudu, náhrada nákladů řízení by tudíž měla být (i v řízení před odvolacím soudem) přiznána podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Požaduje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu a žalované uložil za řízení před soudem prvního stupně nahradit první žalobkyni náklady řízení ve výši 1 132 058 Kč a druhé žalobkyni ve výši 2 132 058 Kč, a dále aby žalovaná byla uznána povinnou nahradit oběma žalobkyním též náklady odvolacího řízení, jejich výši však nespecifikuje.
Žalovaná ve svém vyjádření připomněla, že § 142 odst. 3 o. s. ř. dává soudu možnost (nikoli povinnost) přiznat plnou náhradu nákladů řízení v závislosti na okolnostech konkrétního případu. Zdůrazňuje, že žalobkyně měly úspěch jen v rozsahu 10 % zadostiučinění, které požadovaly v penězích, výše zadostiučinění jimi uplatněná byla zcela nepřiléhavá , a nikoli jen (slovy Ústavního soudu) ne zcela přiléhavá . Dovozuje v obecné rovině, že argumentace žalobkyň by mohla vést k tomu, že žalobci záměrně nadsadí svůj požadavek na vyšší zadostiučinění, aby další náhradu dostali ve formě náhrady nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
V daném sporu není pochyb o tom, že o výši nároku, jehož základ byl dán, rozhodoval soud na základě své úvahy, že tudíž byly splněny předpoklady aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně postupoval podle tohoto ustanovení, pro stanovení výše náhrady těchto nákladů vyšel nikoli z částky požadované žalobou, ale z částky přisouzené, z níž určil nejen odměnu advokáta, ale též náhradu za zaplacený soudní poplatek. Postup odvolacího soudu je zcela ve shodě s rozhodnutím bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, které bylo uveřejněno pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z něhož vychází též současná judikatura Nejvyššího soudu (srovnej usnesení ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015), podle níž je v těchto případech spravedlivé určit výši nákladů řízení z přisouzené částky. Nejvyšší soud nemá důvod se od tohoto závěru odchýlit ani v této věci, neboť má zato, v souladu se závěry vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 1/04, že tento způsob určení výše nákladů řízení je zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení .
Odvolací soud se od dosavadní rozhodovací praxe neodchýlil ani ve svém rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení, vycházeje ze zásady, že základem pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je úspěch ve věci vyjádřený v § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. a že postup podle § 142 odst. 3 o. s. ř. je výjimkou z této zásady
( srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 37/2015). Předmětem odvolacího řízení je totiž především přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně, pro rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení je tudíž zpravidla rozhodující, nakolik (v jakém rozsahu) byl odvolatel se svými výhradami vůči rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšný.
Námitky, které v této věci žalobkyně v odvolání uplatnily, odvolací soud akceptoval pouze zčásti. Napadeným rozsudkem změnil, jak uvedeno, zamítavý výrok o omluvě (navržený petit přeformuloval a uložil žalované povinnost se žalobkyním omluvit), v tomto rozsahu tedy odvolání vyhověl, navzdory odvolání žalobkyň však potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích týkajících se zadostiučinění v penězích. Tomuto výsledku odvolacího řízení nejspíše odpovídá rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. dubna 2017

JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu