23 Cdo 3855/2011
Datum rozhodnutí: 30.11.2011
Dotčené předpisy: § 37 odst. 1 obč. zák., § 39 obč. zák., § 49a obč. zák., § 3 předpisu č. 116/1990Sb.




23 Cdo 3855/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně BOHEMIA-SEN s.r.o. , se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1037/49, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 25710818, zastoupené JUDr. Janou Vyšanskou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 10, Korunní 810, proti žalované CALPE CZ s.r.o. , se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky 1400, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 27145212, zastoupené Mgr. Martinem Kašparem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Nad Šutkou 1811/12, o zaplacení částky 330.309,85 Kč a 7.091,91 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 127 C 186/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 19. května 2011, č. j. 23 Co 91/2011-337, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 4. listopadu 2010, č. j. 127 C 186/2009-292, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 23.609,85 Kč a 7.091,91 EUR s příslušenstvím (bod I. výroku), žalobu o zaplacení dalších 306.700,- Kč s příslušenstvím zamítl (bod II. výroku), vzájemný návrh žalované, aby jí byla žalobkyně povinna zaplatit částku ve výši 14.371,- EUR zamítl (bod III. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod IV. a V. výroku).
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III., IV. a V. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Mezi účastníky byla uzavřena dne 25. listopadu 2008 smlouva o nájmu nebytových prostor. Odvolací soud nepřisvědčil námitkám žalované o neplatnosti smlouvy. Smlouva byla uzavřena svobodně a vážně, určitě a srozumitelně a nebyla uzavřena v omylu. Nájemní smlouva byla uzavírána v době otevírání obchodního centra, tedy za stavu, kdy ještě nebylo možné jednoznačně odhadnout náklady na služby. Účastníci se dohodli o zálohové platbě nákladů orientačně. Právní úkon (sjednání nájemní smlouvy) nebyl ze strany žalované učiněn v omylu, který by byl vyvolán žalobkyní, či by o něm žalobkyně věděla. Účastníci uzavřeli nájemní smlouvu o nájmu nebytových prostor podle § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, platně. Ohledně další sporné otázky, zda byly naplněny důvody pro odstoupení od smlouvy ze strany žalované, se odvolací soud ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že se žalované nepodařilo prokázat, že nefunkčnost klimatizace, která měla být důvodem odstoupení od smlouvy, měla být způsobena žalobkyní a ostatně ani to, že k nefunkčnosti klimatizace došlo. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části jako věcné správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), namítajíc, že řízení před soudem prvního i druhého stupně je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovolatelka předně namítá, že nájemní smlouva je neplatná podle ustanovení § 49a občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), neboť byla uzavřena v omylu žalované způsobeném a vyvolaném žalobkyní. Takové jednání žalobkyně spatřuje dovolatelka zejména v tom, že v nájemní smlouvě v čl. 5 odst. 2 byla sjednána úhrada za služby, které nelze měřit samostatnými měřiči, formou zálohy, která pro rok 2008 činila 140.400,- Kč za rok, tj. cca 35.100,- Kč za čtvrtletí, avšak za první čtvrtletí roku 2009 vyúčtovala žalobkyně žalované spotřebované služby za toto období ve výši 74.033,21 Kč. Jednání žalobkyně, která více než téměř o polovinu navyšuje úhrady za služby s nájmem spojené, považuje dovolatelka za jednání v rozporu s dobrými mravy a uvedení v omyl vyvolaný lstí při uzavírání smlouvy. Je přesvědčena o tom, že byly naplněny všechny podmínky stanovené ustanovením § 49a obč. zák. Dále upozorňuje, že určité služby účtovala žalobkyně v rozporu s nájemní smlouvou, a jedná se tak o bezdůvodné obohacení.
Dále by dle dovolatelky měl dovolací soud posoudit, zda v případě ustanovení čl. 5 smlouvy, který obsahuje úpravu úhrady za služby, se jedná o neplatnost celé nájemní smlouvy pro neurčitost a pro její rozpor s ustanovením § 37 odst. 1 a § 39 obč. zák., či o částečnou neplatnost nájemní smlouvy v části úhrady za služby pro neurčitost ujednání a nesplnění podstatných náležitostí nájemní smlouvy podle § 3 zákona č. 116/1990 Sb. Porušení posledně citovaného ustanovení a zároveň rozpor s § 37 obč. zák. spatřuje dovolatelka v tom, že v nájemní smlouvě není specifikována ani řádně určena výše úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním nebytového prostoru a že tyto služby jsou uvedeny demonstrativně nikoliv taxativně. Dále je nájemní smlouva dle dovolatelky neplatná pro absenci údaje o předmětu podnikání v provozovně pronajatého nebytového prostoru. Neurčitost ustanovení čl. 5 odst. 2 nájemní smlouvy je dle dovolatelky dána tím, že není zřejmé, jestli se předcházejícím rokem rozumí rok předcházející následujícímu roku nebo roku předcházející tomuto roku .
Konečně za třetí otázku zásadního právního významu dovolatelka považuje posouzení, zda jednání žalobkyně naplňovalo podstatné porušení smlouvy ve smyslu § 345 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), a tudíž zda žalovaná platně odstoupila od nájemní smlouvy. Dovolatelka má za to, že nedošlo k řádnému provedení a hodnocení všech důkazů. Dovolatelka je přesvědčena, že žalobkyně podstatně porušila nájemní smlouvu, neboť nezajistila všechny služby a především řádné fungování klimatizace v předmětu nájmu. Není povinností nájemce udržovat funkci klimatizace a provádění její náročné opravy ve stavbě, jejímž vlastníkem je pronajímatel.
Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci spatřuje dovolatelka v tom, že soudy obou stupňů se spokojily se svědeckou výpovědí svědka F. J. a jeho konstatováním o funkčnosti klimatizace, při hodnocení důkazů naopak vůbec nebraly na zřetel výpovědi jiných svědků (P. T., Z. T., Ch. K. a dalších) nebo je opomněly vyslechnout. Za největší pochybení soudu prvního stupně považuje neprovedení důkazu písemného prohlášení Ing. D., účetního dovolatelky.
Závěrem dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila tak, že rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný. Popírá, že by ohledně skutečné výše úhrad za služby jakkoliv uváděla žalovanou v omyl nebo by o jejím možném omylu jakkoliv věděla, když mezi účastníky bylo výslovně sjednáno, že zálohové platby budou následně vyúčtovány dle skutečných nákladů, že původní výše záloh je pouze počáteční (tak jak byla sjednána ve smlouvě o budoucí nájemní smlouvě), a že v případě potřeby dojde k následné úpravě. Žalobkyně nesouhlasí s názorem žalované, že rozsah poskytovaných služeb musí být ve smlouvě stanoven taxativně, a uvádí, že z povahy věci ani nelze rozsah poskytovaných služeb ve smlouvě takovým způsobem specifikovat. Za dostatečně určité považuje i určení způsobu vyúčtování konečných úhrad za služby, obsažené v příloze č. 9 nájemní smlouvy. Zdůrazňuje, že je třeba předmětnou nájemní smlouvu považovat za platnou. Za bezdůvodnou považuje žalobkyně námitku dovolatelky, že z její strany došlo k řádnému ukončení nájemní smlouvy, a že žalobkyně nezajistila fungování klimatizace. Upozorňuje, že se žalované nepodařilo prokázat, že by závada na klimatizaci byla způsobena na systému žalobkyně a že udržovat funkčnost klimatizace bylo povinností žalované.
Dovolatelka se replikou k vyjádření žalobkyně vyjadřuje k jednotlivým stanoviskům žalobkyně a opakuje, případně rozvíjí svá tvrzení z dovolání. Upozorňuje, že se žalobkyně nemůže dovolávat zaniklé smlouvy o budoucí nájemní smlouvě a současně namítá její absolutní neplatnost. K tvrzení žalobkyně, že závada na klimatizaci, za jejíž údržbu a instalaci byl odpovědný dovolatel , dovolatelka odkazujíc na analogické použití § 692 odst. 2 obč. zák. uvádí, že oprava nefungující klimatizace je povinností pronajímatele, neboť se nejedná o drobné úpravy a údržbu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzované věci dovolání žalované přípustné není.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je rozhodující skutkový stav, z nějž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, a jímž je Nejvyšší soud také při posuzování přípustnosti dovolání vázán a nemůže jej revidovat.
Dovolatelka předně namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to v řešení otázky aplikace a výkladu ustanovení § 49a obč. zák.
Z vylíčení tohoto uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatelka svými námitkami nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení by Nejvyšší soud mohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, nýbrž kritiku správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem staví na jiném skutkovém základě, než ze kterého vyšel odvolací soud. Skutkový závěr odvolacího soudu, podle kterého nájemní smlouva byla uzavřena v době otevírání obchodního centra, zálohová platba nákladů musela být proto dohodnuta orientačně, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k právně kvalifikačnímu závěru, že zjištěné skutečnosti (tzv. skutková právní věta) nejsou totožné s hypotézou ustanovení § 49a obč. zák., takže aplikace tohoto pravidla chování na zjištěný skutek nepřichází v úvahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2010, sp. zn. 30 Cdo 1113/2009. Od uvedených závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Dohoda o úhradě za služby související s nájemním vztahem byla navíc výrazem smluvní volnosti účastníků smluvního závazkového vztahu.
Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nezakládá ani námitka dovolatelky, že žalobkyně navýšila úhrady za služby spojené s nájmem a jednala tak v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná přitom dosud v řízení netvrdila takové právně významné skutečnosti, jenž by opodstatňovaly použití korektivu dobrých mravů. Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 21, ročník 1998, pod č. 152) dovodila, že právní posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska § 3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba - vzhledem k charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v konkrétním případě v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. listopadu 2010, sp. zn. 33 Cdo 3547/2010).
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska řešení otázky neplatnosti nájemní smlouvy pro její neurčitost a nesplnění podstatných náležitostí nájemní smlouvy v rozporu s ustanovením § 37 obč. zák a § 39 obč. zák.
Ustanovení § 3 zákona č. 116/1990 Sb. nezakládá povinnost smluvních stran vyjmenovat v nájemní smlouvě služby poskytované v souvislosti s užíváním nebytového prostoru taxativně a jejich případný demonstrativní výčet, jak dovolatelka namítá, nečiní nájemní smlouvu neplatnou pro její neurčitost podle ustanovení § 37 obč. zák. Opačný závěr by byl v rozporu s principem smluvní autonomie, jak jej vyložil Ústavní soud např. v nálezu ze dne 3. ledna 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 17, ročníku 2000, části I., pod pořadovým číslem 1 (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 4113/2008).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Namítá-li proto dovolatelka možné bezdůvodné obohacení žalobkyně, na jehož posouzení rozhodnutí odvolacího soudu založeno není, jsou tyto její námitky pro posouzení přípustnosti dovolání nerozhodné.
K další námitce, že smlouva o budoucí nájemní smlouvě je neplatná, nemohl dovolací soud přihlížet, neboť se jedná o argumentaci uvedenou až v replice dovolatelky ze dne 4. listopadu 2011, která po uplynutí lhůty k podání dovolání nemohla být s přihlédnutím k ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř. účinně uplatněna. Navíc rozhodnutí odvolacího soudu na této otázce rovněž založeno není.
Namítá-li konečně dovolatelka, že platně odstoupila od smlouvy, protože žalobkyně podstatně porušila své smluvní povinnosti, polemizuje podle obsahu dovolání ve skutečnosti se skutkovými zjištěními soudů (podle nichž žalovaná důvody, pro něž od smlouvy měla odstoupit, neprokázala), přičemž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), nemůže přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a o. s. ř.).
Dovolací soud stejně tak nemůže přihlížet ve smyslu věty za středníkem § 237 odst. 3 o. s. ř., k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Je zřejmé, že konkrétní dovolatelkou vytýkané vady řízení (že soudy obou stupňů nebraly na zřetel svědecké výpovědi jiných svědků než svědka F. J. či je opomněly vyslechnout, že neprovedly důkaz písemným prohlášením Ing. D.), v nichž nejde o spor o výklad normy procesního práva, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) založit nemohou.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalované není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Dovolací soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení v částce 10.000,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušálních náhrad hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 ve spojení s § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a z částky 2.060,- Kč představující 20% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tedy celkem 12.360,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 30. listopadu 2011

JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu