23 Cdo 3852/2012
Datum rozhodnutí: 10.01.2014
Dotčené předpisy: § 275 odst. 2 obch. zák.




23 Cdo 3852/2012


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Hany Lojkáskové v právní věci žalobkyně ČSOB Leasing, a.s. , se sídlem Praha 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63998980, zastoupené JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem se sídlem Třebíč, Karlovo nám. 32/26 , proti žalovanému L. H. , zastoupenému JUDr. Ladislavem Sedlákem, advokátem se sídlem Humpolec, Nerudova 185, o zaplacení 188 591 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 67/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2012, č. j. 2 Cmo 125/2011-137, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2012, č. j. 2 Cmo 125/2011-137, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. dubna 2012 č. j. 2 Cmo 125/2011-137, výrokem I. změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2011, č. j. 2 Cm 67/2007-79, v napadeném výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 188 591 Kč s úrokem z prodlení z částky 155 797 Kč ve výši 0,15 % denně od 15. 11. 2005 do zaplacení; výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud zopakoval dokazování leasingovou smlouvou č. 1320356 ze dne 11. 7. 2003, z níž zjistil, že žalobkyně v ní mimo jiné udělila žalovanému plnou moc k zastupování při vyřizování případných pojistných a škodných událostí. Vyšel dále ze zjištění, že žalovaný v souladu s udělenou plnou mocí oznámil vznik pojistné události pojišťovně a zajistil prohlídku předmětu leasingu, tedy vozidla poškozeného při dopravní nehodě dne 11. 7. 2005, kterou zavinil řidič jiného vozidla. Vzhledem k tomu, že žalovaný, jako leasingový nájemce, nehradil řádně a včas sjednané leasingové splátky, žalobkyně, jako pronajímatelka, leasingovou smlouvu ke dni 10. 8. 2005 ukončila a dne 31. 8. 2005 žalovanému předmět leasingu odebrala. Nabourané vozidlo nebylo opravováno, žalobkyně jej prodala kupní smlouvou ze dne 26. 9. 2005 za kupní cenu 159 663,86 Kč bez DPH a provedla konečné vyúčtování leasingu. Žalovaný nezaplatil žalobkyní požadovanou částku z konečného vyúčtování leasingu a bránil se tím, že žalobkyně v souladu s leasingovou smlouvou nezapočetla ve prospěch žalovaného částku odpovídající pojistnému plnění, na které by žalobkyně jako pojištěná měla právo na základě pojistné smlouvy. Podle zjištění soudu prvního stupně učiněného na základě znaleckého posudku vypracovaného Ing. Václavem Pořtou by přiměřené náklady na opravu vozidla činily 393 534 Kč a po odečtení sjednané spoluúčasti ve výši 10 % by tato částka činila 354 181 Kč.
Zatímco soud prvního stupně neshledal žalobu důvodnou (kromě částky 100 Kč, představující úroky z prodlení), když dal za pravdu žalovanému, že žalobkyně měla v konečném vyúčtování předčasně ukončené leasingové smlouvy zohlednit ve prospěch žalovaného částku 354 181 Kč, odvolací soud dovodil, že žaloba důvodná je a změnil zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně částky 188 591 Kč s příslušenstvím na vyhovující výrok, jak výše uvedeno.
Odvolací soud vyšel z povahy finančního leasingu, kdy leasingová společnost nájemcem vybraný předmět leasingu pouze financuje, a zároveň veškeré povinnosti vlastníka předmětu leasingu přenáší na leasingového nájemce, včetně vyřizování pojistných a škodných událostí. Dovodil proto, že zmocnění pronajímatele, kterým pověřil nájemce, nezaniká odstoupením pronajímatele od leasingové smlouvy. Odvolací soud dospěl k závěru, že bylo věcí žalovaného, aby po předčasném ukončení leasingu na základě uděleného zmocnění dále s pojišťovnou jednal a případné právo na pojistné plnění vymáhal. Odvolací soud nepovažoval za správný závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně odpovídá za škodu podle § 415 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) a § 384 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Podle odvolacího soudu žalobkyně žádnou prevenční povinnost, ze které by žalovanému vznikla škoda, neporušila, jestliže o žalovaným uplatněné pojistné události s pojišťovnou dále nejednala. Uplatnění pojistného plnění bylo právem žalobkyně a nikoliv její povinností, tudíž v neuplatnění práva není možno spatřovat porušení prevenční povinnosti žalobkyně. Bylo věcí žalobkyně, jako vlastníka vozidla, rozhodnout, zda havarované vozidlo opraví nebo jej bez opravy prodá a cenu zohlední v konečném vyúčtování předčasně ukončeného leasingu ve prospěch žalovaného. Naopak to byl žalovaný, který porušil povinnost jednat po ukončení leasingu s pojišťovnou a řešit nadále pojistnou událost. Odvolací soud konstatoval, že žalovanému nevznikla žádná škoda tím, že pojišťovna neplnila na pojistnou událost, neboť majetek žalovaného se očekávaným výnosem z pojistného plnění nezmenšil. Odvolací soud proto nesdílel názor soudu prvního stupně, že žalovanému vznikla škoda ve výši uplatněné obrany.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání s tím, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru žalovaného odvolací soud neposoudil věc správně. Poukázal na § 351 odst. 1 obch. zák., podle něhož odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle § 262, řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy.
Dovolatel se domnívá, že vztah leasingové smlouvy a v rámci ní udělené plné moci je třeba posuzovat podle § 275 odst. 2 obch. zák., z něhož vyplývá, že pokud je uzavřeno více smluv zahrnutých do jedné listiny, které jsou na sobě vzájemně závislé, pak vznik každé z těchto smluv je podmínkou vzniku ostatních smluv a zánik jedné z těchto smluv jiným způsobem než splněním nebo způsobem nahrazujícím splnění způsobuje zánik ostatních závislých smluv, a to s obdobnými právními účinky. Podle dovolatele je zřejmé, že udělení plné moci, resp. dohoda o plné moci, byla v rámci leasingové smlouvy uzavřena jako smlouva závislá, která sama o sobě, bez vztahu k leasingové smlouvě, nemůže obstát a je jenom doplňkem pro realizaci práv a povinností z leasingové smlouvy. Žalobkyně, jako leasingová pronajímatelka odebráním předmětu leasingu leasingovému nájemci prakticky znemožnila žalovanému, jako leasingovému nájemci, uplatnění nároků z pojistné smlouvy, a proto podle dovolatele nemůže obstát úvaha o tom, že by nadále platilo zmocnění z leasingové smlouvy pro leasingového nájemce k jednání s pojišťovnou v zastoupení leasingového pronajímatele. Žalovaný odůvodnil svůj názor na posouzení věci tím, že leasingová smlouva byla řídícím smluvním aktem pro dohodu o zastoupení, která sloužila pouze doplňkově k realizaci smluvních oprávnění stran v leasingové smlouvě, přičemž vztah obou smluv bylo třeba posoudit ve smyslu § 275 odst. 2 obch. zák. tak, že odstoupením od leasingové smlouvy došlo i k odstoupení od dohody o plné moci. Podle dovolatele měla žalobkyně po ukončení leasingové smlouvy podniknout všechny kroky pro inkaso pohledávky z pojistné smlouvy a tuto pohledávku zohlednit v konečném vyúčtování nároků z leasingové smlouvy.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že odvolací soud posoudil věc správně, když dovodil, že bylo na žalovaném, aby se i po ukončení leasingové smlouvy zabýval vyřizováním škodní události na základě zmocnění od žalobkyně a právo na vyplacení pojistného plnění vůči pojišťovně vymáhal.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou žalovaným (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je ve věci samé přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani takové vady v dovolání nenamítá.
Dovolací soud se proto dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Tím je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dovolací soud dospěl k závěru, že uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. o nesprávném právní posouzení věci, které podle dovolatele má spočívat v nesprávném právním posouzení uplatněného nároku, je naplněn, neboť dovolateli je třeba přisvědčit, že odvolací soud měl na daný skutkový stav aplikovat ustanovení § 275 obch. zák.
Uvedené ustanovení v odstavci 1 stanoví, že je-li uzavřeno více smluv při tomtéž jednání nebo zahrnuto do jedné listiny, posuzuje se každá z těchto smluv samostatně. V odstavci 2 je pak uvedeno, že jestliže však z povahy nebo stranám známého účelu smluv uvedených v odstavci 1 při jejich uzavření zřejmě vyplývá, že tyto smlouvy jsou na sobě vzájemně závislé, vznik každé z těchto smluv je podmínkou vzniku ostatních smluv. Zánik jedné z těchto smluv jiným způsobem než splněním nebo způsobem nahrazujícím splnění způsobuje zánik ostatních závislých smluv, a to s obdobnými právními účinky.
Z povahy posuzovaného závazkového vztahu vyplývá, že dohoda o plné moci k vyřízení případných pojistných a škodných událostí ohledně předmětu leasingu byla vázána na leasingovou smlouvu, tedy že dohoda o zastoupení leasingového pronajímatele leasingovým nájemcem při vyřizování pojistných událostí je smlouvou závislou na leasingové smlouvě, jak správně namítá dovolatel.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1769/2010, při výkladu ustanovení § 275 odst. 2 obch. zák. uzavřel, že nejde o závislé smlouvy v případě, kdy se jedná pouze o jistou ekonomickou spjatost určitých smluv (v posuzované věci smlouvy kupní a smlouvy leasingové), ale že za smlouvy závislé lze považovat ty, u nichž se závislost týká jejich vzniku a zániku. Jinak řečeno, závislé jsou smlouvy, kdy vznik jedné z nich, pokud by nevznikla i druhá smlouva, nemá hospodářský smysl a současně zánik jedné ze smluv bez splnění musí vyvolat zánik i další smlouvy nebo smluv, protože jejich izolované splnění by nemělo rovněž hospodářský význam.
Uvedené usnesení je aplikovatelné i na danou věc, kdy vznik závazkového vztahu spočívající v zastoupení leasingového pronajímatele leasingovým nájemcem ve věcech pojištění předmětu leasingu je závislý na existenci leasingové smlouvy, neboť zánik leasingové smlouvy vyvolá i zánik dohody o zastoupení, jako smlouvy závislé na leasingové smlouvě.
S ohledem na závislost právního vztahu zastoupení leasingového pronajímatele leasingovým nájemcem na právním vztahu z leasingové smlouvy, je nutno uzavřít, že odstoupením od leasingové smlouvy leasingovým pronajímatelem došlo i k zániku závazku právního vztahu leasingového nájemce zastupovat vlastníka věci (leasingového pronajímatele) při vyřizování případných pojistných a škodných událostí. Při zániku leasingové smlouvy bylo povinností leasingového pronajímatele, který od smlouvy odstoupil, jednat nadále ve věci pojistné události sám. Z povahy závazku nelze dovodit, že by po zániku leasingové smlouvy byl bývalý leasingový nájemce povinen dále zastupovat vlastníka věci, tedy žalobkyni, jako bývalou leasingovou pronajímatelku.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu, bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. ledna 2014
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu