23 Cdo 384/2000
Datum rozhodnutí: 21.09.2000
Dotčené předpisy:




23 Cdo 384/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce F. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. n. m. Č. r., o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 279/91, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 1998, č.j. 21 Co 45/98-140, takto :

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. května 1998, č.j. 21 Co 45/98-140, potvrdil rozsudek ze dne 22. prosince 1997, č.j. 5 C 279/91-125, kterým Okresní soud v Kutné Hoře (soud prvního stupně) uložil žalovanému vydat žalobci parcelu č. kat. 1386 v katastrálním území K. H. o výměře 365 m2, zapsanou v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území K. H. na LV č. 5478 u Katastrálního úřadu v K. H. jako ostatní plocha-manipulační plocha", a rozhodl o nákladech řízení; v návaznosti na rozhodnutí o věci samé rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání.

Po zjištění, že ideální polovina sporného pozemku byla matce žalobce odňata rozhodnutím vydaným na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb. (srov. § 1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů /dále jen restituční zákon I."/) a ideální polovina, jejíž vlastníkem byl žalobcův otec, přešla v rozhodném období na stát na základě v tísni učiněného odmítnutí dědictví v dědickém řízení (srov. § 6 odst. 1 písm. h/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů /dále jen restituční zákon II."/), shledal odvolací soud žalobce, který řádně a včas vyzval k vydání věci státní podnik M. (právního předchůdce žalovaného), oprávněnou osobou (§ 3 odst. 1 písm. b/ restitučního zákona I., § 3 odst. 4 písm. c/ restitučního zákona II.). Protože sporný pozemek není ve smyslu § 10 odst. 4 restitučního zákona I. a § 8 odst. 3 restitučního zákona II. zastavěn, nic nebrání jeho vydání; závěr odvolacího soudu, že osobou povinnou je podle ustanovení § 4 odst. 1 restitučního zákona I. a § 4 odst. 1 restitučního zákona II. žalovaný, vychází z následujících úvah. Držitelem předmětného pozemku ve smyslu uvedených ustanovení ke dni účinnosti obou restitučních zákonů byl státní podnik M., zrušený podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 92/1992 Sb. (dále jen zákon č. 92/1991 Sb."), bez likvidace zakladatelem (Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR) rozhodnutím ze dne 25. ledna 1993 (č. 56/1993). Výmaz zrušeného státního podniku z obchodního rejstříku s účinností ke dni 30. listopadu 1992 nařídil usnesením ze dne 26. dubna 1993, sp. zn. Rg. A LX(Ps) 626/6, Obvodní soud pro Prahu 1 a majetek státního podniku - tedy i sporný pozemek - přešel na žalovaného spolu s povinností vydat jej oprávněné osobě. Další dispozice žalovaného s pozemkem (převod podle vládou schváleného privatizačního projektu, který vycházel ze stavu, jako by k pozemku nebyl uplatněn restituční nárok, do podílového spoluvlastnictví S. P. a J. K.), včetně převodů navazujících, jsou podle odvolacího soudu neplatné (§ 22 odst. 1 restitučního zákona I., § 9 odst. 1 restitučního zákona II.).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř."), a namítaje existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). S ohledem na to, že věc po účinnosti restitučních zákonů byla privatizována", odmítá žalovaný svou věcnou legitimaci ve sporu o vydání nemovitosti (v úvahu může přicházet jen poskytnutí finanční náhrady). S odkazem na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. prosince 1995, Cpjn 36/95, k výkladu některých dalších ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a jejich aplikaci v praxi soudů, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/1996 pod číslem 16 (dále jen R 16/96"), dovolatel prosazuje názor, podle něhož privatizace neznamená univerzální sukcesi, takže zanikne-li povinná osoba na základě privatizačního projektu, nelze již věc (pozemek) vydat. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 28 odst. 1 písm. a/ zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, § 10a o.s.ř.) - po zjištění, že dovolání, které splňuje formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem, bylo podáno včas, oprávněným subjektem (žalovaným), za něhož v dovolacím řízení jedná a dovolání sepsal zaměstnanec, který má právnické vzdělání (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 o.s.ř.) a že je podle § 236 odst. 1 a § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustné (odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku ze dne 24. listopadu 1993, č.j. 5 C 279/91-58, jímž žalobu zamítl, neboť byl vázán právním názorem vyjádřeným v odůvodnění kasačního usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. února 1994, č.j. 9 Co 35/94-83) - přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu (§ 242 odst. 1, 3 o.s.ř.) a dovolání neshledal opodstatněným.

Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady taxativně vyjmenované v § 237 odst. 1 o.s.ř. a jiné vady řízení, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož uvedené vady nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu pouze kontrola správnosti odvolacím soudem přijatého závěru, že žalovaný - po zrušení a zániku státního podniku M. - je osobou povinnou žalobci pozemek vydat (§ 4 odst. 1 restitučního zákona I., § 4 odst. 1 restitučního zákona II.).

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v subsumaci zjištěného skutkového stavu pod hypotézu vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda-li a komu soud právo přiznává nebo oduznává (jaká mají účastníci podle dispozice právní normy práva a povinnosti). Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tj. když na zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry. Obvinění odvolacího soudu z nesprávného výkladu shora uvedených ustanovení restitučních zákonů ve vztahu k dispozicím s předmětnou nemovitostí na základě úpravy dané zákonem č. 92/1991 Sb. je kvintesencí žalovaným uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci.

Podle ustanovení § 4 odst. 1 věty první zákona č. 403/1990 Sb. se vydání podle § 2 a § 3 týká věcí, které držely ke dni účinnosti tohoto zákona právnické osoby, s výjimkou cizích států, podniků se zahraniční majetkovou účastí a obchodních společností, jejichž společníky jsou výhradně fyzické osoby. Ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. prohlašuje za povinné osoby stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží, s výjimkami stanovenými pod písmeny a/ a b/.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 1. března 1999, sp. zn. 23 Cdo 185/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/2000 pod číslem 42 (na jehož obsáhlé odůvodnění dovolací soud odkazuje), vysvětlil, že lze-li určitou věc považovat za majetek, který je ustanoveními § 1 odst. 3, § 3 a § 47 zákona č. 92/1991 Sb. vyloučen z privatizace, nemohla být taková věc podle části druhé a třetí citovaného zákona privatizována; přitom není rozhodné, že byla uvedena ve schváleném privatizačním projektu. Uvedený závěr - s přihlédnutím ke skutečnosti, že státní podnik M. zanikl bez likvidace s tím, že jeho majetek přešel na žalovaného - je použitelný i v projednávané věci. Jestliže tedy žalobce uplatnil včas nárok na vydání pozemku u subjektu, který v rozhodnou dobu nemovitost držel, a poté - byť v rozporu s § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. - v rámci privatizace zanikl, přešla (spolu s nemovitostí) na žalovaného i povinnost vydat věc oprávněné osobě (srov. mutatis mutandis R 16/96, bod č. 6, str. 125); další nástupci" žalovaného nepřipadají jako povinné osoby v úvahu, protože - jak správně uvedl odvolací soud - právní úkony, jimiž nemovitost nabyli" jsou neplatné (§ 22 odst. 1 restitučního zákona I., § 9 odst. 1 restitučního zákona II., § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších změn a doplňků). Argumenty dovolatele týkající se důsledků privatizace (věc již nelze vydat, lze poskytnout jen finanční náhradu) by se mohly uplatnit pouze tehdy, pokud majetku (zde sporného pozemku) bylo použito v souladu se zákonem č. 92/1991 Sb.; v projednávaném případě však - jak již bylo shora zmíněno - byl pozemek zahrnut do privatizačního projektu přesto, že žalobce včas uplatnil nárok na jeho vydání a v době privatizace státního podniku M. nebyl nárok soudem zamítnut (srov. § 3 odst. 2 cit. zákona).

Lze uzavřít, že správnost napadeného rozhodnutí se dovolateli nepodařilo zpochybnit; tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nedůvodného. Nejvyšší soud je proto bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) zamítl (§ 243b odst. 1, 5 o.s.ř.).

Žalovaný, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalobci žádné náklady v dovolacím řízení podle obsahu spisu nevznikly; této situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. září 2000

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová