23 Cdo 3838/2015
Datum rozhodnutí: 26.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 3838/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně M.A.T.A. CZECH s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Radlická 2485/103, identifikační číslo osoby 277 73 916, zastoupené JUDr. Alešem Janochem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, proti žalované GEBRÜDER WEISS spol. s r.o. , se sídlem v Jenči, Průmyslová 477, IČ 447 95 092, zastoupené JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, o zaplacení částky 204.669,42,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze od sp. zn. 45 Cm 37/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2015, č. j. 25 Co 284/2014-123, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá . II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.422,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalované.

O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. května 2014, č. j. 45 Cm 37/2013-87, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované k zaplacení částky 204.669,49 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Při respektování shora uvedených kritérií nemohou přípustnost dovolání založit námitky dovolatelky, prostřednictvím kterých vytýká odvolacímu soudu případné vady řízení napadeného rozhodnutí či zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižšího stupně. Takováto argumentace žalobkyně totiž nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Poukazuje-li žalobkyně na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se aplikace ustanovení § 451 obč. zák., namítajíc, že se odvolací soud od této odchýlil, přičemž cituje z konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak ani tato argumentace dovolání žalobkyně přípustným nečiní. Dovolací soud (na rozdíl od mínění dovolatelky) neshledal rozpor mezi namítanou judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 5. listopadu 2012, sp. zn. 28 Cdo 3130/2011) a závěry vyslovenými odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí. Odvolací soud ve svém rozsudku vysvětlil, že na žalované nelze spravedlivě požadovat, aby rozpoznala nepoškozené zboží dříve, než bylo přistoupeno k jeho likvidaci, neboť dopravce není zbožíznalcem předmětného zboží, nezná jeho vlastnosti a není tak schopen posoudit tyto vlastnosti ani před ani po jeho případném poškození.
Konečně namítá-li dovolatelka, že odvolací soud měl aplikovat ustanovení § 420 odst. 3 obč. zák., pak pomíjí, že odvolací soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno porušení prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. Pouze v případě, pokud by soud uzavřel, že žalovaná jednala v rozporu s ustanovením § 415 obč. zák., mohl by dále aplikovat ustanovení § 420 obč. zák. (k tomu srov. např. usnesení ze dne 16. května 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. listopadu 2015

JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu