23 Cdo 3808/2015
Datum rozhodnutí: 30.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 3808/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D. ve věci žalobkyně ŠINDELÁŘ SPEDITION s. r. o. , se sídlem Sedlec 49, identifikační číslo osoby 26024641, zastoupené Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 5, proti žalované Animalco a.s. , se sídlem v Praze 6, Na Kocínce 1, identifikační číslo osoby 00536458, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o 44.100 EUR, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 63/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, č. j. 12 Cmo 236/2014-188, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Městský soud v Praze uložil rozsudkem ze dne 7. 4. 2014, č. j. 32 Cm 63/2011-163 žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 44.100 EUR s příslušenstvím.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudkem ze dne 25. 3. 2015, č. j. 12 Cmo 236/2014-188 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé, a změnil jej ve výroku II o nákladech řízení. Zde uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 150.775,72 Kč. Ohledně obrany žalované uzavřel po doplnění dokazování, že není prokázáno, že by mezi účastníky došlo k dohodě o podstatných částech přepravní smlouvy. Písemná objednávka nebyla žalobkyní potvrzena; podle výsledků dokazování nelze mít za prokázané ani její telefonické potvrzení. Žalobkyně se tedy nezavázala k provedení předmětné dopravy v konkrétním termínu, a nelze ji proto činit odpovědnou za porušení závazku, který na sebe nevzala. Odvolací soud závěrem vysvětlil, že nelze proti splatné pohledávce započíst pohledávku, která ještě není splatná, přičemž žalovaná jedním dopisem (ze dne 10. 5. 2010) pohledávku na náhradu škody účtuje a zároveň ji započítává.
Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu dovoláním žalovaná. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 275 odst. 4 obch. zák., v důsledku čehož se řádně nevypořádal s tvrzeními a důkazy prokazujícími uzavření přepravní smlouvy ústní formou. Podstatnou náležitostí smlouvy o přepravě je závazek dopravce uskutečnit přepravu v konkrétním termínu. V daném případě se dopravce zavázal přistavit vozidlo k nakládce v určitém termínu, přičemž z porušení tohoto závazku je dovozována pohledávka žalované. Žalovaná dále vytýká odvolacímu soudu, že závěry o uzavření přepravní smlouvy, podstatných náležitostech smlouvy, jakož i o provedení zápočtu posuzoval zcela mechanicky, bez vzájemných souvislostí, aniž zvážil všechny aspekty a okolnosti projednávané věci a ty potom hodnotil ve všech souvislostech věcných a časových. Konečně je podle žalované nesprávné posouzení i otázky započtení, neboť žalovaná podáním ze dne 4. 11. 2011 vznesla z opatrnosti opětovně kompenzační námitku.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř."), (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněno osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaná v prvé řadě vytýká odvolacímu soudu, že aplikoval ustanovení § 275 odst. 4 obch. zák., v důsledku čehož se řádně nevypořádal s tvrzeními a důkazy prokazujícími uzavření přepravní smlouvy ústní formou. Těmito námitkami však dovolatelka přípustnost dovolání nezakládá, neboť na aplikaci tohoto ustanovení odvolací soud své rozhodnutí ve vztahu k obraně žalované nezaložil. Poukázal-li odvolací soud na toto ustanovení, pak pouze v souvislosti s provedenými přepravami, z nichž dovozuje svůj nárok žalobkyně. V případě údajné pohledávky použité žalovanou k započtení naopak odvolací soud považoval za určující závěr, že nedošlo k uzavření přepravní smlouvy, neboť ani písemně, ani ústně (telefonicky) nebyla akceptována objednávka ze strany žalované.
Vytýká-li žalovaná odvolacímu soudu nesprávné skutkové zjištění, nejde o námitky, které mohou založit přípustnost dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně namítá-li dovolatelka, že odvolací soud měl dojít k nesprávnému závěru, že podstatnou náležitostí smlouvy o přepravě je závazek dopravce uskutečnit přepravu v konkrétním termínu, pak ani na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází, jak již bylo vysvětleno, ze skutkového zjištění, že není prokázána akceptace nabídky (objednávky přepravy), a z následného právního závěru o neuzavření přepravní smlouvy a neexistenci závazku (jehož porušením měla vzniknout pohledávka na náhradu škody tvrzená v započtení).
Nepodařilo-li se žalované založit přípustnost dovolání k řešení otázky neexistence pohledávky použité k započtení, nemohou přípustnost dovolání založit ani další námitky směřující k tomu, že započtení provedla z opatrnosti opětovně (podáním ze dne 4. 11. 2011) poté, co se započítávaná pohledávka měla stát splatnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poslední dovolací důvod je žalovanou formulován velmi obecně tak, že odvolací soud své závěry posuzoval zcela mechanicky a bez vzájemných souvislostí, aniž zvážil všechny aspekty a okolnosti projednávané věci a ty po tom hodnotil ve všech souvislostech věcných a časových . Z této formulace není jednoznačné, zda má žalovaná vůbec na mysli nesprávné právní posouzení věci. I kdyby tak tomu mělo být, nesplňuje takové vymezení dovolacího důvodu konkrétní požadavky v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož se důvod dovolání vymezí tak, že odvolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nadto dovolací soud poukazuje, že pouhé vymezení dovolacího důvodu nezakládá samo o sobě přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4431/2014).
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu