23 Cdo 3789/2011
Datum rozhodnutí: 23.11.2011
Dotčené předpisy: § 301 obch. zák., § 39 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák.




23 Cdo 3789/2011


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně A.R. OKENNÍ TECHNIKA spol. s r.o. , se sídlem v Nýřanech, obec Kostelec, Vrhaveč 1, PSČ 330 23, identifikační číslo osoby 25677551, zastoupené JUDr. Stanislavou Proškovou, advokátkou, se sídlem v Mariánských Lázních, Nádražní náměstí 299, proti žalované BARACOM a. s. , se sídlem v Praze 9, Kolmá 11, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 63079763, zastoupené Mgr. Davidem Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Ladova 1, o zaplacení částky 436.633,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 24/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2011, č. j. 4 Cmo 248/2010-169, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2011,
č. j. 4 Cmo 248/2010-169, se v části prvního výroku, jímž byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2010, č. j. 42 Cm 24/2007-131 tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 367.278,- Kč s úrokem z prodlení od 1. 1. 2006 do 30. 6. 2006 ve výši 9 % a dále s úrokem z prodlení ve výši repo sazby, stanovené ČNB k 1. dni každého kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o sedm procentních bodů do zaplacení, a včetně souvisejících výroků o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušuje a věc se v toto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.


O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. června 2010, č. j. 42 Cm 24/2007-131, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobkyni částku 436.633,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky s tím, že dne 8. srpna 2005 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o dílo č. 110/180 SUB 03 (dále též jen smlouva o dílo ), ve které se žalobkyně zavázala pro žalovanou vyrobit, dodat a provést montáž plastových oken a dveří specifikovaných v nabídce žalobkyně č. 5082 KEP (tj. v příloze č. 1 smlouvy o dílo) pro stavbu Relax sport centrum, Zbraslav, I. Etapa a žalovaná se zavázala k zaplacení ceny díla ve výši 445.668,- Kč, kterou neuhradila.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo podle ustanovení § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Žalobkyni vznikla povinnost vyrobit a dodat včetně montáže předmětná okna a dveře v termínu do 26. srpna 2005 a žalované povinnost dílo převzít a zaplatit dohodnutou cenu. Dále bylo prokázáno, že žalobkyně svoji povinnost předat dílo řádně a včas nesplnila, dílo bylo dodáno po částech část 30. září 2005, zbytek 6. prosince 2005 (kromě ALU posuvných dveří dodaných až 19. prosince 2005). Nebylo prokázáno, že by žalovaná neposkytla žalobkyni potřebné spolupůsobení, žalobkyně nedostála své povinnosti dodat dílo řádně a včas, a to bez zavinění žalované.
Mezi účastníky byla ve smlouvě o dílo sjednána smluvní pokuta za prodlení se splněním povinnosti žalobkyně předat provedené dílo řádně a ve smluveném termínu. Žalované tak vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 5.000,- Kč za každý den prodlení. Soud prvního stupně přitom v daném případě neshledal sjednanou smluvní pokutu nepřiměřeně vysokou, a neuplatnil své moderační oprávnění podle ustanovení § 301 obch. zák. a smluvní pokutu nesnížil. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení ceny díla. Žalovaná však na tuto pohledávka započetla svou pohledávku na zaplacení smluvní pokuty a pohledávka žalobkyně tak započtením zanikla.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 367.278,- Kč s příslušenstvím; ve zbývajícím rozsahu zamítavý výrok potvrdil; v bodu II. výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 65.890,70 Kč k rukám jejího právního zástupce (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud po dílčím zopakování dokazování dospěl k závěru, že se žalobkyně skutečně dostala do prodlení s dokončením díla. Smluvní pokutu ve výši 485.000,- Kč žalovaná započetla na žalobkyní požadovanou cenu díla ve výši 436.633,- Kč. Vzhledem k ustanovení § 580 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), pohledávka na zaplacení smluvní pokuty zanikla započtením a odvolací soud proto nemohl uvažovat o moderaci smluvní pokuty. Odvolací soud však přesto dospěl k závěru, že pohledávka spočívající ve vyúčtované smluvní pokutě je ve své podstatě nepřiměřeně vysoká, je sjednána v neprospěch zhotovitele (žalobkyně), neboť je sedmkrát vyšší než smluvní pokuta stanovená žalované pro případ jejího prodlení s úhradou ceny za dílo . Takové ujednání se podle odvolacího soudu příčí dobrým mravům a nemůže mu být proto poskytnuta právní ochrana. S ohledem na uvedené považoval odvolací soud uplatněnou smluvní pokutu v rozsahu přesahujícím smluvní pokutu sjednanou pro případ prodlení žalované s úhradou ceny díla za neoprávněnou , neboť v tomto rozsahu je ujednání smluvních stran ve smlouvě o dílo podle ustanovení § 3 odst. 1 a § 39 obč. zák. neplatné. Podle odvolacího soudu na zápočet mohla žalovaná oprávněně použít toliko částku sedmkrát nižší než vyúčtovanou, tedy pouze 69.355,- Kč .
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně v plném rozsahu ) podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení smluvní pokuty odvolacím soudem jako odporující dobrým mravům. Tento závěr považuje za jednoznačný zásah do smluvní volnosti stran. Domnívá se, že v případě, kdy soud rozhodne, že některá z ujednání smluvních stran je v rozporu s dobrými mravy a jedná se pro věc o zcela zásadní ujednání, pak se musí věcí pečlivě zabývat, tzn. určit, proč je takové ujednání v rozporu s dobrými mravy a vzít v úvahu všechny okolnosti případu. Má za to, že odvolací soud nezvažoval okolnosti, za nichž došlo ke sjednání smluvní pokuty, přičemž upozorňuje zejména na smlouvu o dílo s investorem Relax Sport Centrum Zbraslav, a.s., kde byla sjednána smluvní pokuta 20.000,- Kč, resp. 40.000,- Kč za každý den prodlení a odkazuje na konkrétní ujednání o smluvních pokutách dohodnutých ve smlouvě o dílo. Podle dovolatelky, i když je celková smluvní pokuta relativně vysoká, naprosto odpovídá až šestiměsíčnímu prodlení žalobkyně a dalším okolnostem případu. Konečně za neúplné považuje odůvodnění odvolacího soudu, když z jeho rozsudku není patrno, proč má žalovaná nárok na smluvní pokutu zrovna sedmkrát nižší. S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila tak, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a dovolání za nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Dovolání žalobkyně proti měnícímu výroku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Vady řízení uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž dovolací soud v případě přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), Nejvyšší soud z obsahu spisu neshledal. Přezkoumal proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání žalované je důvodné.
Žalovaná předně zpochybňuje správnost právního posouzení odvolacího soudu, podle něhož nárok žalované na zaplacení smluvní pokuty byl zčásti nedůvodný pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 3 obč. zák. ve spojení s ustanovením § 39 obč. zák.
Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci. Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr. Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že nárok žalované na zaplacení smluvní pokuty ve výši 367.278,- Kč s příslušenstvím je nedůvodný pro její nepřiměřenost a v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 3 obč. zák. ve spojení s ustanovením § 39 obč. zák., je tento právní závěr nesprávný, neboť ustanovení občanského zákoníku o právních úkonech odporujícím dobrým mravům na skutkový stav v pojednávané věci nesprávně aplikoval.
Závazek mezi účastníky má podle ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. povahu obchodněprávní, neboť je uzavřen mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Na rozdíl od úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích zakotvuje obchodní zákoník v ustanovení § 301 moderační oprávnění soudu. Ustanovení § 301 obch. zák. je třeba mít za speciální k § 39 obč. zák. v tom smyslu, že míří na takové skutkové případy, kdy si strany obchodního vztahu sjednají nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Zatímco tedy podle úpravy smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích je třeba nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu poměřovat s ustanovením § 39 obč. zák., a je tedy třeba posuzovat, zda tento právní úkon není neplatný, neboť se příčí dobrým mravům, ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon (přičemž ve smyslu § 267 odst. 1 obch. zák. by šlo o relativní neplatnost) pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Ujednání o smluvní pokutě není však možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty. Takovou situaci totiž řeší ustanovení § 301 obch. zák., upravující moderační oprávnění soudu (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2010, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007).
Dospěl-li proto odvolací soud, že v podmínkách projednávané věci je smluvní pokuta ve své podstatě nepřiměřeně vysoká, neboť je sedmkrát vyšší než smluvní pokuta stanovená žalované pro případ jejího prodlení s úhradou ceny za dílo a proto v rozsahu přesahujícím smluvní pokutu sjednanou pro případ prodlení žalované s úhradou ceny dílo neoprávněná, neboť v tomto rozsahu je ujednání smluvních stran ve smlouvě o dílo podle ustanovení § 3 odst. 1 a § 39 obč. zák. neplatné , jde o právní závěr nesprávný. Ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích nelze, jak uvedeno výše, považovat za neplatné podle § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty. Takovou situaci totiž řeší ustanovení § 301 obch. zák., upravující moderační oprávnění soudu.
Přitom platí, že rozhodnutí soudu ve smyslu § 301 obch. zák. je konstitutivním rozhodnutím, jímž lze moderovat jen nárok, který zde v době rozhodování soudu je dán. Nelze rozhodovat o snížení smluvní pokuty, která v době rozhodování soudu zanikla v důsledku započtení na jinou pohledávku, jako tomu bylo v projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 32 Odo 1007/2006).
Jestliže tedy odvolací soud nárok žalované na zaplacení smluvní pokuty ve výši 367.278,- Kč s příslušenstvím posoudil jako nedůvodný pro nepřiměřenou výši smluvní pokuty a pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 3 obč. zák. ve spojení s ustanovením § 39 obč. zák. (a v tomto rozsahu, že z tohoto důvodu pohledávka žalobkyně na zaplacení ceny díla započtením nezanikla), je tento jeho právní závěr nesprávný. Rozhodnutí odvolacího soudu proto spočívá v příslušné části měnícího výroku na nesprávném právním posouzení a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v tomto rozsahu žalovanou uplatněn opodstatněně.
Ve zbývajícím rozsahu, proti části prvního výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do zaplacení částky 69.355,- Kč, není dovolání přípustné, a to vzhledem k ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění novely provedené s účinností od 1. 7. 2009 zákonem č. 7/2009 Sb., podle něhož dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V posuzované obchodní věci bylo dovoláním dotčeným výrokem odvolacího soudu vydaným po dni 1. 7. 2009 (srov. bod 11 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.) rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšující částku 100.000,- Kč.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil v té části jeho měnícího výroku, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 367.278,- Kč s úrokem z prodlení od 1. 1. 2006 do 30. 6. 2006 ve výši 9 % a dále s úrokem z prodlení ve výši repo sazby, stanovené ČNB k 1. dni každého kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o sedm procentních bodů do zaplacení, včetně souvisejících výroků o nákladech řízení před soudy obou stupňů [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu pak dovolání jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. listopadu 2011

JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu