23 Cdo 3787/2015
Datum rozhodnutí: 03.12.2015
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř.



23 Cdo 3787/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D. ve věci žalobkyně M. M., místem podnikání v Praze 1, Dlouhá 731/33, PSČ 110 00, IČO 17031354, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, adresa pro doručování Resslova 1253, Hradec Králové, PSČ 500 02, proti žalované Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, PSČ 186 00, IČO 63998530, o zaplacení částky 220 834,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 ECm 38/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2014, č. j. 6 Cmo 215/2014-278, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř. )
Městský soud v Praze uložil výrokem I. žalované zaplatit žalobkyni částku 5 120 Kč s úrokem z prodlení, výrokem II. zamítl žalobu v rozsahu nároku ve výši 215 714,50 Kč s příslušenstvím a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně následně odvoláním napadla výrok II. a to do částky 159 133 Kč s příslušenstvím a výrok III.
Vrchní soud v Praze rozsudkem uvedeným v záhlaví potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tedy ve výroku II. v rozsahu 159 133 Kč s příslušenstvím a ve výroku III., a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně podala, jak výslovně uvádí, proti oběma výše zmíněným rozhodnutím dovolání. Důvodnost dovolání spatřuje dovolatelka v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem a napadá argumentaci soudů obou stupňů ve vztahu k interpretaci škody. Brojí zejména proti rozhodnutí soudu odvolacího, který podle dovolatelky při interpretaci škody postupoval mechanicky a v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že jej považuje za nedůvodné, neboť je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyššímu soudu proto navrhla, aby dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze podle § 236 odst. 1 o. s. ř. napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas podle § 240 odst. 1 o. s. ř. osobou k tomu oprávněnou, která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně neobsahuje obligatorní náležitosti.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Způsob, jakým je nutné vymezit v dovolání jeho přípustnost, byl již v minulosti v judikatuře dovolacího soudu upřesněn. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, vyplývá, že k vymezení přípustnosti dovolání nestačí pouhý odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř., nýbrž je nezbytné, aby dovolatel uvedl otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Argument, podle kterého v otázce procesního práva se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe , může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky procesního práva odvolacím soudem odchyluje.
Požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatelka nedostála, neboť pouze uvádí, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 236 odst. 1 a § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe . Tuto ustálenou praxi však blíže neuvádí.
Podle první věty § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. prosince 2015
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu