23 Cdo 3756/2009
Datum rozhodnutí: 21.12.2010
Dotčené předpisy: § 365 obch. zák., § 301 obch. zák.




23 Cdo 3756/2009


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobců: a) J. N. , a b) M. N. , zastoupeni JUDr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem Klatovy 1, Rendova 204, PSČ 339 01, proti žalovanému HORÁK STAVBY s. r. o. , se sídlem Třemošná, Pod Továrnou 1004, IČ 47719923, zastoupenému JUDr. Danielou Strakovou, advokátkou se sídlem Zruč Senec, Jedlová 372, PSČ 330 08, o zaplacení Kč 453.302,70,- vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 25 C 64/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. května 2009, č. j. 25 Co 47/2009-246, takto:


I. Dovolání, pokud směřuje proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. května 2009, č. j. 25 Co 47/2009-246, se odmítá.
II. Dovolání, pokud směřuje proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. května 2009, č. j. 25 Co 47/2009-246, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradu nákladů dovolacího řízení částku Kč 22.970,- do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám advokáta žalobcům JUDr. Františka Steidla.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň město rozhodl rozsudkem ze dne 24. listopadu 2008, č. j. 25 C 64/2004-215, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům částku Kč 69.589,- (výrok I.), že žaloba se pro částku Kč 383.713,70 v plném rozsahu zamítá (výrok II.) a konečně že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.)
Předmětem řízení bylo zaplacení smluvní pokuty v žalované výši za prodlení s dokončením stavby rodinného domu v k. ú. Jindřichova Hora (obec Černá Řeka) na základě smlouvy o dílo ze dne 2. 8. 1999, uzavřené v režimu obchodního zákoníku (ust. § 536 an.)
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dílo nebylo ke dni 15. 11. 1999 dokončeno podle smlouvy, když žalovaný provedl dílo v rozporu se schválením projektovou dokumentací a stavebním povolením zvýšením obvodového zdiva o cca 90 cm, aniž by bez zbytečného odkladu upozornil v souladu s § 551 odst. 1 obch. zák. na nevhodnost pokynů daných mu žalobci, ač mohl tuto nevhodnost zjistit při vynaložení odborné péče. Změnu projektové dokumentace mohl předložit jen žalovaný, což neučinil. Přitom text smlouvy o dílo koncipoval žalovaný.
Soud prvního stupně proto dovodil, že nárok žalobců na zaplacení smluvní pokuty je oprávněný. Přitom žalovaný v řízení ani netvrdil, natož prokazoval, že by vyzval žalobce k převzetí dokončeného díla. Soud však nepřiznal žalobcům smluvní pokutu v žalované výši, ale využil moderačního oprávnění podle § 301 obch. zák. a smluvní pokutu snížil, protože měl za to, že vzhledem k hodnotě a významu zajišťované povinnosti byla vymáhaná smluvní pokuta nepřiměřeně vysoká. Smluvní pokuta zajišťovala povinnost provést dílo v hodnotě 392.298,- Kč bez DPH a soud vzal v úvahu, že převážná část smluveného díla byla žalovaným provedena, přičemž uplatněná pokuta pokrývá dobu prodlení sahající hluboko do doby probíhajícího soudního řízení. Po žalovaném nelze spravedlivě požadovat zaplacení celé žalované částky a soud proto smluvní pokutu snížil do výše škody, která žalobcům do doby rozhodnutí skutečně vznikla a takovou škodu soud stanovil částkou ve výši 69.589,- Kč za dokončovací práce na rodinném domě, které byl žalovaný povinen provést podle smlouvy.
Soud prvního stupně tedy žalobě vyhověl částečně, jak rozhodl ve výroku I. co do výše 69.589,- Kč, kdežto co do výše 383.713,70 Kč žalobu ve výroku II. zamítl.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobci a žalovaný, o nichž rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem v záhlaví označeným tak, že výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 261.271,85 Kč (výrok II.), výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 122.441,85 Kč změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům částku 122.441,85 Kč (výrok III.) a konečně rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 25.828,- Kč (výrok IV.)
Odvolací soud konstatoval především k námitkám žalovaného, že žalobci se nemohli dostat do prodlení, jak předpokládá ust. § 365 posl. věta obch. zák., pokud nebyli řádně vyzváni k součinnosti ve formě protiplnění. Žalovaný byl v prodlení s provedením sjednaného díla v době od 15. 11. 1999 po tu dobu, po kterou nebyli v prodlení žalobci. Žalobci se do prodlení dostali až poté, co byli řádně vyzváni k plnění předložením projednaných změn projektové dokumentace.
Odvolací soud provedl na ústním jednání důkaz dopisem ze dne 17. 7. 2002, adresovaným právnímu zástupci žalobců, z jehož posledního odstavce lze dovodit, že pro dokončení stavby je nutné poskytnutí odpovídající projektové dokumentace s projednáním odchylek se stavebním úřadem. Naproti tomu nebylo z obsahu spisu možné zjistit, že by žalovaný před soudem prvního stupně označil k důkazu jím tvrzený dopis ze dne 3. 6. 2002 a učinil tak až v podaném odvolání, a proto k němu odvolací soud s poukazem na ust. § 205a o. s. ř. nemohl přihlédnout. Z další korespondence, kterou žalovaný označil k důkazu již před soudem prvního stupně nelze dovodit, že by před datem 17. 7. 2002 učinil ve vztahu k žalobcům kvalifikovanou výzvu k poskytnutí potřebného protiplnění, z níž by jednoznačně vyplývalo, co mají žalobci plnit a že nesplnění požadovaného plnění má za důsledek nemožnost dalšího provádění stavby.
Odvolací soud proto dovodil, že žalovaný byl v prodlení po dobu následující od data sjednané doby plnění ve smlouvě, tedy od 16. 11. 1999 do doby, kdy učinil vůči žalobcům kvalifikovanou výzvu, tudíž do doby, kdy se naopak dostali do prodlení žalobci s poskytnutím příslušné součinnosti. Vzhledem k tomu, že nebylo zřejmé kdy právní zástupce žalobců obdržel dopis ze dne 17. 7. 2002, vycházel odvolací soud z přiměřené doby, odpovídající doručení doporučené zásilky tak, že nejpozději mohla být doručena ke dni 22. 7. 2002. Prodlení žalovaného tedy trvalo od 16. 11. 1999 do 22. 7. 2002, což činí celkem 979 dní. Smluvní pokuta, jež byla sjednána ve výši 196,15 Kč denně (dle čl. VIII. písm. a) smlouvy v sazbě 0,05 % z celkové pevně sjednané smluvní ceny za každý započatý den prodlení), tak činí celkem 192.030,85 Kč a tuto smluvní pokutu je žalovaný povinen zaplatit žalobcům.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal žádný důvod pro moderaci sjednané smluvní pokuty, kterou pokládal za zcela přiměřenou i s ohledem na to, že smluvní pokuta ve stejné výši byla sjednána i pro případ prodlení objednatelů se zaplacením ceny díla, jakož i na postavení žalovaného jako podnikatele s předpokládanou profesionální zdatností.
Z uvedených důvodů odvolací soud rozhodl, jak shora uvedeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, a to do výroku I. , kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ukládající žalovanému zaplatit žalobcům částku 69.589,- Kč, a dále do výroku III., jímž byl změněn zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům částku 122.441,85 Kč.
Dovolatel má za to, že odvolací soud rozhodl v rozporu s předloženými důkazy i znaleckým posudkem Václava Krofty, vyžádaného soudem prvního stupně, jakož i statickým výpočtem a stanoviskem bezpečnostního technika.
Podle názoru dovolatele k prodlení žalovaného objektivně dojít nemohlo pro okolnosti, které konkrétně uvádí, a to pro pozastavení stavby stavebním úřadem do vyřešení statiky objektu a také pro nečinnost stavebního úřadu vůči havarijnímu stavu předmětné stavby, dále pro nesplnění závěrů statického výpočtu Ing. L., pro nezajištění stavební připravenosti, žalobci (prostupy ve střeše pro komín), neprojednání vyjmenovaných změn na stavebním úřadě žalobci (nespalný strop, změna střechy) a pro nerespektování závěrů znaleckého posudku V. Krofty a posudku bezpečnostního technika Ing. M. (havarijní stav krovu ad.) Kvůli havarujícího stavu krovu se vzdal funkce stavebního dozoru jednatel žalovaného p. H. a upozornil na to stavební úřad, který však byl nečinný od r. 2002 do r. 2007.
Dovolatel odmítá, že k prodlení došlo na jeho straně a zdůrazňuje, že k prodlení došlo na straně žalobců (§ 365 obch. zák.)
Odvolací soud vzal za prokázané, že žalobci projednali změny stavby na stavebním úřadě, aniž by o tom žalobci předložili důkaz, v účastnických výpovědích žalobců jsou v tomto směru závažné rozpory. Přitom toto neprojednání klade soud k tíži žalovaného, ač v čl. II. smlouvy o dílo i ve stavebním zákoně je to povinnost stavebníka či investora, tj. žalobců.
Dovolatel dále namítá, že přiznaná částka smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká s přihlédnutím k významu a hodnotě zajišťovaného plnění (šlo o částku cca 11.000,- Kč s DPH.)
Soud prvního stupně vyšel při stanovení smluvní pokuty z částky uvedené ve faktuře č. A 039, v níž jsou zahrnuty položky již dodaného materiálu a náklady na stavební připravenost, které měli vést žalobci.
Dovolatel poukazuje na to, že po zajištění stavební připravenosti jak vyplynulo z dokazování by na dokončení díla zbyly jen drobné práce v částce 11.000,- Kč a přitom odvolací soud přiznal žalobcům smluvní pokutu ve výši 192.030,85 Kč, což je naprosto neúměrné.
Dovolatel vytýká, že odvolací soud ponechal nepovšimnuto, že žalobci požadovali dokončení díla teprve po více jak dvou letech (od prosince 1999 do ledna 2002.)
Dovolatel navrhuje doplnění dokazování o skutečnosti, zda a kdy projednali žalobci změny stavby (nespalný strop, změna výšky a tvaru střechy) u Stavebního úřadu v Klenčí pod Čerchovem a kdy tento úřad o těchto změnách stavby rozhodl, dále zda a kdy žalobci zajistili stavební připravenost pro dokončení díla poté, co byla v prosinci 1999 stavba zastřešena krovem, dále nutno posoudit oprávněnost fakturovaných položek, zahrnutých do výpočtu přiznané smluvní pokuty, dále provést další důkazy zejména znaleckým posudkem V. Krofty z 14. 4. 2008, statickým výpočtem Ing. L., stanoviskem bezpečnostního technika a dalšími vyjmenovanými svědeckými a písemnými důkazy včetně prokázání, kdy poprvé žalobci vyzvali žalovaného k dokončení díla.
Podle mínění dovolatele odvolací soud na základě nedostatečného důkazního řízení dospěl k nesprávnému právnímu posouzení a právním závěrům a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil výroky I. a III. rozsudkem odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření dovolání označují za nedůvodné, napadené rozhodnutí mají za správné a navrhují odmítnutí resp. zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle bodu 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. ve znění o. s. ř. účinném před 1. 7. 2009. Tak je tomu i v daném případě.
Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti podle zákona (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.), se dále zabýval přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.)
V posuzovaném případě dovolání směřuje proti dvěma výrokům rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a to proti výroku I. a výroku III.
Ve výroku I. odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a dovolání je proto v tomto případě přípustné pouze dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nepřipadá v tomto případě v úvahu), tzn. že dovolání je přípustné, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132, Nejvyšší soud dospěl k závěru, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro nesprávné právní posouzení věci s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) nebo podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolatel v dovolání žádnou právní otázku zásadního významu nevymezil. Z jeho argumentace vyplývá, že v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu bylo podle jeho názoru v rozporu s hmotným právem posouzeno prodlení žalovaného, k němuž nedošlo z důvodu na jeho straně a dále výše smluvní pokuty a k právnímu posouzení věci viz následující část.
Pokud dovolatel namítá nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem (údajně včetně znaleckého posudku) a tudíž i nesprávná skutková zjištění ohledně posouzení prodlení na straně žalovaného, popř. námitky vztahující se k určení výše smluvní pokuty resp. finančního základu pro výpočet výše smluvní pokuty, k jejímuž zaplacení byl žalovaný napadeným rozhodnutím zavázán, nemohou tyto námitky u potvrzujícího výroku založit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Odlišná je situace u té části dovolání, v níž dovolatel napadá výrok III. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně na částečně vyhovující co do částky 122.441,85 Kč. V tomto rozsahu je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Dovolatel výslovně neuvádí, z jakých zákonem uznaných důvodů (tj. důvodů dle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a § 241a odst. 3 o. s. ř.) dovolání podává, z obsahu dovolání lze nicméně usoudit, že zejména uplatňuje okolnosti, jež by měly prokazovat, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241 odst. 3 o. s. ř.), popř. namítá nesprávné právní posouzení věci (prodlení, užití moderačního oprávnění výše smluvní pokuty).
Dovolatel především vytýká odvolacímu soudu, resp. i soudu prvního stupně, že provedl nedostatečné důkazní řízení.
Dovolateli však nelze přisvědčit, že by tato výtka byla na místě, neboť oba soudy provedly obsáhlé dokazování a zabývaly se všemi skutečnostmi, na které dovolatel poukazuje, ať již to byla stavební připravenost žalobců, projednání změn projektové dokumentace na stavebním úřadě anebo stavba krovu v rozporu se schválenou projektovou dokumentací. Oba soudy se podrobně vypořádaly s argumentací žalovaného, který koncipoval návrh smlouvy o dílo, jednatel žalovaného byl projektantem stavby a prováděl na stavbě stavební dozor. Soud prvního stupně správně poukázal na porušení povinnosti podle § 551 odst. 1 obch. zák., které se dopustil žalovaný jako odborná stavební firma tím, že neupozornila žalobce na nevhodnou povahu pokynů k provedení díla (zvýšení obvodového zdiva.)
Odvolací soud zhodnotil všechny v řízení provedené důkazy, včetně těch, kterých se dovolatel dovolával jako rozhodných pro zjištění prodlení na straně žalobců, a jeho závěru, že žalobci se nemohli dostat do prodlení pro neposkytnutí nezbytné součinnosti ve smyslu § 365 posl. věta obch. zák. nelze vytknout pochybní.
Odvolací soud se právem soustředil na rozhodnou okolnost, tj. zda žalovaný a od kterého data se dostal do prodlení se splněním předmětu díla. V řízení před odvolacím soudem bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaný vyzval žalobce k poskytnutí potřebného protiplnění teprve výzvou ze dne 17. 7. 2002. Teprve k datu doručení této výzvy skončilo prodlení žalovaného a tudíž i povinnost zaplatit sjednanou smluvní pokutu.
Pro závěry o chybějícím prodlení na straně žalobců a naopak o existujícím prodlení na straně žalovaného po stanovenou dobu si odvolací soud provedenými důkazy a jejich správným hodnocením zjednal dostatečný a přesvědčivý skutkový základ a nelze proto dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.)
Dovolací soud dále nezjistil, že by řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), kteroužto vadu ostatně dovolatel ani výslovně nenamítal.
Konečně Nejvyšší soud taktéž nemá za naplněný ani dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), kterýžto důvod dovolatel ani řádně nekonkretizoval. Nesprávné právní posouzení dovolací soud neshledal ani v otázce existence prodlení žalovaného, ani v otázce výše přiznané smluvní pokuty, u níž dovolatel namítá především její nepřiměřenost; ani v tomto ohledu nelze vytknout odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci ust. § 301 obch. zák.
Otázka základu pro výpočet smluvní pokuty (položky fakturované ve faktuře č. A 039) je především otázkou skutkového zjištění a následně právního posouzení a ani v této otázce odvolací soud nepochybil, když ji posoudil správně.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud musel jednak dovolání odmítnout (v části, týkající se výroku I. rozsudku odvolacího soudu) podle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř., jednak dovolání zamítnout podle § 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné s tím, že napadené rozhodnutí je ve výroku III. správné.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Neúspěšný dovolatel, jehož dovolání bylo z převážné části zamítnuto a z části odmítnuto je povinen nahradit žalobcům náklady řízení o dovolání, spočívající v nákladech právního zastoupení, a to odměnu advokáta podle § 3 odst. 1 bod 4, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce 18.842,- Kč, dále jeden paušál hotových výdajů (k vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. ve výši 300,- Kč, celkem tedy 19.142,- Kč, s připočtením 20 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak činí celková částka 22.970,- Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta žalobců.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 21. prosince 2010

JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu