23 Cdo 3749/2008
Datum rozhodnutí: 26.05.2010
Dotčené předpisy: § 31 písm. c) předpisu č. 1/1994Sb.




23 Cdo 3749/2008


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně C.D.K.K. FIN, s. r. o. se sídlem v Praze-8 Libni, V Holešovičkách 593, IČ: 482 02 631, zast. JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 32, proti žalované Komerční bance, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33, IČ: 453 17 054, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 249/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2008, č. j. 22 Co 516/2007-30, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2008, č. j. 22 Co 516/2007-30, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. května 2007, č. j. 24 C 249/2006-15, se zrušuje a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. ledna 2008, č. j. 22 Co 516/2007-30, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 17. května 2007, č. j. 24 C 249/2006-15, jímž tento soud zamítl žalobu se žádostí, aby byl zrušen rozhodčí nález zn. RSP 549/05 Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (dále též jen Rozhodčí soud ) ze dne 24. 3. 2006, a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně žalobou ze dne 20. 6. 2006, podanou u soudu dne 18. 7. 2006, domáhala zrušení shora specifikovaného rozhodčího nálezu ze dne 24. 3. 2006 s odůvodněním, že Rozhodčí soud, který dle rozhodčí smlouvy, uzavřené dne 27. 6. 2005, rozhodl o sporu, zda bezhotovostní platba provedená žalobkyní dne 2. 9. 2004 ve výši 1.200.000,- EUR prostřednictvím aplikace přímého bankovnictví žalované moje banka byla provedena v souladu s platným řádem a smluvními podmínkami a zda žalobkyni vznikla škoda, žalobkyni odňal možnost věc před rozhodci řádně projednat, poněvadž zamítl návrhy na doplnění dokazování, a že jsou dány důvody pro obnovu řízení.
Odvolací soud dále uvedl, že si soud prvního stupně opatřil pro své rozhodnutí správná a postačující skutková zjištění, tyto správně hodnotil a věc posoudil řádně i po stránce právní, pokud dovodil, že podmínky pro zrušení rozhodčího nálezu soudem dle § 31 písm. e) a g) zák. č. 216/1994 Sb. v rozhodném znění, o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen ZRŘ ), nebyly splněny, neboť v rozhodčím řízení nebyly provedeny důkazy, které žalobkyně nenavrhla ani nepředložila, přestože tak v řízení a při jednání, kterého se její právní zástupce zúčastnil, učinit mohla.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 10. 7. 2008, předaným k poštovní přepravě dne 15. 7. 2008, napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu s tím, že otázku zásadního právního významu, zda jde o naplnění důvodu uvedeného § 31 písm. e) ZRŘ, pokud stěžejní důkaz, jehož provedení oba účastníci (žalobkyně i žalovaná) navrhli (obchodních podmínek žalované účinných ke dni uzavření Smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu v EUR ze dne 3. 8. 2001, ve znění dodatku z 11. 2. 2002), rozhodčí soud jako nadbytečný zamítl a poté rozhodl tak, že se vzhledem k nepředložení tohoto důkazu žaloba zamítá, a to pro neunesení důkazního břemene. V odůvodnění dovolání žalobkyně dále uvedla, že výklad odvolacího soudu týkající se povinnosti účastníka rozhodčího řízení navrhovat a tvrdit důkazy je správný, ale nevztahuje se na uvedenou věc, neboť v daném případě byly rozhodující důkazy navrženy, ale rozhodčím soudem zamítnuty.
Z výše uvedených důvodů žalobkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního utone k dalšímu řízení.
V podání ze dne 13. 8. 2008 se k dovolání vyjádřila žalovaná a zejména uvedla, že sdílí právní názor soudů obou stupňů ohledně neexistence důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. e) ZRŘ, neboť nečinnost žalobkyně při navržení a předložení důkazu nelze posoudit jako znemožnění řádného projednání věci před rozhodci.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, žalovaná závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že dovolání bude s ohledem na čl. II bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednáno a rozhodnuto o něm podle procesních předpisů účinných do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř. ). Poté dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalobkyní), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci.
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem zde je nutno akcentovat - včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
V souzené věci dovolatelka spatřuje naplnění důvodu uvedeného v ust. § 31 písm. e) ZRŘ, pro který je možné zrušit rozhodčí nález soudem, v tom, že Rozhodčí soud jako nadbytečný zamítl důkaz, jehož provedení žalobkyně (ale i žalovaná) navrhla (konkrétně šlo dle tvrzení žalobkyně o obchodní podmínky účinné ke dni uzavření vzájemného smluvního vztahu ), a následně rozhodl tak, že se vzhledem k nepředložení tohoto důkazu žaloba zamítá, a to pro neunesení důkazního břemene.
Nejvyšší soud ČR se s ohledem na dovolací námitky žalobkyně a na charakter rozhodčího řízení, aniž by hodnotil obsahovou stránku předmětného rozhodčího řízení, zabýval pouze otázkou, zda odvolací soud správně posoudil, že v daném případě nebyly dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu ze dne 24. 3. 2006, sp. zn. Rsp 549/05, z důvodu uvedeného v ust. § 31 písm. e) ZRŘ. Námitky dovolatelky tudíž zkoumal pouze z hledisek, zda byla straně poskytnuta možnost věc před rozhodci řádně projednat.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů dovoláním nezpochybněných, a to zejména ze zápisu o ústním jednání konaném dne 23. 2. 2006 před Rozhodčím soudem plyne, že žalobkyně tvrdila, že ve věci mělo být postupováno v souladu s podmínkami, na něž je odkazováno v čl. 1.2 Smlouvy a jež měly tvořit nedílnou součást Smlouvy, tj. Podmínky Komerční banky, a. s., pro poskytnutí a využívání přímého bankovnictví platných do dne 19. 3. 2004.
V rozhodčím řízení byly žalobkyní a žalovanou předloženy toliko Podmínky Komerční banky, a. s., pro poskytnutí a využívání přímého bankovnictví platných a účinných od 19. 3. 2004 a 24. 9. 2004.
Usnesením ze dne 23. 2. 2006 Rozhodčí soud zamítl návrh na doplnění dokazování čtením podmínek KB, a. s. pro poskytnutí a využívání přímého bankovnictví ( ) platných do dne 19. 3. 2004 z důvodu nadbytečnosti.
Z odůvodnění rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu ze dne 24. 3. 2006, sp. zn. Rsp 549/05 plyne, že mělo být při posuzování této sporné věci vycházeno ( ) především z Podmínek Komerční banky, a. s., pro poskytnutí a využívání přímého bankovnictví, které jsou nedílnou součástí Smlouvy o používání přímého bankovnictví, které žalovaný obdržel při podpisu této smlouvy a jimiž se zavázal řídit. Tyto však nebyly žalobcem, jako tím, kdo nese důkazní břemeno, RS předloženy , přičemž žalobce ( ) nevyužil svého práva navrhnout v tomto směru doplnění dokazování , a proto neunesl tím svoji důkazní povinnost .
Dle § 31 písm. e) ZRŘ soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat.
Nejvyšší soud ČR zkoumal, zda v daném případě byla účastníkům rozhodčího řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, a to zejména z pohledu toho, zda byla účastníkům poskytnuta rovná možnost k uplatnění jejich procesních práv ve smyslu ust. § 18 ZRŘ, za přiměřeného použití občanského soudního řádu. V rozsudku ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, se Nejvyšší soud ČR zabýval vztahem ZRŘ a občanského soudního řádu, přičemž dospěl k závěru, že vztah obou právních norem je upraven ustanovením § 30 zákona o rozhodčím řízení, podle kterého nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Z použití termínu přiměřeně vyplývá, že rozhodčí řízení nepodléhá občanskému soudnímu řádu přímo a jeho jednotlivá ustanovení nelze použít v rozhodčím řízení mechanicky. Výraz přiměřené vyžaduje především zohlednění obecných zásad, na nichž stojí české rozhodčí řízení, to znamená použití norem občanského soudního řádu pod obecným rámcem zásad českého rozhodčího řízení. Zásadu rovnosti stran zákon o rozhodčím řízení nikterak nerozvádí stanovením konkrétních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení a k jejímu naplnění je nutno podle § 30 zákona o rozhodčím řízení použít přiměřeně příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Nejvyšší soud ČR se proto v projednávaném případě zaměřil především na otázku, zda byla s ohledem na rovné postavení stran rozhodčího řízení poskytnuta stranám možnost věc před rozhodci projednat, respektive, zda byla poskytnuta řádně dostatečná možnost k uplatnění procesních práv účastníků rozhodčího řízení. Tyto požadavky či zásady je třeba zkoumat nejen z hlediska, zda po formální stránce byly procesní postupy dodrženy, ale rovněž z hlediska, měly-li obě strany rovnou a dostatečnou možnost uplatnění tvrzení, námitek, navrhování důkazů apod. (k tomu blíže viz rozsudek ze dne 11. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007).
Obdobný závěr je zastáván i právní teorií, kde je za nejtypičtější případ odepření možnosti věc před rozhodci projednat, považována nemožnost dostatečného uplatnění argumentace stran a nemožnost jejich vyjádření se ke všem relevantním skutečnostem. Obvykle bude nezbytné, aby stranám byla poskytnuta možnost vyjádřit se k tvrzením druhé strany, a to i písemně, tedy v případě žalovaného právo podat žalobní odpověď, v případě žalobce vyjádřit se k protižalobě, případně k protiargumentům uplatněným v žalobní odpovědi. V rámci jednotlivých uvedených úkonů lze považovat za důvodné, aby stranám byla poskytována nejen možnost tyto úkony učinit, ale i to, aby byla poskytnutá možnost s ohledem na všechny relevantní souvislosti dostatečná (srov. např. Bohuslav Klein, Rozhodčí řízení, ASPI 2007, str. 193). Dalším nezbytným požadavkem pak je, aby stranám byla poskytnuta nejen možnost navrhnout důkazy k prokázání jejích tvrzení, ale tyto důkazy i provést (za předpokladu, že nejsou pro dané řízení zcela zjevně nepodstatné). Pokud důkazní návrh některé ze stran nebyl přijat, je třeba, aby rozhodci důkazní návrh uvážili a dostatečně zdůvodnili, proč navržený důkaz nebyl proveden (srov. tamtéž).
Ze shora uvedeného je zřejmé, že v souzené věci žalobkyně tvrdila (viz zápis z ústního jednání dne 23. 2. 2006), že rozhodné pro posouzení věci jsou Podmínky Komerční banky, a. s., pro poskytnutí a využívání přímého bankovnictví, na něž je odkazováno v čl. 1.2 Smlouvy a jež měly tvořit nedílnou součást Smlouvy, tj. podmínky platné do dne 19. 3. 2004. Provedení důkazu těmito podmínkami výslovně navrhla žalovaná, avšak Rozhodčí soud usnesením tento návrh jako nadbytečný zamítl.
Zamítl-li Rozhodčí soud návrh na provedení důkazu potřebného k tvrzení žalobkyně, pro jeho nadbytečnost a poté zamítl žalobu z důvodu, že tento důkaz žalobkyně Rozhodčímu soudu nepředložila, má dovolací soud za to, že za uvedené situace nebyla tímto postupem žalující straně poskytnuta možnost prokázání jejích tvrzení. K tomu je nutno uvést, že rozhodčí senát pochybil, jestliže ve smyslu ust. § 118a odst. 3, popř. § 119a odst. 1 o. s. ř. žalobkyni nevyzval, aby bez zbytečného odkladu navrhla důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, pokud zjistil, že tyto důkazy dosud neoznačila, jak tomu bylo v souzené věci.
Pouze pro úplnost dovolací soud uvádí, že v souzené věci se Nejvyšší soud ze shora předestřených důvodů nezabýval odpovědí na otázku, jaké obchodní podmínky byly rozhodné pro posouzení věci, nýbrž toliko tím, zda byla účastníkům rozhodčího řízení řádně poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejich procesních práv, což v tomto případě nebylo. Rozhodčímu soudu je nutno vytknout též to, že v rozporu s citovanou judikaturou nedostatečně zdůvodnil, proč žalovanou navržený důkaz nebyl s odkazem na jeho nadbytečnost proveden, když následně v rozhodčím nálezu uzavřel, že právě tento důkaz byl pro posouzení věci samé klíčový.
Protože závěry dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jsou v rozporu s uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR a jsou v rozporu s hmotným právem, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud České republiky proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tj. jak v potvrzujícím výroku ve věci samé, tak i v souvisejícím výroku o nákladech řízení, dle § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř., zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ČR i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2010

JUDr. Ing. Jan H u š e k předseda senátu