23 Cdo 3717/2015
Datum rozhodnutí: 09.02.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 3717/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ZETOR TRACTORS a.s ., se sídlem Brno, Trnkova 2781/111, PSČ 628 00, identifikační číslo osoby 26921782, zastoupené JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem Praha 2, Anny Letenské 34/7, proti žalovanému Ing. J. K. , podnikateli se sídlem Praha, Ke Škole 1398/1, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 62895630, zastoupenému Mgr. Liborem Hubáčkem, advokátem se sídlem Benešov, Malé Náměstí 73, o zaplacení 99 594 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 34/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2015, č. j. 12 Cmo 219/2014-239, ve znění opravného usnesení ze dne 28. ledna 2015, č. j. 12 Cmo 219/2014-247, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23 619 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobkyně JUDr. Jana Žáka, advokáta se sídlem Praha 2, Anny Letenské 34/7.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. )

Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalovaného rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2015, č. j. 12 Cmo 219/2014-239, ve znění opravného usnesení ze dne 28. ledna 2015, č. j. 12 Cmo 219/2014-247, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí ve smyslu § 237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou dovolatel v dovolání poukazuje.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jako soudu dovolacího, a to od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 272/2006, v němž Nejvyšší soud uvedl, že podstatnou náležitostí zasílatelské smlouvy je vymezení věci , které mají být přepraveny, je nutno konstatovat, že dovolatel své dovolací námitky k závěru napadeného rozsudku odvolacího soudu, který má být v rozporu s uvedenou judikaturou, staví na odlišném skutkovém základě, než k jakému dospěl odvolací soud. Dovolatel zakládá nesprávné právní posouzení otázky, zda mezi účastníky byla uzavřena zasílatelská smlouva na vlastním skutkovém závěru, že v e-mailové komunikaci mezi účastníky nebyly nikde vymezeny věci určené k přepravě a že odvolací soud dovodil vymezení věcí určených k přepravě jen z existence dřívějších obchodních vztahů.
Odvolací soud však založil své právní posouzení ve shodě se soudem prvního stupně na skutkovém zjištění, že žalobkyně u žalovaného poptávala přepravu zboží, nikoliv jen samotný návěs, což vyplývá i ze skutečnosti, že žalovaný pro přepravu nahlásil žalobkyni nejenom státní poznávací značku návěsu, ale i státní poznávací značku tahače vozidla. Tato skutečnost vyplývala rovněž z podmínek smlouvy, které byly předjednány předem, a to z tabulky, která byla zaslána jako nabídka, kde byla uvedena cena za track, tedy návěs s tahačem ve výši 370 EUR, což byla cena smluvená mezi stranami. Rovněž z této tabulky vyplývá, že jestliže strany jednaly podle této tabulky, což obě strany shodně uvedly, souprava podle specifikace traktorů byla - tři traktory jako náklad. Takže bylo patrno, že se jedná o přepravu tří traktorů, přičemž cenové podmínky byly určeny podle zmíněné tabulky. Bylo tedy určeno, že byla-li žádána souprava Komarom, jednalo se o tři traktory. Z uvedeného soudy dovodily, že určení prostřednictvím tabulky, kde jsou uvedeny tři traktory na soupravu Komarom, je dostatečné určení přepravované věci, kdy nad to bylo určení přepravované věci konkretizováno potřebností prostoru pro přepravu věcí.
Jestliže odvolací soud vyšel ze závěru, že předmět přepravovaných věcí byl mezi smluvními stranami v zasílatelské smlouvě vymezen určitě, nelze učinit závěr, že se odvolací soud odchýlil od poukazovaného rozhodnutí dovolacího soudu a že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné. Je namístě zároveň podotknout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a to ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014).
Namítá-li dále dovolatel, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí vyložil ustanovení o odpovědnosti zasílatele za škodu na převzaté zásilce, je třeba konstatovat, že dovolatel neuvedl, od jaké judikatury dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Má-li být však dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Takový údaj se však z dovolání nepodává, neboť dovolatel neuvedl žádné z rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jehož závěrů se měl odvolací soud při řešení právní otázky odchýlit. Přitom požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Nesouhlasí-li dovolatel též s hodnocením důkazů ohledně závěru, že k přepravě v dané věci došlo, je třeba konstatovat, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Namítá-li rovněž dovolatel, že rozsudek odvolacího soudu trpí vadou řízení, kterou spatřuje v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, je nutno konstatovat, že podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, a případné konkrétní vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
Dovolací soud proto uzavřel, že dovolání žalovaného není podle § 237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí. V Brně dne 9. února 2016

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu