23 Cdo 3710/2012
Datum rozhodnutí: 26.08.2014
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



23 Cdo 3710/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně STEP, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 9 - Libeň, Malletova 1141, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 00674672, zastoupené JUDr. Jaroslavem Buriánkem, advokátem, se sídlem v Praze, Ovčí hájek 2159/16, proti žalovaným 1) Ing. R. D. , 2) Ing. arch. V. D. , oběma zastoupeným JUDr. Petrem Michalem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, o zaplacení částky 20,577.159,70 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 119/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2012, č. j. 12 Co 183/2012-280, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 63.936,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 5. dubna 2011, č. j. 47 C 119/2009-164, rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni částku 20.577.159,70 Kč s příslušenstvím (výrok I.), současně rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni smluvní pokutu specifikovanou ve výroku II., současně rozhodl o zamítnutí žaloby v části, v níž se domáhala žalobkyně úroků z prodlení ve výši 10,75 % ročně z částky 1.950.927,60 Kč od 11. 10. 2008 do 15. 10. 2008 a zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 1.950.927,60 Kč od 11. 10. 2008 do 15. 10. 2008 (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů účastníků (výrok IV. a V.).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 5. června 2012, č. j. 12 Co 183/2012-280, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu do části úroku z prodlení zamítl a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do části 20.577.159,79 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 8. 2009 do zaplacení (výrok I.). Odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že do části uplatněného nároku na zaplacení smluvní pokuty žalobu zamítl, potvrdil ji v části smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 20.577.159,79 Kč od 1. 8. 2009 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků před soudy obou stupňů (výrok III.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo dne 8. října 2007. Ve smlouvě o dílo se strany mimo jiné dohodly, že vznik nároku žalobkyně na zaplacení ceny díla bude vázán na žalobkyní vystavované a prvnímu žalovanému doručované faktury. K odvolacím námitkám žalovaných, že ujednání o zálohovém placení ceny díla na základě vystavovaných faktur podle provedených prací je v rozporu s ochranou spotřebitele a proto neplatné, odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně neřešil z právního hlediska otázku odpovědnosti za vady, neboť první žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení vad. Nadto podle odvolacího soudu ze strany prvního žalovaného nebyla uplatněna žádná tvrzení týkající se případné neplatnosti smlouvy. Odvolací soud k odvolacím námitkám žalovaných doplnil, že podřízení smluvního vztahu obchodnímu zákoníku samo o sobě neznamená zhoršení postavení nepodnikatele, v daném případě prvního žalovaného. Ze smlouvy o dílo nevyplynulo, že by v ní převážila práva žalobkyně jako podnikatele nad právy a povinnostmi prvního žalovaného jako nepodnikatele, respektive, že by v ní byly zneužívající klauzule podle § 56 občanského zákoníku. Případná nerovnost stran ve prospěch nepodnikatele v namítané úpravě odpovědnosti za vady by pak ani neznamenala neplatnost celé smlouvy, ale jen to, že ve smyslu ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku by se odpovědnost za vady posuzovala podle zákona, který by byl ve prospěch nepodnikatele.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání, v němž namítají, že závěry odvolacího soudu o nároku na zaplacení ceny díla a smluvní pokuty jsou nesprávné. Ve vztahu k přípustnosti dovolání žalovaní namítají, že dovolací soud by měl vyřešit otázku zásadně právního významu spočívající v tom, zda ve spotřebitelské smlouvě o dílo, podřízené dohodou režimu obchodního zákoníku, může být platně sjednán vznik nároku na cenu za dílo v dřívějším okamžiku, než stanoví obchodní zákoník v ustanovení § 548 odst. 1 ve spojení s § 554 odst. 1 a zda tedy vznik nároku na zaplacení ceny za dílo může ve spotřebitelské smlouvě předcházet okamžiku, kdy je spotřebiteli předáno řádně ukončené dílo bez vad. Podle dovolatelů je tato neplatnost ujednání v neprospěch spotřebitele neplatností absolutní, kterou jsou soudy se povinny zabývat bez návrhu. V předchozím řízení dovolatelé tvrdili a prokazovali, že s ohledem na § 548 odst. 1 obchodního zákoníku dosud nedošlo ke vzniku nároku na zaplacení ceny za dílo, vzhledem k jeho vadnému provedení. V rozporu s dispozitivní úpravou v neprospěch spotřebitele bylo ve smlouvě dohodnuto, že zhotovitel bude vystavovat měsíční faktury daňové doklady podle soupisu provedených prací a dodávek odsouhlasených objednatelem a objednatel se zavazoval tyto faktury do 14 kalendářních dnů od doručení uhradit.
Dovolatelé namítají, že si strany dohodly povinnost zhotovitele předložit objednateli nejpozději do třetího dne následujícího měsíce soupis prací od změny v souladu se způsobem sjednaným ve smlouvě jako přílohu daňového dokladu faktury a povinnost objednatele se k tomuto soupisu nejpozději do šestého dne měsíce následujícího po termínu fakturovaných prací vyjádřit. Pro případ, že se objednatel nevyjádří k soupisu provedených prací do šestého dne měsíce následujícího po termínu plnění fakturovaných prací, byla ve smlouvě stanovena fikce souhlasu objednatele. Podle dovolatelů v praxi opakovaně docházelo k tomu, že objednateli byly faktury doručovány až po uplynutí šestého dne měsíce následujícího po termínu plnění fakturovaných prací, případně vůbec neobsahovaly soupis provedených prací, případně tento soupis neodpovídal provedeným pracím a pro nepřehlednost byl tak v krátké třídenní lhůtě objednatelem nepřekontrolovatelný.
Žalobkyně se v podrobném vyjádření k dovolání obsahově vyjádřila tak, že dovolání považuje za nepřípustné, případně nedůvodné a rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen Nejvyšší soud ) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnými osobami řádně zastoupenými advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Je-li dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), pak při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatel v dovolání označil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Dovolání není přípustné.
Namítají-li dovolatelé rozpor praxe doručování jednotlivých faktur proti smluvním ujednáním, kdy faktury měly být doručovány až po uplynutí šestého dne měsíce následujícího po termínu fakturovaných prací, případně vůbec neobsahovaly soupis provedených prací, respektive tento soupis neodpovídal provedeným pracím a byl tak nepřekontrolovatelný, zpochybňují skutková zjištění, které u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemají jako dovolatelé k dispozici.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí dovolatelé spatřují v posouzení, zda může být platně sjednán vznik nároku na cenu za dílo ve spotřebitelské smlouvě o dílo k dřívějšímu okamžiku, než stanoví obchodní zákoník v § 548 odst. 1 ve spojení s § 554 odst. 1 a zda tedy vznik nároku na zaplacení ceny za dílo může ve spotřebitelské smlouvě předcházet okamžiku, kdy je spotřebiteli předáno řádně ukončené dílo bez vad. Tím však dovolatelé ponechali stranou další důvod, pro který odvolací soud k jejich procesní obraně nepřihlédl, totiž že žalovaný neprokázal vady díla a tedy i v případě jiného právního posouzení předestřené otázky by žalovaní se svou procesní obranou nemohli být úspěšní.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Od tohoto závěru nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Zpochybnili-li proto dovolatelé pouze jeden ze závěrů odvolacího soudu, na nichž posouzení nároku žalobkyně spočívá, a druhý kritice nepodrobili, není jejich dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné (v podmínkách uplatněné procesní obrany srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 32 Cdo 4027/2011).
Dovolacímu soudu proto nezbylo než dovolání žalovaných podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 52.540,- Kč (§ 1 odst. 2, věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 11.096,40 Kč, tedy celkem ve výši 63.936,40 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 26. srpna 2014

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu