23 Cdo 3694/2015
Datum rozhodnutí: 27.01.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 3694/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně EURO CAR Vik, s.r.o., se sídlem v Lučanech nad Nisou, identifikační číslo osoby 64650243, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, proti žalované AUTOREPARIN a.s., se sídlem v Liberci, Kladenská 287/4, identifikační číslo osoby 467 08 693, zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, o zaplacení částky 142.824,75,- Kč s příslušenstvím , vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky Liberec, sp. zn. 38 Cm 148/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2015, č. j. 4 Cmo 76/2011-490, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec rozsudkem ze dne 9. prosince 2010, č. j. 38 Cm 148/2003-325, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 142.824,75 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a žalobu zamítl co do částky 65.609,25 Kč s příslušenstvím tam blíže specifikovaným (bod II. výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku) a o povinnosti náhrady nákladů řízení vůči státu ze strany žalobkyně (bod IV. výroku) i ze strany žalované (bod V. výroku),
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 142.824,75 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalobkyně uhradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 128.294,24 Kč (druhý výrok). Dále jej změnil co do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vůči státu tak, že uložil žalobkyni povinnost tuto náhradu zaplatit ve výši 13.636,- Kč (třetí výrok). Žalobkyni taktéž uložil povinnost náhrady nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok) a náhradu nákladů řízení vůči státu (pátý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do všech jeho výroků, podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Nesouhlasí-li dovolatelka se závěrem odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene, pak dovolací soud uvádí, že její námitky v tomto ohledu nenaplňují přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ve skutečnosti totiž dovolatelka rozporuje skutková zjištění, která dovolacímu přezkumu podléhat nemohou. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že odvolací soud neaplikoval ustanovení § 539 obchodního zákoníku spojená s její citací tohoto ustanovení a odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1387/2005 . Těmito námitkami dovolatelka nepředkládá dovolacímu soudu žádnou konkrétní otázku hmotného práva, při jejímž řešení by se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka přehlíží, že pro rozhodnutí odvolacího soudu nebylo určující, zda zhotovitel dodal vědomě vadné dílo, ani zda se jednalo o zjevné vady díla.
Dovolatelka přehlíží, že odvolací soud po doplnění dokazování (když respektoval závěry předchozího zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 23 Cdo 101/2012) uzavřel, že určující pro rozhodnutí bylo, že v řízení nebyla nepochybně prokázána pravdivost tvrzení žalobkyně o obsahu pojmu polomontáž, tedy že ta v sobě zahrnuje i použití nových šroubů a jejich utažení na daný utahovací moment. Dovolatelka v dovolání přitom konstruuje vlastní skutkové závěry, že žalovaná šrouby utáhla . Namítá-li potom žalobkyně, že se nabízí otázka, z jakého důvodu tak učinila a odvolací soud měl proto aplikovat ustanovení § 266 obch. zák., pak touto argumentací přípustnost dovolání nezakládá. Z této situace k aplikaci výkladových pravidel způsobem namítaným dovolatelkou nebyl důvod a odvolací soud (na rozdíl od mínění dovolatelky) svými závěry z judikatorních kritérií o výkladu projevu vůle nevybočil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008 nebo ze dne 20. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007).
Vytýká-li dále dovolatelka, že odvolací soud zcela pominul skutečnosti, že zjištění, zda byly šrouby dotaženy na utahovací moment, by mohlo být provedenou pouze rozebráním věci a to tedy destrukcí díla , pak opět uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod dle § 241a o. s. ř., v souladu s nímž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
Ačkoliv též dovolání žalobkyně směřuje výslovně i proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, její argumentace se k náhradě nákladů řízení v žádném ohledu neupíná a její dovolání je tak v tomto směru postiženo absencí obligatorních náležitostí (§ 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř.), kterou již nelze odčinit a pro niž nelze v tomto směru posoudit přípustnost dovolání (§ 241b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. ledna 2016

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu