23 Cdo 369/2012
Datum rozhodnutí: 25.07.2012
Dotčené předpisy: § 213 o. s. ř., § 792 obč. zák.




23 Cdo 369/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně R. H. , zastoupené JUDr. Ivanem Juřenou, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Nábřeží 599, proti žalované Amcico pojišťovna a.s. , se sídlem v Praze 1, V Celnici 1028/10, PSČ 117 21, identifikační číslo osoby 45794944, zastoupené JUDr. Luďkem Krajhanzlem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, o návrhu žalobkyně na změnu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2004, č. j. 14 Co 140/2004-129 po povolení obnovy řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 44/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2011,
č. j. 14 Co 316/2009-289, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2011, č. j. 14 Co 316/2009-289, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. ledna 2004, č. j. 11 C 73/2002-98, vyhověl žalobě žalobkyně a uložil žalované zaplatit žalobkyni požadované pojistné plnění ve výši 373.642,- Kč, které žalovaná odmítla poskytnout, a nahradit žalobkyni náklady řízení a náklady svědečného. Městský soud v Praze k odvolání žalované rozhodl rozsudkem ze dne 21. května 2004, č. j. 14 Co 140/2004-129, tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 18. května 2005, č. j. 32 Odo 1259/2004-157, zamítl (a současně odmítl dovolání žalované proti výroku o nákladech řízení). Na základě žaloby na obnovu řízení podané žalobkyní byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. května 2007, č. j. 11 C 44/2006-70, povolena obnova řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 73/2002. K odvolání žalované bylo toto usnesení potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2007, č. j. 14 Co 395/2007-92. Důvodem povolení obnovy řízení bylo tvrzení žalobkyně, že jsou nové skutečnosti a důkazy, které nemohla bez své viny použít v předchozím řízení, a které by pro ni mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Konkrétně za novou skutečnost žalobkyně považovala to, jakým způsobem se pojistná smlouva, resp. stejnopis pojistné smlouvy potvrzený žalovanou, dostala do dispozice žalobkyně. Nový důkaz spatřovala žalobkyně zejména ve svědecké výpovědi její matky, V.H., a svědecké výpovědi svědkyně R., kdy z těchto výpovědí dovozovala, že potvrzený stejnopis pojistné smlouvy byl jejímu otci doručen ještě za jeho života.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté (v obnoveném řízení) rozsudkem ze dne 24. září 2008, č. j. 11 C 44/2006-199, rozhodl tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 373.642,- Kč (bod I. výroku), žalobu ohledně úroků z prodlení požadovaných od 1. ledna 2002 ve výši 7,5 % p.a. do zaplacení zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
Ve smyslu ustanovení § 235h odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř. ), posuzoval, zdali byla pojistná smlouva doručena otci žalobkyně, neboť z tohoto důvodu změny skutkového stavu byla také povolena obnova řízení. Z výpovědi svědkyně R. vzal soud za zjištěné, že obálka, ve které agent rozdával potvrzené pojistné smlouvy všem zaměstnancům firmy SEFO Fryšták, byla předána otci žalobkyně ještě za jeho života. Tím byla zcela ozřejměna okolnost, jak se tato pojistná smlouva dostala do pozůstalosti otce žalobkyně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pojistná smlouva byla mezi otcem žalobkyně a žalovanou uzavřena, když byla otci žalobkyně doručena. Jelikož k úmrtí otce žalobkyně došlo bez přičinění třetí osoby nešťastnou náhodou, pitva neprokázala alkohol v krvi otce žalobkyně, neshledal soud prvního stupně žádný důvod pro odmítnutí pojistného plnění podle ustanovení § 802 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2004 (dále jen obč. zák. ).
K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl návrh na změnu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2004, č. j. 14 Co 140/2004-129 (první výrok) a nepřiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud zopakoval některé důkazy provedené již před soudem prvního stupně, nezopakoval však svědeckou výpověď svědkyně Rektoříkové. Po doplnění dokazování pak dospěl k odlišným zjištěním o skutkovém stavu, než jaká učinil soud prvního stupně. Nesouhlasil s tím, že soud prvního stupně vystavěl svůj skutkový závěr o doručení žalovanou podepsané pojistné smlouvy A. H. (otci žalobkyně) ještě za jeho života na jediném důkazu výpovědi svědkyně R., která byla poprvé slyšena před soudem až 5 let po události. Citovaný důkaz považoval za osamocený a v rozporu s ostatním provedenými důkazy. Současně jako věrohodnou hodnotil listinu sepsanou Š. U. nazvanou objasnění , která koresponduje s první výpovědí jmenovaného. Jeho odlišnou svědeckou výpověď v řízení o povolení obnovy pak považoval z důvodu časového odstupu za zkreslenou.
Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že Š. U. jako obchodní zástupce žalované vyplnil s A. H. návrh na uzavření pojistné smlouvy, A. H. jej podepsal, poté byl návrh odeslán žalované ke schválení a podpisu a žalovanou podepsanou pojistnou smlouvu Š. U. přinesl do firmy SEFO až po smrti A. H. a předal smlouvu paní R..
Odkazuje na ustanovení § 792 odst. 1 obč. zák. dovodil, že v projednávané věci k uzavření pojistné smlouvy nedošlo, neboť nedošlo k doručení akceptace návrhu smlouvy pro úmrtí A. H.. Odstavec 2 citovaného ustanovení pak aplikovat nelze, neboť se nejednalo o návrh pojistitele na uzavření pojistné smlouvy, ale o návrh otce žalobkyně jako budoucího pojištěného. Jelikož k uzavření pojistné smlouvy nedošlo, nevznikla žalované povinnost plnit a žalobkyni právo na plnění ve smyslu ustanovení § 795 a § 797 obč. zák., neboť bez uzavřené pojistné smlouvy nárok na pojistné plnění vzniknout nemůže.
Z důvodů shora uvedených považoval odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně nesprávným a naopak za správné považoval rozhodnutí původní, tedy rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2004, č. j. 14 Co 140/2004-129. Tudíž rozhodl, jak uvedeno shora.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatelka odvolacímu soudu především vytýká porušení zásad dokazování a hodnocení důkazů. Jeho pochybení spatřuje především v tom, že hodnotil výpověď svědkyně R. rozdílně od soudu prvního stupně, aniž by její výslech při jednání znovu provedl. Dále nesouhlasí s tím, že odvolací soud založil své pochybnosti o doručení pojistné smlouvy zůstaviteli pouze na prohlášeních svědka Š. U., přičemž upozorňuje, že jde o svědka s právním vztahem k žalované a jeho jednotlivé výpovědi se různí.
Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud uzavřel, že není dána ani možnost aplikace ustanovení § 792 odst. 2 obč. zák. Dle jejího mínění její otec uzavřel už dne 17. října 2001 pojistnou smlouvu perfektním způsobem dle ustanovení § 792 odst. 2 obč. zák. a sjednal si tak životní pojištění. Ze svědecké výpovědi pojišťovacího agenta nelze v žádném případě seznat, že by tento jakkoli odlišoval, kdy jedná za sebe a kdy za pojišťovnu. I pojišťovací agent měl za to, že sjednává pojistnou smlouvu, čemuž nasvědčuje i formulace smlouvy o obchodním zastoupení mezi ním a pojišťovnou. Stejně tak pojišťovna považovala zaplacení pojistného v částce 5.500,- Kč dne 17. října 2001 otcem žalobkyně za důvod počátku pojištění.
Dovolatelka namítá, že je třeba přihlédnout k formě a k procesu, jenž k uzavření pojistné smlouvy vedl, že to byl pojišťovací agent, který oslovil pana H., představil pojišťovací produkty, akceptoval výběr konkrétního pojistného produktu, vyplnil a sepsal celý tiskopis. Ani ze samotného tiskopisu neplyne, že by to měl být pan H., kdo návrh učinil. Reálně to jistě nebyl otec žalobkyně, kdo návrh na sjednání pojistné smlouvy podal. Byla to pojišťovna prostřednictvím svého obchodního zástupce.
Za situace, kdy tiskopis (formulář) předložil pojišťovací agent pojišťovny, kdy tento byl oprávněn vybírat pro pojišťovnu první pojistné, kdy vystavená pojistka o datu počátku pojištění hovoří jednoznačně (18. října 2001), kdy ostatní dokumenty předložené pojišťovnou nejsou s tímto v rozporu a kdy tak plyne i z pojistných podmínek, dovolatelka nemůže souhlasit s tím, že by návrh pojistné smlouvy předkládal otec žalobkyně.
Dále namítá pochybení odvolacího soudu, když vztah mezi otcem žalobkyně a pojišťovnou nezhodnotil jako tzv. spotřebitelskou smlouvu dle ustanovení § 52 a násl. obč. zák.
V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se podrobně vyjádřila žalovaná tak, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a dovolání za nedůvodné. Ve vztahu k namítanému nezopakování dokazování výslechem svědků uvádí, že opakování dokazování výslechu svědkyně R. nebylo potřebné, když její výpověď byla zcela osamocená proti výpovědím ostatních svědků.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen Nejvyšší soud ) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání v projednávané věci je přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a je i důvodné.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.) a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v ustanovení § 213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu. Jestliže tedy odvolací soud má jiný názor než soud prvního stupně na věrohodnost výpovědí účastníků nebo svědků bezprostředně před soudem prvního stupně učiněných, nesmí z toho vyvodit jiný závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil. Je tomu tak proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (např. způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. To znamená, že odvolací soud je povinen ohledně skutečnosti, o níž má pochybnosti, zopakovat dokazování jako celek. V případě, že odvolací soud uvedeným způsobem nepostupuje, a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je tím dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2009, sp. zn. 33 Cdo 1890/2007, ze dne 25. října 2010, sp. zn. 33 Cdo 5160/2008 nebo ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 21 Cdo 2196/2009).
V projednávané věci soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že pojistná smlouva byla mezi otcem žalobkyně a žalovanou uzavřena, když byla otci žalobkyně doručena (prostřednictvím paní R.) . Tento svůj závěr opřel kromě listinných důkazů především o výslech svědkyně R.. Odvolací soud dospěl k odlišnému skutkovému závěru ohledně doručení pojistné smlouvy otci žalobkyně za jeho života, tedy o uzavření pojistné smlouvy, aniž by důkaz výslechem uvedené svědkyně zopakoval (jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 9. září 2011), přičemž z obsahu odůvodnění vyplývá, že její výpověď považoval za nevěrohodnou a důkaz její výpovědí v konfrontaci s ostatními důkazy za osamocený. Dospěl-li odvolací soud k tomuto jinému skutkovému zjištění, aniž by důkaz výslechem svědkyně zopakoval, postupoval v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. a zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Namítá-li dále dovolatelka, že odvolací soud nesprávně posoudil, kdo učinil návrh na uzavření pojistné smlouvy, poukazuje dovolací soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2005, sp. zn. 32 Odo 1259/2004, který ve věci týchž účastníků dovodil, že pro posouzení, kdo předložil návrh smlouvy, není rozhodné, kdo sepsal text návrhu smlouvy, ale kdo jej podepsal a projevil vůli smlouvu uzavřít a být návrhem vázán (§ 40 odst. 3, § 43a odst. 1 obč. zák.). Ze skutkových zjištění soudů, dovolatelkou nezpochybněných, přitom vyplývá, že návrh na uzavření smlouvy, byť připravený zástupcem žalované, podepsal a tedy učinil otec žalobkyně.
Protože dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je naplněn, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci samé (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. července 2012


JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu