23 Cdo 3682/2008
Datum rozhodnutí: 27.01.2011
Dotčené předpisy: § 301 obch. zák.




23 Cdo 3682/2008

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce V. H. , zastoupeného JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem, se sídlem v Semilech, Nádražní 24, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Mříčná Peřimov , se sídlem v Mříčné, okr. Semily, PSČ 512 04, IČO 00128945, o zaplacení částky 315 000 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 105/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2008, č. j. 4 Cmo 303/2007-62, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2008, č. j. 4 Cmo 303/2007-62, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. května 2007, č. j. 37 Cm 105/2006-33, zamítl žalobu na zaplacení částky 315 000 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 315 000 Kč z titulu smluvní pokuty ze smlouvy o dílo. Žalovanému bylo uloženo zaplatit cenu díla a smluvní pokutu za prvních 81 dní prodlení ve výši 150 000 Kč v jiném řízení rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. září 2003, sp. zn. 36 Cm 3/2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2005, sp. zn. 4 Cmo 57/2004.
Soud prvního stupně zjistil shodně se soudy v předchozím řízení, že žalobce a žalovaný uzavřeli dne 13. 1. 1998 smlouvu o dílo, v jejímž článku VI bodu 3 bylo ujednáno, že při nedodržení termínu splatnosti řádně vystavené faktury činí smluvní pokuta ve prospěch zhotovitele 1 % z konečné ceny za každý den prodlení.
Soud prvního stupně posoudil uzavřenou smlouvu jako platnou. Přihlédl především k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2005, sp. zn. 4 Cmo 57/2004, který v předchozím řízení naznal, že pokud žalobce vyúčtoval smluvní pokutu za prvních 81 dní prodlení(150 000 Kč) a tuto označil za definitivní, nejde o neplatné ujednání v rozporu s dobrými mravy, ovšem nelze vyloučit, že při uplatnění pokuty za další dobu prodlení by se projevila její nepřiměřenost se všemi následky podle zákona.
S ohledem na tento závěr Vrchního soudu v Praze soud prvního stupně dovodil, že smluvní pokuta ve výši 1 % denně, vyčísleno na částku 315 000 Kč, je již sankce, která postihuje žalovaného v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto nepožívá právní ochrany dle § 265 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Na tomto závěru nemůže změnit nic ani ta skutečnost, že žalobce nárokuje jen část smluvní pokuty.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. května 2008, č. j. 4 Cmo 303/2007-62, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud dospěl k závěru, že i když právo na zaplacení smluvní pokuty vzniklo, tak výkon práva na zaplacení této smluvní pokuty nepožívá právní ochrany ve smyslu § 265 obch. zák., protože žalovaný povinnost zaplatit cenu díla včetně úroku z prodlení a včetně původně žalované smluvní pokuty již splnil. Smluvní pokuta v tomto případě tedy již neplní svou sankční, prevenční a kompenzační funkci. Z toho důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Za otázku zásadního právního významu dovolatel považuje to, kdy je možné odepřít výkon práva na zaplacení smluvní pokuty z důvodu rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. V souvislosti s tím namítá, že soud nevymezil, s jakou zásadou poctivého obchodního poctivého styku bylo jeho jednání v rozporu. Dovolatel má za to, že smluvní pokuta i v současné době plní funkci sankční a kompenzační. Dále namítá, že v předchozím řízení neprohlásil, že nebude vymáhat smluvní pokutu za více než 81 dní prodlení. Dle názoru dovolatele by v daném případě neměl být aplikován § 265 obch. zák., ale § 301 obch. zák., přičemž se soudy aplikací § 301 obch. zák. vůbec nezabývaly. Z toho důvodu dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky oba rozsudky zrušil.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaný plně ztotožnil se závěry uvedenými v rozhodnutí odvolacího soudu. Výkon práva na zaplacení smluvní pokuty označuje s ohledem na předchozí soudní řízení za šikanózní. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Dovolatel ve svém dovolání za otázku zásadního právního významu považuje otázku, kdy je možné odepřít výkon práva na zaplacení smluvní pokuty pro rozpor s dobrými mravy.
Odvolací soud dovodil, že ačkoli žalobci vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, výkon tohoto práva nepožívá pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku právní ochrany, jelikož žalovaný svou povinnost zaplatit cenu díla v daném případě již splnil. Tento právní závěr odvolacího soudu není správný. Smluvní pokuta v daném případě plnila do okamžiku zaplacení dlužné částky funkci zajišťovací, sankční i kompenzační, po uhrazení dlužné částky plnila nadále funkci sankční a jako paušalizovaná náhrada škody i funkci kompenzační. Otázkou, zda pouze z důvodu nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty lze odpírat výkon práva na zaplacení smluvní pokuty, se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. května 2009, sp. zn. 32 Cdo 1281/2008, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 17/2010, dostupné na www.nsoud.cz. V něm dospěl k závěru, že samotná skutečnost, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, neodůvodňuje aplikaci ustanovení § 265 obch. zák., nýbrž postup soudu podle § 301 obch. zák. Pro rozpor s poctivým obchodním stykem by bylo možné odepřít výkon práva na zaplacení smluvní pokuty, pokud by byla smluvní pokuta vymáhána způsobem, který je vůči dlužníku zneužívající (například šikanózní). Pokud ale odvolací soud odůvodnil aplikaci § 265 obch. zák. pouze tím, že žalovaný svůj dluh na základě soudního rozhodnutí již splnil, a smluvní pokuta v době rozhodování soudu proto neplní své základní funkce, není rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru správné.
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou, když dovodil, že uplatňování smluvní pokuty je v daném případě v rozporu s poctivým obchodním stykem, protože žalovaný již uhradil dlužnou částku, a smluvní pokuta tudíž neplní své základní funkce. Z toho důvodu rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení ve věci se odvolací soud bude muset zabývat otázkou přiměřenosti výše smluvní pokuty a případně aplikací § 301 obch. zák. Odvolací soud přitom nepřehlédne, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, jak to naznačil Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 18. května 2005, sp. zn. 4 Cmo 57/2004, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2926/2007, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem C 5609, číslo sešitu CD_8/2009). Nejvyšší soud dále podotýká, že odvolací soud není v dalším řízení vázán obsahem odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2005, 4 Cmo 57/2004, a jeho závěrem, že smluvní pokuta ve výši 1 % není v tomto případě nepřiměřeně vysoká.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně 27. ledna 2011

JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu