23 Cdo 3648/2012
Datum rozhodnutí: 05.11.2013
Dotčené předpisy: § 31 písm. b) předpisu č. 216/1994Sb.




23 Cdo 3648/2012


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce Ing. A. D. , zastoupeného JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem Svitavy, Soudní 1, proti žalované VLTAVA-LABE-PRESS, a.s. , se sídlem České Budějovice, nám. Přemysla Otakara II. 8/5, identifikační číslo osoby 61860981, zastoupené JUDr. Sylvou Ševčíkovou, advokátkou se sídlem Brno, Fanderlíkova 9, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 6/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2012, č. j. 27 Co 347/2011-120, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 573 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce JUDr. Rudolfa Skoupého, advokáta se sídlem Svitavy, Soudní 1.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. června 2011, č. j. 50 C 6/2010-80, výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Ing. Zdeňkem Burianem, CSc. dne 22. 9. 2009 pod sp. zn. RŘ 9057; výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Brně, jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že nejsou důvodné námitky žalobce, na nichž postavil návrh na zrušení rozhodčího nálezu z důvodu uvedeného v § 31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 3. 2012 (dále jen zákon o rozhodčím řízení ). Neuznal za oprávněnou námitku žalobce, že rozhodčí smlouva nebyla uzavřena platně z důvodu absence jeho podpisu na rozhodčí doložce, když z provedeného dokazování vyplynulo, že tuto doložku podepsala osoba oprávněná ve smyslu § 15 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Za důvodnou neuznal rovněž námitku žalobce, že nebyly sjednány veškeré obsahové náležitosti rozhodčí doložky, jestliže rozhodčí doložka neobsahuje podmínky rozhodčího řízení, nestanoví práva a povinnosti účastníků v rozhodčím řízení a neobsahuje ani rozhodčí řád podle platné judikatury. Za rozhodující považoval, že si účastníci dohodli, že jejich spor vyplývající ze vzniklého závazkového vztahu bude řešen před rozhodcem. Pokud žalobce uplatnil, jako třetí důvod neplatnosti rozhodčí doložky, absenci přímého určení rozhodce ad hoc, soud prvního stupně konstatoval, že tento důvod neuplatnil žalobce v souladu s § 33 zákona o rozhodčím řízení již v rozhodčím řízení, a proto je v soudním řízení přezkum platnosti rozhodčí doložky z tohoto důvodu nepřípustný.
Soud prvního stupně uzavřel, že z uvedených důvodů nebylo možno rozhodčí nález ve smyslu § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení zrušit.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. června 2012, č. j. 27 Co 347/2011-120, výrokem I. změnil uvedený rozsudek Městského soudu v Brně ve výroku I. tak, že rozhodčí nález vydaný rozhodcem Ing. Zdeňkem Burianem, CSc. dne 22. 9. 2009 pod sp. zn. RŘ 9057 se zrušuje; výroky II. až IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení včetně odvolacího.
Odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu názoru ohledně žalobcem uplatněné námitky neplatnosti rozhodčí doložky pro absenci přímého určení rozhodce ad hoc, kterou soud prvního stupně posoudil jako námitku, která nebyla uplatněna podle § 33 zákona o rozhodčím řízení včas, tj. již v rozhodčím řízení. Odvolací soud naopak dovodil, že tato námitka byla žalobcem uplatněna ve smyslu § 33 zákona o rozhodčím řízení včas, byla-li zahrnuta již v jeho prvním vyjádření se k věci, a to námitkou, že rozhodčí doložka neobsahuje podmínky rozhodčího řízení, nestanoví práva a povinnosti účastníků v rozhodčím řízení a neobsahuje ani řádně sjednaný rozhodčí řád. Podle názoru odvolacího soudu lze tyto námitky podřadit pod žalobcem včas uváděné důvody neplatnosti rozhodčí doložky podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení.
Při samotném přezkumu vlastní platnosti rozhodčí smlouvy pak odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která přijal za správná, a to, že listina, označená jako objednávka inzerce, obsahovala i rozhodčí doložku, podle které veškeré majetkové spory, které vzniknou z této smlouvy, pokud nebudou vyřešeny vzájemnou dohodou, budou rozhodnuty v rozhodčím řízení rozhodcem jmenovaným Českou komorou rozhodců se sídlem Brno, a že rozhodčí řízení bude provedeno podle právního řádu České republiky, jednacího řádu a poplatkového řádu České komory rozhodců. Dále odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 121/2011, v němž Nejvyšší soud formuloval právní větu: Neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. . Odvolací soud poukázal na to, že v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu. Jde o zjevné nastavení podmínek vzbuzujících důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporů. Přitom nelze mít ani za to, že by se účastníci byli případně dohodli na tom, že by jejich případný spor řešil ad hoc rozhodce, neboť žádný takový rozhodce nebyl v rozhodčí smlouvě uveden, resp. nebyl jasným a zákonu odpovídajícím způsobem stanoven způsob, jak by příslušný rozhodce měl být určen, když zmiňovaný odkaz (a nadto odkaz jen zcela obecný) na rozhodčí řád nelze jako eventuální způsob určení ad hoc rozhodce akceptovat a takovou rozhodčí smlouvu je třeba považovat ze neplatnou podle § 39 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) pro rozpor se zákonem.
Odvolací soud s ohledem na výše uvedená skutková zjištění a závěry citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu uzavřel, že shledal v posuzované věci důvody pro zrušení rozhodčího nálezu z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, a proto se již nezabýval posouzením otázky, zda objednávka, obsahující rozhodčí doložku, byla podepsána za žalobce osobou k tomu oprávněnou. Z uvedených důvodů pak změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobě, jíž se žalobce domáhal zrušení předmětného rozhodčího nálezu, v plném rozsahu vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a odůvodnila jej nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle jejího názoru odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 33 zákona o rozhodčím řízení. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem, že žalobce uplatnil svou námitku neplatnosti rozhodčí doložky včas, a to již v prvním vyjádření se k rozhodčí žalobě. Brojí proti názoru odvolacího soudu, že není rozhodné, z jakých konkrétních důvodů byla námitka neplatnosti vznesena. Má za to, že takový výklad odvolacího soudu odporuje § 15 zákona o rozhodčím řízení. Zdůraznila, že pokud žalobce nevznesl konkrétní námitku absence přímého určení rozhodce v rámci rozhodčího řízení, pak se rozhodce nemohl touto námitkou zabývat a o ni také rozhodnout. Je přesvědčena, že není možno předmětnou námitku podřadit pod žalobcem uváděné důvody neplatnosti rozhodčí doložky, namítal-li žalobce, že rozhodčí doložka neobsahuje podmínky rozhodčího řízení, nestanoví práva a povinnosti účastníků v rozhodčím řízení a neobsahuje ani řádně sjednaný rozhodčí řád.
Dovolatelka rovněž poukazuje na to, že předmětná rozhodčí doložka sice neobsahuje přímé určení rozhodce, ale vytyčuje způsob jeho určení ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Zdůraznila, že určení osoby rozhodce a mechanizmus jeho určení nebyl závislý na vůli žádného z účastníků rozhodčího řízení a byla účastníky dohodnuta pravidla pro postup v rozhodčím řízení. Navrhla proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované navrhl jeho zamítnutí, neboť má za to, že odvolací soud posoudil věc správně. Podle žalobce odvolací soud správně vyhodnotil, že byl v dané věci včas uplatněn důvod neplatnosti rozhodčí doložky, jestliže ustanovení § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení pracuje pouze s tímto důvodem uplatnění neplatnosti rozhodčí doložky. Má za to, že není třeba konkretizovat a právně kvalifikovat důvod neplatnosti námitkou uplatňovaný. Žalobce zdůraznil, že absence přímého určení rozhodce ad hoc či konkrétního způsobu jeho určení odkazem na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, způsobuje neplatnost rozhodčí doložky, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Uzavřel, že podle něj jsou v předmětné věci dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu.
Nejvyšší soud se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani žádné vady řízení nenamítá.
Dovolací soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Ustanovení § 33 zákona o rozhodčím řízení ukládá soudu zamítnout návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody uvedené v § 31 písm. b) nebo c) zákona o rozhodčím řízení, jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé.
Podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení lze namítat, že rozhodčí smlouva je z jiných důvodů než z důvodu uvedeného v § 31 písm. a) zákona o rozhodčím řízení neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje.
Nejvyšší soud po přezkoumání důvodů dovolání poukazuje především na to, že dovolatelkou předkládanou námitkou, týkající se posouzení včasnosti uplatnění dovolacího důvodu neplatnosti rozhodčí doložky s ohledem na uplatnění jiných důvodů neplatnosti, se zabýval již ve svém rozhodnutí ze dne 27. 3. 2013, pod sp. zn. 23 Cdo 2406/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 68/2013. V tomto rozhodnutí, od jehož závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy včas uplatněná v rozhodčím řízení má za důsledek, že z hlediska ustanovení § 33 zákona o rozhodčím řízení se tato námitka vztahuje i na jiné důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy, než které byly případně v této námitce skutkově popsány.
Z uvedeného rozhodnutí je tedy zřejmé, že odvolací soud učinil správný závěr, dovodil-li, že uplatněnou námitku neplatnosti rozhodčí doložky pro absenci přímého určení rozhodce ad hoc, uplatněnou až v soudním řízení, lze podřadit pod žalobcem včas (ve smyslu § 33 zákona o rozhodčím řízení) uváděné důvody neplatnosti rozhodčí doložky podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, byla-li tato námitka zahrnuta již v prvním vyjádření se žalobce k věci, v němž žalobce uplatnil námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy s tím, že rozhodčí doložka neobsahuje podmínky rozhodčího řízení, nestanoví práva a povinnosti účastníků v rozhodčím řízení a neobsahuje ani řádně sjednaný rozhodčí řád.
Včas vznesená námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy má za důsledek, že z hlediska ustanovení § 33 zákona o rozhodčím řízení se tato námitka vztahuje i na jiné důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy, než které byly v této námitce skutkově popsány. Vztahuje se tedy i na námitku žalobce, kterou vznesl před soudem, tj. námitku neplatnosti rozhodčí doložky pro absenci přímého určení rozhodce ad hoc, uplatnil-li jiné důvody neplatnosti rozhodčí doložky podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, skutkově popsané v rozhodčím řízení včas ve smyslu § 33 zákona o rozhodčím řízení.
Odvolací soud nepochybil ani v právním závěru o odůvodněnosti návrhu žalobce na zrušení rozhodčího nálezu pro neplatnost rozhodčí doložky, neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Správně odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 121/2011.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem a sjednocující judikaturou Nejvyššího soudu, tudíž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), proto dovolání žalované podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 1 000 Kč § 1 odst. 2, věty první, § 6 odst. 1, § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), čl. II. - přechodná ustanovení vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb.], a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 273 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 1 573 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb - advokátní tarif), [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., Nejvyšší soud nicméně uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně 5. listopadu 2013
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu