23 Cdo 3630/2016
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 3630/2016


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně KP - KOPRO s.r.o. , se sídlem Prostějov, Průmyslová 3143/5, PSČ 79601, identifikační číslo osoby 25590120, zastoupené JUDr. Hynkem Applem, advokátem se sídlem Přerov, Jiráskova 9, proti žalované CG TOOL s.r.o. , se sídlem Olomouc, Řepčín 251, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 25827111, zastoupené JUDr. Michalem Hudečkem, advokátem se sídlem Olomouc, Krapkova 38, zaplacení 487 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 77/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 13. 4. 2016, č. j. 75 Co 449/2015-239, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 778 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Michala Hudečka, advokáta se sídlem Olomouc, Krapkova 38.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 13. 4. 2016, č. j. 75 Co 449/2015-239, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 6. 10. 2015, č. j. 17 C 77/2015-208, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 487 500 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nemá nárok vůči žalované na zaplacení požadované smluvní pokuty, jestliže z textu smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 13. 8. 2010 jednoznačně vyplývá, že předmětem smlouvy podle čl. II. odst. 1 bylo zhotovení jednoho kusu násobného postupového střižního nástroje pro plochý střih a jednoho kusu násobného postupového střižního nástroje pro ohyb a rozstřih, kdy plnění mělo být realizováno podle čl. IV. odst. 1 smlouvy nejpozději do 17. 9. 2010 funkční nástroje připravené pro výrobu prvních vzorků a do 15. 10. 2010 nástroje po korekcích, uvolněné objednatelem pro sériovou výrobu a předané objednateli, přičemž smluvní pokuta ve výši 5 % z ceny nástrojů za každý započatý týden prodlení byla mezi účastníky sjednána k zajištění termínu plnění vyrobení nástrojů a sjednaný termín vyrobení - do 17. 9. 2010 - žalovaná splnila, nebyla s plněním v prodlení. Odvolací soud dále ze skutkových zjištění z uzavřené smlouvy učinil závěr, že pro zajištění další fáze plnění, tj. předání nástrojů po korekcích uvolněné objednatelem pro sériovou výrobu s termínem plnění do 15. 10. 2010, nebyla sjednána žádná sankce, proto za nesplnění tohoto plnění nemůže náležet smluvní pokuta. Odvolací soud z tohoto důvodu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Podle odvolacího soudu vzal soud prvního stupně v úvahu celý proces uzavírání smlouvy a její obsah i správně vyhodnotil, dovodil-li, že specifičnost předmětu daného plnění spočívala v tom, že probíhalo ve fázích, kdy nejprve je nástroj dodavatelem vyroben a dodán, přičemž splnění tohoto plnění je závislé jen na dodavateli (žalované), proto jeho splnění bylo zajištěno smluvní pokutou, zatímco další fáze, kdy probíhají zkoušky a testy, a kdy podle jejich výsledků měly být nástroje korigovány a upravovány tak, aby odpovídaly požadavkům objednatele pro sériovou výrovu, plnění bylo závislé na součinnosti třetích osob, proto je podle soudu vysvětlitelné, že pro zajištění plnění této fáze smluvní pokuta ve smlouvě sjednána nebyla. Odvolací soud poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), podle níž lze výkladem pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat (srov. usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odo 110/1998) a na judikaturu, podle níž jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými, logickými či systematickými (srov. rozsudek ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2594/2011).
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť odvolací soud se podle jejího názoru odchýlil při výkladu právních úkonů od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2594/2011, v němž byl přijat závěr: Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který ze smlouvy dovodil oddělení jednotlivých fází plnění. Podle žalobkyně nemohou být nástroje pro výrobu prvních vzorků považovány za zhotovené dílo, neboť za zhotovené dílo je možno považovat jen dílo, které je možno užívat v souladu s jeho účelovým určením, což nástroje pro výrobu prvních vzorků nesplňovaly. Účel dokončeného díla mohly splňovat jen ty nástroje, které mohly sloužit pro sériovou výrobu a byly žalobkyni předány. Podle žalobkyně by bylo protismyslné, aby smluvní pokuta zajišťovala předložení nefunkčního předmětu plnění. Dovolatelka proto navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, která navrhla odmítnutí dovolání. Poukazuje na to, že dovolání žalobkyně se ve skutečnosti neopírá o odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ale je v něm napadán toliko výklad smlouvy a potažmo hodnocení důkazů, jak je shodně provedly oba soudy. Podle žalobkyně se odvolací soud při posouzení otázky nároku na smluvní pokutu, závislé na posouzení ujednání o smluvní pokutě, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s poukazovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2594/2011, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz ., neboť pro rozhodnutí nebylo třeba aplikovat výkladová pravidla, která by odstranila nesrozumitelnost právního jednání, jestliže nesrozumitelnost právního jednání se ze skutkových zjištění nepodává, když oba soudy vyšly ze závěru, že z textu smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky dne 13. 8. 2010 jednoznačně vyplývá co bylo předmětem smlouvy a za jaké prodlení s plněním specifického předmětu plnění byla sjednána smluvní pokuta. Dovolatelka zakládá své dovolací námitky na zpochybňování skutkových zjištění soudů, přičemž vlastní právní závěr, odlišný od závěru odvolacího soudu, staví na svých vlastních skutkových závěrech a hodnoceních obsahu smlouvy, z níž je dovozován uplatněný nárok. Dovolatelka tak staví otázku hmotného práva nároku na zaplacení smluvní pokuty, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na polemice se skutkovým stavem věci a na kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem. Zpochybňuje-li dovolatelka skutkové závěry soudu, nutno konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobkyně proti napadenému rozsudku není podle § 237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. ledna 2017 JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu