23 Cdo 3628/2016
Datum rozhodnutí: 15.12.2016
Dotčené předpisy: § 265 obch. zák., § 237 o. s. ř.



23 Cdo 3628/2016


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobce KONSTRUKTOR INŽENJERING dioničko družstvo za graditeljstvo , se sídlem Split, Svačićeva 4, Chorvatská republika, identifikační číslo osoby 060173315, zastoupeného Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti žalovanému Ing. P. K. , zastoupenému Mgr. Ing. Ondřejem Blahou, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, o zaplacení 18.870.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 43/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2016, č. j. 5 Cmo 285/2015-231, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 63.113,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaného.
O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 3. 2014, č. j. 39 Cm 43/2012-126, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 6. 2014, č. j. 39 Cm 43/2012-143, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 18.870.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se zamítá (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též dovolatel ) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, v daném případě rozporu nároku na smluvní pokutu s poctivým obchodním stykem. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá dle obsahu dovolání v nesprávné aplikaci § 265 obch. zák., kdy dovolatel namítá, že odvolací soud svým závěrem obchází ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle které není možné pro moderaci smluvní pokuty vycházet z celkové výše smluvní pokuty, jestliže není sjednaná denní sazba nepřiměřená, když konstruuje jiný důvod, proč odpustit žalovanému důsledky prodlení.
K dovolání žalobce se žalovaný vyjádřil tak, že je navrhuje odmítnout, případně zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Ustanovení § 265 obch. zák., které je speciální pro obchodní závazkové vztahy, je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vykládáno tak, že toto ustanovení předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Jde-li o ujednání, ze kterého účastníku vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, a ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, jež jsou stejně jako níže odkazovaná rozhodnutí veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ). V rozsudku ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007 (a dále například v rozsudku ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009), pak Nejvyšší soud navázal závěrem, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak ve výjimečných případech zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení § 265 obch. zák. tak je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou (srov. závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 171/2005). V rozsudku ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006 (a dále například v rozsudku ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4388/2007), pak Nejvyšší soud dovodil, že porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého případu.
Otázkou vztahu § 265 obch. zák. a § 301 obch. zák., který upravuje moderační právo soudu k smluvní pokutě, se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1281/2008, ve kterém vyslovil, že je třeba mít na zřeteli odlišnost zákonných předpokladů, za kterých podle § 265 obch. zák. výkon práva nepožívá právní ochrany a za kterých podle § 301 obch. zák. může soud smluvní pokutu snížit. Předpoklad nepřiměřené smluvní pokuty je podmínkou pro použití moderačního práva soudu podle § 301 obch. zák., není však zákonem stanovenou podmínkou pro rozpor výkonu práva se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák.; rozporný se zásadami poctivého obchodního styku může být totiž i výkon práva na smluvní pokutu, jejíž výše není nepřiměřená. Samotná skutečnost, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, nevypovídá nic o tom, jakým způsobem a za jakých okolností vykonává věřitel svá práva na smluvní pokutu a zda jde o výkon jeho práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, tedy o takový výkon práva, který je vůči dlužníku zneužívající (například šikanózní). Posoudí-li soud smluvní pokutu jako nepřiměřeně vysokou, nejsou tím současně bez dalšího naplněny všechny předpoklady pro aplikaci ustanovení § 265 obch. zák., tedy pro závěr, že výkon práva na smluvní pokutu nepožívá právní ochrany, nýbrž jen pro postup podle § 301 obch. zák. V takovém případě soud nemá na výběr, která z uvedených ustanovení použije, neboť jejich vztah je konkurující právě pro odlišnost předpokladů, za nichž jsou tato ustanovení aplikovatelná.
Odvolací soud postupoval v souladu se shora uvedenými závěry Nejvyššího soudu, když shledal, že v projednávané věci sice žalobci právo na smluvní pokutu vzniklo, nejsou dány důvody pro užití moderačního oprávnění dle § 301 obch. zák., avšak vzhledem k okolnostem případu přistoupil odvolací soud k aplikaci § 265 obch. zák. Odvolací soud tak správně rozlišil mezi předpoklady a následky aplikace pravidla § 265 a § 301 obch. zák. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 33 Odo 1779/2006 není přiléhavý, neboť v projednávané věci přiměřenost výše smluvní pokuty odvolacím soudem zpochybněna nebyla. Důvodná není ani námitka dovolatele, že odvolací soud aplikací § 265 obch. zák. obchází ustálenou rozhodovací praxi o nemožnosti moderovat smluvní pokutu pro celkovou výši, je-li sjednaná denní sazba přiměřená. Je tomu tak proto jak výše uvedeno že odvolací soud důvody aplikace § 265 obch. zák. neshledává v celkové výši smluvní pokuty, ale v ostatních okolnostech projednávané věci, kdy žalobce nemohl reálně počítat s tím, že mu zaplacená záloha bude fakticky vrácena.
K samotné otázce aplikace korektivu § 265 obch. zák. dovolací soud připomíná, že pro ustanovení § 265 obch. zák. platí, že jde o normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou. Stejně jako například ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto nepožívá právní ochrany, aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (v souvislosti s posuzováním výkonu práv v rozporu s dobrými mravy srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách dle § 265 obch. zák.; o takovou situaci se však v projednávané věci nejedná.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2016

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu